Kapitola 248

Kapitola 248 – Temný král Vita

Část 1

„Jeeeee...!”

Vyskočil jsem. Jakmile jsem otevřel oči, v zorném poli jsem měl známou místnost. Nohy jsem měl ovinuté jemnou přikrývkou. Dveře, co vedly z ložnice do chodby. Mírný vánek, co povíval částečně otevřeným oknem. Když jsem se otočil, spatřil jsem polštář vyrobený z materiálu z trenta. Na nočním stolku stála Roxina figurína. Tahle postel, v které jsem si zvykl spát. Nacházela se v Magickém městě Sharie, v mém domě.

„Haa... Haa...”

Měl jsem pocit, jako kdybych měl nějaký podivný sen.

„He...?”

Ale nepamatoval jsem si, co se v tom snu stalo. Jen že to bylo nepříjemné. Kdyby to nebylo nepříjemné, nevyskočil bych tak. No, sen byl jenom sen.

„Hn... Ngh!”

Vylezl jsem z postele a protáhl se. I dneska bylo pěkné počasí. Za chvilku skončí léto a přijde podzim. Nemohl jsem si pomoct a těšil jsem se na to. Jak jsem s takovými myšlenkami scházel ze schodů, hlučně ke mně přiběhly dvě děti. Děti s tmavě hnědými vlasy a zvířecíma ušima.

„Nespadněte~”

„Dobřeeee!”

Doprovodil jsem běžící děti do jejich pokoje a pokračoval jsem dál do přízemí. Prošel jsem chodbou do jídelny. V jídelně jedna žena připravovala snídani. Vnadné tělo skryté prostým oděvem, ale ten oděv byl proříznutý a zezadu vycházel ocas. Když si všimla, že jsem v kuchyni, otočila se, zatímco stříhala svýma ostrýma ušima.

„Dobré ráno, Rinio.”

„Dobré ráno, mňau.”

Takhle mi to řekla tak nějak strohým hlasem a najednou mě přemohl matný, nepříjemný pocit, co jsem měl po tom nepříjemném snu. A tak jsem ji objal.

„Rinio!”

„Umňau?!”

Rinia byla moje manželka. Proč jsem se s ní jen oženil? Správně, už si vzpomínám, bylo to během mých studentských let. Trápil jsem se kvůli své impotenci a různými prostředky jsem se snažil vyléčit svého juniora.

V té době se přede mnou objevily Rinia a Pursena... Ty dvě ženy, co měla těla, která přetékala vibrujícím mládím, rozechvělým dojmem a divokým stylem. Když jsem s nimi bojoval, svázal jsem je a svlékl, ovšem moji impotenci to nevyléčilo.

Ale po jednom nebo dvou letech jsem se s nimi dál setkával ve třídě a v jídelně a postupně jsem si byl víc a víc vědom jejich přítomnosti. Brzy se to dostalo do takového bodu, kdy mě ty dvě oplzle pokoušely; a v té době můj junior postupně zase nabýval své reakce. Naprosto se vyléčil, když byly v sedmém ročníku, během podzimu. Tehdy mě ty dvě, co byly kvůli období páření vzrušené a nedokázaly se ovládat, zavedly do svého pokoje.

Taková nostalgie. Ta noc byla nejlepší. Poté v den, kdy vystudovaly, spolu ty dvě bojovaly a Pursena vyhrála. Pursena se vrátila zpět do Velkého lesa a Rinia přišla ke mně domů. A pak jsme každý rok na podzim dělali děti.

„Fushaa!”

„Auuuu!”

Uhodila mě do ruky, kterou jsem jí masíroval prsa.

„Až do období páření je to zakázáno! Dohodli jsme se na tom, mňau!”

„Jenom objetí by mělo být v pořádku...”

„Tohle jsi ty, jenom objetím to neskončí, mňau! Manželka není sexuálním otrokem svého manžela, mňau!”

„Ale to jsem neměl v úmyslu...”

S povzdechem jsem se posadil ke stolu. Rinia byla vždycky v takové náladě. Podle pravidel Zvířecí rasy to je dovoleno jenom během období páření. Když nastane období páření, druhá strana vás samozřejmě ochotně pozve. Děti byly roztomilé a mít děti s Riniou během období páření vážně uspokojovalo mé sexuální tužby. Ale stejně, tím to nebylo. Jenom trošku, jak to mám říct, nemělo by trochu dotýkání být v pořádku, abychom se ujistili o naší lásce?

