Kapitola 245

Kapitola 245 – Po čem pátrali

Část 1

Království Bihaeril. Na východě Centrálního kontinentu, byla to země obklopená horami, mořem a lesem.

Nebyla to moc mocná země a měla jen 3 větší města. A to: uprostřed hlavní město Biheiril. Na jihu druhé největší město přiléhající k lesu, Irel. Na východě třetí největší město přiléhající k moři, Heilelul. To byla jejich lokace.

Tato země neměla žádné zvláštní rysy, co by stály za zmínky. Jediné, co se mohlo zmínit, bylo asi to, jak byla velká. Navzdory tomu, že bojové síly neměla na stejné úrovni jako sousední země, pokrývala dvakrát tak více země.

Se dvěma okolními zeměmi ji spojovala silnice. Ale království Bihaeril nebylo pod útokem. Na východě této severské země pokračovala mocná Epocha. Na toto království, kterému se nedostávalo bojové síly, se z nějakého důvodu neútočilo.

To proto, že tu byl kmen obrů. Království Bihaeril mělo těsné svazky s kmenem obrů, co žil na osamělém ostrově Onigashima.

Kdysi dávno. Ačkoli říkám tohle, království Bihaeril se utvořilo až po Laplacově válce, takže to bylo nanejvýš 50~100 let. V té době kmen obrů, co žil na Onigashimě, a lidé, co žili na severním cípu kontinentu, nespolupracovali. Ačkoli mohlo docházet k malým směnám mezi těmi, co žili na moři, členové kmene obrů se přinejmenším sobecky neprocházeli po lidských městech.

V té době měl kmen obrů problém. Kmen obrů, co žil na ostrově, napadla Mořská rasa, co žila na moři. Kmen obrů bojoval. A ačkoli pocházeli z bojové rasy, Mořská rasa měla až příliš silnou bojovou moc. Tímhle tempem by je Mořská rasa vyhladila a jejich jedinou možností by bylo stát se jejich otroky.

Před tím kmenem obrů se objevila družina lidských dobrodruhů. Ti přišli na tento ostrov, když se doslechli o zkazkách o zlatě a stříbře. Odkud přišli a kdo to byl, to kmen obrů nevěděl. S největší pravděpodobností to byla družina o 4 členech a bezpochyby sestávala z šermíře, psího člověka, opičího člověka a bažantího člověka.

Dobrodruhové, co snili o pokladu a bitvách. Co spatřili, byl zchudlý kmen obrů. Zranění vojáci kmene obrů, jejichž počet prořídl kvůli bojům. Ženy, co žily ve strachu. Děti kmene obrů, co se neusmívaly...

Dobrodruhové, co to viděli, povstali. Vzplanuly ohně spravedlnosti. Přísahali, že kmen obrů zachrání a tehdy se spolčili s Bohem obrů. Spolu s obry pronikli do labyrintu, co byl základnou Mořské rasy. Po lité bitvě se jim podařilo unést náčelníka Mořské rasy.

Ale cena za to byla vysoká. Družina dobrodruhů byla vyhlazená, přežil jen šermíř, co ji vedl. Jak se Bůh obrů díval na to jeho vzezření, cítil se zavázán a přísahal, že bude jeho celoživotním přítelem. A nabídl mu, že mu obři pomůžou, s čím jen bude chtít.

A ta šokující pravda. Byl to princ rodící se země na druhé straně moře. Princ se vrátil do své země a když se stal králem, on a kmen obrů složili přísahu, že se budou vzájemně chránit. Až do tohoto dne žili lidé a kmen obrů v pokoji.

No, to byl zhruba příběh o založení království Bihaeril.

Nevěděl jsem, kolik na tom bylo pravdy. Kmen obrů, velká bojová síla, každopádně ochraňoval království Bihaeril. Takže navzdory jejich úrodné půdě na něj neútočily sousední země. Tato země byla chráněná.

Království Bihaeril bylo takové místo.

Část 2

Jako skupina jsme mířili do druhého největšího města Irel.

Byli jsme tři. Muž v brnění barvy písku, co o sobě tvrdil, že je Arielin rytíř: Sándor. Jeho podřízený v šedém brnění: Doga. A já.

Za pomoci jejich magického nástroje jsem si změnil tvář a na magickém brnění MK-2 jsem měl další brnění. Kromě toho jsem měl na MK-2 magické nástroje, co vyvinula Roxy. Když zmáčknu tlačítko nedaleko pasu a vliju do něj magii, automaticky se aktivuje svitek v odpovídající drážce.

