Kapitola 222 (2)

Část 5

Pozemky byly širé a budova byla také obrovská. Zdálo se, že to bylo zhruba 4 krát větší než dům Latreiů.

Budova měla čtyři patra. Kdybyste se na to podívali ze shora, vypadalo to jako půdorys vytvořený □ a ◇. □ byl uvnitř ◇. Nebylo to jako hvězdice, ale spíš jako čtverec ve čtverci.

Ve vnější části □ byly kanceláře ústředí. Něco tam projednávali úředník organizace a typický svatý otec. Kromě toho se tu vydávala také povolení ke vstupu do víry a přípravy k pohřbům. Zdálo se, že se tu provádělo i něco jako obchodování se symboly. Jak se dalo čekat od ústředí, všechno, co se tu provádělo, bylo pod vlivem Milisovy církve.

Uvnitř ◇ byly rezidenční pokoje a kanceláře pro personál a také něco, co mi přišlo jako svatyně idolu. Typické to bylo v tom, že dovnitř pouštěli jenom důležité lidi a nikoho jiného. Zdálo se, že dokonce ani úředníci nevěděli, co se uvnitř provádělo. Takhle řečeno to bylo centrální oddělení Milisovy církve. Bylo to očividné z toho, že ke vstupu bylo třeba licence.

Zatímco jsem si prohlížel několik míst, slunce nakonec vystoupalo vysoko na oblohu. Dostal jsem hlad.

Nicméně to možná selhalo. Cliff by ještě neměl skončit s hlášením. Osobně si během včerejška sjednal schůzku s Papežem, možná se mu dokázal účinně přizpůsobit, protože je to člen jeho rodiny.

Ale já jsem byl cizí. Když se vnuk najednou vrátí domů a spěšně nahlásí, že chce, aby se děda setkal s nějakým cizím chlápkem, bylo přirozené být ostražitý. Ta záležitost ohledně Zenith byla tak nějak nepříjemná zkušenost, ale nezapomněl jsem ani na Elinalizinu žádost. Co možná nejvíc bych se chtěl vyhnout tomu, aby Cliffa zdržoval.

„I když to bude trvat pár dalších dní, měl bych si smluvit vlastní schůzku. Pokud to půjde...”

Zatímco jsem za chůze přemýšlel o takových věcech, dorazil jsem na dvůr.

Na ústředí byly čtyři dvory. Byly to trojúhelníkové části rohů. Zdálo se, že tu bylo vysazeno spoustu stromů, co se shodovalo se čtyřmi ročními obdobími.

Momentálně bylo jaro a já jsem se náhodou také dostal do jarní zahrady.

V jarní zahradě hojně kvetly různobarevné květiny. Konkrétně tu bylo hodně květin od žluté po bílou a jasné odstíny růžové.

Zatímco jsem to pozoroval, volně jsem tam nakráčel. Dříve jsem si názvy květin ověřoval v atlasu rostlin, co jsem si brával s sebou, ale stejně jsem nedokázal zjistit, co byla tato podivná rostlina. Ne, počkat, poznával jsem tento strom s růžovými květy. Jelikož měl název podobný sakuře, uvízlo mi to v paměti. Také jsem o tom nedávno od někoho slyšel, co to bylo.

„Hele, saraku jsou v plném květu!”

Správně, správně. Byly to saraku.

V severní části Asurského království to byly stromy na úbočích hor. Na začátku jara tento strom rozkvetl růžovými květy, v Asurském království se tomu říkalo Strom povolávající jaro. Byl také oblíbený mezi šlechtou, protože jeho dřevo unikátně vonělo. Ale jelikož to byl strom, co rostl na úbočích hor, dřevo bylo drahé. Momentálně se asurské královské rodině podařilo vypěstovat les ze saraku a také jeho dřevo vyvážet do cizích zemí. A o tomhle všem mi nedávno řekla Ariel v Asurském království.

„Ano, je to velmi nádherné!”

„Saraku ti vážně sluší, vážená paní miko!”

„Víš ty co? Tyto saraku nám poslalo Asurské království během korunovace nynějšího papeže...”

„Ach, ha. Paní miko, jsi vždycky tak prostoduchá.”

Jak jsem ty hlasy zaslechl, měl jsem zlou předtuchu. Zatímco jsem přemýšlel, co se děje, snažil jsem se podívat směrem, odkud ten hlas přicházel.