„Hej, mňau! Jídlo je hotové, pojďte sem!”

„Anoooo!”

Rinia udeřila do prázdného hrnce, až zazvučel, a z patra seběhly děti. Nebyly to jen ty dvě děti, co před chvilkou šly nahoru. Celkem jich bylo dvanáct. Zvířecí rasa mohla najednou porodit dvě až tři děti, proto to byla velká rodina. Můj dům byl plný dětských pokojíčků.

„Rychle se najez, máš práci, mňau! Studenti čekají, mňau!”

„Jo, jo.”

Za Riniina peskování jsem začal se snídaní. Její jídlo bylo celkem dobré. Když jsme byli novomanželé, dokázala akorát upéct maso, podusit rybu a uvařit zeleninu. Za posledních pár let se celkem dost naučila domácí sharijskou kuchyni. Bylo to trochu slabě kořeněné, ale to bylo proto, že Zvířecí rasa měla jinou chuť. Takže se s tím nedalo nic dělat.

„Díky za jídlo.”

„Jo. To nic, mňau.”

Jakmile jsme dojedli, jako obvykle jsem se převlékl do své róby a šel do práce. Jakmile jsem dostudoval, přihlásil jsem se k Magické gildě a teď jsem učil na Magické univerzitě. Učil jsem němé zaříkávání. Takový styl magie měl extrémně vysoké praktické využití; proto to byl celkem populární cyklus přednášek. Tímhle jsem si zřídil učební metodu němého zaříkávání a pokud moji studenti budou nést výsledky, už nebude jen sen, že se jednoho dne stanu zástupcem ředitele nebo dokonce ředitelem.

„Takže já jdu.”

„Měj se, mňau.”

Zatímco jsme se s pár slovy rozloučili, zamířil jsem ke vchodovým dveřím. Kvůli své ženě a dětem budu i dneska tvrdě dřít jako každý den.

„Hm?”

Najednou jsem spatřil, že dveře do obýváku byly mírně pootevřené. Zevnitř jsem cítil něčí přítomnost. Byla to strašlivě nostalgická přítomnost.

„...”

Jako kdyby mě to táhlo dovnitř, jsem dveře otevřel. Uvnitř byl muž. Předstíral, že mě neviděl, s jednou rukou na zádech seděl na pohovce. Na temeni měl jasně hnědé vlasy, co měl v týle svázané do ohonu.

„Hm?”

Ten muž se otočil.

„Zdar.”

Byl to Paul. Proč byl na takovém místě? Copak nebyl mrt—...

Ach, ne, nebyl mrtvý.

Ten teleportační labyrint vzdal a vrátil se ke mně domů. Jelikož přišel do Magického města Sharia, bydlel v sousedství. Jo, to se rozhodně stalo. Lilia, Aisha a Norn momentálně žily v Paulově domě. Zatratily mě, že jsem se Paulovi nevydal na pomoc, ale teď spolu vycházely. Jo, rozhodně, takhle to rozhodně bylo.

„Je to skvělá manželka, co?”

„Skvělá manželka... přece to není tak, že ji vidíš poprvé, ne?”

„Ne, vidím ji poprvé.” Paul se srdečně zasmál a zamával rukou. „Jsi spokojený s tím, jak to teď je?”

„Co to? To mi chceš něco říct?”

„Ne, vlastně ne? Vážně to nic není. Jen jsem se zeptal, protože jsem chtěl vědět, jestli si chceš na něco postěžovat nebo ne.”

„........Na nic si nestěžuju.”

Rinia byla skvělá manželka. Akorát jsem tedy byl nespokojený, že jsem se jí nemohl dotknout kromě vytyčeného období jednou do roka. Ale ani tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Období páření bude brzy tady; až to nastane, bude se lísat víc než obvykle. A bude mě milovat na takové úrovni, kdy to mé tělo nebude moct vydržet. A jelikož budu moct dělat děti, uspokojí to můj instinkt muže. Pokud musím zhustit 'akci' hodnou jednoho roku do jednoho období, pak to není takový problém.

