Kapitola 223

Kapitola 223 – Setkání s papežem a...

Část 1

„Uložím vaše zavazadlo.”

Než jsme vstoupili, prohledali nás. Hádal jsem, že hledali zbraně k zabavení. Musel jsem tam všechno nechat od svého oblíbeného nože po svitky.

Ale moje brnění nebylo považováno za zbraň, takže jsem se nemusel svléct. Cliff nic neřekl. Pravděpodobně proto, že mi věřil. V dobré víře jsem také sundal svou levou rukavici s kamenem pohlcujícím manu a pravou rukavici vybavenou kulometem.

Jádro budovy bylo jako labyrint. Nebyly tu žádné rovné chodby, každá chodba byla zakřivená. A navíc jelikož byly chodby všechny natřené na bílo, bylo těžké rozlišit, co bylo vpředu. Přirozeně to bylo srdce Milisovy náboženské komunity. Pravděpodobně to navrhli jako pevnost, aby to ustálo nepřátelské útoky.

Následoval jsme Cliffovo svižné tempo a rychle jsme dorazili do Papežovy kanceláře. Kancelář strážili dva rytíři a chránila ji bariéra.

„Tohle ti řeknu teď, za touto bariérou nebudeš moct použít magii.”

„Dobře.”

Ta bariéra musela být alespoň v řádu světce nebo krále. Přemýšlel jsem, jestli se ti rytíři dokázali schopnostmi vyrovnat řádu světce nebo krále. Nebyl jsem si jistý, možná tu byli jen proto, aby v případě bitvy získali čas.

„Vaše eminence, zdravím.”

Cliffův dědeček Harry Grimoire byl na druhé straně průhledné bariéry. Vypadal jako vlídný starý muž, přesně jak jsem si ho představoval z jeho dopisu. Měl dlouhý, bílý vous a měl na sobě róbu jako pro biskupa se zlatým vyšíváním.

„Ano, nápodobně.”

Jeho hlas byl mocný jako Saurosův, ale ne tak ostrý jako Reidin. Měl auru výjimečného člověka.

Ale zdálo se, že si byl vědom své vlastní moci. Aha, takže tohle byl Papež. Něco... jsem pochopil... Nebyla to jeho aura, ale jeho čepec. To jenom žertuju.

„Dovol mi představit Rudea Greyrata. Studovali jsme spolu na Ranojské magické univerzitě, je to můj junior. Jeho nadání na magii překonává mé vlastní, je to nesmírně kvalifikovaný člověk. Kvůli našemu dlouhodobému vztahu jsem chtěl využít této příležitosti a představit ho jeho eminenci.”

Jak mě Cliff představil, Papež pomalu přikývl s něžným výrazem. Jakéhokoli dalšího vysvětlování bych se měl chopit já. Cliff mě představil jako kamaráda, zbytek byl na mě. Diskutovali jsme o tom včera v noci.

„Aha, takže... Rudee, z jakého důvodu jsi za mnou přišel? Povolení pro tvou žoldnéřskou skupinu? Nebo to je kvůli povolení prodávat tvou figurínu příslušníka kmene Supardů? Nebo možná jako zástupce Dračího boha Orsteda?”

Bylo to jiné. Cliffe, no, už bylo příliš pozdě. Můj účel, můj důvod, proč jsem přišel do této země... To nic, dřív nebo později bych to nadnesl. No, bylo by lepší, kdybychom to ukončili bez přímého vysvětlení.

...He? Cliff se na nás střídavě díval s překvapením na tváři.

„Co jiného čekat od člověka, kterého nazývají pravou rukou Dračího boha. Aniž by hnul brvou... Takže to je takhle, Cliffe?”

Byl jsem příliš pomalý, abych si toho všiml. Papež v mžiku došel ke svému nedorozumění.

„Omlouvám se, ale trochu jsem si to předem prošetřil.”