„Hele, hele, je to jako být v dešti ze saraku!”

„Paní miko, když takhle stojíš mezi těmi okvětními plátky... vypadáš jako víla.”

„Je to nádhera!”

Tam stála otaku princezna. Rozechvěle tančila mezi padajícími okvětními plátky. Byla to žena ve volánkových šatech jako princezna. Otáčela se pořád dokola s rukama nahoře dlaněmi vytočenými vzhůru. Možná by bylo dobře nazývat ji mladou dámou... neboť ji pravděpodobně bylo kolem 20 let. Vypadala pěkně, ale byla trochu otylá. Wendy také vypadala trochu otyle, ale paže a nohy měla útlé. Tato žena měla trochu té baculatosti i v horní části paží a stehen. Obě ty ženy působily chabým zdravím: Wendy měla nedostatek kalorií, zatímco této ženě chybělo cvičení.

Kolem takové ženy byli nahloučení muži. Bylo to 7 mužů. Vhodný počet pro předzvěst. Ti muži přitakávali a chválili tu dívku, kdykoli něco řekla. Měli takový vtíravý přístup. Stejně dobře se té dívce mohlo říkat obyčejná princezna.

Tak nějak to vypadalo jako kroužek otaku, protože tu nebyli žádní pohlední muži. Bylo to jenom pár chlápků s pocitem důvěrnosti a natěšenými tvářemi. Všichni měli modrý kyrys, co vůbec nevypadal jako kosplej.

„....Hm?”

Byli sice vzrušení kvůli pocitu důvěrnosti, ale vůbec z toho nesálala úleva. Ta atmosféra byla jako brnění v zátylku. Krvežíznivost?

Ne, to bylo přirozené. Když jste o tom přirozeně popřemýšleli, ta princezna byla opravdová princezna nebo to možná byla výtečná osoba, co stálo za to následovat. A ti stráže také nebyli jen prostí otaku. Při pohledu na jejich chování a počet svalů bylo jasné, že měli výtečné schopnosti. Zdálo se, že v šermu byli v pokročilém řádu, téměř v řádu světce.

A pak si mě možná konečně všimli. Jen pro jistotu jsem si na dnešek připravil brnění MK-2 a měl jsem ho na sobě pod róbou. Nevypadal jsem, jako kdybych měl s sebou nějakou zbraň nebo hůl, ale na vzhled se nedá slušně spolehnout. Možná byli ostražití.

Ale co to bylo? Tento pocit. Nervozita byl mnohem víc hlučnější pocit. Nedokázal jsem to dobře vysvětlit. Tento pocit neklidu. ….....Bylo možné, že jeden z jejich skupiny byl Hitogamiho apoštol. Mám se to pokusit trochu prověřit?

Ne, počkat, přemýšlej o tom. Popřemýšlej o pravděpodobnosti, že dojde k nějakému incidentu, když z mých úst vyjde slovo Hitogami. Nezmiňuj slovo Hitogami. Zeptám se na velmi zavádějící otázku...

„Hm? Tebe jsem tu ještě neviděla. Vstupuješ do víry?”

Jak jsem byl zmatený, co říct, druhá strana nakonec promluvila jako první.

„Ach...”

Ta mladá dáma se sem dívala s nevinným výrazem na tváři. S očima vytočenýma vzhůru, pažemi spojenými za zády a naklánějící se dopředu. Ta póza, co mi naprosto zničí rozum, když ji zaujme Sylphy. Roxy tuto pózu nedělala. Kdyby ji udělala Eris, nedokázal bych se pohnout stejně jako žába, na kterou zírá had. Bylo by třeba mít odhodlání zemřít.

„Copak se děje?”

Ach, co mám dělat. Neměl jsem čas přemýšlet o takových věcech. Ehm, ehm. Já jsem nevstupoval do víry... ehm. Zeptat se na velmi zavádějící otázku ohledně Hitogamiho, ehm.

„Věříš v boha?”

Bylo to v okamžiku.

V mžiku tři z otaku vytasili meč a namířili jím mým směrem. Zbývající čtyři vzali princeznu zpět a skryli ji za sebou.

Už se tu nevznášela otakovská atmosféra. Zrovna teď to byla atmosféra žoldnéřů na bojišti. Jejich nehybné oči na mě upřeně zahlížely. Děsivé. Nebezpečné, ti chlápci byli nebezpeční. Neměl jsem nic říkat. Ne, nemyslel jsem si, že jsem je popíchl.