I moje práce šla hladce. Jsem oblíbený učitel na Magické univerzitě. Moje učební metoda byla úspěšná a široce známá v nejlepších třídách na každé škole. Bylo mnoho studentů, co chtěli na přednášky chodit, a i ostatní učitelé mi velmi věřili. Moje budoucnost byla zářná.

„Aha, takže si nijak nestěžuješ. To je nejlepší ze všeho.”

„.....Že jo?”

„Ale nezapomínáš na něco?” Dál na mě shlížel, jako kdyby něžným hlasem huboval bláhovému dítěti. „Hele, například ta práce, co teď děláš. Koho jsi napodobil, aby sis získal oblíbenost mezi studenty a učiteli?”

„To očividně...”

Kdopak to byl? Na okamžik jsem měl pocit, jako kdyby se mi před očima mihlo něco modrého, ale okamžitě jsem potřásl hlavou. Ale ten neklid v mém srdci rostl.

„Copak tu není člověk, co tě to naučil? Techniku, jak na tomto světě uspět.”

„...Co se už nějakou dobu snažíš říct?! Řekni to jasně!”

Poddal jsem se svému podráždění a přišel jsem k pohovce. Přešel jsem před Paula a popadl ho za límec. A pak se mi zastavila ruka.

„Tak to řeknu jasně... už jsem mrtvý, víš?”

Dolní půlka Paulovi chyběla.

Část 2

„Jéj!”

Vyskočil jsem z postele.

„Haa... Haa...”

Dech jsem měl zhrublý, hrdlo suché a záda smáčená potem. Byla to noční můra. Zdál se mi nemožný sen. Co to bylo... co to bylo...

„Taková noční můra...”

„...Co se děje?”

„Aach, ne, zrovna se mi zdálo něco divného. Když jsem přišel na Magickou univerzitu... byla tam příslušnice Zvířecí rasy jménem Rinia, ne? Zdálo se mi, že jsem se s ní oženil a měl s ní děti. Stal se ze mě profesor a učil jsem naše děti magii bez zaříkávání.”

„To je noční můra?”

Byla to noční můra? Když se na to člověk podíval takhle, vážně to nepůsobilo jako noční můra. Každý rok během krátkého období dělat s Riniou děti, starat se o ně a každý den učit studenty. Byl to tichý a šťastný styl života. Ale—

„Byla to noční můra.”

Jak jsem to řekl, svýma ospalýma očima jsem spatřil svou ženu, co seděla na posteli. Byla to bohyně krásy.

Postavu neměla ani moc velkou, ani moc malou, ale tak akorát. Prsa neměla ani moc velké, ani moc malé, ale tak akorát. Prdelku měla mírně malou, ale dokonale se hodila k velikosti její hrudi a k její výšce. Celkově měla útlý pas, ale také široký, nebylo to ani jedno. Ale nebylo možné na ni nahlížet jako na celek. Dalo se říct, že byla ztělesněním symetrie. Měla dokonalé tělo.

Pokud by se na ní měla najít nějaká chybička, byly by to její vlasy rozcuchané ze spánku. Její blonďaté vlasy, co byly normálně nádherně hladké, byly tak nějak zacuchané. Ale to jí na kouzlu neubíralo. S těmi jejími rozcuchanými vlasy nebylo žádného člověka schopného rozmnožování, co by jí odolal. Jednoduše řečeno to bylo erotické. Ty rozcuchané vlasy, co byly s největší pravděpodobností výsledkem mého počínání včera v noci, jí přidávaly 30% erotiky.

„Oženit se s tak dokonalou ženou, mám v rukách všechno, po čem toužím. Proč bych byl učitelem na venkovském městě?”

„To je kompliment? Takové lichotky.”

Moje manželka. Ariel Anemoi Asura. Začala se chichotat.

„Ale možná si takový život přeješ. Poslední dobou se v parlamentu projednávalo spoustu afér, ne? Královský život není v žádném případě snadný. Naše práce, ať je sebemenší, v sobě nese obrovskou zodpovědnost, ale nemáme zaručeno stejné štěstí. Štěstí, co lid cítí, není tak důležité. Možná že učit na venkově a trávit čas v obklopení dětí má jinou rovnováhu mezi zodpovědností a štěstím než život královské rodiny... Možná že spíš než ženu jako já preferuješ někoho jako Rinia?”