S úsměvem začal číst dokument. „Rudeus Greyrat. Z význačného rodu Notus Greyratů. Syn Paula Greyrata, učedník Krále meče Ghyslaine Dedorudie. Poté, co ho to zatáhlo do Metastázové události, se po třech letech o vlastní moci sám vrátil. Chodil na Magickou univerzitu, seznámil se s princeznou Ariel. O pár let později bojoval s Dračím bohem Orstedem a prohrál a pak se přidal na jeho stranu. V Asurském království v zákulisí zorganizoval porážku Boha vody Reidy a Císaře severu Aubera. Vyzdvihl nynější královnu Ariel Anemoi Asura do jejího nynějšího postavení. A pak zatímco na různých místech zorganizoval svou soukromou armádu, apeloval na různé vlivné lidi, aby spolupracovali s Dračím bohem Orstedem... Uniklo mi něco?”

To bylo celkem zevrubné. Ale nebyly to úplně soukromé informace. K takovým informacím jste se mohli dostat, jen když jste se poptali. Ten člověk přede mnou se očividně snažil určit, co jsem byl za člověka. Bylo nutné, abych byl otevřený.

Nebylo to překvapující. Byly tam chyby.

„Jsou v tom tři chyby. Z Magického kontinentu jsem se nevrátil o vlastní síle. Vypůjčil jsem si moc válečníka z kmene Supardů, Ruijerda. Navíc jsem Boha vody Reidu nebo Aubera neporazil sám, pomohly mi Král meče Ghyslaine a Král meče Eris. A nejdůležitější je, že jsem učedník Roxy Migurdie, mága v řádu vodního krále.”

„Hou, tohle je upřímný člověk.”

Papež přikývl s „hmhm” a poznamenal si něco na papír, co měl v ruce. Nevěděl jsem, co si psal, ale přinejmenším si dopiš, že jsem Roxiným učedníkem.

„Takže když přijde na tvé důvody prodeje figuríny kmene Supardů, je to ke splacení toho dluhu? Není to intrika, jak svrhnout vládu tím, že zvýšíš gramotnost?”

„Správně.”

„Hm.”

I kdyby se gramotnost zvýšila, proč by to svrhlo vládu... Hádal jsem, že to byla stejná teorie, jako že bednář dělá díry do svých sudů, aby je mohl potom spravit a vydělat na tom.

„Takže tvůj apel ke spolupráci s panem Orstedem, má to nějaký důvod?”

„Zhruba za 80 let znovu povstane Démonický bůh Laplace, apeluji, abych svět připravil na tu dobu.”

Dokonce ani po tomto se Papežův výraz nijak nezměnil. Jen souhlasně kývl.

„Aha. Takže jsi využil Cliffových konexí a přišel jsi za mnou, abys mě požádal o spolupráci. Jinými slovy chceš, abych se přidal na stranu Dračího boha, že...”

„Ne, je to něco jiného.”

Jak jsem mluvil s tímto dědečkem, tak nějak jsem měl pocit, že jsem už vyjednával. No, to bylo v pohodě. Vyjednávání bylo nezbytné. Hádám, že začnu.

„Jsem tu, abych podpořil mého spojence Cliffa.”

„Ho. Podporovat Cliffa ze zákulisí, je to tak?”

„Ne... no ano, zpočátku jsem to měl v úmyslu, ale Cliff řekl, že chce vidět, jak daleko se dokáže dostat se svou vlastní mocí. Nebudu se ničeho účastnit alespoň do té doby, než se tu proslaví pod svým jménem.”

Jak jsem to řekl, Papežovy rty se vyklenuly v úsměvu. Tvářil se jako dědeček, jehož vnouče získalo v testu plný počet bodů.

„Aha, Cliff řekl něco takového...”

„Ano. Takže dneska tu je Rudeus jako podřízený Dračího boha,” řekl upřímně.