„Bůh existuje.”

„Sám vážený pan Milis je Bůh.”

„Proč nedokážeš přijmout něco tak očividného?”

„Může to být tak, že v pána Milise nevěříš?”

„Ty nevěříš v boha?”

„Bezvěrec...?”

„Kacíř!”

Zatímco to ti otakové říkali jeden po druhém, jejich pohled se zakaloval. Tohle nebylo dobré, tímhle tempem si mě spletou s čarodějem.

„O-omlouvám se... byl jsem hluboce zamyšlený a omylem jsem vyhrkl něco divného... prosím, odpusťte mi.”

Prozatím se omluvme. Správně. Tady jsme byli v ústředí Milisovy církve. Milis se nazýval místem, kde byli jenom věřící boha. Na takovém místě bylo něco takového nemyslitelné. Byl jsem podezřelá osoba. Prosím, nějak mi odpusťte.

„Grave, co budeme dělat?”

„Rozhodni to ty, Duste.”

„Tak ho zabijme. Pravděpodobně to je heretik. Je podivně klidný... ani to není správné, zhřešil tím, že vážené paní miko vštěpoval tak absurdní nápad.”

„Dobrá, dobře, zabijme ho.”

Úžasně rychlé rozhodnutí. Připravenost byla ctnost. Kdybych byl na jeho místě, váhal bych.

„Ne, ne, prosím, počkejte, uklidněte se, nejdřív mě prosím vyslechněte...”

Kdybych se tady dopustil násilí, byl by to pro Cliffa problém. A i tahle nádherná zahrada by to odnesla. Přece nechcete vidět tento nádherný strom saraku roztříštěný na malé kousky. Ne? Vzájemná krize nebyla žádná výhoda, pokud si promluvíme, pochopíte to.

I když jsem tomu věřil, najednou se mi posunulo vědomí. Mé oko předpovídání se najednou otevřelo a ukázalo mi okamžik, kdy po mě bodl mečem. Začal jsem do svého magického brnění vlívat magii. Chtěl jsem se boji vyhnout, ale neváhal jsem, protože mi neodpustili, i když jsem se omluvil. Od včerejška jsem byl ve špatné náladě.

„...Vážně máte v plánu to udělat?”

Když jsem to řekl, ti chlápci se najednou zatřásli a rozohnily se jim oči. Moje oko předpovídání mi ukázalo vzedmutí síly v jejich tělech, co jim plnila údy mocí. Jde se na to.

„Počkat!”

Ozval se důstojný hlas. Jen na chviličku mi to přišlo jako nostalgický hlas. Ať už ten hlas v sobě měl nějakou moc nátlaku, moc těch chlápků to v mžiku zhasilo.

„Co to děláte!”

Blížila se sem rytířka. Co se věku týče, bylo jí zhruba kolem 35 let. Měla na sobě stejný oděv jako ti otakuové, modrý kyrys. Drsně vyhlížející tvář, co působila statečně, a přesto poklidně. Ale byla to tvář, co jsem poznával.

„Kapitáne, tento kacíř byl nebezpečím pro váženou miko,” řekl jeden z otaku nonšalantně. Nelži.

„To je falešné obvinění, jen jsem chtěl vidět saraku...”

„Ty buď zticha,” řekl jeden z nich tiše, zatímco mým směrem bodl mečem. Myslím, že nebyl důvod, abych byl zticha.

„Kacíř...?”

A pak se ta rytířka konečně podívala ke mně.

„Ach!”

A pak si mě konečně všimla. Se širokým úsměvem na tváři. „Rudee! Ty jsi Rudeus? Jů, dlouho jsme se neviděli!”

A tak zatímco se dívala na meče vytrčené směrem ke mně, zvedla hlas: „Složte meče, je to můj synovec!”

Zatímco otakuové složili meče s překvapenými výrazy na tváři, já zavřel své oko předpovídání.

Část 6

Theresse Latreia.

Zenithina mladší sestra a moje teta. Ta osoba, co mi pomohla během cesty z Milisova kontinentu na Centrální kontinent.

Zdálo se, že Theresse byla velitelem těch chlápků. Po jejím rozkazu ti otakuové okamžitě stáhli meče. Prozatím se také omluvili, i když mi přišlo, že v tom byl náznak zdráhání.