5 svitků v každé ruce, celkem jsem měl 10 druhů svitků. Jelikož jste nemuseli každý svitek vyndávat, bylo to nesmírně praktické. Ale nést všechny ty složené svitky tak, aby byly připravené k aktivaci, byl z toho celkem objemný batoh. Jelikož to vypadalo tak nějak steampunkově, rozhodl jsem se, že to nazvu Svitkový Vernier. Spolu s druhým kulometem to byla druhá Roxy Machine.

Magické brnění, svitkový vernier a brnění. Měl jsem na sobě všechno tohle a přes to plášť, takže jsem měl přes 2 metry a vypadal jsem jako chodící brnění. Byl to dokonalý převlek.

Všude po světě byli kultivátoři stylu Boha severu, co pracovali jako osobní strážci. Ale do této oblasti lidé bez nijak konkrétního důvodu chodili s myšlenkou: „Je tu někdo silný?” Navenek by se mělo zdát, že Sándor byl vůdce a my jsme ho sem následovali. Jen tak mimochodem, tady mě oslovovali jako Clay.

Přesouvali jsme se vozem. Momentálně jsem byl jedním z obrněných rytířů, co cestovali rachotícím vozem. Byli jsme tři obrnění rytíři. Ačkoli jsme byli nápadní, na tomto světě to nebyl až příliš vzácný pohled. V Magickém městě Sharia jste neviděli moc obrněných dobrodruhů, ale v království Bihaeril uvidíte spoustu takových lidí.

Takže zatímco jsme se přesouvali k naší lokaci, dovolte mi poskytnou prosté představení svých dvou společníků.

Sándor von Grandeur. Velitel zlatých rytířů z Asurského království. Původně byl žoldnéř bez přidružení. Hodně času strávil ve válečné zóně, ale v době Arieliny korunovace zamířil do království Asura. Líbila se mu Arielina atmosféra a usiloval o to, aby jí sloužil. Ale během doby, co strávil zkoušením různých metod, jak pro ni pracovat, ji zaujal a ona ho oslovila. Tehdy postoupil na své nynější postavení.

Když jsem si tu historku vyslechl, přišlo mi, jako kdyby byl dobrý akorát v patolízalství, ale Ariel by z člověka, co uměl jenom pochlebovat, neučinila velitele rytířů. Něco na něm muselo každopádně vyčnívat.

Když jsem Ariel požádal, aby mi o něm sdělila nějaké informace, nebylo na tom nic pochybného. A odpověděla mi tak, že ten muž byl hoden důvěry. Ale neřekla mi nic ohledně jeho totožnosti. „Já nevím~ ufufu~ tak je to tajemství~” Měl jsem pocit, že si se mnou hrála. Ale Arielin rytíř se nezdál podezřelý, a tak jsem to nechal být.

Zlatí rytíři. V rozporu s tím názvem to brnění nebylo zase až tak zářivé. I když změníte světlo, pořád nevidíte žádné zlato. Ačkoli kdybyste to vyleštili, možná by zářilo. A nebylo to zlaté; spíš žluté. Žlutí rytíři. Och, to samo o sobě znělo tak nějak silně, ne? Jako Yellow 14.

„Má vůbec Asurské království Zlaté rytíře?”

Slyšel jsem o černých rytířích a o bílých rytířích, ale měl jsem pocit, že zlatí tam nikdy nebyli.

„Je to skupina rytířů, co Její Veličenstvo vytvořilo poté, co ji korunovali. Jejich oficiální povinností je chránit královnu Ariel, ale pokud nám Její Veličenstvo rozkáže, dokončíme svou misi, ať je to cokoli. Pomocí zakázaných teleportačních kruhů, pokud to je třeba.”

Jinými slovy Arielina soukromá armáda.

„Původně to bylo založeno kvůli 'pomoci ve spolupráci'.”

„Ach.”

Takže to založila pro nás. Vskutku byla loajální. A děsivá. Co bude Ariel v budoucnu požadovat? Ačkoli pokud Orsted řekne, abychom to vrátili...

„Ačkoli jelikož jsme se teprve založili, co se počtu týče, je nás jen pár elitních. Já tak možná nevypadám, ale jsem šermíř stylu Boha severu.”

Ačkoli to řekl se smíchem, Sándor neměl meč.

„I když nemáš meč?”

„Myslím, že tohle je mnohem silnější než meč,” řekl a protočil kolem kovovou tyč.

Zdálo se, že bojoval s tyčí. Bojovník s tyčí, to bylo poprvé, co jsem na tomto světě nějakého viděl. Kvůli dopadu kmene Supardů se na tomto světě původně nenahlíželo na zbraně podobné tyčím moc dobře. A v důsledku toho se rozvinul jenom šerm. Takhle řečeno, ať už by Bůh severu používal jakoukoli zbraň, nebylo by to divné. Ačkoli s největší pravděpodobností nebyl šermíř, Bůh severu měl pravděpodobně blíž k ninjovi.

