Kapitola 225 (1)

Kapitola 225 – Šachový problém

Část 1

Druhého dne. Šel jsem znovu do místnosti chráněné bariérou a setkal jsem se s Papežem. Cliff stál stranou.

„Vaše eminence, jsem rád, že se s vámi ve zdraví setkávám.”

Cliff si byl také vědom událostí poslední noci. Plně jsem mu vysvětlil důvody, proč jsem se nevrátil se Zenith. Zatímco se rozhořčil kvůli zbrklému počínání rodu Latreia, požádal jsem ho, aby mi pomohl vypůjčit si moc Papeže. V důsledku čehož mi druhý den po sobě byla udělena audience. Jelikož byl Papež velmi zaneprázdněný, trvalo nějakou chvilku, než mi dovolili se s ním setkat.

„Zdáš se vyčerpaný, Rudee.”

„Jde to vidět?”

Dotkl jsem se své tváře. Ačkoli jsem se zrovna oholil, pořád jsem cítil pár zbývajících chloupků. Když jsem si vzpomněl na Claiřinu řeč a chování, naštval jsem se a nedokázal jsem v noci usnout. Jsem si jistý, že vypadám hrozně.

„Ano. Je dnešní audience ohledně té záležitosti?”

Papežovo chování naznačovalo, že mě prohlédl. Podrobnosti Zenithina případu se k němu možná už donesly.

„Abych řekl pravdu, včera v noci mi unesli matku.”

„Aha. Kdo je viníkem?”

Papež se na mě podíval s mírným úsměvem na tváři. Podle toho, jak se mě teď a tady zeptal, s největší pravděpodobností to už věděl. Rád bych si myslel, že nebyla šance, že Papež tahal za drátky, ale...

„Byl to rod Latreia.”

Poté, co jsem mu řekl detaily ohledně včerejších událostí, Papež mírně přimhouřil oči.

„Takže jsi mě chtěl požádat o pomoc při pátrání?”

„Upřímně, ano.”

Papež se probíral vousem, jako kdyby přemýšlel. Škrábal se ve svém vousu podobném Santa Klausovi. Pak se na mě podíval. Na tváři měl mírný úsměv, ale do očí mu nedosáhl.

„Takže co tě mám přimět udělat...”

„Vaše eminence?” Cliff ze sebe v reakci na Papežova slova vydal omráčený hlas. „Je to můj kamarád. Tohle se netýká frakce, ale rodiny. Nemyslím si, že by bylo správné o tom vyjednávat...”

„Proto jsem to nadnesl, Cliffe,” pokáral Papež Cliffa vlídným hlasem. „Tohle je problém rodu Latreia. Není to tak, že bychom do toho nemohli zasáhnout, ale neměli bychom zasahovat do záležitostí jiných rodů. Pokud by se rod Grimoire vmísil do jejich záležitostí, rod Latreia to nepřijme laskavě. Ale pokud to vezmeme jako vyjednávání prostřednictvím Papeže, můžeme je přimět poslouchat. Toto je záležitost mezi matkou, dcerou a vnukem. Pokud bychom se do toho vnutili, rod Grimoire bude rodu Latreia dlužit velký dluh.”

Z pohledu rodu Latreia by to bylo jako použít krevetu na ulovení okounka. Pro okounka to nemělo cenu, pokud nedostane něco podstatného.

„Je něco, co ode mě jeho eminence požaduje?”

„Hm, bylo by celkem prosté to vyjádřit slovy, ale... Zní mi to jako příliš dobrá historka. Aby za mnou přišla ztrápená Pravá ruka Dračího boha a požádala mě o pomoc... Proč by si vůbec rod Latreia naschvál znepřátelil osobu, které říkají Pravá ruka Dračího boha?”

„...Nevím. Možná si toho nejsou vědomi?”

Když tak o tom přemýšlím, zdálo se, že Claire na mě shlížela od samého začátku. I když uznala Aishu, přece jenom ignorovala mé úvodní pozdravení.

„Navzdory vzhledu hrabě Latreia vyniká ve sbírání informací. Jsem si jistý, že by mu neunikla informace o někom tak mocném jako ty. A nemyslím si, že by to znevážil.”

