Kapitola 222 (1)

Kapitola 222 – Ústředí Milisovy církve

Část 1

Po tom setkání s Claire jsem se se sklíčeným srdcem vrátil zpět do Cliffova domu. Přímo přede mnou se odvíjela neuvěřitelná scéna.

Jů, v domě se Cliff objímal s neznámou ženou.

Prostě vyhlížející žena. Lesklé, kaštanové krátké vlasy, pihy na tváři, malá postava. Ačkoli typicky vypadala útle, kvůli svému nesmělému výrazu se zdálo, že měla nějaký ten náznak baculatosti. Vůbec nepřipomínala Elinalize. Pokud Elinalize byla jako háravá kočka, tato osoba byla vykastrovaný pes. No ano, nebyla v tom vůbec žádná podobnost.

Byla to lež. Seniore Cliffe. Cože, no vážně, ten člověk, co mě tak silně poučoval... Elinalize sis s sebou nevzal proto, aby ses setkal s touto ženou? To sis s Elinalize celou dobu zahrával? I když máš svou partnerku a ona ti porodila dítě... necítíš ve svém srdci něco?

Prosím, řekni, že to je lež, seniore Cliffe. Kdyby po tom, co se stalo v domě Latreiů, provedl i Cliff něco takového, přestal bych všemu věřit. Ach. Zatraceně, kde je láska. Sylphy, Roxy, Eris. Bylo jedno kdo, pevně mě držte a šeptejte mi slůvka lásky. A pak budu moct ještě chvíli vydržet.

„Ach, Rudee, právě včas. Hele, můžeš mi sundat tu truhlu nahoře na polici? Se svojí výškou tam nedosáhnu ani se stoličkou.”

„Ach, dobře.”

Než jsem se nadál, Cliff už se od té dívky odtáhl. Neměl jsem nijak zvlášť pocit, že by se červenali. Byl to jen pocit podpírání člověka, co spadl ze stoličky.

„Wendy, vyvrtla sis kotník?”

„Ne, to nic, děkuju.”

Zatímco jsem si vyslechl takovou konverzaci, sundal jsem tu truhlu z police. Smetl jsem z ní prach, co tam zůstal i přes náš nedávný úklid, a předal ji Cliffovi.

„Promiň... myslím, že to je pravděpodobně ono... dobrá. Jsem rád, s tímhle to zítra nějak zvládnu.”

Cliff z truhly vzal něco jako nějaký erb. Byl to erb Milisovy církve. Asi kvůli práci?

„Takže, Rudee, copak? Neměl jsi dneska zůstat v domě Latreiů?”

Zatímco se zeptal na tohle, nadechl jsem se k vyprávění. Vážně jsem chtěl, aby si Cliff vyslechl dnešní historku.

„Jo, ohledně toho, poslechni si to, dobře——”

Část 2

Zatímco jsem mu svěřil svůj hněv, vysvětlil jsem Cliffovi své okolnosti. Ohledně toho, co se stalo v domě Latreiů. Ohledně Claiřiny řeči a chování. Ohledně toho, jak jsem to nedokázal snést a jak jsem z domu rozzuřeně odešel. Ohledně toho, jak jsem už byl trochu klidný, ale že můj hněv ještě neustoupil. Jen jsem si na to vzpomněl a popuzovalo mě to.

„....No.”

Jak si Cliff vyslechl mou historku, mračil se. Aby takový světec jako Cliff neudržel neutrální tvář, možná to z nynější historky pochopí.

„...No ano, u miliské šlechty existuje zvyk, že rodiče rozhodují o sňatku. Také existuje ta zásada o ženě, co porodí, ale... Ale stejně si myslím, že nechat do sňatku vstoupit osobu, co nedokáže sama konverzovat, je taky nápad sám o sobě.”

„Ty nesouhlasíš?”

Ty nevděčníku. Ty lakomče. Dokonce ani já to nedokážu tak podpořit. Nemůžu uvěřit, že někdo takový byla Zenithina matka.

„A navíc paní Claire je možná trochu zmatená. Její vlastní dcera je najednou taková. Zkus o tom popřemýšlet, kdyby šlo například o tvoje děti... chápeš?” řekl mi Cliff, jak se mě snažil přesvědčit.

Ten pocit, že se spolu se mnou naštval, tam byl. Ale Cliff to poslouchal jenom z mé strany. Možná že v klidu celou situaci zvažoval i z té druhé strany.

Také o tom trochu popřemýšlím.

Moje vlastní děti... Ohledně Lucy... bylo těžké si něco takového představit. Tak to zkusme s Norn. Po obřadu dospělosti by Norn šla do světa a nakonec se vrátila zpět, jen aby se zjistilo, že byla postižená. A ještě k tomu by přišla s neznámým mužem a dítětem, co bylo ještě k tomu dítě konkubíny a nebylo pokrevně spřízněné. No ano, byl by to zmatek. Tak nějak byste si to pomysleli, ale...