„Dlouhý dosah je výhoda.”

„Ach. Takže tak to je. Ve stylu Boha meče je možné poslat někoho vzduchem na nepředstavitelnou vzdálenost. Ve stylu Boha vody se dá útok odrazit bez ohledu na to, z kterého směru přichází. A proto to je silné. Když člověk nepoužívá meč, dá se od začátku použít delší zbraň.”

Byla to prostá teorie. Na mém předchozím světě bylo takové smýšlení běžné a dosah zbraní se prodlužoval. Ale tady to bylo jiné. Když se budu držet tohoto smýšlení, šermíř se nepovažoval za nic zvláštního. Silou šermíře bylo to, že si mohl léčivou magií okamžitě vyléčit zranění. Protože lidé na tomto světě měli tak vysokou vitalitu, nepřátelé se museli sejmout jediným úderem.

Takže Sándorovy schopnosti s tyčí byly bohužel na straně poražených. Možná byl schopen přemoci lidského protivníka, ale proti něčemu s vysokou schopností zotavení by to byla šíleně špatná kombinace.

„Doga tady je také člen Zlatých rytířů.”

„Jo.”

Doga. Neměl příjmení. Narodil se v kraji Donati v Asurském království. Původně byl voják Asurského království. Byl to strážný brány do Královského hlavního města. Ale když jmenovali Sándora, spatřil v něm znamenitost a přetáhl ho k sobě.

„Také hledám talenty.”

„Vytvořit ideální rytířskou družinu je přece jenom práce kapitána. Od teď mám v úmyslu dál najímat silné síly.”

Práce kapitána, co? Když jsem teď o tom přemýšlel, Therese, kapitánka družiny strážců miko, z nich všech byla nejslabší. Když přišlo na organizaci, vůdce nemusel být vždycky nejsilnější. Nejdůležitější byla jejich schopnost velet.

„Ale Dogo, v rozporu s názvem Zlatých rytířů má tvoje brnění do zlaté daleko?”

„Ha, kromě formálních příležitostí by tak nápadné brnění nosil jenom hlupák.”

Rozumný důvod. Což znamenalo, že Sándor obvykle nosil mnohem okázalejší brnění.

„Aach! Už to chápu. Proto ses tvářil tak podezíravě, když jsem ti ukázal ten dopis. Kdybych věděl, že to bude takhle, vzal bych si své formální brnění.”

„Můžu ti říct, že to tak nebylo.”

Sándor se vesele smál. Bylo nemožné na něj nahlížet jako na zlosyna. Ale Hitogamiho apoštolové nebyli ani dobří, ani špatní. Orsted a Ariel řekli, že to je v pohodě, ale já sám zůstanu obezřetný.

„Tady kolem je každopádně jen velmi málo sněhu.”

Jak to Sándor řekl, rozhlédl jsem se po okolí. Pláň kolem nás byla jen zlehka poprášená sněhem. Ale nestačilo to na to, aby to vůz nějak brzdilo.

Původně to pro zemědělství bylo příliš. Země byla pustá a popraskaná a na polích nic nerostlo. Dokonce i daleko odtud bylo známo, že země tady byla bez života.

Když už je řeč o místní zemi, v tuhle roční dobu byla obvykle zapadaná sněhem. Ale v království Bihaeril bylo méně sněhu, než jsem si myslel. Ačkoli tu vítr byl chladný a suchý, prostě tu bylo velmi málo sněhu.

„Jestlipak to je kvůli horám.”

„Co s tím mají co dělat hory?”

„Protože hory na západě stlačují mraky. Myslel jsem, že to sněhu brání.”

„Ach... Co jiného od tebe čekat, Rudee, jsi celkem znalý.”

„Nevím, jestli to je pravda.”

Počasí na tomto světě se možná nedrží logiky mého předešlého světa. Ve Velkém lese přece jenom pršelo 3 měsíce v kuse nebo se z úrodného kontinentu může stát poušť. Nemuselo to mít s horami nic společného, byla dokonale rozumná možnost, že magická moc, co vycházela z lesa mírně na západ, mohla být důvodem, proč tu byl nedostatek sněhu.

„Můj strýček se o takové věci také zajímal.”

„Och, takže byl nějaký výzkumník?”

„Odkud se berou mraky? Kam jdou? Jak se rodí lidé? Proč umírají? Každý den strávil díváním na oblohu a přemýšlel o takových věcech.”

Jestlipak byl filozof. Ačkoli já v pokročilém věku tak možná také budu trávit čas.

