Kapitola 246

Kapitola 246 – Člověk, co hledali

Část 1

Dosavadní shrnutí.

Rudues konečně objevil tu věc, co celé ty roky hledal. Ale konec konců to bylo nedůležité. A tak za to na místě zaplatil, a tak získal malou lahvičku sójové omáčky a spěchal zpět.



Druhého dne.

Naše skupina mířila na předměstí druhého města Irel, abychom nainstalovali teleportační magický kruh a komunikační litograf. Poté jsme zamířili do vesnice, kde spatřili Ruijerda.

Vesnice nedaleko Údolí zemního draka byla zhruba půl dne cesty od druhého města Irelu v království Bihaeril. [Vesnice Údolí zemního draka] a [Les bez návratu]. Nebo tak se jí říkalo, ale oficiálním jménem na mapě bylo vesnice Marson. Ačkoli se nazývala Marson, její oficiální název nebyl moc dobře znám, a tak se jí prostě říkalo vesnice Údolí zemního draka.

Prázdná vesnice. Nebyla to turistická atrakce, ani neměla žádné nápadné rysy. Zabývali se tu zemědělstvím na úrodné půdě blízko lesa a dřevorubectvím. Ale nezaložili ji tak, že by se tu sešli lidé, aby vystavěli něco jako vesnice Buina v kraji Fedoa. Lidé, co bydleli v této vesnici, prostě spadli pod pravomoc království Bihaeril a jen málo jim záleželo na tom, kdo jim vládl. Pravděpodobně to bylo něco takového. Země není důležitá, lidé ano.

Jak se vzdálenost mezi domy zvětšovala, země začala být pustá jen s pár známkami civilizace a kromě ticha... tu nic nebylo. Když jsme dorazili, vesnice nebyla naprosto opuštěná; neobývali ji lidé. Ale nebyli to vesničané.

Před vstupem do vesnice se shlukli lidé, co evidentně nebyli vesničané. Měli na sobě brnění a na zádech meče. Pravděpodobně dobrodruhové. Ne, kdyby to byli jen dobrodruhové, ta jejich atmosféra byla trochu moc riskantní. Byli to žoldnéři nebo možná lovci odměn?

„Sándore, tohle je to, co znamená, že příliš mnoho lidí vyrazilo dřív, aby měli náskok?”

Jeho síla a rychlé přemýšlení během toho včerejšího incidentu v baru... Sándor byl vážně užitečný chlap. Až do teď jsem o jeho užitečnosti pochyboval, ale chápu, proč mi ho Orsted přidělil. V takových situacích chci vždycky slyšet názory ostatních.

Na druhou stranu Doga nebyl moc užitečný. Neříkám, že by nás zpomaloval, ale... Měl jsem pocit, jako kdyby prozatím jen šel s námi.

No, ani já jsem nebyl moc užitečný, takže nejsem tak skvělý v kritice ostatních. Doufal jsem, že se časem ukáže užitečným.

„Ne, možná přišli jen kvůli předběžné inspekci. Byla by pro ně výhoda začít, jen co odtud získají informace.”

„Ale není tu příliš mnoho lidí s náskokem, co chce začít lovit jeden cíl?”

„I kdyby ano, nebude jich tu příliš mnoho. Vláda se zrovna rozhoupala k tomu, že vyšle jednotku na podrobení. I kdyby se do toho pustili a začali lovit démony, je tu možnost, že nedostanou odměnu.”

Přidat se k jednotce a spolu s rytířským řádem království nějak vstoupit do Lesa bez návratu, potvrdit skutečnou totožnost démona, porazit ho a pak se v bezpečí vrátit. Člověk dostane odměnu, jen když udělá všechno tohle. Pokud se jen držíte davu, vznikne z toho nakonec soupeření ve štěstí, jestli si dokážete zajistit odměnu nebo ne. A nebylo to jenom o štěstí, ale také o tom, že v klíčovém momentu musíte udělat krok napřed a ukradnout první místo. V důsledku čehož toto předběžné vyšetřování bylo kvůli tomu, aby udělali krok vpřed a ukradli první místo.

„Takže to znamená, že s nimi nemáme co do činění.”

„S tímhle výrokem naprosto souhlasím.”

Jak se Sándor zasmál, vydal se do vesnice. Ubytovat se ve vhodné budově na návsi. Na návsi byste nevěřili, že ta vesnice byla opuštěná. Shlukly se tam davy lidí. Všichni byli horečnatí.