Zdálo se, že nás druhá strana studovala. Možná jsme některé informace zamlžili, ale naše odpovědi byly obecně správné. No, on si možná myslel něco jiného, to jsem ještě nevěděl. Neřekli jsme žádnou lež. Upřímný člověk byl možná hlupák, ale nebylo to tak, že by lidé upřímnost nenáviděli.

„Mám dvě žádosti, tvou podporu pro mou žoldnéřskou skupinu a povolení prodávat figuríny Suparda.”

Co se týkalo té záležitosti s rodem Latreia, to prozatím pominu. To byla osobní záležitost, projevím nějakou tu umírněnost. Mělo by být možné si vytvořit konexe.

„Hmm.”

Papež mě sledoval s jemným úsměvem. Hádal jsem, že to byla jeho pokerová tvář. I když se smál, jeho výraz se nezměnil.

„Nemyslím si, že se vztahy mezi lidmi dají tak snadno rozbít,” řekl Papež, jako kdyby to byl fakt.

Možná to bylo varování. Neměl jsem v plánu Cliffa opustit. A nemyslel jsem si, že by Cliff opustil mě.

„Takže s ohledem na tvá pouta s Cliffem... podpořím tvou žoldnéřskou skupinu,” řekl svolně.

Čekal jsem něco za něco, ale asi ne. Tohle bylo pravděpodobně jeho přihlédnutí k mému přátelství s Cliffem. Každopádně pokud Cliff sehraje svou roli, Papežově frakci to přinese velké výhody. Papež to možná bral jako zálohu.

„Ale povolení k prodeji figurín Suparda je obtížné.”

„Proč?”

„Jsem ve frakci přijímající Magickou rasu a také jsem Papež. Ale poslední dobou v církvi nabyla větší moc frakce, co se staví proti Magické rase. V nynější situaci nemám dostatečný vliv, abych svévolně povolil prodej figurín Suparda. Dalšího Papeže by jistě zvolili z frakce proti Magické rase... nebo...?” řekl Papež, zatímco mě sledoval.

Přemýšlel jsem, jestli se snažil naznačit, že bych měl říct něco jako: „Tak já tu frakci rozdrtím!”

Kdo ví. Jako Papežův podřízený bych mohl jednat volně. Už jsem s rodem Latreia přetrhal pouta a při nynější situaci vůči mě budou pravděpodobně otevřeně nepřátelští. A pokud ano, bylo by nešťastné, kdybych musel spolu se zbytkem frakce proti Magické rase rozdrtit i Theresu.

Ale pravděpodobně by se to počítalo jako pomoc Cliffovi. Bylo to trochu vágní. Pokud Cliff usedne na papežský stolec, budou to jeho protivníci. Hádám, že kdybych je rozdrtil, vyčistil bych mu cestu.

Ne, i kdybych vůbec spolupracoval s náboženskou organizací, bylo by to kvůli Cliffovi. Jestlipak to je v pořádku. Hmm...

„...Prozatím to beru tak, že mám tvou podporu ohledně mé žoldnéřské skupiny?”

„Ano.”

„Tak s tvou podporou ohledně žoldnéřské skupiny jsem pro dnešek spokojený.”

Ohledně té druhé záležitosti tě nechám čekat. Neměl by to být problém, co vyžaduje okamžitou reakci.

Původně jsem měl v plánu nechat prodej figurín Suparda mimo. Přišel jsem sem jen s tím, abych získal povolení zahájit svou žoldnéřskou pobočku. Nebudu tady jednat s hamižností.

„Vážně, to je škoda,” řekl Papež s úsměvem a zasmál se.

Část 2

Cliff měl pořád nějakou práci, takže jsem z ústředí odešel sám.

„Haa...”

Jakmile jsem byl venku, nahlas jsem si povzdechl. To bylo únavné...

Miko a Papež. Dneska jsem se setkal se dvěma zajímavými lidmi. Oba dva na mě zanechali zajímavé dojmy.

Nicméně oba vedli různé frakce. Frakce pro Magickou rasu vedená Papežem. A frakce proti Magické rase vedená miko.