Jako šedesátiletý stařík budu sedět se Sylphy a Roxy a budeme své dny trávit jako babičky a děda... Ach... ne, Sylphy měla smíšenou krev rasy Dlouhých uší a Roxy byla z kmene Migurdů, takže budou stále mladé. Eris bude i jako babička působit energicky. Já budu jediný, kdo bude působit staře.

„To je další filozofická myšlenka.”

„Filozofická?”

„Filozofie je... Hm, magická věc.”

„To nech na mě.”

Po cestě na nás zaútočilo něco démonického. Nebylo by mylné říct, že v této zemi bylo mnoho lesů. Silnice, po které jsme jeli, se táhla hned vedle jednoho takového lesa. Jelikož jsme byli pod útokem, měli šanci ukázat své schopnosti. Často se říká, že království Asura je nejlepší. A tito muži rozhodně měli schopnosti, kterými by to podpořili.

Znamenitý Sándor se svým tempem obratností a Doga, co porážel nepřátele jediným úderem své obrovské sekyry. To jsem viděl. Nebo lépe řečeno to bylo všechno, co jsem mohl vidět. Takhle řečeno dokonce i nejhorší šermíř by tu situaci pochopil.

Ačkoli by se proti světové velmoci nezmohli ani na boj, přinejmenším se dali považovat za víc než jen mírnou mrzutost. Jak jsem si to uvědomil, dorazili jsme do druhého největšího města Irelu.

Část 3

Druhé město Irel.

Co jsem viděl, bylo to nevýrazné město. Naprosto jej obkružovaly hradby a nedaleko bran byli seřazení pouliční prodejci.

Jeho rysem, pokud se to tak dalo nazývat, bylo to, že tu bylo mnoho dřevěných budov. Ještě víc než v Magickém městě Sharia. Byly to dřevěné budovy s nesmírně skloněnou střechou a od vedlejších domů byly vzdálené. Jelikož byli v obklopení lesů, bylo jenom přirozené, že měli spoustu dřeva.

Koně a vůz jsme nechali ve stájích a kráčeli jsme do hostince. Tehdy jsem si všiml, že počet pouličních prodejců začal klesat. Bylo tu tak nějak ticho. Protože tu nebylo mnoho zákazníků, bylo tu stejně málo prodejců... takový důvod byste čekali, ale v kontrastu k této logice tu bylo spoustu dobrodruhů. Už nějakou dobu jsme míjeli spoustu obrněných válečníků a mágů v róbách. Počet dobrodruhů a pouličních prodejců se neshodoval. Tohle muselo mít svůj důvod. Nebo možná že ten problém nebyl tak zřejmý.

„Jejda.”

Zatímco jsem se rozhlížel kolem, narazil jsem do někoho na cestě.

„Ach.”

Byl to velmi velký člověk. Měřil zhruba 2,5 metru. Dokonce i ve svém brnění jsem k němu musel vzhlížet. Pokud by existovali poloobři, byl by to takovýto pocit. Kůži měl rudohnědou a vlasy tmavě rusé. Jeho paže, nohy a krk byly tlusté, pokryté svaly.

Nejnápadnější byla jeho hlava. Byla obrovská. Čelist měl ještě větší a vyčnívala mu. A z úst mu vykukovaly tesáky. Z dolní čelisti mu vyrůstaly dva tesáky nahoru. A kromě toho mu z rozcuchaných tmavě rusých vlasů vyrůstaly dva rohy. Byl to obr lidožrout.

„Pozor.”

Obr, do kterého jsem narazil, se na mě jednou podíval a dál pokračoval svou cestou. Na zádech měl masivní batoh, co nesl, jako kdyby to nic nebylo.

To bylo poprvé, kdy jsem obra viděl z blízka; bylo to velmi zastrašující.

Tady v království Bihaeril se obrové procházeli sem a tam, jako kdyby to bylo přirozené. I místní lidé to přijali jako něco samozřejmého. V jiných zemích by byl vzácný pohled vidět pospolu žít mnoho kmenů a ras.

„Clayi, moc se nerozhlížej, nejsi žádný vesnický balík.”

„Cože? Ach, aaa...”

Ostrá slova od Sándora. Byl to naprosto jiný tón, než co použil během cesty. Bylo to kvůli našemu převleku.

„Tady kolem stejně nebude nikdo silný, rozhlížet se tu je k ničemu.”

„Jo.”

Správně, byli jsme praktikanti stylu Boha severu. Měl bych vypadat, jako že mě nezajímá nic, co není silné. Jinak by to byla škoda převleku.

„Nejdřív si musíme najít hostinec. Že, Clayi, Dogo?”

„Ano.”

„Jo.”