Směšné.

Ariel byla dokonalá žena. Neměla jedinou chybičku. Nepřímo mě kárala za neúspěchy a dokonce se mnou chvástala před ostatními. Neměla problém se vztahy s jinými ženami a dokonce umožnila konkubíny. A kromě toho byla ve své práci dobrá, lidé kolem ní jí velmi věří. Byla ideálním šéfem a národním idolem, taková to byla žena.

Ne, možná měla nějaké chybičky. Dokázala být hádavá a víc než pocitů si cení logiky. Také měla tak nějak podivnou fetiš. Ale přinejmenším pro mě to nestačilo na to, abych tomu říkal nedostatky.

„Aa, omlouvám se. Řekla jsem trochu moc?”

„Ne, zrovna jsem přemýšlel, že to tak možná bude...”

„Pokud potřebuješ dovolenou, prosím, řekni. Poslední dobou bylo království pokojné, takže by nemělo vadit si trochu vydechnout. Ať půjdeš kamkoli... Proč si s sebou nevezmeš konkubínu?”

„Pokud bych si vzal dovolenou, akorát bych tě chtěl mít celý den v náručí.”

„Ale no tak... nic než žerty.”

„Je to pravda.”

Přemýšlel jsem, jak dlouho to bylo, kdy jsem Ariel tak držel. Poprvé jsme přivítali spoustu konkubín, byla to přepychová hostina, o které jsem vždycky snil. Ale poslední dobou mě takové věci nelákají. Stačila mi jen ona. Pokud by se mě teď někdo zeptal, co mě momentálně činí nejšťastnějším, bylo by to, že mohu milovat ženu jménem Ariel Anemoi Asura.

„Hihi. Tak si příště udělejme takovou chvilku.”

Zatímco se Ariel chichotala, služebná ji oblékla.

Také jsem vylezl z postele a rozpažil. Okamžitě ke mně přiběhla služebná. Když jsem viděl, jak si dvě služebné rozdělily práci a rychle mě oblékaly, měl jsem pocit, že se ze mě stal někdo důležitý.

Ta doba na Magické univerzitě se zdála velmi nostalgická. Když jsem se zapsal na Magickou univerzitu, setkal jsem se s Ariel. Ariel sice vyhnali z vlasti kvůli politické prohře, ale ona se nevzdala a začal shromažďovat spojence. Jelikož jsem byl na škole jediný, kdo byl schopný použít magii bez zaříkávání, oslovila mě. Od začátku byla krásná a měla charisma. Ale jelikož jsem trpěl ED, choval jsem se nepřívětivě.

To se změnilo, protože mé ED vyléčila. Ten přístup byl trochu drsný. Silou použila afrodiziakum, aby mě vzrušila, a přiměla mě na ni zaútočit. Z počátku jsem si neuvědomil, že to byla její intrika. Provedl jsem něco nemyslitelného a z pocitu provinilosti jsem se přidal na její stranu jako určitý druh odčinění.

Ze začátku jsem byl doprovod o vysoké moci. Neměl jsem žádnou zvláštní pravomoc, měl jsem jen Ariel chránit. To se začalo měnit, když jsem Ariel začal víc poznávat.

Ariel, co usilovala o to, aby byla součástí královské rodiny. Ale občas ukázala výraz, co se hodil k dívce jejího věku. Postupně mě ta dívka začala uchvacovat. Nepopřu, že zpočátku jsem měl vedlejší motivy, ale přitahovalo mě spíš její srdce než tělo.

Mnohokrát jsem se střetl se svým kolegou Lukem. Určitě Ariel také miloval. Ale Luke zemřel v rozhodující bitvě o království Asura a opustil tak mě a Ariel. Nakonec jsem Ariel vyznal lásku a všechno jsem získal. Nejlepší žena na světě a největší země na světě. Stal jsem se králem Asurského království.

Rudeus Anemoi Asura. To bylo moje nynější jméno.

