Kapitola 224

Kapitola 224 – Hrát si na hloupého

Část 1

Za pouhých deset minut jsme dorazili do čtvrti dobrodruhů. Aisha se chvěla a padla k zemi. Zdálo se, že se jí podlomila kolena.

Aisha možná neměla ráda výšky. Moje chyba.

„Brácho, aspoň cestuj po zemi...”

Zdálo se, že hodně členů mé rodiny a známých nesnášelo výšky. Sylphy se také výšek bála a ani já jsem je neměl nijak moc v oblibě. Zdálo se, že jenom Eris měla ráda vysoká místa.

„Kdybych běžel po zemi, dostal bych se do nehody. Teď pojďme rychle najít matku.”

„Uu... nemůžu chodit.”

„Neboj se, můžu tě nést na zádech.”

„Žádné další skákání?”

„Žádné skákání.”

Když jsem vzal Aishu na záda, začali jsme pátrat. Takhle řečeno... čtvrť dobrodruhů byla velká. Kde máme začít...

„Brácho, měli bychom zkontrolovat taverny. Je čas večeře, možná je najdeme, jak někde jí.”

„Ach, správně.”

V reakci na Aishinu radu jsem se vydal dál ulicí. Zkontrolovali jsme tu taverny, hledali jsme Zenith nebo Gisua.

Protože byl čas večeře, taverny byly nacpané. Ale nebylo nutné kontrolovat každého člověka po jednom. Stačilo se zeptat majitele taverny, tak jsme to mohli rychle zjistit. Žena s prázdným výrazem s příslušníkem Magické rasy s opičí tváří. Měli by být nápadní.

Dokonce i takhle pozdě byla čtvrť dobrodruhů stále narvaná. Dobrodruhové se vraceli ze zakázek s kořistí. Kupci měli napilno s obchodováním s dobrodruhy. Po práci se dobrodruhové srocovali k jídlu. Majitelé taveren naháněli hladové dobrodruhy do svých podniků. Občas se ozval zvuk bojů mezi dobrodruhy nebo žoldnéři.

Na cestě bylo jen pár vozů, pravděpodobně to bylo kvůli pozdní hodině. Takže byla malá pravděpodobnost, že by Zenith za chůze něco zajelo. S tímhle se mi trochu ulevilo.

„S opičí tváří? Ach, Gisu? Ten chlápek, copak nebydlí v Jarním večeru?”

Už jsme zkontrolovali tři taverny. Gisu už v této zemi nějakou dobu byl. Takže zhruba každý ho tu v okolí viděl.

„Viděl jsi ho se ženou?”

„Se ženou...? Hmm...?”

Hostinský naklonil hlavu ke straně. Ale když to půjdu zkontrolovat, budu to vědět. Zeptal jsem se ho, jak se dostanu k Jarnímu Večeru. Hodil jsem mu měďák a pak jsme spěchali k Jarnímu Večeru.

Měl jsem špatný pocit.

Část 2

Hostinec Jarní Večer byl v upadající ulici. Lemovaly ji prostitutky, zatímco kolem procházeli muži se sprostými výrazy. Nedaleko pravděpodobně byla červánková čtvrť. Tohle byl Milishion, nemělo by tu být něco takového...

Ale i tak nás muži sledovali se zvědavostí. Následovalo nás pokojné ticho, jestlipak jsme se vznášeli.

„Haha! Cože! Co to je za hru?”

„Brácho, tohle je trapné, dej mě na zem!”

Ne. Zírali na to, jak jsem Aishu nesl na zádech.

Spustil jsem Aishu na zem a to zírání ustalo.

Jarní Večer. Mělo to normální štít, ale dovnitř a ven chodilo hodně drsně vyhlížejících chlápků. No, poté, co jsem přišel na tento svět, jsem se stal taky pěkně drsný. Mohl jsem na takové místo vstoupit, aniž bych se bál. Upřímně řečeno, ti chlápci v kanceláři Rudovy žoldnéřské skupiny v Sharie byli mnohem víc zastrašující.

Ale znervózňovalo mě, že by Zenith mohla být na takovém místě. Gisu, co sis to myslel... Pokud ten chlápek rozpustile řekne něco takového, jako že Zenith prodal do nevěstince, neodpustím mu. Mám pro něj v zásobě dvě pěsti.

„Ra~šša~!”