Doga, co akorát přikyvoval, byl stejný jako vždycky. Ale Sándor byl pravý opak; se svým hraním odváděl skvělou práci. Sándor jednal jako vůdce, aby skryl mou přítomnost. Já jsem byl Sándorův mladší bratr Clay. Povoláním válečník. Dobrá.

„Sándore. Oslava k našemu příjezdu. Až se rozhodneme, v kterém hostinci zůstaneme, chceš zajít do taverny?”

„Haa, někdy jsi celkem hloupý, ale tu a tam máš dobrý nápad. Dogo, pamatuj si to.”

„Ano, pane.”

Poté jsme zamířili do hostince.

Část 4

Jakmile jsme vstoupili do taverny, byla tam tak nějak nepříjemná atmosféra.

„...Hmm?”

Bylo to jiné než jakákoli nálevna, v kterém jsem kdy byl.

Takhle řečeno vypadala dokonale normálně. Bylo tu hodně dobrodruhů. Také tu bylo pár měšťáků. 1-2% zákazníků byli obři, ale nemohl jsem říct, že oni byli zdrojem toho nepohodlí. Narvaná nálevna s příslušníky mnoha ras nebyla tak mimořádná.

Copak to asi bylo? Nebylo tu nic, co by obzvláště přitahovalo pohledy lidí. Nebyl tu nikdo zvlášť podivný. Nebylo tu nic zvlášť podivného. Ale něco na tom bylo divné.

„Copak, Clayi?”

„Nepřijde ti na této nálevně něco divného?”

Rozhlédl se kolem. Ale zdálo se, že jsem si to jenom představoval.

„...Nerozumím. Chceš odejít?” navrhl Sándor tichým hlasem.

„Ne, chci vědět, odkud se ten pocit bere.”

„Rozumím.”

Jak to Sándor řekl, vešli jsme do nálevny krokem prostým podezření a zamířili jsme k prázdnému stolu. Následoval jsem Dogu.

Jak se Doga posadil, židle pod jeho vahou zaskřípala. Židle v této nálevně byly nezvykle masivní. Když jsem na sobě měl magické brnění, obvykle jsem si musel dávat pozor, abych na židli neseděl plnou vahou, ale tady by nemělo vadit, ani když si sednu normálně. Jestlipak byl tohle zdroj toho pocitu? Ne, to nemohlo být ono.

„Dones nám jídlo, pití a představ nám někoho, kdo to tady zná. A rychle, po cestě jsem unavený. Aa, tady tomuhle dones k pití něco jiného, chce hlavně ovoce, co? Pokud nemáte mléko, vystačí si s vodou.”

Zatímco jsem se já soustředil na židli, Sándor už číšnici předal 4 měďáky.

„Děkujeme za objednávku.”

Číšnice byla také obr. Obřice. Možná to bylo tím, že byla žena, ale byla mnohem štíhlejší než obři. Měla širokou postavu a obrovská prsa... Ale celkově vypadala celkem lidsky. Možná byla napůl člověk. Pravděpodobně nebyla zdrojem toho nepohodlí.

„Jak. Jsem. Řekl. Řekl jsem ti, aby ses přestal takhle rozhlížet.”

„Moje chyba.” Sándor mě přetáhl po hlavě. „Ale nemusel jsi mě praštit.”

„Haa? To mi chceš odmlouvat?”

Možná mluvil drsně, ale ten pohled v jeho očích říkal, že neměl v úmyslu mi ublížit. Jednoduše bych měl brát v potaz, že mé nynější počínání bylo podezřelé. To bylo celé, co tím myslel.

„Ne, tak to není... To akorát, že jsem trochu nervózní.”

„Nervózní? Máš špatný pocit?”

„Ne... Nezdá se to špatné.”

Ten pocit nebyl nepříjemný. Přišlo mi to jako něco, po čem jsem dlouho pátral. Nepřišlo mi, že by to bylo možné, ale možná to bylo tak, že tu byl Gisu nebo Ruijerd. Rychle jsem si chtěl ověřit zdroj tohoto pocitu. A kvůli této myšlence jsem se rozhlížel kolem.

V nálevně bylo celkem rušno. Byla to taková ta taverna, co se dala najít všude. Byl tu smích a hluk a lidé tu jedli a pili. Dokonce i jídlo bylo normální. Byl to chod z jednoho druhu říční ryby, co byla všude. Ale stejně ve mě něco způsobovalo tento pocit nepohodlí. Něco, co ostatní nálevny neměly, a tato ano.

„Hej vy, chcete nějaké informace?”

Jak jsem se rozhlížel, přišel k našemu stolu jeden muž. Člověk. Jeho tvář působila dojmem prohnané krysy.

„Ty jsi informátor?”

„Jo, o tomhle městě vím všechno. Počet družin dobrodruhů, trasy podomních prodejců, dokonce i milenku kováře.”