Jenom přídavek k Ariel, moje existence byla něco jako loutka. Ariel vládla jako královna, ale bylo snazší nazývat vládcem mě, to byl jediný důvod. Moje rodová linie měla v Asuře od začátku celkem vysoké postavení, takže si nikdo nestěžoval.

Magický král Rudes. Takhle mě začal nazývat svět. Když to umocním, možná se ze mě prostě stane Super Rudeus. Jestli mě Ariel milovala nebo ne, nebylo známo. Nemohl jsem s jistotou říct, že mě nevyužívala jen kvůli mé moci a postavení. K naší svatbě možná došlo jen proto, aby jí to pomohlo hladce vládnout království. Kvůli tomu mé pocity kolísaly; také tu bylo to velké množství konkubín.

Ale poslední dobou jsem si začínal myslet, že ať už si myslí cokoli, je to vůči jejím skutečným pocitům irelevantní. Poté, co jsem se s Ariel oženil, neustále udržovala postoj, že mě miluje. Byla to dříčka. Pravděpodobně se oddá tomu, aby mě milovala. Toto hraní byla možná lež, ale přinejmenším jsem se cítil dostatečně spokojeně. I kdyby mě klamala, můžu říct, že to byl dobrý pocit. Pokud bych způsobil více škody než užitku, Ariel mě pravděpodobně zradí. To záleželo na tom, jestli budu pilně pracovat nebo ne. snažme se víc.

„Takže půjdeme? Dneska máme spoustu práce.”

„Dobře.”

Vyšel jsem z ložnice po Arielině boku. Dva rytíři, co strážili dveře, sklonili hlavy. Jak jsme kráčeli chodbou, každý, koho jsme potkali, skláněl hlavu. Tohle byla moc. Pokud bych například řekl, že se mi nelíbilo, jak se jeden z těch lidí ukláněl, ten člověk by zbledl a padl na kolena. Pokud bych mu řekl, aby mi olízal boty, možná by to prostě udělal. Fufu, něco takového bych samozřejmě neudělal, ale vědět, že jsem v postavení, kdy bych to mohl udělat, byl výtečný pocit.

Takže prvním úkolem byl jakýkoli incident, ke kterému mohlo dojít během noci. Včera v noci nedošlo k žádným větším krizím, takže bychom neměli mít žádné naléhavé úkoly. Ze zkušeností vím, že by to mělo zabrat tak dvě hodiny, a těsně před polednem máme schůzku s kapitánem rytířů. Po obědě máme schůzku s nějakými šlechtici. Také musíme dořešit petice z odpoledne, že? Doufám, že si budeme moct naplánovat dovolenou; brzy chci s Ariel udělat děti. Neboť jednou mou úlohou je úloha hřebce.

„Vaše Veličenstvo!”

Jak jsem o tomhle přemýšlel, přiběhl kapitán rytířů. Okamžitě přede mnou poklekl a zvedl hlas: „Rytíř, co jsme vyslali, aby v lese na východě vyhladil démonické zvíře, se vrátil na prahu smrti! Chce, aby si Jeho Veličenstvo přímo vyslechlo jeho poslední slova!”

„He!”

Démonické zvíře ve východním lese? Takže k tomu došlo...

„Toto hlášení jsem nedostal.”

Aa, dává to smysl.

„Je to poslední přání rytíře, co za vás bojoval, Vaše Veličenstvo! Prosím, prosím, splňte mu to!”

„Drahý. To není třeba.”

Ariel byla chladná. Ale dneska jsme neměli nijak zvlášť napilno.

„Proč se s ním nesetkat?”

Bylo to přání rytíře, co bojoval za naši zemi. Mělo by být v pořádku ho vyslechnout. Slyšet jeho jméno a pamatovat si ho.

S těmito pocity jsme spěchal do audienčního sálu. Zdálo se, že Ariel nebyla spokojená, ale bez výmluv mě následovala. V audienční místnosti se shromáždili podřízení. Rod Notů, rod Boreasů, rod Eurosů a rod Zephyrů. A spolu s nimi tu bylo mnoho VIP z asurské šlechty.

A v obklopení těch lidí na rudém sametovém koberci čekal jediný muž. Spočíval na nosítkách a zakrývala ho přikrývka. Měl známou tvář.

„Otče...”