Znovu jsem se omluvil, že jsem vyhrkl něco tak divného, ale oni vypadali nespokojeně, protože se jejich krvežíznivost vůči mé osobě nijak nezmírnila. Teď akorát odvedli princeznu trochu dál a byli ostražití.

„Pamatuješ si na mě? Zapomněl jsi, protože jsme se setkali jenom jednou?”

„Samozřejmě si pamatuju. Vážně jsi mi ohledně cesty velmi pomohla.”

No, ty chlápky jsem prozatím pominul a začal jsem si povídat s Theressou. Vážně to bylo nostalgické.

„Nicméně jsem slyšela historky, že ses objevil v hlavním domě, ale když si pomyslím, že jsi přišel i na ústředí. Ach, možná jsi přišel za mnou?”

„Ne, můj známý je ochotný mě představit vyšším postům... Theresse, vidím, že ses sem vrátila.”

No ano, když jsme se setkali posledně, slyšel jsem, že ji přeložili do města Západní Přístav. Od té doby uplynulo 10 let. Nebylo by nic divného, že se vrátila.

„Ach, no, stalo se hodně věcí.”

Theresse pokrčila rameny se suchým úsměvem na tváři. Pravděpodobně to bylo něco, o čem se špatně mluvilo. Nebudu se šťourat v soukromých záležitostech. Ale chtěl jsem se dozvědět něco jiného.

„Ta historka o tom, že jsem se ukázal v hlavním domě. Už se roznesla?”

„Ach, nezdá se to jako hádka s matkou, že?”

„Hádka... to byla hádka?”

„Také jsem slyšela, že tě matka nahněvala. To se jí každopádně podobá. Hádám, že ti rozkázala, abys udělal tohle a tamto?”

„Správně! Prosím, vyslechni si mě!”

Teta, s kterou jsem se po tak dlouhé době setkal. Na okamžik jsem uvažoval, jestli je spojenec nebo ne, ale nedokázal jsem zastavit svou upovídanou pusu. Než jsem se nadál, nakonec jsem mluvil o všem, co se včera stalo. Jak jsem si myslel, pořád jsem v sobě měl spoustu hněvu. Nebo to možná bylo tím, že když jsem viděl tvář, co se podobala Zenith, ulevilo se mi.

„Jestlipak se v této zemi něco takového přehlíží?”

„Ne, za žádnou cenu to není možné... I když by to byla matka, tak... myslím, že se mýlí... ale, no... Rudee, nemohlo to být tak, že jsi něčím, co jsi řekl, moji matku rozčílil? Protože jí bylo řečeno něco absurdního, odpověděla také něčím absurdním, oko za oko...”

„...Co s tím. Chtěl jsem to co možná nejvíc snést a promluvit si, aniž bych se naštval.”

„Hmm.”

Theresse si za chvilku založila ruce a bručela s nádhernou tváří. Ani mi to nepřišlo jako oko za oko. Spíš jako kdyby o tom bylo už dávno rozhodnuto.

„No, pokud příště zajdeš do hlavního domu, velmi pečlivě si to vyslechni. Matka je trochu tvrdohlavá, ale není to špatný člověk. S největší pravděpodobností to je malicherné nedorozumění.”

„...”

Theresse to takhle bez okolků řekla. I když by to vážně bylo nedorozumění, bylo jisté, že jsem se nahněval. Nechtěl jsem mluvit o tom, že bychom náš vztah napravili. Už to bylo dlouho, co jsem pomyslel na něco takového, jako že se s někým nebudu stýkat ani povrchně.

No, pokud to bylo vskutku nedorozumění, až se mi dostane upřímné a věrné omluvy, také se omluvím, že jsem tak najednou vybuchl.

„Rudee, každopádně jsi tak vyrostl! Ach, ne, bylo by lepší říct, že jsi dospěl v muže... zrovna teď ti je kolem dvaceti?”

Theresse změnila téma tím, že využila své povahy. Ani já jsem nechtěl dál mluvit o Claire.

„Ano, už je mi 22.”

„Aha! Už to přece jenom bylo deset let... ach, správně, co dělá Eris? Vede se jí dobře? Jelikož má tak úžasnou vitalitu!”