„Tak jo, na pár věcí se tě vyptám. Zrovna jsme sem dorazili, takže bychom se rádi vyhnuli všem malérům.”

Jak to řekl, předal muži pár měďáků.

„To nebude problém.”

„Zrovna teď nepotřebuju vědět nic významného. Chápu, že jsi informátor s širokým záběrem, takže můžu nechat na tobě, abys nám našel práci?”

Spolu s tou Sándorovou otázkou jsem mu věnoval nebojácný úsměv. Zrovna teď jsem měl tvář jednoho žoldnéře z Rudovy skupiny, takže by to mělo být celkem zastrašující.

„Kruci, to je děsivý.”

Informátor kvůli mému úsměvu pokrčil rameny a otočil se na Sándora. „Takže co chceš vědět?”

„Chci vědět, co tady v tomhle městě platí za pravidla, území lidí, geografii, všechny, z kterých bychom si neměli dělat nepřátele... Aach, a pokud se naskytne nějaká vhodná práce, mohl bys nám dát vědět?”

„Dobře.”

Nebylo to tak, že se najednou dozvíme o Gisuovi. Nemohl jsem být hamižný. Byli jsme jenom válečníci. Násilníci podobní žoldnéřům. Neměli jsme u sebe žádné démonické tretky.

„Pravidla... To je ale požadavek. Země prosazuje zákony a na oplátku tu mohou být města. Aaa... Ale je tu hodně obrů, takže na to během cest myslete. Lidé v této zemi žijí s obry v souladu. I kdybyste byli oddaní věřící Milise, nechte si svoji zlovůli k obrům pro sebe.”

„Co se stane, když si to nenecháme pro sebe?”

„Nikdo vám nic neprodá a hostince vás odmítnou. Dokonce i tenhle bar vlastní obr. Vyhodí vás odtud a budete muset jíst smetí.”

Obři jsou dobří sousedé. A tak když o nich budete mluvit špatně, nenaštve to ani tak obry jako spíš lidi. V Sharii bylo také mnoho ras, ale pořád tam docházelo k diskriminaci. Nežilo se tam tak harmonicky jako tady.

„Geografie... Ve zkratce pokud se vydáte na sever, dorazíte do hlavního města, a na jihu je jediná vesnice. Je to malá vesnice, kde není nic důležitého; je tam pár dřevařů a je tam ambasádor, takže je to dobře střežené. Na jihovýchodě je labyrint. Informace o tom budou stát extra.”

„Řekni mi o tom.”

Sándor mu předal pár dalších měďáků.

Co se týkalo lokace labyrintu. Neměli jsme v úmyslu tam jít, ale neublíží nám to vědět. Až se dozvíme o labyrintu, budeme pokračovat v konverzaci.

„Lidé, které byste si neměli znepřátelit. Jak jsem řekl předtím, obři. V této zemi se k lidem a obrům chováme stejně. A dál... Aaa, správně. Tohle není něco, co byste si neměli znepřátelit, ale je to místo, od kterého byste se měli držet dál. Údolí zemního draka.”

Údolí zemního draka. Zdálo se, že přeskočil pár důležitých věcí. Ruijerda objevili ve vesnici nedaleko tohoto místa.

„To údolí je za velkým lesem... Ale tomu lesu se říká Les bez návratu. Odedávna v tom lese strašili neviditelní démoni, takže je tam vstup zakázán.”

„Neviditelní démoni?”

„No... Neviditelní démoni jsou spíš jako dětská povídačka. Jak název toho údolí napovídá, je to domov zemních draků. Pár začínajících dobrodruhů se do toho lesa vydalo a zničili jim hnízdo. Země nedokáže porazit naštvané stádo zemních draků, a tak tam zakázali vstup.”

Ten muž pak nakrčil obočí, jako kdyby se snažil si na něco vzpomenout.

„Ale poslední dobou... Zhruba před rokem se začalo povídat, že z Lesa bez návratu vycházejí démoni.”

„Ach.”

„Pán města svolal jednotku, co to měla v lese vyšetřit. Ale i když uplynulo pár dní, nevrátili se. pravděpodobně je dostali neviditelní démoni nebo spadli do hnízda zemního draka nebo je, bůh chraň, vyhladilo jediné magické zvíře. Ačkoli to nebylo tak, že je to vyhladilo všechny. Když se pán města vzdal naděje, že první jednotka přežila, zorganizoval druhou. A z té se vrátil jeden člověk.”

Tehdy se sklonil a podíval se přímo do očí. Ta atmosféra byla jako z hororového filmu. Nedíval se na mě, ale na Sándora.