Ale bylo to tak nějak praktické, že tam byl dav. Mělo by být snadné se vmísit do davu a začít sbírat informace.

„Odejděte!”

Nebo to jsem si myslel, ale místo toho mi bylo řečeno, abych odešel. No, samozřejmě to vlastně nebylo namířené na mě. Slyšel jsem ten hlas od vstupu na náves. Někteří členové sil odcházeli z návsi s nepříjemným pohledem na tváři. Když jsem se podíval na místo, odkud ten křik přicházel, spatřil jsem starou ženu o holi, co ječela.

„Vypadněte! Z tohohle lesa žádný démon nevychází! Lesní lidé laskavě chránili les a nás! Kdokoli, kdo chce lesní lidi zranit, vypadněte!”

Stará žena mávala svou holí, ačkoli u toho byla roztřesená; přišla blíž k velké skupině lidí na návsi a začala je mlátit holí. Křup! Ten zvuk proletěl návsí a dal se slyšet dokonce i tam, kde jsme byli my.

„Ty babo...”

„Hej! Zapomeň na to, pokud tady způsobíme rozruch, kmen Obrů...”

„Pche!”

Ten muž, kterého stará žena uhodila, chtěl v záchvatu hněvu vytasit meč, ale jeho rozumný kolega ho zastavil a spěšně ustoupili. Stará žena se za nimi nebelhala. Za křiku vystrnazovala všechny ostatní skupiny z návsi. Aby se skupiny dostaly od té staré ženy, rozptýlily se. Copak to bylo?

Jak stará žena viděla, že se prostranství vylidňovalo... ach, podívala se naším směrem. Vytrvale se blížila.

„Vypadněte!”

Stará žena mě holí přetáhla po brnění a ozvala se hlasitá rána. Neutržil jsem žádnou újmu. Moje brnění se svou asurskou značkou bylo vůči té rozohněné staré ženě spolehlivé.

„Nesmíte les zpustošit!”

Stará žena mě holí mlátila do brnění a přitom křičela.

„Babi, prosím, uklidni se.”

„Jací démoni! Lesní lidé byli naši zachránci! A když teď hledají naši pomoc, hodláte je zabít! Násilníci!”

Byla velmi rozrušená, vypadalo to, že nebude poslouchat nic, co jí řeknu. Ale na mysli jsem měl jenom jedno.

Lesní lidé. Byla to nová fráze. Chtěl jsem si vyslechnout víc o tom, co to bylo.

„Co to znamená to 'lesní lidé'...?”

„Pokud necháte lesní lidi zmizet, zaútočí démoni!”

Pokud lesní lidé zmizí, zaútočí démoni. Což znamenalo, že lesní lidé pravděpodobně bránili vesnici před démony.

„Lesní lidé a démoni jsou dvě rozdílné existence?”

„Očividně! Nepleť si démony s lesními lidmi!”

„Clayi, prostě přestaň, tahle stará paní už dávno není příčetná.”

Sándor mě přišel zkontrolovat. No ano, příčetný člověk by cizího člověka rozhodně nepřetáhl holí. Ale chtěl jsem si vyslechnout historku té staré paní.

„Nezešílela jsem! Lesní lidé existují! V mládí mě zachránili, když jsem se ztratila hluboko v lese! A kromě toho i mého pradědečka zachránili, když byl dítě!”

Během jejího mládí znamenalo možná před 20 až 30 lety. Tato stará paní vypadala, že je jí něco přes 60 let. A pradědeček tak staré ženy... to bylo pravděpodobně něco před 100 lety. Ale bylo to nanejvýš 10 let, co jsem se s Ruijerdem rozloučil. Takže možná že Ruijerd nemá s těmi lesními lidmi co dělat? Ale... ach.

„Lesní lidé nejsou démoni! Proč byste se je snažili zabít?! Hlupáci! Vypadněte, hlupáci! Hlupáci! Haa... Hlupáci... Haa... Haa...”

Ta stará žena už mě nějakou dobu mlátila do brnění, ale zanedlouho jí došla energie a vyčerpaně se svezla na zem.

„Babi, mohla bys mi o tom říct podrobněji?”

Odhadoval jsem, že teď už byla klidná, a usmál jsem se na ni. Ruijerd tu možná nebyl. Ale možná náhodou...