Jak jsme vešli dovnitř, slyšeli jsme povyk a šum barmanů a také energické hlasy. Nebyla to nijak zvlášť špatná atmosféra. Zvenku to vypadalo zle, ale uvnitř byla jasná nálada. Co se týkalo úrovně hostů, nebyli tu jenom špatně vyhlížející chlápci, také tu bylo spoustu obyčejných dobrodruhů. Jen co jsem si prohlédl místnost, šel jsem stranou odtáhnout nejbližšího zaměstnance—

„Ale na to jsem byl příliš chytrý, a tak jsem řekl: Ty tři magické kruhy jsou možná past, co když je tady jiná chodba?”

Tam. V zadní části baru se muž s opičí tváří hrdě chvástal skupině mladých dobrodruhů. Přišlo mi to jako známá scéna. Byl tam jeden chlapec s velmi krátkými vlasy. Další chlapec s náušnicí v nose. A upřímně vyhlížející dívka. Tři lidé. Zenith s nimi nebyla. Nikde jsem tu Zenith neviděl.

„Pak jsme prohledali podlahu a přesně, jak jsem čekal, bylo to tam. Tajný průchod do místnosti s bossem...”

Gisu si mě všiml, jak jsem přišel ke stolu. Zatvářil se jako „ach”.

„Gisu.”

„H-hej, seniore. Zrovna jsem o tobě mluvil. Hele lidi, tohle je Močál.”

Tři lidé s vyděšenými tvářemi. Třásli se na svých židlích jako holky. Cože... Co to bylo za reakci.

Zapomeňte na to. Musel jsem si vyslechnout mnohem důležitější věci než tohle. Co prvně... Dobrá, prvně bych měl určit, jestli je do toho zapletený Hitogami.

„Gisu... to je smůla. Stát se mým nepřítelem.”

„Haa? Cože?”

„Slyšel jsi to, ne? Zjevení od toho chlápka. Když na to teď přišlo, co mám...”

„Jéjej, zjevení? Cože?”

Namířil jsem prstem na Gisuovu smějící se opičí tvář a začal jsem do prstu vlévat manu. Kamenné dělo, vysokorychlostní rotace. Dál jsem navyšoval rychlost, až byl slyšet vysoký zvuk „kyuuiin”, jako u vrtačky. Polekaní mladí dobrodruhové se začali zvedat.

„Nehýbejte se.”

Okamžitě ztuhli. Pak jsem se střetl pohledem s Gisuem a zeptal jsem se znovu: „Řekni mi všechno, co ti řekl. Řekni mi to a já ušetřím tvůj život.”

„Hoj, h-hoj, váž-vážně s tím př-přestaň... t-tohle není dobré! J-já nevím, je to moje chyba, přestaň, nepřibližuj to ke mně!”

Centimetr po centimetru jsem přibližoval prst ke Gisuově hlavě. Pak Gisu vyskočil ze své židle a na místě padl na kolena. A bez špetky hanby se začal omlouvat.

„J-já... udělal jsem něco špatného! A za to se omlouvám! Rozhněval jsem tě, Rudee! Ale nevím, co jsem provedl! Prosím, řekni mi to! Udělal jsem něco špatného, promiň! Vážně mi to je líto!”

Co to bylo? Tohle... tohle jsem nečekal. Byl jsem kvůli tomu omráčený.

Asi nebyl Hitogamiho apoštolem...? Nevím. Ale po tom všem... Měl jsem pocit, že to já bych se měl omlouvat.

„...Co se stalo s matkou?”

„Ach?”

Gisu se zmateným pohledem zvedl tvář. V tváři byl zarudlý a opilý, zíral prázdně a zmateně. Pokud to hrál, bylo to úžasné.

„Moje matka. Zenith.”

„...? Ne, když jsem jí ukázal město, vzal jsem jí domů?”

„Nevrátila se, proto jsem tady.”

Založil jsem si ruce na hrudi a jeden z chlapců se zasmál. Podíval jsem se a Aisha stála ve stejné póze jako já a přikyvovala. Teď nebyl čas na žerty, to se stalo náhodou.

Zamračil jsem se na to děcko a okamžitě s „hii” ztuhlo.

„Ech... ale... rozhodně jsem ji poslal domů?”

„Jak?”

„Byli jsme na kraji čtvrti dobrodruhů. Pak jsme se setkali s tím chlápkem z tvého domu a svěřil jsem mu Zenith.”

