Kapitola 205

Kapitola 205 – Pevnost Karon

Část 1

Den po slyšení.

Přípravy na odjezd jsem nechal na Zanobovi a vrátil jsem se zpět do hostince. Setkal jsem se s Roxy.

Roxy čekala v našem pokoji, po zuby ozbrojená. Zdálo se, že byla ztuhlá, a jakmile jsem vešel, přiběhla ke mně.

„Bylo to v pohodě? Bála jsem se, protože jste mi nedali nijak vědět, ale...”

„Jo, nic se nestalo.”

Protože ještě nesnídala, najedli jsme se v přízemí hostince, zatímco jsem jí řekl obsah slyšení:

Možnost, že by byl Pax Hitogamiho apoštolem, byla nízká. Že bylo obtížné rozpoznat Hitogamiho úmysl. Že král Království Dračího krále byl podezřelý. Řekl jsem jí všechno včetně svých starostí.

„...Hmm.”

Jak mě Roxy poslouchala, tvářila se komplikovaně a lžící na polévku cinkla o misku.

„Upřímně mi to kvůli nedostatku spánku zrovna moc nepřemýšlí...”

„Správně.”

Dokonce měla pod očima temné kruhy a její celkové pohyby byly utlumené. Bylo by špatné myslet na to jako na ponocování, den před tím jsme se přece jenom neustále přesouvali. Dokonce i dobrodruh se unaví, když je v pozoru tak dlouho.

„Nedošlo k žádnému boji. Princ Pax byl racionální. Nikdo nezmínil jméno Hitogami. A proto jsem nedokázal nic určit.”

Ani Roxy nic nevymyslela, ale možná že moje vysvětlení bylo nedostatečné.

„Pokud nedošlo k žádnému boji, měla jsem jít taky.”

„Proč ty?”

„Kdybych to slyšela na vlastní uši, možná bych dokázala něco vymyslet.”

Ach, možná to bylo něco takového. Během slyšení jsem přemýšlel jen o Hitogamiho možných pastech a o Bohu smrti. Během celé té události na tom mohlo být něco, co jsem nečekal a co mi uniklo.

Možná bylo třeba dalšího člověka s jiným očekáváním. A tento člověk mohla být Roxy. No, s minulostí už nic nenadělám.

„...Tam někde bude past, co nastražil Hitogami.”

„Hmmm, mohlo by to být tak, že si Orsted tu past jenom představuje a že tam nic není?”

„Měli bychom předpokládat to nejhorší a jednat podle toho. Také by to mohlo být tak, že zrovna teď se kolem naší rodiny utahuje neviditelná smyčka.”

To, že Lara, co se stala spasitelem, takhle plakala. Kvůli tomu jsem byl nervózní. Prozatím po Hitogamim nebylo ani vidu, ani slechu, ale možná nám to akorát uniklo. Mohlo by to být cokoli.

„No, byla to ledabylá poznámka.”

Roxy omluvně sklonila hlavu.

„Pokud nás sem Pax povolal, abychom padli do pasti, pak nic neohlásí. Myslím, že něco skrývá.”

„Například...?”

„Například, dneska ráno mi Ginger donesla nějaké informace.”

„Ach?”

Ačkoli jsem Ginger neviděl, musela jednat v zákulisí.

„Podle jejího hlášení je v pevnosti Karon 500 vojáků.”

„500?”

Pokud mi řekne jenom číslo, nepochopím, jestli to je příliš málo nebo hodně. Ale podle toho, jak to řekla, to nebylo moc.

„Zdá se, že nepřátelské síly mají skoro 5.000.”

To bylo strašné. Pokud v tom byl desetinásobný rozdíl, nezdálo se, že bychom měli šanci na vítězství.

„Slyšel jsi o tom?”

„...Ne.”

Vůbec jsem o tom neslyšel, jenom mi řekli, abych šel.