„Když uvážím ten zmatek, jak by z toho vznikl sňatek?”

„...Není to možná nečekaně pochopitelné, když o tom popřemýšlíš? Když pominu tu věc s dětmi, pokud by se provdala za šlechtice, bude moct získat podporu.”

Na to jsem nepomyslel. Jelikož ještě byla funkční, přišlo to jako škoda to vyhodit a znovu nepoužít. Claire byla její rodič. Po to všem trýznění, abychom sem přišli, byla to její vlastní dcera. Co to je? Zatraceně.

Vzpomněl jsem si, jak se Claire tvářila, když jsem se ve vile choval násilně. Zatímco jsem kopal a rozhazoval stráže a pálil do nich Kamenným dělem, tvářila se bezcitně. Jako kdyby říkala, že absolutně neudělala nic špatného, tak proč se tenhle člověk chová tak násilně. Byla to taková tvář.

Ale na druhou stranu si to teď možná vykládám špatně. Možná to bylo tak, že se Claire třásly nohy a tvářila se ztuhle. Ale i kdyby to tak bylo, nezmění to slova, co vyšla z jejích úst.

„Každopádně takové okolnosti chápu. Využij mého domu, jak je libo.”

„Moc děkuji.”

„Tato půda je ve vlastnictví Papeže. I kdyby se Latreia snažila něco udělat, sem nemůžou.”

Když jsem si to vyslechl, najednou jsem si všiml, že jsem si něco neuvědomil. Že tu byla možnost, že by Latreiové mohli něco udělat. Rozloučil jsem se s Claire. Už nikdy se nebudeme muset setkat. Já tomu budu věřit, ale druhá strana možná ne.

Byla tu možnost, že se pokusí o nějaký trik, jen aby znovu získali Zenith. Pak by mělo být v pořádku poslat Zenith zpět do Sharii.

„Dokonce i pro tvou matku by byla škoda ji hned poslat zpět, když už se vrátila do svého rodiště.”

„Hm.”

Milis byl Zenithino rodiště. Když se to takhle řekne, byla pravda, že dokonce i ona by chtěla spatřit a navštívit pár míst. Také mě napadlo, že bych ji někam vzal, až si najdu trochu volného času.

„Ale víš...”

„Když půjdete ven, můžete se spolehnout na Wendy, že se o vás postará. Je sice trochu nešikovná, ale jinak je spolehlivá.”

Jak to Cliff říkal, podíval se k té neznámé ženě.

„...Seniore Cliffe, kdo to je?”

„Ach, promiň. Představení jsem zanedbal. To je Wendy. Pokud bych to musel říct... správně, můj vztah s ní je jako ty a Sylphy.”

„Rozumím, chápu podrobnosti.”

Vztah jako já a Sylphy... Rozumím, takhle to bylo. Celá záhada se vyřešila. Jeho pověst byla každopádně stejná jako vždycky.

„Před Elinalize to bude tajemství.”

„Ne, počkat, počkej chvilku, nezačínej s nějakými předpoklady. Tak to není.”

Zpanikařený Cliff to nakonec začal vysvětlovat. Zdálo se, že dnešní formality se konaly na ústředí církve. A aby tady mohl dál žít, byly třeba nějaké zásoby. A tak se zdálo, že se rozhodlo, že najmou služebnou.

A tak Cliff zašel po svých do sirotčince, kde dřív žil. V sirotčinci děti učili domácí práce a dokonce i vaření jako jakýsi výcvik k povolání. Takoví sirotci se za levno najímali na pomoc.

„Wendy je mezi nimi první seniorka, sirotčinec ji kvůli věku velmi brzy nenechá dál zůstat. A kvůli tomu jsem se rozhodl, že ji nějakou dobu vypomůžu tím, že bude docházet sem. A taky to vlastně povede k tomu, že tu bude uklízet.”

Hlavní bylo, že tu dívku konečně najali na zaučenou. Když bude pracovat v Cliffově domě, tedy v domě papežova vnoučete, kromě zapracování si bude moct získat důvěru. Bylo to výhodné zaměstnání.

„Jmenuji se Wendy. Dokážu obstarat obyčejné domácí práce a tak. Ráda vás poznávám.”

Stejná jako Sylphy. Takhle řečeno jsem si myslel, že to byl jeho dodatečný vztah, ale... Jinými slovy byla jen kamarádka z dětství, co si s ním dřív hrála.