„Možná jsem přítel těch lesních lidí.”

Možná to byli přeživší z kmene Supardů, co Ruijerd celou dobu hledal.

Část 2

Nedokázala skrýt své rozrušení. Navzdory tomuto svému přístupu se mnou nějakou dobu v klidu mluvila.

Na základě tohoto vývoje to byl kmen Supardů nebo Ruijerd? To jsem nevěděl. Ale kvůli toku událostí v království Bihaeril jsem tak nějak pochopil, co se dělo.

Lesní lidé. Zdálo se, že tito takzvaní lesní lidé už tu byli před tím, než se tato stará paní narodila. Vně lesa se ukazovali jen zřídka. Ale někdy, což bylo ještě vzácnější, když se vesničan ztratil v lese nebo ho něco pronásledovalo nebo byl na prahu smrti, ho lesní lidé zachránili. Vesničané včetně této staré paní nevěděli, kdo nebo co byli. Ale byli tu o nich legendy.

Kdysi dávno, zhruba v době, kdy měla válka proti démonům skončit... Les bez návratu obývali démoni, co nebyli pouhým okem vidět. Za soumraku ti neviditelní démoni vycházeli, aby unesli dobytek a děti, aby je snědli. Vesničané doufali, že ty démony jednoho dne porazí, ale nakonec byli bezmocní, a tak žili ve strachu.

A v té době se objevili lesní lidé. A dali vesničanům jeden návrh.

„My se postaráme o démony, ale na oplátku chceme žít v lese. Ale o naší existenci se nikdy nesmí dozvědět nikdo mimo vesnici.”

Vesničané s tím návrhem souhlasili a lesní lidé se zabydleli hluboko v lese. Nevěděli, jak se lesní lidé vypořádali s démony. Ale poté z lesa přestali vycházet. Dokonce i teď lesní lidé ochraňují vesničany. Dodrželi svou stranu dohody a vesničané vychovávali své děti tak, aby byli lesním lidem vděční, ale aby o nich nikomu neřekli.

„Takhle zpustošit lesní lid, taková ohavnost.”

S tímhle to stará paní ukončila.

„Aha, moc děkuju.”

Nevěděl jsem, jestli to, co řekla, byla pravda nebo ne. Byla to tak stará historka, zdálo se to skoro vymyšlené.

Ale prostě předpokládejme, že lesní lidé jsou kmen Supardů.

Supardi měli na čele třetí oko. Byl to ten druh démonického oka, co dokázal vycítit jakoukoli živou bytost. Pokud použili tohle, mohou najít a porazit dokonce i neviditelné démony.

Kmen Supardů žil v souladu s vesnicí a zároveň s tím skrýval svou vlastní existenci. Ale před půl rokem až rokem na ně padla tragédie. Nemoc nebo možná zranění. Přihnal se sem velký počet neviditelných démonů a lesní lidé je možná nedokázali udržet pod kontrolou.

Supard, co tak dlouho utajoval vlastní existenci, přišel do vesnice, aby si koupil léčivo. Všichni už zapomněli na prodavače, co s tím Supardem jednal. Ale ta novina se rozšířila. Novina o tom, že z lesa vyšel nesmírně podezřelý chlápek.

Vesničané měli jeho existenci skrýt. Obzvláště pokud byla pravda, že přišel do vesnice pro pomoc, ale... Jak jen z toho vznikla ta historka, co jsem včera vyslechl v baru?

[Musíme vyhladit démony, co vyšli z lesa.]

Co jen se stalo, aby byl výsledek takový? Jelikož to bylo před rokem, bylo by zbrklé vinit z toho Gisua... Hluboko v lese každopádně žije kmen Supardů. Byla to víra, které jsem věřil.

Ale pak. Vyvstala i jedna otázka. Proč jsem o tom slyšel až teď? Pátral jsem po Ruijerdovi. Všichni to měli vědět. Všichni. Například i Orsted.

...Pokud tu Supardi žili tak dlouho, proč jsem si toho až do teď nebyl vědom?

Část 3

Les bez návratu byl tiché místo. Na tomto světě lesy obecně obývalo velké množství netvorů. V lesích byla také velká koncentrace magie, ale v Lese bez návratu jste narazili jen na jednoho netvora denně. Většinou to byli trenti.

Trenti se na světě nacházeli všude, ale v lesích byli ještě běžnější. Dalo se vlastně věřit, že lesy byly hnízda trentů, neboť bylo normou, že jste na ně narazili.