...Počkat? Někoho jsem poslal? Z mého domu? Cliff a já jsme byli na církevním ústředí. Aisha nakupovala, Wendy byla doma... Ne, tak to nebylo. Nebyl to MŮJ dům.

„Byl to někdo z rodu Latreia...?”

„Jo, jo, zkontroloval jsem jeho erb? Bezpochyby byli z domu Latreiů.”

Začalo mi bušit srdce. Rod Latreia, Zenith, vzali ji.

Uklidni se, soustřeď se. Nejdřív Gisu vzal Zenith ven. Ale proč?

„Proč jsi vůbec vzal matku ven?”

„I když se mě takhle zeptáš, tak dlouho jsem tebe a ji už neviděl. Jen jsem si chtěl trochu popovídat...”

Udělal to z rozmaru. Dobrá. To mi přišlo jako normální Gisu... Ne, počkat, bylo to divné.

„Ty, jak jsi věděl, kde najít Cliffův dům?”

„Nejdřív jsem se zeptal v domě Latreiů. No, vážně jsem tam nechtěl jít, ale myslel jsem si, že díky tobě, seniore, to bude v pohodě... Pak jsem se doslechl, že ty a Zenith zůstáváte někde jinde, a tak jsem se zeptal, jak se tam dostat.”

„Myslel jsem si, že se ti protivilo vstoupit do církevní čtvrti?”

„Jo, nerad tam chodím bezdůvodně, ale to neznamená, že tam nikdy nechodím.”

Gisuova výmluva byla trochu lehkovážná. Mlhavá. No, pil, nebylo divu, že ta historka byla tak zmatená.

„...”

Chápu to. Pochopil jsem, co se stalo.

Jinými slovy to byla zhruba taková historka.

Včera jsem v zuřivosti odešel z domu Latreiů. Ale pěšky jsme se vrátili ke Cliffovi domů, takže nás mohli sledovat. Ve své lehkovážnosti jsem si toho nikdy nevšiml, museli zjistit, kde bydlíme.

Rody Latreia a Grimoire byly z opačných frakcí. Pravděpodobně chtěli Zenith „zachránit”, nebylo těžké si to představit. Takhle řečeno by bylo obtížné, kdyby zaútočili na dům Grimoirů. Jejich frakce měla možná navrch, ale takový skandál by je mohl skolit.

Takže rod Latreiů využil Gisua. Muž z Magické rasy, co se nonšalantně představil jako můj přítel. Normálně by někoho takového odmítli. Ale navzdory tomu, že byli součástí antimagické frakce, museli vymyslet plán, jak ho využít. Využili ho tak, že ho přiměli Zenith vzít ven.

Gisu nevzal Zenith ven okamžitě a také museli zohlednit případný další doprovod. Ale žádný takový doprovod nebyl. Já byl pryč a Aisha odešla se špatným načasováním. Ti Latreiové měli štěstí a dokázali Zenith hladce zajistit.

Po tom všem si pravděpodobně budou hrát na hloupého. A Gisu? Pravděpodobně budou předstírat, že ho nepoznávají. Řeknou něco takového jako: „Není možné, abychom se stýkali se špinavou Magickou rasou.”

Unesli Zenith a teď ji museli někde držet. Musí mít opatrovníka nebo někoho, koho bych mohl pronásledovat.

„H-hej, seniore, co se děje...?”

„...To nic. Ty, když jsi zašel do domu Latreiů, co řekli?”

„Ech? Ach, něco v tom smyslu, že Zenith se teprve vrátila a určitě se jí stýská po jejím rodném městě, a tak bych ji měl vzít ven...”

Takže to nebyla Gisuova chyba. Nic nevěděl. Šel do domu Latreiů, protože to já jsem mu řekl, že tam budeme bydlet. Myslel si, že to je můj dům a odpověděli mu na otázky, takže neměl důvod o nich pochybovat. V takové situaci se nedá nic dělat, že se z něj stala loutka.

Byla to moje vlastní ledabylost. Měl jsem Zenith dneska zkontrolovat. Kvůli té jediné chybě to dopadlo takhle. Po tom všem si přeju, abych Zenith pokoutně vzal na prohlídku města.

Lítost byla k ničemu. Musel jsem Zenith zachránit.