Ale nedokázal jsem vymyslet, kolik Wendy bylo. Doufal jsem, že když bude Cliff bydlet s takhle mladou dívkou, že nedojde k nějakému nedorozumění. Ne, když jde o Cliffa, bude to v pohodě. Já jsem taky mohl bydlet ve vlastním, takže to nevadilo.

„......”

Část 3

Jakmile jsem vlastně vyběhl z domu Latreia, plán nakonec skončil neúspěchem. Pokud to bylo takhle, myslel jsem, že by bylo dobré vrátit Zenith hned domů. Ale přinejmenším jsem chtěl, aby se Zenith porozhlédla po městě, jelikož mě Claiřino chování vůči ní pobouřilo. Stejně... jsem přemýšlel ledabyle. Bylo by lepší dopomoci Cliffovi k jeho dospělosti tím, že rod Latreia naprosto potlačím. Ale taková budoucnost nebyla jediná, co mohla nastat.

„Aisho, co myslíš?”

„...Ech?”

Trápil jsem se, potřeboval jsem se poradit. Vyslechněme si Aishin názor.

„Myslíš si, že by bylo dobré okamžitě poslat matku zpět domů? Nebo možná chvíli zůstat v tomto domě a během volného času jí ukázat město a zajít na pár míst?”

Když si to Aisha vyslechla, začala o tom pečlivě přemýšlet se založenýma rukama. Ale okamžitě zvedla hlavu a podívala se ke Cliffovi.

„Je tento dům vážně bezpečný?”

„Jo. Je to malý dům, ale je nepravděpodobné, že by sem mohli Latreiové prostě nějak zasáhnout. Kdyby to udělali, byl by z toho velký problém.”

„Za předpokladu, že by byli ochotní způsobit takový incident, jaká je pravděpodobnost, že se sem vmísí?”

„Měla by to být téměř neexistující pravděpodobnost. Jelikož i jejich rod by se tak dostal do ošemetného postavení.”

Postavení, co? Ta stará žena byla osoba, co dávala prioritu svému rodokmenu. Pravděpodobně něco takového zvažovala. Byla tvrdohlavá a nepříjemně se s ní jednalo, ale rozumu měla dost.

„Myslím, že tak to bude v pohodě,” řekla s rukama stále založenýma. „Ale možná že ten rod... že ta osoba, Zenithina matka. Když se chová takhle, že už si Zenith neváží... myslím.”

No ano. Pro rod Latreia by Zenith měla mít jen nízkou hodnotu užitečnosti. Proto se Cliff tehdy mračil. Bylo to akorát to, jak lidé logiku této země přijímali, i když šlo o sňatek s partnerem, co nedokáže ani mluvit. Když by se něco takového vynutilo, myslím, že by byl vztah po svatbě křehký. Když jste o tom popřemýšleli, pokud byste se takovému sňatku podvolili, bylo možné, že byste se dostali k původnímu zdroji podpory Fedojské pátrací družiny... Takhle řečeno, kdyby to tak bylo, myslel bych si, že za ty peníze by stálo se oženit.

Nebylo třeba vztahu s láskou, hlavně když navenek vypadali dobře. Takhle by se k člověku nemělo chovat.

„Tentokrát zjistili, jak děsivý můžeš být, brácho, až do teď se nás ani nepokusili pronásledovat... Nemyslím si, že by byli Zenith tak posedlí.”

Jo, správně. Když jsem odešel z domu Latreiů, vrátil jsem se pohodlnou chůzí, ale nikdo nás nepronásledoval. Myslel jsem si, že nás budou pronásledovat aspoň stráže, aby podali hlášení.

Nechápal jsem, jestli se mě báli, nebo jestli to prostě vzdali. Ale byla si vědoma mého přátelství s Cliffem. Nevěděl jsem, odkud tu informaci dostala, ale... každopádně když jsem teď zašel takhle daleko, pokud přijdou na to, že jsem se tu skryl, prostě to tak nechám.

„Myslím, že by mělo být v pořádku žít na místě moci, kde nás může chránit opozice, než abychom se ubytovali někde nedaleko.”

„Aha.”

Riziko bylo velké, ale výnos byl malý. To znamenalo, že bude nepravděpodobné, že by získali navrch. Co jiného čekat od Aishy. Pěkně tu situaci uvážila.

„Pokud je to takhle, Rudee,” vložil se do toho Cliff. „Zítra se setkám se svým dědečkem, nepůjdeš se mnou? Teď když je tu ten problém s rodem Latreia, bude složité se v této zemi pohybovat... potřebuješ konexe, ne?”

„Nevadí to?”

„Samozřejmě je na tobě, jestli se chceš stát štítem a chránit mému dědečkovi záda. Jenom vás dva představím a už do toho nebudu zasahovat.”

„Aha.”