Ale v tomto lese po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Bylo tu naprosté ticho. Byla tu zvířata, ale žádní netvoři. Poklidný les, v kterém bylo hrobové ticho. Samozřejmě tu byli ptáci a malá zvířata, ale to bylo celé. Bylo to, jako kdybychom byli v noční můře.

„Divné, co?”

„Jo.”

Vypadalo to, že i Sándorovi bylo z tohoto místo nepříjemně.

„...”

Doga mlčel. To nedokázal vycítit náladu? Ani se nerozhlížel po okolí.

„......”

Chvíli jsme kráčeli hlouběji do tichého lesa. Přítomnost zvířat klesala, čím jsme šli hlouběji. Byli tu ptáci a hmyz, ale žádná malá zvířata. Samozřejmě ani netvoři. I stromy začaly být větší a přerostlé listy zakrývaly oblohu. V této atmosféře jste se začali odlučovat a věřit, že jste jediná živá bytost tady. Z čehož jste sem tam procitli, kdykoli jste zaslechli ptačí zpěv.

Jestli nás zrovna teď neviditelní démoni následovali nebo ne... Paranoidní, otočil jsem se, abych se podíval. A kdykoli jsem se otočil, střetl jsem se pohledem s Dogovým nedotčeným pohledem. Což mě přimělo věřit, že to všechno bylo jen v mé hlavě, načež jsem se znovu otočil dopředu.

„Och?”

Když jsem se letmo podíval ke straně, najednou jsem tam spatřil kamenný monument, co jsem poznával. Byl to kamenný monument Sedmi světových velmocí. Předtím jsem nedokázal poznat rytiny na tomto monumentu, ale... Poslední dobou jsem je více méně chápal. Vypadalo to, že v žebříčku nedošlo k žádným změnám.

„Takže tyhle věci se dají nalézt i na takovém místě, co?”

„Pravděpodobně to není tak nezvyklé. Jelikož kamenný monument Sedmi světových velmocí může fungovat jen na místech s vysokou koncentrací magie.”

„Jo... jsou to magické nástroje.”

Víš o nich celkem dost, co? Že se tento druh magického nástroje dá najít jenom na místech s vysokou koncentrací magie. O tom neví moc lidí. No, ale nebylo to tak, že by to ti lidé, co o tom ví, věděli nějak moc dobře.

„Slunce brzy zapadne. Rozbijme někde tady tábor.”

„Správně, takže Dogo, dříví na podpal.”

„...Jo.”

Toho dne jsme se rozhodli založit tábor v blízkosti kamenného monumentu. Jako dodatečné opatření jsem vytvořil Zemní pevnost a pak jsme šli spát.

Část 4

Druhého dne.

Pokračovali jsme v chůzi tichým lesem. Pak Sándora najednou něco napadlo.

„Přijde mi to podobné jako Pohoří rudého draka, ne?”

„Což znamená?”

„Ostatní zvířata se nepřibližují ze strachu z draků.”

Nepřiblíží se k území silnějšího zvířete. Hluboko v tomto lese bylo Údolí zemního draka. Nebylo třeba říkat, že zemní draci byli mocná stvoření. Divoká zvířata se nepřiblíží k tak nebezpečnému místu, taková byla samotná povaha přírody.

„Takže jsi byl v Pohoří rudého draka, Sándore?”

„Jenom na úpatí. Byl to podobný pocit; jak se k tomu blížíš, přítomnost zvířat se snižuje.”

Zemní draci si svá hnízda postavili v kamenných srázech údolí.

V podstatě z údolí nevycházeli. Nedokázali létat, ale uměli použít zemní magii na stavbu děr. Na draky měli celkem mírnou povahu; dokud člověk nepronikne na jejich území, nezaútočí na něj. Ovšem měli velmi podivný rys, byli bezbranní vůči komukoli, kdo přišel ze shora. Ale pokud šel někdo ze zdola, přehnaně na něj útočili. Jen tak mimochodem, Orsted tvrdil, že rudí draci a zemní draci byli nepřátelé na život a na smrt. Ačkoli bylo téměř nemožné, aby se ty dva druhy, co obývaly naprosto jiná prostředí, kdy setkaly. A proto když jste se k nim přiblížili ze shora, hrozilo vám méně nebezpečí. Prozatím bude v pořádku, pokud se nám podaří nějak nespadnout na dno údolí.