„Gisu... Vlastně—”

Když jsem si vyslechl Gisuovu historku, rozhodl jsem se ho požádat o spolupráci. V takovéto situaci bych rád měl Gisuovu podporu. Ale i tak, tenhle chlápek na tom také nesl zodpovědnost. Nemyslím si, že by byl jedním z Hitogamiho apoštolů.

„...Vážně?”

Když jsem skončil se svým vysvětlením, Gisu se tvářil hořce.

„Aha, jo, myslel jsem si, že to bylo trochu divné. Seniore, nebyl jsi v domě Latreiů... myslel jsem si, že jsi ji prostě... vzal ven, nebo něco takového...”

Rozdíly v informacích. Ukázali jsme slabinu a protivník toho využil. Ale kdokoli mohl udělat chybu. Bylo na čase Zenith zachránit.

„Rozumím. Chci spolupracovat.”

„Jo.”

Rozhodli jsme se s Gisuem, že okamžitě půjdeme konfrontovat rod Latreiů. I když to možná bude k ničemu.

Část 3

Než jsme dorazili k domu Latreiů, město už utichlo. Večeře minula, byl večer, lidé se pravděpodobně připravovali jít spát. Měl jsem v úmyslu se tam vřítit, ale měl jsem dva cestující. Nedalo se nic dělat, že mě to zdrželo. Aisha byla napůl v slzách a mumlala něco jako: „Brácho, ty lháři.”

„Jsme tu.”

Takže v domě Latreiů se stále svítilo. Ale u brány nikdo nebyl. Taky tam nebyl žádný zvonek. Musel jsem někoho zavolat, aby nás pustil dovnitř. Měl bych zakřičet? ...Kdybych byl normální návštěva, co bych udělal. Ne, kdybych byl normální návštěva, pravděpodobně bych se otočil a odešel.

Kvůli čemu se starám.

„Tady Rudeus! Pojďte ven!” zakřičel jsem, zatímco jsem zabušil na bránu. Nezajímalo mě, že tím ruším sousedy.

Sousedé si možná nemysleli, že to je pro dobrou věc, ale měl jsem své ospravedlnění. To oni unesli Zenith, to oni jsou ti špatní. Ale pokud ten člověk, co tvrdil, že je z domu Latreiů, a co odvedl Zenith od Gisua, byl falešný, pak Zenith vážně někdo unesl. I když jsem měl v úmyslu s rodem Latreiů zpřetrhat pouta, tohle byl také jejich problém.

„...”

Nedostalo se mi odpovědi. Dál jsem bušil na bránu a křičel. Kovová brána se začala prohýbat, jak jsem do ní bušil MK-2.

„Chci si popovídat ohledně záležitosti s mou matkou!”

Pořád žádná odpověď. Ještě lepší možnost bylo to, že prostě rozbiju bránu.

„Pokud někoho nepošlete ven, takhle brána se rozbije!”

Nic, zdálo se, že mou nabídku odmítli, a tak jsem do pravé ruky začal nalévat manu. Pochybili jste, pokud jste si mysleli, že mě můžete zastavit bránou takového kalibru.

„H-hoj, seniore, počkej! Tohle není dobré!”

Zastavili mě. Zdálo se, že se mi do hlavy nahrnula krev.

Ale spěchali jsme. Při poslední návštěvě Claire mluvila o tom, že Zenith provdá, aby měla děti. Najít partnera, uspořádat svatbu, dohodnout se na domě, začít rodinu... Hádám, že něco takového by trvalo. A pokud prověřím rod Latreia, dříve nebo později narazím na stopy po Zenith.

Ale pak je tu jedna věc. Pokud jejich cílem bylo jen udělat děti, pak presto. Museli jste akorát připravit muže a ženu, hodit je na půl hodiny do postele a je hotovo. I na tomto světě byl pojem „Fait Accompli” (Pozn.: „Už se stalo, tak se s tím smiř”).

Když Zenith najdeme, možná už bude příliš pozdě, možná už bude skleslá. Nemyslím si, že by ta stará žena provedla své vlastní dceři něco takového. Chci v to doufat, ale nemám ponětí, co si ta stará žena myslí, když chce provdat svou invalidní dceru. Takže musíme jednat rychle.