Cliffovi by se mělo protivit do něčeho zasahovat. Ani já jsem neměl v úmyslu dožadovat se Cliffovy asistence. Ale nepochopil jsem, jak moc uznali mou existenci. Pokud mě po tom představení zahrnou mezi spojence, nakonec to bude Cliffovo dosažení. Pokud to snesu, může mě Papežovi představit.

Musel jsem pokročit i s žoldnéřskou skupinou a nejenom se Zenith. Co se týkalo té ochrany Papeže, dalo se to dělat efektivně zároveň se založením žoldnéřské skupiny. Kromě toho nebylo nezbytné, aby Papež chránil Zenith. A navíc bude stačit, že budeme mít nějaké ty konexe, a pro opozici už bude obtížnější do toho zasáhnout.

„...Jsem v tvých rukách.”

Zatímco jsem to v hlavě promýšlel, sklonil jsem před Cliffem hlavu.

No, pořád jsem musel pár věcí uvážit.

Vzpamatujme se a pokročme.

Část 4

Druhého dne.

Po snídani jsme se vydali k církevnímu ústředí. Aisha zůstala doma, aby se postarala o Zenith.

Ústředí církve byla zlatá budova s kopulí ve tvaru cibule na vršku.

Království svatého Milise se svým motem míru přetékalo bílou a stříbrnou barvou. V této zemi byla jenom tato budova, co měla neotesaný a křiklavý exteriér s tou pozlacenou okázalostí. Ta cibulová kopule nahoře byla vážně nevkusná, přišlo mi to mimo.

Když to vidíte z dálky, vypadá to v pohodě. Osamocené zlato podtrhovala záplava stříbrné a bílé. Ale pokud se na to podíváte zblízka, už si to nebudete myslet. Prostě jsme na jiném světě.

Ale pro lidi, co žili v tomto nevkusném domě, to bylo jiné. Každopádně to bylo církevní ústředí. Bylo to místo, co kypělo nábožnými lidmi jako Cliff. Vypadalo to jako nevkusná budova, ale svatí muži se rozhodli, že tu budou bydlet... Samozřejmě jsem to neměl jak pochopit.

Dokonce i v mém minulém životě se to bralo tak, že političtí a náboženští vůdci byli pošpiněni zlatem. Zdálo se, že i v této společnosti to bylo obecně stejné. Pro lidi, co v rukách třímali politickou moc, tady nebylo nutné, aby svůj zevnějšek tak uhlazovali. Konec konců ani nemluvili pěkně.

No, to nebyl problém, pokud se s těmi lidmi budu stýkat také jen povrchně. Rozhodnu se tak, že se také proslavím. Tím, že budu apelovat na svůj hluboký vztah s Orstedem a Ariel, své postavení nafouknu. V domě Latreiů to bylo podivně účinné. A proto by se mohlo ukázat, že to Claire vzala až moc zlehka. Jsem velký, velký muž. A ne někdo průměrný.

Z toho důvodu jsem si dneska vzal svou róbu. Tohle byla moje uniforma. Jsem pravá ruka Dračího boha, Rudeus Greyrat.

Také jsem na to byl natěšený, a přesto...

„Je mi to nesmírně líto, ale lidé bez licence tudy nemůžou projít.”

Zastavili mě u vstupu do budovy.

„Vážně? Jenom s mojí licencí to nepůjde? Myslel jsem si, že před nějakou dobou mohl doprovod vstoupit...”

„Od dávných dob ta pravidla počítala jen s jednotlivci.”

„Vážně? No... takže dřív jste to přehlíželi, protože šlo o děti...?”

Zatímco se Cliff díval na erb, co jsem včera našel, tvářil se utrápeně. Zdálo se to více méně jako licence. Jen tak mimochodem, dneska byl oděný v oficiálním oděvu kněze Milisovy církve. Zdálo se, že včera v noci si na hruď oděvu přišíval erb.

„Pokud má otec Cliff licenci, myslím, že se uvnitř dá vydat dočasná licence. Ačkoli to bude chvilku trvat.”

„...Ach, správně. Promiň, Rudee. Hned se vrátím i s tvou licencí, tak tu prostě počkej,” řekl Cliff, zatímco se mi omlouval.

„Rozumím. Není třeba spěchat, konej vlastním tempem.”

Poslušně jsem Cliffa vyprovodil, jak se vydal dovnitř.

Rozdrtili mě hned na začátku... Ale nebylo to tak, že by mě od brány odehnali. Prozatím se projdu po pozemcích.
-------------------------------------------------

~ V první půlce si nejsem moc jistá, přece jenom Japonci jsou někdy dost vágní a Rudeus to celé až příliš rozmazává, ale velmi volně si myslím, že jsem se trefila... ~

~ Zase půlka, protože celá kapitola má 18 stránek. To prostě naráz nedám. ~

<Předchozí>...<Následující>