„Och.”

Bylo to proto, že jsem celou dobu přemýšlel? Najednou se mi to ukázalo před očima. V hustém lese se zničehonic objevil strmý útes.

Útes tak hluboký, že nebylo vidět dno. Na druhou stranu to pravděpodobně bylo 4.5 kilometrů. Měl jsem z toho pocit, jako kdybych stál na vrcholku hory. Co se týče údolí, moc jsem toho nevěděl, ale kvůli této velikosti jsem pomyslel na Grand Canyon.

„Toto je Údolí zemního draka?”

„Vypadá to tak? Co uděláme? Vypadá to, že jsme sem dorazili bez incidentů...”

„No.”

Jak jsem se tím trápil, vlil jsem manu do svého levého oka. Když budu mít otevřené zorné pole, můžu použít jasnovidnost.

Prozatím jsem nahlédl na dno údolí. Jelikož jsem ještě nebyl zvyklý používat toto démonické oko, nedokázal jsem změřit vzdálenost na dno. Ale okamžitě jsem to spatřil. Na dně údolí rostly namodrale bílé houby a mech a vedle toho se pomalu pohyboval netvor podobný ještěrce s tělem jako balvany.

To byl zemní drak? Spíš než drak to vypadalo jako Královská pozemní želva. Možná byl bezbranný vůči všemu, co přicházelo ze shora, protože s tímto tělem nemohl vyhrát proti rudému drakovi. Když jsem se teď pořádně podíval na kamenný sráz a ne na dno, ke stranám se jich tisklo spoustu – bylo to trochu hnusné.

Znovu jsem aktivoval démonické oko a prohlédl jsem okolí údolí. Napravo ode mě nic nebylo. Zanedlouho mi zorné pole přerušil útes a les. Podle mapy by Údolí zemního draka mělo být přímé, ale vypadalo to, že se stáčelo. V mapě byla chyba.

Nalevo ode mě. Ani na této straně nebylo nic k vid— ...ach, ne, počkat.

„To je visutý most.”

Na místě, kde údolí nebylo tak široké, byl visutý most.

„Aha, na druhou stranu, co?”

„Přejděme ho.”

Pořád zbývalo 7 dní, než se setkáme s informátorem. Když jsem propočítal, jak dlouho bude trvat cesta zpět, mělo by být v pořádku zůstat v lese ještě jeden nebo dva dny. Jak jsme se takhle rozhodli, začali jsme kráčet podél údolí. Netrvalo dlouho a dostali jsme se k mostu. Pěšky to trvalo hodinu. Byl jsem rád, že jsem ten visutý most zahlédl.

Část 5

Ten visutý most byl omšelý.

Na místě, kde byla vzdálenost mezi dvěma stranami nejmenší, byly uvázané dvě tlusté lijány. Na nich byla dřevěná prkna a to bylo celé. Vážně mě trápilo, že na mě dotíral zdrcující pocit, že ten most postavil amatér a že to nebylo bezpečné. Ačkoli jsem to nazýval takhle, pokud po tom mostu přejde jediný dospělý se zavazadlem, mělo by to být v pořádku.

„Přejdeme to?”

Ale já jsem na sobě měl magické brnění. Pokud na to stoupnu, rozhodně to spadne. Nemohl jsem se ztrapnit tím, že spadnu na dno údolí. A ještě k tomu jen poté, co jsem prohlásil, že bychom měli být v pořádku, pokud se budeme držet mimo údolí.

„Ne, nebudeme tenhle most přecházet.”

„Takže zamíříme zpět?”

„Ne, postavme jiný most.”

Jak jsem to říkal, postavil jsem se na okraj útesu. Pokud se ten most nedal přejít, protože to nebylo bezpečné, akorát si prostě postavím vlastní most.

Od rukou k povrchu jsem magií zvedl zem. Využil jsem své magie tím, že jsem uvedl Zemní kopí do praxe. Posílil jsem ho tak moc, že bychom se nijak neměli trápit bezpečím, i když po něm přejdu já. Kromě odolnosti bych to kopí měl vytvořit tak, abychom se dostali na druhou stranu.

„.....Ho.”

Když jsem svou magii uvolnil, objevilo se Zemní kopí. Zemní kopí se v tichosti protáhlo a probodlo druhou stranu údolí. Nebylo nic slyšet. Tohle jsem opakoval třikrát. Jen pro jistotu jsem ho rozšířil, aby lidé mohli kolem sebe projít.