Ale prolomit se bránou bylo možná zbrklé. Dokonce i jedna rána z mého kamenného děla by byla dost hlasitá na to, aby vzbudila celé okolí. Neznal jsem zákony této země, ale pravděpodobně by se mračili, že jsem zničil bránu. Pokud se tu shromáždí lidi a zavolají stráže... Pokud nás označí za zločince, nakonec budu akorát přidělávat problémy Cliffovi a Papežovi. Tohle musím promyslet, nemůžu jednat zbrkle.

„Dobrá. Tak se proplížíme dovnitř, odemknu bránu zemskou magií—”

„Proplížit se dovnitř? Co budeš dělat?”

Hlas z druhé strany brány.

Než jsem se nadál, na druhé straně brány se shromáždilo pět mužů a žen. Tři vojáci, jeden komorník. A jedna stará žena oděná v elegantním oděvu.

„Co máš v tuto pozdní hodinu do činění s touto rodinou?”

„...”

Claire Latreia. Asi mě slyšela křičet. Nebo se předem připravila, že se se mnou setká...

„Claire... nejsou tvoje metody trochu záludné?”

„O čem to mluvíš?”

„Využila jsi Gisua, abys unesla mou matku.”

Jak jsem to řekl, Claire se podívala na Gisua a zamračila se.

„Unesla? O ničem takovém nevím.”

„Senilníš, co? Hádám, že to se dalo čekat...”

Mrkl jsem na Gisua. Oplatil mi kývnutím a pokynul k jednomu ze stráží.

„Ten chlápek. Přišel ji vyzvednout.”

„...”

Ukázal na strážného. Ten chlápek rychle nasadil popletený výraz a pokrčil rameny. Snažil se předstírat, že o tom nic nevěděl.

„V tomto domě jsem přísně zakázala stýkat se s Magickými rasami. Jednat s tak... tak špinavou Magickou rasou... něco takového je nemožné,” řekla Claire a věnovala Gisuovi chladný pohled. „Pokud Zenith unesli, pak samozřejmě vyšleme pátrací družinu. Tato Magická rasa může samozřejmě lhát, takže mám v úmyslu si vyslechnout celou historku...”

„Ugh...”

Gisu zasténal a vycouval. Pak nastalo ticho. Gisu si pravděpodobně myslel, že dnešek možná nepřežije. Pokud by na to došlo, pravděpodobně už bych Zenith nenašel. Měl bych udělat první tah.

„Takže i po tomhle máš v úmyslu zapírat, že víš, kde se matka nachází?”

„Nic takového nevíme. A i kdybychom věděli, nemáme žádnou povinnost podělit se o takovou informaci s někým, kdo s tímto rodem zpřetrhal veškerá pouta.”

Říkat jednu protivnost za druhou, tahle stará dáma... Byla to strategie? Jaký má smysl mě provokovat? Možná že by mohla být jedním z Hitogamiho apoštolů. Nedokázal jsem vyluštit Hitogamiho úmysl...

Možná to vážně nevěděla? Když na to přijde, Gisu lhal? Proč by Gisu lhal? No, byl to lhář, ale neříkal lži, kvůli kterým by se lidé zranili.

„Claire...”

„Copak, Rudee. Pokud máš stále za to, že lžu, chceš prohledat mou vilu?”

Claire si odfrkla a věnovala mi chladný pohled. Rozhodně si věřila. Možná už Zenith přesunula někam jinam.

„Když to tu prohledáš a nic nenajdeš, prostě odejdi. Přece jenom nemáš žádný vztah k rodu Latreiů, ne?”

„...”

Pravděpodobně jsem se tvářil hořce. I když jsem měl před sebou tuto podezřelou osobu, neměl jsem jak poznat, jestli mluvila pravdu. Musel jsem dál mluvit, ale slova ze mě nevycházela. Bál jsem se o Zenith. Ale soudě podle očí této staré ženy mi nepřišlo, že z ní dokážu dostat Zenithinu polohu.

Nebo spíš bych mohl unést Claire a vynutit z ní, kde je. Ne, to nebylo dobré, radši ne. neměl jsem žádný důkaz. Jenom Gisuovo slovo. Ale pokud je pravda, že ji unesl rod Latreiů...

Počkat, počkat, uklidni se. ze všeho nejdřív se musím soustředit na tuto konverzaci. Od začátku jsem věděl, že si bude hrát na hloupou.

„Matka... jaký vztah má k rodu Latreiů...”