Tím hrabětem nemluvil o Claire. Mluvil o Claiřině manželu Carlyleovi.

„...Nikdy jsem se nesetkal s hrabětem, hlavou rodu. Mohlo by to být tak, že neinformovaná hraběnka jedná na vlastní pěst.”

I kdyby Claire tu informaci zaslechla, lidé měli své vlastní žebříčky hodnot. Nejsem šlechtic a ani v žádné zemi nezastávám důležitý post. I když slyšela, že jsem podřízený nějakého válečníka, o kterém ví jenom to, že se jmenuje Dračí bůh, vážně by to nepochopila. I když jsem řekl, že mám konexe u Ariel, nevěděla by, jak blízký vztah máme. Možná si myslí, že jsem prostě bezmocný člověk, co si vypůjčil pravomoc někoho jiného. Z pohledu Claiřiny logiky možná nemám žádnou cenu.

„Paní Claire z rodu Latreia opravdu někdy až příliš zdůrazňuje rodokmen... Když o tom přemýšlím takhle, je to možné...”

Papež přemýšlel, zatímco se probíral vousem a přikývl.

„No, předpokládám, že to je v pořádku. Přece jenom se říká, že bez rizika není zisku. Takže Rudee... co konkrétně dokážeš?”

Co dokážu, co? Jinými slovy pravděpodobně myslí: Jak daleko jsi ochotný zajít? V podstatě jak silná je moje upřímnost.

„Hmm...”

Co mi přišlo na mysl, je to, co mě najednou napadlo včera. Plán, co jsem najednou vymyslel a který byl přirozeně zamítnut. Ale byla to možnost.

„Mohl bych udělat něco jako unést váženou miko.”

Jakmile Cliff zaslechl ta slova, vykřikl: „Unést?! Co to kruci říkáš, Rudee?!”

„V podstatě říkám, že můžu udeřit do životně důležitého jádra frakce proti Magické rase.”

„To jsem nemyslel! Pokud tohle uděláš, možná rod Latreia naprosto zničíš! To říkáš, že máš v úmyslu zničit svůj vlastní rod!”

Pomalu jsem se otočil tváří ke Cliffovi.

„S tím rodem nemám nic společného.”

Odvrátil jsem zrak od oněmělého Cliffa. Papež měl na tváři úsměv.

„Samozřejmě to je jenom, co se týče mé ochoty pracovat pro jeho eminenci. Pokud bych chtěl, dokážu město spálit na popel nebo naprosto srovnat les se zemí.”

Vyložil jsem své karty.

Ale Papež se znovu začal probírat svým vousem. Možná se mu to zdálo jako až příliš dobrá historka. Možná si myslel, že to byla něčí past.

Nevadilo mi, že si na mě dával pozor. Přinejmenším jsem neměl žádnou skrytou agendu. Myslel jsem jenom na to, abych zachránil Zenith.

„Já jsem proti tomuhle!” vykřikl Cliff najednou. „Únos je zločin. Bez ohledu na to, jak moc jsou proti tobě. Dědečku, pokud se do toho vložíš, situace se dá vyřešit!”

„...”

„A Rudee, ty taky! Proč by ses chtěl snížit na jejich úroveň?! Tohle se ti nepodobá... to se ti hrne krev do hlavy?”

Hrne se mi krev do hlavy? Tak to rozhodně bylo. Jsem naprosto otrávený Claiřiným způsobem jednání. Byl jsem na Claire Latreia naštvaný. Byl zázrak, že jsem se neuchýlil k násilí.

Kdyby nešlo o Zenith, nebyl bych takhle rozzuřený. Když Císař severu zranil Eris nebo když Bůh smrti téměř zabil Roxy, nebyl jsem takhle rozlícený. Měly své odhodlání. Následovaly mě ze své vlastní vůle a byly odhodlané.

Kdyby nakonec zemřely, rozhodně bych tesknil. Respektoval bych jejich vůli a truchlil nad tím, že neměly dost síly.

Ale nynější Zenith neměla takové odhodlání. Když nám poslali ten dopis, vzal jsem ji s sebou, aniž by řekla, jestli pojede nebo ne. Kromě toho ji možná provdají za nějakého muže, kterého ani nezná, a bude muset nést jeho děti.