Theresse byla natěšená jako dítě. To dvorné chování, co ukazovala ještě před chvílí, nebylo nikde vidět. Ta nádherná tvář se velmi podobala babičce Claire, ale... Ne, ne, přestaňme s tím.

„Eris je v pevném zdraví. Loni porodila dítě.”

„Dítě...? Ach, aha, vy dva jste se vzali! Blahopřeju!”

„Děkuju.”

„Je tu taky?”

„Ne, stráží dům doma v Sharii. Kvůli výchově dětí.”

„Aha, aha, ačkoli to je obtížné, oba se snažte sjednotit své síly.”

Oba... Ach, správně, byla Milisovou věřící. Bylo by lepší, když se nezmíním o tom, že jsem se oženil se třemi ženami. No, prozatím budu zticha. Nechtěl jsem ochladit tento dlouho očekávaný šťastný okamžik.

„Aha, svatba, co... ten malý Rudeus a Eris jsou teď svoji... haa...”

Nebo to jsem si myslel, ale Theresse byla najednou sklíčená. Zdálo se, že to slovo svatba nebylo dobré slovo. Jak jsem viděl tuto reakci, pravděpodobně byla stále svobodná. Nebo možná rozvedená.

Ehm, kolik že této ženě bylo? Zenith bylo kolem 38 let. Jelikož Theresse byla mladší... tak možná kolem 35. Na tomto světě se lidé stávali dospělými ve věku 15 let. A když se to uváží, většina lidí se provdá nebo ožení, než dosáhnou věku 20 let...

Hm.

„V práci se ti vede dobře?”

Bylo by lepší se přestat bavit o svatbě.

„Uch? Ach! Stalo se spoustu věcí, ale teď jsem znovu stráž vážené miko. Prozatím mám na starosti tyhle chlápky,” řekla Theresse, zatímco se na tu skupinu podívala.

Z těch sedmi mužů dávali dva pozor tímto směrem a zbytek následoval princeznu. Když jste to takhle viděli, byli to pokojní chlápci.

„Je to děsivá sebranka.”

„Ach... jelikož došlo k pokusu o vraždě, nakonec se stráží stali lidé z Chrámových rytířů s výjimečně vysokou schopností boje. Je vhodné je mít takhle u sebe, na chvilku... tak nějak...”

Předtím Theresse prohlásila, že Chrámoví rytíři jsou seskupením fanatiků. V tomto ohledu to pravděpodobně znamenalo „domnělí fanatici”. Od mého faux pas k replice „zabijme ho” to byla okamžitá změna. Takovým způsobem dřív jednal Orsted.

„No, jen trochu trvají na své doktríně, nejsou tak špatní... neboť všichni mají váženou miko velmi rádi.”

To bylo děsivé. Chápal jsem, že se zajímali o svou víru v boha, ale nechápal jsem, jak to nakonec dopadlo tak, že se vůbec na nic neohlíželi. Dokonce i váš Bůh bude velkorysý.

„Hele, Theresse? Taky se můžu přidat ke konverzaci?”

Tehdy se zezadu ozval náhlý hlas. Tímto směrem se dívala otakuovská princezna. Vypadalo to, že doprovod za ní kdykoli vytasí meče.

„Zrovna teď jsem zaslechla jméno Eris, nejsi náhodou známý té rusovlasé paní Eris? Té šermířky?”

Byla to miko, co? Pořád jí oslovovali jako miko, ale přemýšlel jsem, jak se doopravdy jmenovala. Bylo to Nurse? Zkusím se na to zeptat... ne, sám se představím. Claire mě nazvala laciným člověkem, když jsem se jí představil, ale představit se byla zdvořilost válečníka.

„Omlouvám se za pozdní představení. Jmenuji se Rudeus Greyrat. Vzal jsem na sebe zodpovědnost sloužit Dračímu bohu Orstedovi. Král meče Eris Greyratová je moje manželka.”

Dračí bůh a Král meče. Jak doprovod zaslechl ta dvě slovní spojení, zvýšilo to jejich nejistotu. Zareagovali na tu záležitost s Dračím bohem. Jak jsem si myslel, byl mezi nimi apoštol. Ne, ale dohromady jich bylo sedm, možná to nebylo relevantní.

„Jů! Takhle to je! Paní Eris je můj dobrodinec, co mě před 10 lety zachránil!”