Chrámoví rytíři byli součástí frakce proti Magické rase. A rod Latreia také. Dokonce i vlídní lidé jako Therese. Čekal bych, že to všichni budou fanatici.

Pokud by se mě někdo zeptal, koho podporuji, nebylo třeba říkat, že to byla frakce pro Magickou rasu, Papežova frakce.

Ať to je, jak chce, Therese mi dvakrát pomohla. I když jsem rod Latreia nenáviděl, nebylo to tak, že bych jí nebyl vděčný.

Ani samotná miko se nezdála ohavná, tedy až na její následovníky.

Takže být opatrný nebylo špatné... aspoň myslím. Pokud to půjde, chtěl jsem si zachovat neutrální pozici, jak jsem měl původně v plánu. Byl to ušlechtilý ideál.

Každopádně bych si měl pravděpodobně naplánovat další kontakt s miko. Byl jsem zvědavý na její schopnost. Jestli byla Hitogamiho apoštolem nebo ne... ta možnost tu stále byla. Bylo obtížné apoštoly rozpoznat.

Alespoň jsem nenarazil na žádné Hitogamiho zásahy, když jsem zakládal žoldnéřskou pobočku v Asurském království. Bylo mé počínání pro Hitogamiho zhoubné anebo ne... Momentálně jsem to nevěděl. Bylo zbytečné o tom přemýšlet.

Takže prozatím budu vděčný, že jsem nenarazil na žádné překážky, a budu jednat jako vždycky. Jakmile dojde k rozruchu a když mám pocit, že je něco mimo; to byl okamžik, kdy hledat apoštola. Musel jsem mít oči na stopkách kvůli podezřelým lidem. Miko nebo Claire. Ale pokud se na ně budu příliš soustředit, určitě udělám chybu.

Abych žoldnéřskou pobočku založil co možná nejdříve, bylo by pěkné zkontaktovat Orsteda tím, že nainstaluju komunikační litograf.

Jo. Prozatím jsem měl v tomhle Papežovu spolupráci. Takže bych měl začít. Nejdřív koupit vhodnou budovu k umístění žoldnéřské pobočky. Pak nainstalovat komunikační litograf a pro případ nouze magický teleportační kruh. A podat hlášení Orstedovi.

„Dobrá. Prvně vybrat budovu.”

Rozhodlo se o dalším kroku. Bylo by dobré nechat výběr budovy na Aishe. Ať už se usídlíme ve čtvrti dobrodruhů nebo v obchodní čtvrti, bude vědět, co je nejlepší. Aisha by už teď měla mít dobré pochopení okolí. Je vážně spolehlivé mít obchodního partnera, kterému důvěřujete.

Problém tkvěl v Zenith. Když bude Aisha pryč, nebudeme mít nikoho, kdo by se o ni staral. Možná by mohla naučit Wendy, jak se o ni starat... No, v této chvíli se s něčím takovým nedalo nic dělat. Prodiskutujme to, až se vrátím.

Část 3

Vozem jsem projel městem a vrátil jsem se do Cliffova domu v církevní čtvrti. Byl soumrak. Žaludek jsem měl prázdný, těšil jsem se na večeři.

Doufal jsem, že tady mají čerstvé vejce. Vařené vejce, smažené vejce, omeleta... Taky tu byl chléb, takže šlo udělat i smažené vepřové řízky. Stačilo jenom vejce a otevřela se celá nová říše jídel, co zvýšila mé potěšení. Náš kuchař (Aisha) byl vážně šikovný.

„Jsem tu. S prázdným žaludkem—”

„Až do teď se nevrátila, co to jako je?!”

Jakmile jsem se vrátil, slyšel jsem Aishin křik. Pospíšil jsem si do domu. A tam byla postava mé sestry vedle Wendy.

„Proč jsi jí dovolila jít ven!”

„C-copak to nevadí?”