„Ginger mi taky řekla tohle: Princ Pax udržuje síly chránící pevnost Karon na minimu. Povídá se, že v zákulisí se shromažďují žoldáci k přepadení. Slyšel jsi něco o této strategii?”

„...Ne.”

Nic z toho jsem neslyšel. Ale jo, bylo by možné se vzdát pevnosti Karon.

Navenek mohl Zanobu vítat, ale mohl mít v úmyslu Zanobu použít a pak se ho zbavit. Zatímco Zanoba bude svým životem držet nepřátele v mezích, Pax si bude moct upevnit bojovou sílu. Za předpokladu, že Pax bere Zanobu jako riziko, pak by to bylo jako zabít dvě mouchy jednou ranou.

„Navíc by to mohlo být tak, že měl celou dobu v úmyslu dostat tebe, Rudi.”

„Proč to říkáš?”

„Sama jsem ve válce nikdy nebyla, ale četla jsem záznamy o jediném mágovi řádu světce, co byl schopný zadržet 1.000 vojáků.”

Existoval takový záznam? Válečník hodný tisíce mužů. Vážně jsem nepřemýšlel o rozsahu magie řádu světce.

„Já jsem řád krále, ty jsi na stejné úrovni jako řád císaře, Rudi. Pokud to budeme my dva, měli bychom být schopní pevnost udržet značně dlouho.”

Hmmm. Možná bude obtížné vyhladit vojsko o síle 5.000 mužů. Ale kdybych to byl já a šel jsem na ně s úmyslem je zabít... Ale druhá strana by měla vědět, že tam budu. Informace o tom, že budou přítomní mágové řádu krále a císaře by měly nějak uniknout. Bylo by vrcholem bláhovosti prostě jen vtrhnout k tak dobře bráněné pevnosti.

Nebo pokud ten útok přijde, pak bylo možné... Že z těch 5.000 vojáků bylo značné množství mágů. Pokud by to byl útok takových mágů, dokonce i člověka řádu světce by to mohlo přemoct a zničit. Bez ohledu na to, jak byl mocný. Ne, v bitvě, kde jde o všechno, stačila jediná dobrá rána a člověka to mohlo zmrzačit.

„Ale magická moc má svůj limit. Nakonec se vyčerpáš.”

Sám jsem si nedokázal představit, že by mi došla magická moc, ale při boji se hromadí i únava. Magická moc také není nekonečná, klesá s tím, jak ji používáte.

„Pokud na nás pošle Boha smrti, když budeme vyčerpaní po bitvě... to by mohl být také jeho cíl. Myslíš, že se to zdá jako taková past?”

„Ach, rozhodně to je možné.”

„A taky...” Roxy zvedla lžíci mezi prsty: byla to póza učitelky. „Jsou jenom tři apoštolové?”

„Ano.”

„To, že král z Království Dračího krále udělal z Paxe krále, mi přijde tak nějak nucené. V téhle chvíli je tak nějak těžké říct, jestli se blíží nepřátelský útok, že? Rudi, kdo myslíš, že by měl být apoštol?”

Koho bych udělal apoštolem... Ach, nepřátelský národ! Shirone je vůči Království Dračího krále něco jako vazalský stát. Při invazi by tu bylo určité riziko. V zemi by se měl objevit nesouhlas. A aby se dostali za tohle, bylo by třeba apoštola. Možná člen královské rodiny z nepřátelské země... Ne, možná někdo jako generál.

„Podle rad od Hitogamiho nás zničit v útoku z obou stran spolu s Bohem smrti... určitě.”

Díky Roxině vhledu jsem si urovnával myšlenky. Byli tu dva lidé, u kterých byla vysoká možnost, že byli Hitogamiho apoštoly. Jedním byl král Království Dračího krále. Tím druhým člověkem by měl být výjimečný člověk ze skupiny útočící na pevnost Karon.

Co se týče toho třetího apoštola, kdo by to mohl být? V Asurském království to byl... Luke. Upřímně řečeno to vrhá trochu pochybnosti na Zanobu. Ale podle toho včerejšího rozhovoru mi nepřišlo, že by byl apoštol.