Pokud to bylo před 10 lety, znamenalo to, že to bylo v době, kdy jsem přijel do Milishionu. No ano, také si na tu historku vzpomínám. To, jak Eris vyrazila na podrobení goblinů, ale nakonec pokořila vraha.

„Dá se tu s paní Eris setkat?”

„Bohužel ne. Protože se musí starat o dítě, zůstala doma.”

„To je škoda.”

Když se princezna zatvářila smutně, všichni v doprovodu sklopili pohled. Bylo to trochu kouzelné. Ti chlápci ji vážně měli rádi. Ale počkat, i když jsem se představil, ona se mi na oplátku nepředstavila. Přemýšlel jsem, jestli jí prostě můžu říkat slečno Miko.

„Ale v tom případě z toho vznikne něco jako... zachránil mě vážený Dračí bůh Orsted.”

„Cože?”

To s tím nemělo co dělat. Ani já a ani Eris, v té době jsem neznali Orstedovo plné jméno.

Ale zrovna teď jsem byl Orstedovým podřízeným. Eris to přijala a pomáhala mi. dalo se říct, že Eris byla také Orstedovým podřízeným. I když jen stěží. Ohledně toho... jestlipak z toho vznikne to, že mi Orsted přijde na pomoc. ...To se nemohlo stát. Přestaňme se lžemi, co se dají snadno odhalit.

„Ne, v té době jsem ani já, ani Eris pana Orsteda neznali. Ale pokud bys chtěla vyjádřit svůj zavázaný dík, pak v budoucnu, kdy pan Orsted bude schopen zadržet své nepřátelství, to s vděčností přijme.”

„...? Člověk, s kterým jsem se ještě ani nesetkala, je vůči mě nepřátelský?”

„To proto, že pan Orsted trpí takovou kletbou.”

Když jsem to řekl, princezna se ke mně přiblížila a upřeně se mi dívala do očí. V té baculaté tváři měla kulaté a roztomilé oči. Barva očí se jí nijak zvlášť nelišila. Pravděpodobně neměla démonické oko. Ale tohle bylo něco jako intuice.

Něco dělala.

Nechápal jsem, co dělala. Nezdálo se, že bych se kvůli ní nemohl pohnout z místa, ani jsem neměl pocit, že bych se dusil. Ale ten pocit, že něco dělala, ve mě přetrvával.

„...Zdá se, že mluvíš pravdu.”

Po chvilce princezna s vážnou tváří přikývla.

„Chápeš to?”

„Ano, rozumím.”

Když jsem se podíval na Theresse a její podřízené, nevypadali, jako kdyby zrovna došlo k zázraku. To znamenalo, že to byla schopnost této ženy jako mika. Podobně jako měl Zanoba „nadlidskou sílu a obranou moc”...

Schopnost prohlédnout lež jen na základě očního kontaktu... Ne, něco jako čtení myšlenek druhých. Nebo by to mohlo být rozlišení.

„...To je tvoje moc?”

„Ano, je.”

Chtěl jsem si vyslechnout detaily, ale doprovod byl děsivý. Bylo bezpečnější se na to neptat. Co mám dělat. Orsted o této miko nic neřekl.

„Hee...”

Tohle bylo zlé. Všiml jsem si, že se něco stalo. Měl jsem pocit, že se mým směrem vztyčilo nebezpečné znamení. Bez ohledu na to, co si vyslechnu, jsem měl pocit, že doprovod byl připraven na mě kdykoli zaútočit. Ale také byla škoda si to nevyslechnout. Znovu se s ní nemůžu setkat. Musel jsem se na to zeptat a poslechnout si to.

„Suu... fuu...” Nejdřív jsem se zhluboka nadechl. „Vážená miko. Odpusť mi mou nezdvořilost, nevadí, když se na něco zeptám?”

Než se začnu dotazovat, zeptám se na svolení. Takové kroky byly důležité. Kromě toho to nebylo vyšetřování a domáhání se odpovědi, byla to jenom jedna otázka.

„Ne, vůbec.”

„Objevila se ve tvých snech nedávno osoba, co se nazývala bohem, a zanechala ti něco jako věštbu?”

„Ne, poslední dobou a samozřejmě až do teď k tomu nikdy nedošlo. A jsem si jistá, že i po dnešku to podle mě zůstane stejně nemožné.”

Princezna promluvila ploše. Dívala se na mě a vyslechla si mě. Ne do teď a ne poté.