„Proč jsi uvěřila cizímu člověku?! Včera sis vyslechla naši konverzaci, ne?! Proč jsi nevysvětlila, v jaké jsme situaci? I kdybys s tím den počkala, bylo by to v pohodě! Kdybys jen chvilku počkala, byla bych už tady! Taky jsi to mohla nejdřív prodiskutovat s bráchou!”

„I-i když tohle říkáš, já... vážně jsem nechápala, o čem jste to včera mluvili, a s tímhle člověkem by to mělo být v pořádku.”

„Tohle ti říkám celou dobu! Není to v pořádku! Ty... Není to náhodou tak, že jsi nám sem přišla škodit?!”

Aisha se napřáhla k úderu pěstí, ale Wendy ji zadržela... Aisha byla rozzuřená, to bylo vzácností. Zatímco jsem si pomyslel, zachytil jsem Aishinu další pěst.

„Aisho, trochu se uklidni.”

„Fajn!”

Setřásla mě. Ale zdálo se, že se Aisha trochu vzpamatovala. „Ach, brácho... promiň...” Sevřela ruce a sklopila zrak k zemi.

„Co se stalo?”

Prozatím se na to zeptám. Kdybych teď zvýšil hlas, byl bych zrovna tak vinen. Ale Aisha zakaboněně zírala do země a neodpověděla. Normálně odpovídala rychle.

„No...” odpověděla Wendy, jako kdyby to už nedokázala vydržet. „Během dne se objevil Gisu...”

„Gisu...?”

„Přišel za Zenith a řekl, že je škoda, že musí sedět doma po svém dlouho očekávaném návratu domů—”

Tentokrát odpověděla Aisha: „—nevrátila se.”

Z těch slov odkapávalo nepřátelství. Cože? Tento pocit...

„Aisho, uklidni se, od začátku mi to vysvětli. To zvládneš, ne?”

„Jo...”

Aisha začala mluvit. Zdálo se, že během dne se Gisu zastavil na návštěvu. Byl to Zenithin přítel, bylo mu dovoleno ji navštívit. Aisha jeho tvář neviděla, ale podle řeči, celé historky a jeho oděvu se ten popis shodoval s Gisuem. V té době jsme tu nebyli ani Aisha, ani já.

„Proč jsi byla pryč...?”

„Myslela jsem si, že když tu zůstaneme, budeme potřebovat různé věci, takže jsem šla všechno koupit... Wendy, zdálo se, že to všechno zvládne, promiň...”

„Ach, ne, to nic.”

Aisha pochybila v úsudku. Bylo to nezvyklé, ale hádám, že to bylo možné.

Každopádně. Gisu si chvíli povídal s Wendy a Zenith, bylo to něco jako konverzace mezi třemi lidmi. Ale pak Gisu něco navrhl.

Není škoda, že Zenith sedí doma po svém dlouho očekávaném návratu domů? Vezmu Zenith ven a ukážu jí město.

Wendy k tomu svolila. Co se týkalo toho souhlasu, zdálo se, že to Wendy trochu trápilo. A o té včerejší promluvě s Aishou jsem také nic neslyšel.

Nicméně to nebyla jen Wendina chyba. Neinformovali jsme ji o nepříjemnosti v domě Latreiů. Měl jsem pocit, že na tom bylo něco víc. Přece jenom to vážně byl Gisuův divoký způsob řeči. Ten chlápek tak nějak vážně vynikal v přesvědčování druhých. Také jsem chtěl Zenith vzít do města.

Měli se vrátit do hodiny. I kdyby byli ledabylí, o moc víc by to nebylo.

„J-já, okamžitě jsem je šla hledat, ale nenašla je...”

Aisha je šla okamžitě hledat ven, ale nadarmo. Nemohla je najít. Den minul a dokonce ani po soumraku po nich nebylo ani stopy. Možná se někde zdrželi, ale pořád se neukázali. Aisha už nevěděla kudy kam a vážně nemohla vinit Wendy. A pak jsem se vrátil já... A proto.