„Ale zešílel. Měl výjimečně děsivé oči. Když se ho pán města zeptal, co se stalo, prostě mumlal, že tam jsou démoni, démoni... S prázdným pohledem. Tohle pána města celkem polekalo a ustal ve snaze to prošetřit. Oficiální příčinou smrti, co ohlásili, bylo zabití zemními draky. A kvůli tomuto incidentu tam zakázali vstup... Pravda zůstala skrytá a vzalo se to jako další nevyřešený případ. K tomuhle došlo... zhruba před půl rokem.”

„...”

„Když o tom popřemýšlíte, bylo to dobře. Nedávno se ta historka donesla na hrad v hlavním městě. Král řekl, že to nemůžou nechat jen tak a nic nevědět, zvlášť když je tak blízko vesnice! A tak král zorganizoval trestnou výpravu. A tak se v hlavním městě momentálně shromažďují členové této trestní výpravy.”

Ten muž vzhlédl.

„A tak... co se týče totožnosti a lokace toho démona, je na to zvláštní odměna; tím myslím 10 bihaerilských zlatých. Zdá se mi to jako takový ten druh práce, co byste mohli zvládnout?”

Aha.

Neviditelní démoni... Bylo to trochu jiné než ty informace, co jsem slyšel o Ruijerdově lokaci.

Jestlipak je to ono? Původně Ruijerd šel do té vesnice, aniž by měl nějaký účel, a pak se doslechl o tom démonovi.

„Z Lesa bez návratu vyšel démon.”

A pak: „V Lese bez návratu jsou neviditelní démoni.”

Ta informace, co získal, byla: „Neviditelní démoni vycházejí z lesa.” A jak to slyšel všude možně, ty informace se pomíchaly. Pak prošly mnoha rukama, než se dostaly k žoldnéřské skupině. A proto jsme museli pátrat, abychom našeho protivníka vypíchli.

Ačkoli to mohlo být naopak. Mohlo to jít takhle: „Vážně vyšel neviditelný démon.” → „Ten démon je Supard.” → „Tak mě tak napadá, že jsem viděl osobu se zelenými vlasy.”

Ne, počkat, ale neměl jsem ponětí, odkud tyhle informace přišly. No, nebylo by nic divného, že se zkazky šířily, ať už byly jakékoli. Ačkoli Ruijerd by svému protivníkovi milost nedal; je možné, že ten vyšetřovací tým vyhladil. Proč by šel do lesa? Šel do lesa, protože by byl problém, kdyby ho ostatní viděli a věděli o něm? Hmmm...?

„Aach, to je skvělé. Jasný... To vypadá zajímavě. Clayi? Nemyslíš si to samé?”

„Hmmm, démon, co... To vypadá zajímavě. Ta odměna 10 zlatých je také lákavá.”

Ačkoli jsem příhodně odpověděl, hlavu jsem měl plnou jiných věcí. Každopádně budeme muset jít do lesa. Při těchto informacích jsem si nemyslel, že do toho Ruijerd nebyl zapletený.

„Ale u odměny platí, že kdo první přijde, první bere. Pravděpodobně budete muset vytvořit družinu, abyste se mohli účastnit. Já dobrodruh nejsem, takže kdybych se účastnil, bylo by to jako podpora.”

Sándor po mě mrkl. Pochopil jsem to.

„Správně, měli bychom se poohlédnout.”

„Dobrá. Informátore. Dodatečný bonus.” Sándor mu předal pár dalších měďáků. „Najdi nám zloděje. Podmínkou je, aby to byl někdo, co toho jako dobrodruh hodně svede, a musí být dobrý ve sběru informací. Nevadí, pokud bude mít nízkou schopnost boje. O bojování se postaráme my. Co se týče odměny... Co mám dělat? Je to otrava, takže když nám toho člověka najdeš, pošli ho za námi na vyjednávání.”

„A nejzazší termín?”

„Bylo by dobře, kdyby to bylo před tím, než vyrazí trestná výprava. Ale to je pořád ještě daleko, ne?”

„Vyrazí za měsíc.”

„Takže co kdybychom se prozatím setkali v této nálevně zase za 10 dní?”

„Jasně, nechte to na mě.”

Ten muž si vzal mince a honem si je dal do měšce. A když vstal, hluk v nálevně okamžitě zmizel.

Impresivní, Sándore. S těmito informacemi o lese pátrání po Gisuovi o krok postoupilo. Ačkoli jsme o Bohu severu nic neslyšeli, konverzace tímto směrem nevedla, takže se nedalo nic dělat. Ačkoli jsem chtěl vidět ještě něco z té schopnosti.

„Dokázali jsme to.”

„Moje žena je v těhle věcech dobrá. A jelikož jsem to viděl na vlastní oči, sžil jsem se s tím.”