„Je to moje dcera. Jako její matka mám povinnosti postarat se o dceru, co sešla z cesty.”

„To! Tím, že ji provdáš proti její vůli?!”

„...”

„Já jsem Zenithin syn. Můj otec mi řekl, abych svou matku ochránil, i kdyby mě to mělo stát můj život. Mám povinnost. Dokud nezemřu, je mou povinností se o ni starat. Tak mi prosím matku vrať...”

„...”

Claire neodpověděla. Ale odvrátila zrak, jako kdyby se na mě nedokázala dál dívat. Proč se tak tváříš? Co si myslela? Ztrácela klid.

Dokonce ani Therese neřekla, že by byla špatná. Byla jenom obtížná. Správně. Jo. Musím to vydržet, musím ji přimět dál mluvit a zjistit, co má v úmyslu...

„Dorazili palácové stráže.”

Bylo to něco jiného. Claire neodvrátila zrak. Dívala se za nás, na ulici. A tam k nám běželi stráže s lampami v rukách.

„To stačí, takhle nás tady obviňovat, to tě budu muset nahlásit?”

Zahlížel jsem na Claire. Věnoval jsem této tvrdohlavé staré ženě, co neposlouchala ani slovo toho, co jsem řekl, chladný pohled.

V duchu mi problýskl obraz toho, jak tuto starou ženu vezmu jako rukojmí a dožaduji se toho, aby vrátila Zenith. Tahle brána pro mě v podstatě nic nebylo. Mohl jsem se jí probít, zvednout tu starou babu za krk a zakřičet na ty chlápky: „Přiveďte Zenith, HNED!” Netrvalo by to ani dvě sekundy. Byl by to jenom okamžik.

Ale přivedli by Zenith zpět? Při pohledu na chladnokrevnou tvář této staré ženy... Posledně jsem začal běsnit. Podle toho, co jsem se později doslechl, jsem odvrhl 6 nebo 7 stráží. Ale teď nás oddělovala jenom brána.

„...I kdybych tě musel vzít jako rukojmí, Zenith najdu.”

„Tak to udělej. Pokud si myslíš, že to Zenith přivede zpět.”

Arogantní. Kde bere tu odvahu to říct? Měla by chápat, že nebudu váhat a budu jednat násilně. Copak se nestarala, co se jí stane? Proč dělat něco takového? Kruci, nedokázal jsem přečíst její úmysly. To chceš, abych tady začal běsnit...? Před palácovými strážemi?

„Claire, není to náhodou tak, že jsi ve svých snech obdržela boží zjevení?”

„...Ha? Ptát se takhle najednou? Boží zjevení?”

Claire na okamžik prolomila svůj chladný výraz. Tvářila se prázdně. Naprosto neměla ponětí. Gisu se předtím tvářil podobně. Tohle, ne. Nebyla jedním z Hitogamiho apoštolů.

Ale ten výraz trval jenom okamžik.

„...Pche.”

Odvrátila zrak a zaměřila se na přibližující se stráže.

„Chrámoví rytíři z jednotky lučištníků městské stráže! Dostalo se k nám hlášení o hluku, co se stalo?”

„Tito lidé—”

„—Rozumím. Pro dnešek ustoupíme.”

Říct tohle mi vzalo poslední ždibec rozumu.

Část 4

Byl čas se vrátit. S depresí jsem kráčel ulicí rezidenční oblasti.

Myšlenky se mi točily stále dokola. Chápal jsem, že jsem nebyl klidný. Bylo to beznadějné, myšlenky mi sžíraly hněv a frustrace.

„...”

Neměl jsem ponětí, kde Zenith byla. Ale po té výměně. Tváří v tvář té tiché odpovědi. Jsem byl přesvědčený.

Claire využila Gisua, aby Zenith unesla. Nepochyboval jsem o tom. Ačkoli to byla také moje vina... Ale aniž by si přišla popovídat, ji jednostranně unesla, předstírala nevědomost a pak mě poslala pryč... Zatraceně...

„To šlo špatně... V takových situacích nejsem dobrý.”

„Ne, Gisu. Není to tvoje vina. Myslel jsi na matku a dokonce jsi kvůli ní zašel do církevní čtvrti, ne?”

„A-ach...”

Gisu nebyl špatný člověk. Jenom ho využili. Ačkoli si myslím, že to načasování bylo až příliš dobré.