Kdyby Zenith měla takové odhodlání a přišla sem ze své vlastní vůle, pak by to bylo něco jiného. Kdyby byla proti, bojovala a prohrála a nakonec by takhle skončila. Pořád bych to mohl omluvit.

Ačkoli říkám omluvit, myslel jsem tím jenom to, že by mě to nerozzuřilo. Kdyby na to přišlo, do srdce by mi pronikly pocity, že se chci zabít. Bylo by to něco jiného než hněv. Mizérie nebo nějaký jiný pocit bezmoci. Spíš než hněv by to byla mnohem více hořká emoce.

Správně. Chtěl jsem ty pocity vyvolat v Claire. Byla to tvoje chyba, že unesli miko. Obvinili by ji a řekli by jí, aby za to přijala zodpovědnost. Ztrápená a bezmocná Claire. Chtěl jsem to vidět.

Zkrátka jsem chtěl pomstu. ...Jsem mrzký člověk, co?

„Rudee, ještě není příliš pozdě, pořád si o tom s nimi můžeš promluvit. Pokud chceš, můžu tam zajít s tebou.”

„Seniore Cliffe...”

„Rod Latreia ti nabídl, že bude po tvé matce pátrat, ne? To by mělo být z ohledu na tvou matku a sestry. Nemohlo by to být tak, že jste se v tomto případě prostě navzájem nepochopili, a kdybyste se navzájem podělili o myšlenky, že byste došli ke vzájemnému pochopení?”

Jak jsem poslouchal Cliffova slova, trochu mě to dojalo. Ale okamžitě jsem obrátil. Dokonce i já jsem to chtěl projednat, pokud by to bylo možné. Ale ta stará žena si nevyslechne ani slovo toho, co říkám. Vůbec jsem neměl pocit, že bych se s tou starou ženou mohl usmířit. Náš způsob přemýšlení a žebříček hodnot byl až příliš odlišný. Bylo to skoro, jako kdybychom ani nemluvili stejným jazykem.

„...Možná máš pravdu.”

Ale když jsem se mírně uklidnil, promyslel jsem to. Byl to jen rozdíl v mém a Claiřině pohledu na hodnoty. Přesně jak Cliff řekl, pokud začneme od začátku v přítomnosti třetí strany, možná dospějeme k řešení.

Papež kvůli svému postavení nemohl být kandidátem. Vyjednávání by se proměnilo na směnu laskavostí. Cliff také nebyl velmi vhodný. Pořád v této zemi neměl moc pevné postavení. Claire s největší pravděpodobností nebude poslouchat nic, co řekne.

Ale pořád tu byl někdo, s kým to můžu prodiskutovat. Někdo, koho si Claire s největší pravděpodobností vyslechne a s kým si nemůže vyměnit laskavosti mezi frakcemi. Spíš než s Papežem jsem to měl prvně zkonzultovat s touto osobou.

„Zkusím to prodiskutovat s Theressou... Vaše eminence, hluboce se omlouvám, prosím, zapomeň na tu záležitost s únosem.”

„To bude pravděpodobně nejlepší,” řekl Papež a mírně se usmál. „Mezi rytíři z Chrámového řádu má obzvláště úctyhodné smýšlení. Určitě ti pomůže...”

Po Papežových slovech jsem sklonil hlavu a Cliff si vydechl úlevou.

Část 2

Dalšího dne jsem to začal konzultovat s Theresse. Ale vyvstal malý problém.

Byla velitelka stráží vážené miko. Byla velitel Štítové jednotky Chrámového řádu.

Normálně zůstávala s miko a chránila ji. Co se týkalo miko, ta toho normálně moc nedělala.

Stejně jako Papež i miko normálně zůstávala zavřená uprostřed církevního ústředí. Zdálo se, že v minulosti často chodila ven, ale od toho pokusu o vraždu z ústředí nevychází. Pokud se tedy nejedná o nějakou církevní záležitost.

Na ústředí zůstávalo spoustu Chrámových rytířů a uživatelů bariérové a vymýtací magie a samotná miko měla něco méně než deset lidí jako svou osobní stráž. Byla na nesmírně bezpečném místě.