„Co mám dělat, brácho. Protože jsem si myslela, že to je v pohodě... Tohle, je to moje vina, že...? Co mám dělat... Co mám dělat!”

Aisha byla nezvykle rozrušená, slzy měla na krajíčku. Prozatím bylo nejvyšší prioritou ji uklidnit.

„Zkus se uklidnit. Gisu je obvykle takhle ledabylý, možná je všechno v pořádku.”

„Ale teď se matka Zenith pohřešuje?!”

„Prosím, buď v klidu.”

Začínal jsem být také netrpělivý. Ale vzal ji ven Gisu. Ten chlápek neměl žádné bojové schopnosti, ale byl to schopný člověk, na kterého se dalo spolehnout. To mi poskytovalo pocit bezpečí.

No, když pomyslím na Gisua... Možná udělal něco zbytečného, jako že ji vzal na večeři. Byl to ten druh chlápka, co se vracel nečekaně a co se smíchem řekl něco ve smyslu jako: „Promiň, promiň, narazil jsem na starého známého a poseděli jsme spolu.”

„Prozatím ještě chvilku počkejme,” rozhodl jsem se.

Část 4

Slunce naprosto zapadlo. Cliff se vrátil se znavenou tváří. Zenith a Gisu se nevrátili. Ale během té doby jsme Aisha a já nabyli klid.

„Omlouvám se... ale příliš z toho Wendy neviň, je to moje chyba...”

Cliff šel Wendy také pokárat, ale Aisha jí přišla na pomoc. Pravděpodobně takovou situaci nečekal. Původně požádal o služebnou. Navíc protože o ni požádal na poslední chvíli, měl by pochopit, že to nebude profesionálka. Nemůžete někoho vinit z nedostatku schopnosti. Ale po selhání následuje vina.

„Půjdu po nich pátrat. Seniore Cliffe, prosím, zůstaň tu na stráži.”

„Ach, dobře...”

I když jsem se takhle rozhodl, už byl čas večeře.

Že jsme čekali takhle dlouho, než jsme začali s pátráním, možná bylo příliš pozdě. Ale dovolte mi se vymluvit. Kdyby byla Zenith venku sama, začal bych pátrat okamžitě.

Ven ji vzal Gisu. Pokud byla Wendina historka pravdivá, měla by být s Gisuem. Ten opičí mizera možná nebyl schopen bojovat, ale všechno ostatní dokáže. Od sbírání informací, mapování, nakupování, vaření, údržbu vybavení až ke správě zdraví družiny. Jeho jediná zásadní chyba jako dobrodruha bylo to, že byl v boji k ničemu. A tak jsem měl pocit důvěry, když byla Zenith s Gisuem.

Ale když o tom popřemýšlím, být v boji zbytečný může být smrtelné. Kdyby se zapletl do nějakého incidentu, možná nebude mít moc Zenith ochránit.

Ale Gisu by měl mít vysokou schopnost vyhnout se tomu, aby se zapletl do takových incidentů. Ale možná to nebylo dokonalé. Také bylo možné, že Zenith šlápla na nohu nějakému agresivnímu starému muži nebo tak něco. Projdou kolem, navážou oční kontakt a pak jí plivne do tváře.

Také byla s příslušníkem Magické rasy. Pokud by někdo z rodu Latreia spatřil Zenith v přítomnosti Gisua, co by si pomysleli? Pravděpodobně by se ji pokusili přivést zpět domů. Možná by se v rychlém útoku pokusili vzít si Zenith zpět. Přece jenom byla stále členem rodu Latreia.

Když jde o rod Latreia, také bylo možné, že ten Gisu byl jen podvodník. Podobný vzhled a podobná výška, také ho naučili, jak Gisu mluvil, a pak ho nechali předstírat, že je Gisu, aby Wendy přesvědčil... nebo něco takového. Ačkoli jste tady v okolí vážně neviděli takové chlápky.