Paul. Co tu Paul dělal? Aa, už vím. Paul se doslechl, že jsem se stal králem a přidal se k rytířům. A tak i když měl špatný vztah s Noty, sklonil hlavu. Chtěl mě chránit jako rytíř.

„Hej, Rudi.”

Paul zvedl ruku na pozdrav, jako kdyby nebyl vůbec zraněný.

„Otče... démonické zvíře, vyhladit ho, slyšel jsem to od kapitána rytířů...”

„Démonické? O čem to mluvíš?”

„He?”

Naklonil jsem hlavu ke straně, zatímco Paul pokrčil rameny a povzdechl si. „Proto jsem sem nepřišel.”

„Jak jsem řekl, co to říkáš... ngh!”

Zatímco jsem mluvil, Paul si sundal přikrývku. Neměl dolní půlku těla. Paul mluvil se zraněními, co by mu způsobila okamžitou smrt: „V pokračování toho, co jsem řekl dřív.”

Část 3

„Ujéj!”

Vzbudil jsem se. Měl jsem špatný sen. Noční můru.

„Co se děje, drahý?” zeptala se mě žena vedle mě, zatímco mi z čela otírala pot. Měla vnadné tělo a mladistvý úsměv. Moje manželka Aisha.

Ona je, ehm, jak jsme se vlastně vzali? Ano, tak to bylo. Ehmm, už jsem dál nedokázal snést, jak se se mnou chodila koupat. Aisha mě každý den chodila pokoušet a každý rok bylo její tělo... Počkat, ale...?

„Hej~ copak...? Pořád chceš, abych ti i po svatbě říkala brácho? Ach jo, s tím se nedá nic dělat, brácho, přece jenom jsi zvrhlík.”

„.......”

...Naproti Aishe byl Paul. Přišel o dolní půlku těla a teď seděl na židli. Podíval se sem a zasmál se.

„Je to zbytečné. Taky to chápeš, že?” zamumlal Paul.

Já vím. Aaa. No, jo. Teď už bych to měl chápat. Důvod, proč ta noční můra pokračuje. Proč jsem necítil nic než nepohodlí.

Už nějakou dobu jsem se teď neustále probouzel. Celé to byl sen. A proto i tohle bylo sen.

„Konečně jsem si toho všiml. Temný králi Vito. Ta fraška skončila.”

Temný král. Správně. Temný král Vita. Vzpomněl jsem si.

Část 4

Než jsem se nadál, byl jsem v místnosti bez dveří. V té místnosti byly tři židle. Nebyl tam žádný jiný nábytek, ale působilo to podobně jako můj pokoj. Pokoj z mého předchozího života a má nynější ložnice. Působilo to jako směska obou. A v té místnosti jsem seděl na jedné z těch židlí. Přede mnou byli dva lidé. Ne, dvě stvoření?

Jeden byl kostlivec, byl to špinavý, načernalý kostlivec.

Druhý byl sliz. S největší pravděpodobností to byl sliz. Na židli seděl předmět, co měl tvar jako modré želé. Alespoň to vypadalo, že seděl.

„Rád tě poznávám. Já jsem Temný král Vita,” řekl ten sliz.

Průsvitný modrý sliz. To byla skutečná totožnost Temného krále Vity.

Tak potom kdo je ten kostlivec? Nebyl to Paul, že ne...? Nevzpomínal jsem si, jak Paulův kostlivec vypadal, ale koruna by mu neslušela.

„Tenhle boj je moje prohra.”

Ten sliz se zatvářil vážně odporně a... ne, nevím, kde měl tvář. Řekl to vážně odporným hlasem. Poražen, jako v této bitvě. Ukázal mi sny. Byl to velmi šťastný sen. Kdybych si toho nevšiml, dál bych v tom šťastném snu žil navěky.

„...Použil jsi na mě nějakou techniku iluze a ukázal mi ty vize.”

„Ano. Za pomoci tvých vzpomínek jsem předvídal, k jaké by mohlo dojít budoucnosti, a sloučil to s tvými tužbami. Ta nejvytříbenější iluze.”