Takže byl ženatý. O to větší důvod, abychom se domů vrátili v bezpečí. Ačkoli to řekl celkem lítostně.

„Ehm. Takže co chceš dělat teď?”

„Zatímco budeme čekat na informátora, nemáme 10 dní co na práci... Mohli bychom se tu porozhlédnout. Dogo, chceš někam zajít?”

„...Chci vidět dřevaře.”

„Tak malý průzkum. Můžeme se jít podívat na vesnici na jihu.”

Ačkoli to z té konverzace znělo, jako kdybychom se zrovna rozhodli, od samého začátku jsme měli v plánu jít do vesnice na jihu.

10 dní. Z té předešlé konverzace to znělo, že byla nanejvýš den cesty odtud. Zítra ráno nainstaluju magický komunikační litograf a vyrazím do vesnice. Zítra odpoledne vstoupíme do lesa a strávíme tam 5 až 6 dní pátráním. Poté se vrátíme a vyslechneme si informátorovy informace ohledně Gisua a podáme hlášení o pokroku přes litograf. Takhle vypadal náš plán.

„Ano, omlouvám se za zdržení!”

Zatímco jsem přemýšlel, dorazilo jídlo. Vařená ryba a pivo. Doga měl před sebou temnou tekutinu. Pravděpodobně to byl nějaký džus. Později se ho zeptám, jestli můžu ochutnat.

Dobrá, v téhle situaci jsem neměl v úmyslu se opít. Ale nepít v nálevně by bylo podezřelé. Jenom jedno.

„Tak na úspěch.”

„Na zdraví!”

„...Na zdraví.”

Se sklínkou v ruce jsme se napili. Když mi to pití vteklo do úst, v hrdle to hřálo. Ta chuť, co po tom zůstávala, byla——

„——PFFFTT!”

Doga vyprskl svůj černý nápoj.

„Kaf... Kaf...”

„Hoj?!”

Zatímco se okolní lidé ohlíželi, co se stalo, Doga kašlal s hlavou skloněnou. Položil jsem mu ruku na záda a odříkal jsem detoxikační magii. Ale Doga byl tváří k podlaze, pusu měl otevřenou a slintal.

„Hej, vzpamatuj se!”

Zatraceně, co to vypil?! Jed?! Tohle byl ten pocit! Myslel jsem si, že mi na tom přišlo něco divné. A pořád jsem nevěděl, odkud se ten pocit bral!

Zabírala ta detoxikace? Uklidni se, v takových případech musíš zůstat klidný. Nejprve pokud bych znal jed v tomto nápoji.

„Ty! Na co se vymluvíš!”

„Aa! Omlouvám se!”

Sándor zařval na nejbližšího člověka. Musel jsem být klidný; natáhl jsem se po sklínce, z které Doga pil. Podržel jsem si ji pod nosem, abych si potvrdil vůni. ...He? Tahle vůně, není to náhodou...

„Byl to člověk... kvůli jeho velikosti jsem si myslela, že je obr; pochybila jsem.”

„Jak jsem řekl! Co jsi mu dala k pití!”

Namočil jsem prst do tekutiny a vyzkoušel to. Tahle chuť, byl jsem si jistý.

„Ehmm, je to nápoj vyrobený z fazolí. Mezi kmenem obrů to je oblíbené, ale pro lidi je to moc silné, takže to obvykle ředíme... Moc se omlouvám!”

„Jsi si jistá, že to není jed?!”

„Ehmm, může být, pokud toho vypijete příliš... Zhruba lok.”

„Zatraceně! Hej, Dogo! Jsi v pohodě?! HEJ!”

Zatímco Sándor panikařil, já jsem nabyl svůj klid. Když jsem teď o tom přemýšlel, cítil jsem to od chvíle, co jsem vešel do taverny. Pravděpodobně to bylo smísené s vůní vařené ryby. Totožnost toho pocitu... A zároveň s tím jsem zjistil totožnost tohoto nápoje. Byla pravda, že pokud jste toho vypili moc, byl to jed, ale Doga toho většinu vyplivl. Pravděpodobně mu bude trochu špatně, ale nebylo to nic vážného.

„...”

Znovu jsem do toho namočil prst a olízl ho.

Jo.

Takže to bylo ono.

Nebylo o tom pochyb.

Nemohl jsem se plést.

Tohle byla sójová omáčka.
-------------------------------------------------

~ Yellow 14 je tohle: ~


~ Dát si panáka sójovky prosím nezkoušejte. Sice vás to nezabije, ale rozhodně by vám bylo hodně špatně. Ohrožovat na životě vás sójovka může. Tedy pokud vypijete něco ke 2 litrům. Kvůli hodně soli a tak. ~

<Předchozí>...<Následující>