Z nějakého důvodu jsem tomu věřil. To znamenalo, že se to nějak vztahuje k její moci.

Bylo možné, že to byla schopnost, jak Hitogamimu odepřít setkání. Jak jsem si myslel, bylo to něco jako „čtení myšlenek”? Pro Hitogamiho by s největší pravděpodobností bylo ještě víc problematické než pro mě, kdyby měl u sebe člověka, co umí číst myšlenky.

„Děkuju.”

Z ramen mi vyprchala energie. Nevadilo to, pokud pro teď nebyla nepřítelem. I kdyby vážená miko lhala, pro teď ji budu věřit.

„A teď jsem na řadě já!”

„...! Ano, ptej se na cokoli.”

Co chceš slyšet víc? Pokud dokážeš číst myšlenky, nebylo zbytečné se ptát? Prozatím to vypadalo, že se ta schopnost nedala obvykle aktivovat. Bez přímého očního kontaktu se nedala za žádnou cenu aktivovat. Takže druhá strana by se jen měla přestat dívat... nebo něco takového?

„Prosím, řekni mi víc o Eris!”

„...Dobře.”

Něco takového. No, dobře. Každopádně nebyla nepřítel. Pokud nebyla spolčená s Hitogamim, copak nebylo v pořádku jí věřit?

Kromě toho můžu navázat tím, jak je předseda Orsted dobrý chlap. Pojištění společnosti zahrnovalo dokonce i před-mikovské podmínky. Váš klid mysli je zaručen i za 80 let. Když dojde k nehodě, výtečný personál naší firmy vám pomůže. Navíc kdykoli nabíráme výtečný personál... Ne, když se od teď chci stát štítem Papeže, bylo by špatné, kdybych miko věnoval stráže?

„Rudee! Rudee, jsi tu?”

Když jsem uvažoval, co mám dělat, zaslechl jsem hlas, co na mě volal. Byl to Cliff. Zdálo se, že konečně získal licenci.

„Ach... odpusť mi, vážená miko. Je na čase.”

„Eech! Ale no tak...”

Princezna nakrčila obočí, i její doprovod nakrčil obočí, což ve mě podnítilo můj hřích a zlozvyk. Zábavné. A velmi zajímavé. Dokonce i já jsem byl člověk, co si chtěl trochu víc popovídat. Ale prozatím se těšme na budoucnost.

„Nějakou dobu tady ve městě zůstanu, takže si o Eris promluvíme zase příště...”

„Slibuješ!”

Uklonil jsem se princezně a předal jsem Theresse zprávu.

„Theresse, pokud půjdeš do hlavního domu, řekni Claire, že přijmu zodpovědnost za problém mé matky, takže další zasahování je zbytečné. Prosím, vyřiď jí to... A také pokud Pátrací družina z kraje Fedoa potřebuje za svou podporu zástavu, vyplatím jim navrženou sumu zlatých.”

„...Dobře, prozatím to vyřídím.”

„Prosím.”

Když jsem se uklonil i Theresse a když jsem se očima pozdravil i s doprovodem, odešel jsem odtamtud.

Nicméně miko. Na první pohled vypadala jako burriko. Bylo možné, že to byla otaku princezna, ale cítil jsem něco, co nebylo bezedné.

Jasně jsem řekl, že není nepřítel. Vypadalo to, že věděla o Hitogamiho okolnostech. Tak u toho prostě zůstanu a budu ostražitý.

Ach, zapomněl jsem se zeptat na její jméno... No, to nevadí.

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, se svou novou licencí jsem se teď přesunul ke Cliffovi.
-------------------------------------------------


~ Otaku pravděpodobně nemusím vysvětlovat, že? Ale jen pro jistotu: termín pro lidi se zájmy hraničící s posedlostí, většinou anime a manga. Dříve se bralo jako hanlivé označení, ovšem nyní postupně ztrácí na negativitě. ~

~ Burriko. Většinou označení ženy, co je (anebo se stylizuje) do dětinského charakteru. Takže bezmocná, poddajná, dětinská a roztomilá. Často s dětskou mluvou zahrnující zjednodušené výrazy, hodně citoslovcí, mluvení o sobě ve třetí osobě apod. Bere se to jako hanlivé označení. ~

~ Příště setkání s papežem. ~

<Předchozí>...<Následující>