Pak tu byla Ginger. Vzhledem k organizaci v Asurském království je podezřelý Bůh smrti. Nebo tu je možnost, že to je princezna, co byla vedle Paxe. Do teď Hitogami nezaútočil s více než dvěma pěšáky. Takhle řečeno, pokud i tentokrát jsou jenom dva apoštolové, pak ten třetí možná jedná v přípravách dalšího cíle někde jinde. Jinými slovy bylo pravděpodobné, že tu nebyl žádný třetí apoštol.

Bylo tu spoustu možností. Třetí apoštol se stále nedal určit.

Ale upevnili jsme obecnou totožnost těch dvou apoštolů. Roxy byla prostě spolehlivá.

„Jen tak pro zajímavost, co budeš dělat, když cesta do pevnosti Karon bude jako vstoupit do jámy lvové?”

„No... prozatím si myslím, že je důležité, abychom moc nespekulovali o druhé straně.”

„Já silně věřím, že bychom neměli chodit do pevnosti Karon.”

Ale Zanoba už byl celý žhavý tam jít. Půjde tam, i když zůstaneme. Půjde dokonce sám.

Ale Pax posílal Zanobu na místo, kde bylo jenom 500 vojáků. S touhle informací se ho můžu pokusit přesvědčit. Paxi, snažíš se zabít Zanobu... Jsi dost bezcitný, abys řekl: I když nechceš jít, jdi tam, i kdybys měl zemřít. Takže ho hodláš použít a pak se ho zbavit.

Jen tento důvod Zanobu nezastaví. Zanoba prostě vyrazí se slovy „je mou povinností zemi ochránit”. V tom případě pokud někdo během nepřátelského útoku zavelí k ústupu, prostě jen tak nekývne hlavou a neposlechne.

Počkat... Pokud těch nepřátel bude 5.000, možná to Zanobu uspokojí? Zatímco pevnost Karon bude odolávat nepříteli, Pax může shromáždit víc vojáků. Jinými slovy, zatímco je pevnost Karon chráněná, země je stabilní. Přemýšlel jsem, jestli jen předstírali, že brání zemi.

„...Půjdeme do pevnosti Karon, abychom zachránili Zanobu.”

„Rozumím.”

„Problém je, že v tom je pořád past.”

Když jsem to řekl, Roxy se zatvářila hořce. Prozatím bych si měl radši vzít s sebou MK-1. Jestlipak bylo možné je porazit na hlavu...

„No, ještě bude chvíli trvat, než vyrazíme do pevnosti Karon. Můžeme zvážit různé věci.”

„Ano, učitelko.”

A pak zhruba když jsme skončili s naší konverzací, přijel kočár tažený koni, v kterém jel Zanoba.

Část 2

Zanobův výraz se nezměnil, ani když se doslechl o tom, že tam je jenom 500 vojáků. Spíš s radostí přikývl a řekl „ach, takhle to je”. Jeho přístup byl lhostejný. Najednou jsem si uvědomil, že tenhle chlápek možná ani nezvážil rozdíl sil mezi sebou a jeho protivníky.

„Poslouchej, Zanobo. Pokud je rozdíl 10x větší, je to obléhání. Pokud to je 5x větší, je to útok. Když je to 2x větší, je to rozdíl. Pokud to je nepřítel, dobře bojuj. Pokud to je útok, uteč. Pokud to je obléhání, vyhni se tomu. Když se vrhneš do boje s velkým početním rozdílem, je to nevýhoda.”

Byla to pevnost, ale pokud byl rozdíl v síle desetinásobný, pak bude obtížné to ustát. Po mém nepřímém vysvětlení Zanoba jen naklonil hlavu na stranu a věnoval mi prázdný pohled.

„Jak víme, že to je v tomto případě nevýhodné?”