Na to Zemní kopí jsem postavil prkno. Znovu to bylo hliněné prkno. Masivní prkno, co se táhlo až na druhou stranu. Nakonec jsem druhou stranu posílil zemní magií spolu se základnou mostu. A kamenný most byl hotový.

Zábradlí... no, prozatím to stačilo.

„Úžasné... slyšel jsem o tom zkazky, ale odvést takovou práci...”

Ačkoli mě Sándor chválil, nemohli jsme polevit v ostražitosti. Jelikož jsem o architektuře a stabilitě mostů nic nevěděl. Nebylo třeba do mostu praštit, než jej přejdeme, ale kdybych na něj vstoupil s magickým brněním a ono se to zřítilo, musel bych ho znovu postavit.

„Prozatím mi dej lano.”

Uvázal jsem lano k nedalekému stromu a začal jsem most pomalu přecházet a zkoumat ho. Po několika krocích jsem po mostě kráčel hladce. Kamenný most byl pevně stavěný a udržel mou váhu. Bylo by nesmírně hloupé, kdyby z toho někdo spadl, ale vypadalo to, že to takhle půjde.

Jen pro jistotu jsem při své pomalé chůzi posílil slabší místa. Lano dosáhlo až do půlky; Sándor ho prodloužil s tím, co měl, a já jsem přešel. Jedno lano mělo 50 metrů. Takže když jsem uvážil, že jsem jen stěží přešel se dvěma, ten most by měl mít něco méně než 100 metrů.

„Dobrá.”

Lanem jsem signalizoval na druhou stranu údolí. Sándor a Doga snadno přešli most, zatímco se drželi lana. Byli na mostě zároveň. To si mysleli, že se to nezřítí? Nebo mi věřili? Že bych je okamžitě přišel zachránit, kdyby spadli.

„Takže pokračujme, dobře?”

Jak jsem byl nervózní, Sándor a Doga snadno přešli.

„Ale vypadá to, že od teď se budeme muset mít na pozoru,” řekl Sándor, jak se podíval hluboko do lesa.

Temný, nekonečný les. Od začátku našeho pochodu došlo k jediné změně. A to přítomnost netvorů.

Část 6

Neušli jsme ani 100 metrů a zaútočili na nás. Nejprve to byl jen hluk. Šustění listů. Ale myslel jsem si, že to je jen vítr a nemyslel jsem, že by v naší blízkosti byl netvor. Přišlo mi to, jako kdyby se k nám z dálky blížil člověk.

Pořád to bylo daleko. Prozatím to bylo v pohodě. Jakmile jsem si tohle pomyslel, blízko ucha jsem něco zaslechl.

„Wofuu... Wofuu...”

Jakmile jsem ten zvuk zaslechl, všiml jsem si, že ve vzduchu visel pach krve. Krátce poté se ke kmeni stromu hned vedle nás něco tisklo.

„..........!”

Jakmile jsem si toho všiml, strom se na okamžik ohnul a listy a větve zašustily. Zarazili jsme se jenom na chvilku a pak za mnou něco, nějaká těžká masa, spadlo. Když jsem se otočil, spatřil jsem, že Doga padl tváří nahoru. Viděl jsem jenom Dogu. Ale třásla se mu hlava, jako kdyby se mu pohybovala proti jeho vůli. Doga se rukou chopil něčeho ve vzduchu, co mu třáslo hlavou.

Něco tam bylo. Jakmile jsem si to uvědomil, veškerou svou silou jsem udeřil tu věc na Dogovi, nemohl jsem použít magii. Můj úder posílený magickým brněním tu věc na Dogovi poslalo do vzduchu. Měl jsem pocit, jako kdybych přetrhal maso a zlomil kosti.

Ta věc, co byla na Dogovi, narazila do kmene stromu a přehnaně se rozprskla krev. Barva krve začala odhalovat nějakou postavu.

Čtyřnohé zvíře. Nedokázal jsem identifikovat, co to bylo za druh, ale rozhodně to bylo čtyřnohé... Instinktivně jsem to zasáhl kamennou střelou a zabil to.

Zároveň s tím mi něco s bouchnutím narazilo do zad. Okamžitě jsem se otočil a užuž jsem chtěl použít magii k obraně, když...