Tohle jsem si sice nechtěl myslet, ale byla tu možnost, že Gisu byl jedním z Hitogamiho apoštolů. Gisu se zdráhal vstoupit do církevní čtvrti, proč se sem vrátil? O tom bych měl popřemýšlet. Mohl by jednat na popud Hitogamiho rady...

Takhle se trápit mi nijak neprospěje. Nemělo smysl váhat. A ani lítost mi nepomůže. Už jsme ztratili spoustu času. Musel jsem jednat. Nasadil jsem si MK-2 a vyšel jsem z domu.

„Tak prvně kde bychom měli pátrat? Měli bychom si rozdělit práci?”

Aisha mě samozřejmě následovala. Zenith se stále pohřešovala... Oba jsme byli netrpěliví. Pokud začne být neklidná, musím ji uklidnit.

„Ne, kdyby unesli i tebe, akorát by nám to přidělalo problémy. Budeme pátrat společně.”

„J-jo. Rozumím...”

Když Aisha zaslechla to slovo „unesli”, zadržela dech. Pravděpodobně zvažovala možnost, že Zenith někdo unesl. Únosy byly na tomto světě běžné...

Ale bylo to nepravděpodobné. Aby unesli Zenith, museli by se dostat přes Gisua, který byl dobrodruhem řádu S, to by nebylo snadné. Kdybych byl na jejich místě, hledal bych bezbrannější cíl.

„...”

Udělal jsem pár dalších kroků a pak jsem se najednou zastavil. Tak hlavně, kde bychom měli začít hledat? Tohle nebylo dobré, musel jsem se vzpamatovat. Uklidni se, všechno je v pořádku, musel jsem se uklidnit. Hluboké nádechy.

„Suu... Haa...”

Měl jsem po svém boku někoho chytřejšího, než jsem byl já. Měl bych to s ní probrat.

„Aisho... Kde si myslíš, že by Gisu mohl být?”

„Ehm... čtvrť dobrodruhů?”

„Pročpak?”

„Gisu se nerad nachází v blízkosti věřících svatého Milise a ti mají sklon se zdržovat kolem církevní čtvrti. Takže nám zbývá jenom obchodní čtvrt nebo čtvrť dobrodruhů a jelikož je Gisu dobrodruh, zdá se pravděpodobné, že bude tam.”

„Dobrá, začněme pátrat ve čtvrti dobrodruhů.”

Co jiného čekat od Aishy, v takovéhle situaci tak obezřetně uvažovat. Musíme kout, dokud je železo žhavé.

„Pospěšme si.”

„Jo, ach, správně. Vezmeme si koně? Nebo vůz?”

„Hmm?”

Koně... Pořád jsem nedokázal jet na koni. Ačkoli to neznamenalo, že jsem nebyl schopný na něm jet. Trochu jsem trénoval, také jsem věděl, jak řídit koňský povoz. Ale v nouzových situacích se s vozem nebudeme moct pohybovat tak volně. Ale to nebyl žádný problém. Pokud se budu snažit, dokážu běžet stejně rychle jako kůň.

„Nepotřebuju koně.”

„Ech?”

Vzal jsem Aishu do náručí jako princeznu. Vlil jsem do MK-2 manu. A pokrčil jsem nohy v kolenou. Trénoval jsem zjemnění nárazu.

„Aisho, pevně se drž.”

„Ech...? Ach!”

Aisha ztuhla a pevně se chytila mé róby. Já jsem Aishu pevně držel na místě.

„...Ach, ach! To není dobré! Zastav!”

Skoro jsem si myslel, že jsem něco slyšel, jak jsem vyskočil na noční oblohu.
-------------------------------------------------


~ Zázrak, celá kapitola naráz. ~

~ Papež je pěkně prohnaný, ale zároveň to vypadá, že má Cliffa vážně rád. ~

~ U konverzace mezi Aishou a Wendy jsem si dovolila trochu větší svobodu slova, aby to tak nějak dávalo smysl. Snad jsem to moc nepokroutila. ~

<Předchozí>...<Následující>