Technika iluze, co? Zdálo se, že existovaly i takové věci. Nezvyklost... budoucnost, ke které mohlo dojít... když jsme si to teď vybavil, měl jsem pocit, jako kdyby to mělo spoustu vad. Svět bez Sylphy, Roxy a Eris.

„Tvoje sexuální touha je velmi silná, bylo to celkem snadné.”

„To s tebou udělá abstinence.”

Ach můj ty světe! To bylo trapné. A být s Riniou, Ariel a Aishou bylo také... Pravděpodobně jsem trochu... Ačkoli bych pravděpodobně lhal, kdybych řekl, že takové pocity vůbec nemám. Ne, nic, k Aishe žádné takové pocity necítím, ne znamená ne!

„Ale moje pocity k mým manželkám a moje vzpomínky na Paula byly katalyzátorem, co tu iluzi zlomil, že?”

Takový druh iluze jsem ve svém předchozím životě viděl mnohokrát. Ačkoli to bylo hlavně v manze... každopádně jsem věděl, jak to zlomit. Pravděpodobně jsem to bezděky uvedl do praxe a to vedlo k tomuto výsledku.

„...Ne, tak to není. Měl jsem tě naprosto pod vlivem své iluze. No ano, účinek byl plytký kvůli tvému zvláštnímu duchovnímu tělu... ale něco takového by iluzi nikdy nezlomilo.”

He?

„Tak jak jsem unikl?”

„To by bylo... kvůli tomuhle.”

Vita ukázal na toho kostlivce. Na toho kostlivce, co zaujal řádný posed.

„A tohle je?”

„Přestaň si hrát na hloupého... Už jsi předvídal, že se mnou budeš bojovat a předem sis to připravil, že? Mého přirozeného nepřítele, Kostěný prsten Laxuse.”

„...”

„A když teď o tom přemýšlím, dramaticky sis před Ruijerdem sundal prsten převleku, abys skryl prsten na své levé ruce.”

Kostěný prsten Laxuse. Nevzpomínal jsem si, že bych si něco takového připravil...

„Kostěný prsten Laxuse vyrobil Bůh smrti Laxus, aby mě zabil. Využívá smrti člověka, na kterého se nejvíce spoléháš, aby iluzi zlomil, zabránil uživateli uniknout a zahnal je do kouta. Ačkoli kdybys takovou smrt nezakusil, prsten by se neaktivoval.”

Bůh smrti Laxis... prsten Boha smrti! Ten, co jsem dostal od Randolfa. Navlékl jsem si ho! Byla pravda, že jsem ho měl na prstu!

„Zdá se, že jsem tě trochu moc podcenil.”

Takhle daleko dopředu jsem se nedíval. A také jsem neměl v úmyslu ten prsten skrýt.

„Selhal jsem. Pokud to mělo dopadnout takhle, měl jsem ovládat Ruijerda a pohrozit ti. Ruijerd byl odhodlaný vesnici zničit, ale pak ses ukázal a já začal být netrpělivý. A protože jsi nevypadal nijak zvlášť ostražitě, myslel jsem si, že se s tebou snadno vypořádám. Nemyslel jsem si, že sis připravil plán, jak se se mnou vypořádat... Nemohl jsem předvídat past, jak mě ulovit...”

Nebyla to past. Tak nějak... promiň. Ale Orsted nebo Randolf takovou situaci možná předvídali. Ačkoli bych si přál, aby mi Orsted o takových věcech řekl dopředu... Ne, když teď o tom přemýšlím, řekl, abych si ten prsten navlékl. Proto o tom možná mlčel. Stačilo ho mít na prstu a Temný král Vita byl bezmocný, taková věc. Slova bez hodnoty. No, tohle by nebylo poprvé, kdy Orsted vynechal důležité informace. A také to nebylo poprvé, kdy jsem nepotřeboval slyšet důležité informace.

„...No, existuje jedno rčení, že pýcha předchází pád.”

„Ano, vskutku.”

Jak to Vita lítostně řekl, scvrkl se. Bylo to, jako kdyby rapidně přicházel o moc. A zároveň s tím se začal rozpadat i kostlivec.

„Když si pomyslím, že já, nejsilnější král Lepkavé rasy v historii, skončím na takovém místě a takhle. To mě ani ve snu nenapadlo. Rudee Močále. Úžasná práce.”