„Dogo! Vstávej!”

Byl to Sándor. Stál, jako kdyby mi chránil záda.

„...Jo!”

Doga vstal, zatímco se chopil sekyry, co měl na zádech. A postavil se přede mě. Hej, takhle nevidím před sebe.

„Je to neviditelný protivník! Počet neznámý! Dogo, nespoléhej se na oči, použij uši! Zabývej se jen nepřítelem před sebou! Rudee, prosím, použij magii! Vyhlaď je svou širokosáhlou magií!”

Od Sándora letěly ostré instrukce. Co jiného čekat od člověka, co byl velitel Zlatých rytířů, měl rychlý úsudek. Jeho titul nebyl jen tak na okrasu.

Jak jsem si tohle pomyslel, do obou paží jsem vlil magii. Mám použít ohnivou magii? Ne, použít v lese oheň by bylo problematické. Museli bychom vynaložit dvojnásobné úsilí ho uhasit. Pojďme na to vodní magií, Frost Nova.

„..........Uu!”

Když jsem užuž chtěl aktivovat svou magii. Bylo to jenom na okamžik.

Doga se pohnul přede mě. Máchl svou obrovskou sekyrou v oblouku. Máchat v tomhle lese obrovskou sekyrou vedlo k tomu, že při každém máchnutí zlomil kmeny a větve. Ale od netvora nepřišel žádný odpor. Jak se kolem rozsypaly dřevěné kusy, cítil jsem, jak Dogovi kolem boku něco proklouzlo a přiblížilo se to ke mně. Magické brnění bylo těžké, ale tvrdé. I kdyby na mě netvor zaútočil drápy nebo tesáky, s největší pravděpodobností mě nezraní. V mžiku jsem to posoudil a hodlal jsem vrhnout svou magii, když...

„Rudee!”

Sándor mě srazil. Co to kruci?! Ale neměl jsem čas si to pomyslet. Než jsem se nadál, stálo vedle mě kopí.

To kopí vypadalo, že ve vzduchu stálo samo, ale... to bylo špatně. To proto, že připíchlo k zemi něco průhledného.

Bylo to bílé kopí. Nesmírně bílé, jako kdyby bylo vyrobené z křídy. Podobalo se to kosti nějakého netvora. Ach, to kopí bylo ale nostalgické.

Na zem seskočil jediný člověk, aby si to kopí vzal. Zelené vlasy. Bílé tělo, jako kdyby trpěl nějakou nemocí. Domorodý oděv podobný ponču. Ach, nebylo o tom pochyb. Věděl jsem to, když jsem se podíval, jak je vysoký. Nemohl jsem se plést.

„Ruijerde!”

Vstal jsem a zavolal jsem na něj, zatímco jsem co možná nejvíc natáhl ruku. Podíval se na mě s kopím v ruce.

„Hm?”

„.......He?”

Byla to tvář, co jsem nepoznával. Nádherná tvář, měl Ruijerdovo vzezření... ale nebyl to on. Můj Ruijerd byl víc trochu... bradu měl ze strany trochu...

„Promiň, s někým jsem si tě spletl.”

Cítil jsem se... Vážně zklamaně. Byl tu jiný příslušník kmene Supardů. Což znamenalo, že má víra byla do určité míry správná... tohle byl Supard, že? Zatraceně, tvář jsem měl horkou, protože jsem na Ruijerda zakřičel s takovým odhodláním a sebevědomím.

„......Znáš Ruijerda?” zeptal se mě supardský muž, kterého jsem neznal, se zvědavým pohledem na tváři.

Ach, správně. Pokud je Supard, pak Ruijerda zná. A i když to nebyl Ruijerd, pak s tím nebyl problém. Jo. V království Bihaeril nepovstaly žádné typické problémy. Jo.

„Ech? Ach, ano. Kolega... ne, přítel... možná ochránce?”

„Pokud jsi host, pojď se mnou. Představím tě.”

Jak to ten muž řekl, otočil se.

„Eech... prosím, počkej. Je tu?”

„Je tu.”

Supardský muž přikývl, jako kdyby to bylo očividné, zatímco já jsem byl omráčený.

-------------------------------------------------

~ Ruijerd! Setkání po x letech. Rudeus už si to určitě maluje v jasných barvách, ale vždycky si něco představí a pak se akorát stane něco jiného... ~

<Předchozí>...<Následující>