„Gisu... Dokážeš matku najít?”

„Šlo by to, ale možná to nepůjde dobře?”

„To asi ne...”

Gisu pocházel z Magické rasy. Stačilo, jen aby procházel rezidenční oblastí, a upoutával pohledy procházejících vojáků. Prohledat církevní čtvrť bude téměř nemožné. Musel jsem pátrat po Zenith.

„...”

Ale dokonce i nepřímo může být užitečný. Nezajímalo mě, jaké prostředky použijeme, hlavně když to místo najdeme. Také jsem měl jeden nápad.

Ode dneška byl Rudeus Greyrat nepřítelem frakce proti Magické rase. Babičko Claire, tohle jsi způsobila ty. Udělám to...

„Aisho, Gisu... Tohle možná bude trochu nebezpečné, ale prosím, pomozte mi.”

„Samozřejmě... Brácho... co máme udělat?” zeptala se Aisha nervózně.

S klidem jsem na Aishu shlédl a řekl...

„Unést chrámovou miko.”

Gisu zavrávoral.

„He?! Jaké bláznivosti to říkáš takhle bez varování?!” Pak přišel ke mně a popadl mě za ramena. „Co to kruci!”

„Rod Latreia má hluboké vztahy s Chrámovými rytíři. A ti jsou součástí Kardinálovy frakce. A tu vede Chrámová miko, neměla by tam mít největší vliv? Takže bude tím nejefektivnějším rukojmím. Když budeme mít ji, rozhodně nám matku vrátí...”

Tím myslím, použít chrámovou miko ve výměně rukojmí byl jen takový nápad. Pokud se naši protivníci uchýlili k únosu, pak by to byla vhodná pomsta.

„Jo, možná to bude efektivní, ale pomysli na důsledky! I kdyby Zenith v bezpečí vrátili, celá země Milis se stane tvým nepřítelem?!”

Na Milisu mi nezáleží. Pokud na to přijde, mám Orstedovu moc a Arielinu pravomoc. Můžu se zříct svých aktivit v této zemi. Zenith byla důležitější. Bojovat proti Hitogamimu je také důležité, ale nedovolím, aby mi to zabránilo chránit svou rodinu.

„Seniore, ty to možná nějak zvládneš, ale já jsem Magická rasa! Zabijí mě jen proto, že tě znám!”

Gisu zněl uboze. Když jsem zaslechl to slovo „zabijí”, trochu mi to zchladilo hlavu. Musel jsem se uklidnit.

Rod Latreia a také Chrámoví rytíři se určitě stanou mými nepřáteli, ale také to do nebezpečí uvrhne všechny kolem mě. To dnešní polední setkání bylo masivní. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Na Papeže to nebude mít moc vliv, ale na Cliffa by se mohli zaměřit. Když tak o tom přemýšlím, v mém budoucím deníku Aishu a Zanobu zabili rytíři z Milisu. Jinými slovy, pokud se Milis stane mým nepřítelem, nebudu v bezpečí, ani když se vrátím do Sharie.

Později se z toho navíc určitě stane překážka. Po celém Centrálním kontinentu byli Milisovi věřící. Možná to zbrzdí aktivity žoldnéřské skupiny.

Původně jsem sem přišel, abych se stal spojencem Milisu. Pokud budou stále nepřátelští, až Laplace obživne... To by Hitogamimu rozhodně pomohlo... Ne, Hitogami nemohl předvídat, že unesu Chrámovou miko. Tohle byla jenom paranoia.

Unést chrámovou miko je každopádně špatný tah.

Ne... Počkat. Unést chrámovou miko, copak Papež něco takového nenaznačil? Pokud to půjde dobře, budu moct zachránit Zenith a přitom rozdrtit rod Latreia a Kardinálovu frakci.

Nevadilo by mi spojit se s Papežem. Pokud chci prodávat figuríny Ruijerda, je to každopádně nevyhnutelné. Cliff by to měl být schopen pochopit.

Ohledně Therese je to škoda. Therese byla kapitánem doprovodu chrámové miko. Laskavost ženy, co mi dvakrát pomohla, před 10 lety a včera, oplatím nepřátelstvím.

...Kruci.

„Aisho, co myslíš?”

Měl bych se zeptat na názor Aishy. Oči měla sklopené s vážným, komplikovaným výrazem na tváři, ale po mých slovech vzhlédla.