Setkat se s Theresse, co byla vždycky s miko, bylo celkem těžké. Dopisy se k ní nedonesou a i když ji zavolám, nevyjde ven. Skoro jsem si přál, abych místo toho získal pomoc od Papeže.

Samozřejmě to nebylo tak, že by setkání bylo nemožné. Podle informací od Papeže nebyla každý den v roce ve svém pokoji. Jednou za několik dní je jí na krátko dovoleno jít až do parku na ústředí. To byla její volná chvilka.

Chodila do parku, co byl otevřený všem věřícím, dívala se na stromy a květiny, hloupě si povídala se svými strážemi a naslouchala občasnému prostému lidu. Pro tuto miko, co žila nesmírně uzavřeným životním stylem, to byla jediná věc, na co se těšila.

Budu mít spadeno na tohle a setkám se s Theresse. Ale ať to je, jak chce, kdybych tam na ně otevřeně čekal, vybudilo by to zbytečné podezření. Miko byla přece jenom VIP. Bez ohledu na to, jestli jsem měl něco do činění s Theresse, pokud bych se za ní plížil, Chrámový řád by se na mě přirozeně zaměřil.

A tak jsem se parkem potuloval téměř každý den. Doprovázel jsem Cliffa na ústředí, jako kdyby to bylo přirozené, a stejně tak jsem trávil čas v parku. Mým zdánlivým důvodem bylo, že tu jsem, protože mám rád stromy saraku. Navíc jsem si s sebou bral plátno a kreslil jsem obrázky. Takový obrázek se nedá dokončit za jediný den, takže se z toho stala výmluva, proč park navštěvovat každý den.

Zároveň s tím Aisha a Gisu jednali samostatně. Aisha maximální rychlostí hledala budovu. Gisu pátral po Zenith, zatímco lidé, co najal, pozorovali sluhy z domu Latreiů. Samozřejmě ještě neměli žádné výsledky.

Zatímco jsme dělali tohle, narazil jsem na miko během jejího volného dne.

„Ach, Rudee! I dneska jsi přišel!” Když mě miko spatřila, rozběhla se přímo ke mně. „Slíbil jsi mi to! Prosím, řekni mi o Eris!”

Jak si přála, mluvil jsem o Eris. Bylo o ní spoustu zajímavých historek a miko mě poslouchala s potěšeným výrazem na tváři.

Její stráže byli vůči mě ostražití. Jejich prací bylo udržovat podezřelé osoby v bezpečné vzdálenosti od miko.

Já jsem samozřejmě nebyl podezřelý člověk. Moje totožnost Cliffova přítele byla známá a znal jsem se s Theresse, velitelem stráží.

Poté, co jsem si promluvil s miko, poradil jsem se s Theresse. Zdálo se, že slyšela o tom, že Zenith unesli. Upřímně mi poradila: „Nedokážu si představit, že by matka byla tak svévolná... Každopádně budu mít brzy volno. Promluvím si s matkou. Neboj se, neprovdají Zenith za nějakého jiného muže.”

Theresse to řekla a přitom si zabušila do hrudi, co byla stejně velká jako ta Zenithina. Jak spolehlivé.

„Ale matka byla silně proti tomu, abych se přidala k rytířům, takže možná nebude poslouchat, co řeknu.”

„...A pokud nebude, co budeme dělat?”

„To potom můžu zajít za otcem nebo bratrem, je spoustu lidí, s kterými to můžu zkonzultovat. Nech to na mě.”

Vskutku spolehlivé.
-------------------------------------------------


~ Měla jsem v plánu vyvěsit aktualizaci už o víkendu, ale narazila jsem na první vánoční trh, no, zbytek si určitě dokážete domyslet.  ~

~ Pokud se někdo podivuje nad tím obratem chytat okounka na krevetu... Ve skutečnosti to byla ryba (samozřejmě hojně se vyskytující v Japonsku) s latinským názvem Lepomis, což by v češtině odpovídalo slunečnici. Nedivte se, slunečnice je nejen kytka, ale i ryba. Okounek z toho vznikl proto, abych zabránila zmatku, a jelikož je ze stejné čeledi ryb jako slunečnice. Co se týče přísloví, nenapadl mě žádný český ekvivalent. ~

<Předchozí>...<Následující>