...Jakpak se asi dostanu zpět. Tento sled událostí jsem nepředvídal. Štěstí, jestlipak to můžu nazvat takto. Sám jsem se šel setkat s Randolfem, takže bych to štěstím nenazýval. Tak by bylo lepší, kdybych mu řekl, aby se nenazýval nejsilnějším v historii? Ne, pořád jsem se od něj musel něco dozvědět.

„Chci vědět jedno. Jsi Hitogamiho apoštol?”

„Správně. Tomu Bohu jsem velice zavázán. Osvobodil mě z démonických rukou Boha smrti Laxuse a řekl mi o cestě do Pekla na Nebeském kontinentu. Díky němu jsem žil dlouho... A tohle je výsledek, co z toho vzešel. Je to příčina a následek. Nebo osud?”

Vita se neustále rychle scvrkával. Když jsem poprvé vešel do místnosti, byl velký jako průměrný člověk, ale teď nebyl větší než pěst.

„Rudee, dovol mi říct ještě jednu poslední věc.”

„...”

„Hitogami je špatný Bůh, ale je pár jako já, byť jich je pár, které zachránil.”

Jak to řekl, scvrkl se na velikost konečku prstu. Zároveň s tím se kostlivec rozpadal na prach.

„Počkej! Řekni mi, kdo může být dalším apoštolem...!”

Moje vědomí začalo vyprchávat.

Část 5

Vzbudil jsem se. Vědomí se mi projasňovalo. Vzpomínal jsem si na obsah toho snu a na poslední konverzaci v té místnosti.

„Uuu...”

V žaludku jsem pocítil náhlou bolest, následovala nevolnost.

„Bleergh...”

Padl jsem na všechny čtyři a z úst jsem zvracel tekutinu. Modrou tekutinu. Modrou substanci podobnou slizu smísenou se žlučí a večeří, co se šířila po zemi. Bylo to... mrtvé tělo Temného krále Vity? Jak jsem na to pomyslel, z prstu na mém levém prstu začal sálat nepříjemný pocit. Když jsem si sundal rukavici, prsten Boha smrti praskl a spadl na zem. Ten prsten se s plesknutím ponořil do zvratek.

„...”

To, že ten prsten praskl. Znamenalo to, že ta konverzace s Vitou byla skutečná. ...V podstatě do mě Vita vstoupil a prsten způsobil, že zničil sám sebe. Ubohé. Takhle řečeno to nebylo tak, že by se Vita přepočítal. Kdyby mnou manipuloval, Hitogamiho vítězství by bylo zaručené. A já bych nic nezmohl... Náhoda. Nebo mám říct nevyhnutelnost.

Kostěný prsten Boha smrti Laxuse. Nepoužil se jen na to, aby Kishirika poslechla jeho nositele. Bylo možné, že Randolf ani nevěděl, co vlastně ten prsten zmohl.

„Aa, kampak se asi poděl Ruijerd?”

Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem uvnitř budovy. Podlaha, stěny a rozložení... všechno mi přišlo známé. Ruijerdův dům. Podle sledu událostí mě sem Ruijerd přinesl poté, co Vita přestoupil do mě...?

„...”

Venku bylo jasno. Kolik hodin asi uplynulo. Zdálo se, že už svítalo. Později ty zvratky uklidím.

„Ruijerde?”

Majitel domu nijak neodpověděl. Šel ven? Nebo to bylo něco jiného? Prozatím jsem vstal a začal jsem se rozhlížet. Musel jsem si potvrdit situaci. Ne, támhle je. Ruijerd ležel na druhé straně ohniště.

„Ruije—”

Ležel tam s bledou tváří a sípavým dechem. Objímal své chvějící se tělo. Jakmile jsem to viděl, neměl jsem slov. Tohle jasně nebylo normální.

[Vita zadržoval postup nemoci. Jakmile Vitu zabiju, jeho štěpy zemřou a epidemie se znovu rozšíří.]

Vzpomněl jsem si, že to řekl. Jinými slovy, Ruijerdův nynější stav...

„Epidemie...”

Nezdálo se, že by Temný král Vita pouze zemřel. Jeho sebedestrukce ho možná zničila, ale... Byl to sebevražedný výbuch.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>