„Unést chrámovou miko, myslím, že to je příliš.”

„Aha.”

„Tohle se mému bráchovi, co je za každé situace klidný a vyrovnaný, nepodobá... myslím.”

Tvůj brácha rozhodně není klidný. No, ale chápal jsem, co tím myslela, zrovna teď to rozhodně nebyl klid. Pokud se neuklidním, bude příliš snadné pochybit v úsudku.

Jo... Dobrá, uklidni se... Musím se uklidnit a přemýšlet.

Zaprvé, ze všeho zrovna teď vinit Hitogamiho je možná jen přílišné přemýšlení na mé straně. Myslet si, že je do toho ten chlápek zapletený, povede jen k paranoie. Tohle byl problém mezi mnou a rodem Latreia. Tedy prozatím.

Ačkoli jsem si z její reakce myslel, že je ta pravděpodobnost malá, bylo možné, že Claire se mě snažila nalákat do konfliktu s Kardinálovou frakcí... Každopádně jsem muž z Papežovy frakce. Udělat něco takového muži z Papežovy frakce by bylo efektivní. Claiřino počínání mělo opačný účinek.

I kdybych měl v nynější situaci podezření, že je do toho zapletený Hitogami, mou jedinou možností je vyhladit jakékoli potenciální apoštoly. Tentokrát nemůžu na každém kroku zabíjet lidi. A jak jsem se naučil v Shirone, podezřelí chlápci se pravděpodobně neobjeví přímo přede mnou. Nemělo smysl se tím trápit.

Takže prozatím budu jednat, aniž bych předpokládal, že je do toho zapletený Hitogami.

„Dobrá. Unést chrámovou miko je trochu moc. Přestanu s tím.”

Ještě nebylo třeba se do toho pouštět tak natvrdo. Už jsem měl podporu Papeže. Dokonce i Therese byla dneska přátelská. Pokud si promluvím s těma dvěma lidmi, možná budu moct dojednat řešení.

Než se uchýlím k násilí, mohl jsem vyzkoušet jiné věci. Kvůli tomuto důvodu jsem dneska zašel na církevní ústředí.

I kdyby ta tvrdohlavá stará žena měla nějaký plán a dohodila Zenith nějakého divného muže, nebyl v tom pocit fait accompli. Ať už jsou okolnosti jakékoli, únos byl jen prostředek ke konci. Musím veškeré své počínání dobře využít. A pokud na to dojde, nebudu váhat srovnat dům Latreiů se zemí... Ne, uklidni se. Použít sílu je poslední možnost.

„Musím to prodiskutovat s různými lidmi. Nejdřív se na to přeptejme. Někdo by měl vědět o tazích rodu Latreia.”

Jak jsem to řekl, bylo vidět, že se Gisuovi a Aishe ulevilo. Zdálo se, že po té odpovědi jsem se dokázal uklidnit.

„Ale jen pro případ chci, abys vypátral matčinu polohu, Gisu. Pátrání bude možná těžké... Pokud budeš chtít, můžeš si najmout někoho na pomoc. Peníze mám.”

„Ach. Dobře.”

„Co já? Co mám dělat?”

Aisha pevně sevřela pěsti a zeptala se, zatímco jsem mluvil s Gisuem. Možná se za to taky cítila zodpovědná.

„...No, Aisho, prosím, hledej vhodné místo pro žoldnéřskou pobočku.”

„ECH?! A co matka Zenith?”

„Urgentní prioritou je nainstalovat komunikační litograf a teleportační kruh. Musím s Orstedem prokonzultovat, jestli v tom je zapletený Hitogami.”

„Ach, aha... Správně. A pak?”

„Prosím, pomoz Gisuovi najít matku.”

„Dobře!”

Aisha čile přikývla. Pro Gisua, jako jediného příslušníka Magické rasy, to možná bude obtížné, ale spolu s Aishou by měli vytvořit silný tým. Věřil jsem jim.

„...Ale pokud je matka v nebezpečné situaci, budu jednat bez ohledu na důsledky. Takže oba buďte připravení kdykoli odejít.”

„Ach.”

„Rozumím.”

Oba dva mocně kývli. Zítra znovu navštívím církevní ústředí.
-------------------------------------------------

~ Ta babizna Latreiovská si prostě nedá říct... ~

<Předchozí>...<Následující>