„Jak můžeš brát 10 násobný rozdíl na lehkou váhu? Je to 10x víc.”

„No vážně, mistře, to nedokážeš vymyslet situaci, kdy nejsme v 10 násobné menšině?”

Tak nějak ne 10x... To myslel vážně? To neuměl ani základní počty?

„My máme 500, copak protivník nemá 5.000? 10 krát 500 je 5.000. Cítíš se v pořádku?”

„Hm... mistře, jestlipak mě zkoušíš?”

Zanoba si povzdechl a pak se zasmál. Byl to takový ten smích jako u hlupáka. A během toho všeho měl napjatou tvář.

„Dívej se na to takhle, mistře.”

Pak začal vysvětlovat.

„V těch počtech nejste započítaní Roxy a ty, mistře. Říká se, že mág řádu světce se ve správné situaci dokáže vyrovnat 1.000 vojákům. Já to beru tak, že zrovna teď máme přinejmenším 2.500 vojáků. Když uvážím, že paní Roxy je řádu krále a ty, mistře, řádu císaře, představuju si to tak, že se to spíš blíží 3.000 nebo víc. Zvyklosti tvrdí, že na vtrhnutí do hradu je třeba 3x více lidí, než kolik jich brání. Pevnost Karon je v tomhle ohledu ideální místo na obranu. A proto bude nepřítel potřebovat více jednotek. Navíc když přijde na celkovou magickou moc, máš jí nadbytek, mistře.”

„...”

Neměl jsem slov. Ta odpověď, které se mi dostalo, předčila má očekávání. Tenhle chlápek, tím myslím, vážně to bylo nečekané.

„T-to je překvapivě detailní, Zanobo.”

„Od raného dětství jsem byl nucen studovat vojenské taktiky pro případ, že bych se stal velitelem.”

Nechali ho naživu, aby chránil zemi. Jen pro tuto chvíli ho nechali na své výplatní listině. Takhle přesně to bylo. A pokud nechcete, aby jen tak hloupě zuřil po bojišti, radši ho dobře naučte, aby měl lepší úsudek.

„Tohle je tvoje první bitva, mistře... ale prosím, neboj se. V minulosti jsem se na bojiště krátce dostal. Dokud tu budeš ty a Roxy, nepřítel se do pevnosti nedostane.”

Sršela z něj sebedůvěra. Jestlipak to vážně bylo v pořádku. Mě to tak nepřišlo. Za nynějších podmínek bylo stejně nejlepší do pevnosti Karon nejít. Pokusím se ho ještě trošku přemlouvat.

„Ale Pax tě hodlal poslat do té pevnosti přinejmenším bez vědomí o Roxy.”

„No, stejně bych šel.”

„Pokud jde o mou obrovskou magickou sílu, Pax by o ní neměl vědět.”

„Mistře, co se snažíš říct?”

Dal jsem si na čas s úvodem, ale skočím hned k závěru. Prostě budu upřímný.

„Nemáš pocit, jako kdyby se tě zbavoval?”

„...”

Zanoba se zatvářil jako holub střelený vzduchovkou. Ale pro Zanobu by byla každá zbraň jako vzduchovka, co?

„Pax už vůči tobě možná vážně není zatrpklý, ale možná stejně očekává, že zemřeš.”

„...No, to by mohla být pravda.”

Zanoba čekal, co řeknu, zatímco se škrábal po tváři.

„Je vážně třeba poslechnout tento rozkaz?”

Zanoba si povzdechl a zasmál se. Tvářil se, jako kdyby chtěl říct: co přesně se snažíš říct?

„Ve válce jsou chvíle, kdy se někdo musí obětovat. Vojáci se musí stát prvními obětmi, ale toto břímě musí také někdy nést královská rodina. Může být chvíle, kdy budu muset zemřít.”

„Ale je nutné uklízet po Paxovi? Zabil zbytek královské rodiny. Vážně máš po tom všem vůči němu povinnosti?”

„Důležité je ta vážná záležitost před námi a ne minulé chyby. Copak často neříkáš to samé, mistře?”

Zanoba byl své normální já, ale když jste se podívali pořádně, zdál se trochu nervózní. Z okna bylo vidět, jak se mezi obyčejnými kupci proplétali žoldáci. To tady bylo také normální, ale když jste se podívali pořádně, bylo v tom trochu nervozity.

Zanoba řekl, že půjde. Jít do války s jinými zeměmi byla jeho povinnost. V tom případě nezáleží na věcech, že je králem Pax nebo jaký je vztah mezi Paxem a Zanobou. ...Jak jsem si myslel, přesvědčit ho je zrovna teď nemožné.

„Rozumím, bylo ode mě špatné to říct.”

„Ne, chápu, že jen projevuješ svou starost o mě.”

„Pokud půjdeme do pevnosti Karon, budu plnit tvoje rozkazy, protože jsem amatér. Řekni, cokoli chceš.”

Musel jsem to říct pro Zanobovo dobro.

„Ach, děkuju! Pokud tam budeš, mistře, je to velmi uklidňující.”

Dobrá. Půjdeme a prozatím podržíme pevnost Karon. A tím Pax bude moct upevnit svou moc. A nepřítel možná ani nezaútočí. Časem se země stabilizuje. Pozvedne to obranu národa, Zanoba ochrání svou domovinu, výsledek by měl být uspokojující. Zbytek byla práce pro Paxe a Království Dračího krále.

Počkat? V nynější situaci je Shirone vazalským státem Království Dračího krále, jak ho Pax promění na republiku? Hmmm... Ne, Orsted řekl, že k tomu dalších 30 let nedojde. A s největší pravděpodobností mezi teď a potom dojde k nějakému incidentu. Pokud se ukáže, že je král Království Dračího krále apoštol, pak se v blízké budoucnosti rozhodně střetne se smrtí. Nebylo nutné všechno napravit okamžitě. Až Zanobu přivedeme domů, znovu to prodiskutuju s Orstedem.

Přivedu Zanobu domů živého. To byl důvod, proč jsem tu tentokrát byl. Na to nezapomenu.

Část 3

Tři lidé mířili k pevnosti: Roxy, Zanoba a já. Ginger zůstala v hlavním městě. Když se doslechla, že Zanoba jede do pevnosti, zdála se trochu ztrápená, ale rozhodla se zůstat a pokračovat ve sbírání informací. Zdálo se jisté, že ji něco trápilo. Upřímnými slovy zbytek svěřila princi.

Každopádně jsme byli jenom tři. Dalo se říct, že to byl odjezd na přední frontu, ne, možná doprovod na rozloučenou. Ani to není správně, možná jedinečné posily. Vůz řídil jeden shironský voják, ale byl formální a odtažitý. Zdálo se, že Pax měl přece jenom v plánu udělat ze Zanoby obětního beránka.

Co se týkalo Magického brnění MK-1, rozložili jsme ho stejně jako Zanobovy figuríny, abychom mohli části převézt odděleně. Dorazí po nás. Přeprava na tomto světě byla na rozdíl od přepravního průmyslu v moderním Japonsku lajdácká. Cíl magického brnění byl stejný jako můj, ale... Mezitím se stejně mohlo něco stát. Obával jsem se toho. Jedinou součást MK-1, co jsme měli s sebou, byl velký kulomet.

Tak moc jsem se bál, že jsem dokonce uvažoval, že si ho nasadím. Vzpomněl jsem si, že během boje s Orstedem jsem byl napůl mrtvý kvůli tomu, že jsem spotřeboval veškerou svou magickou moc. Chtěl jsem si co možná nejvíc magie uchovat na Magické brnění.

Každopádně jsme odjížděli.

Část 4

Na bojiště nevedla žádná velká cesta. Jeli jsme koňským potahem a svědomitě jsme se pohybovali po malé cestě, co byla jako stezka mezi rýžovými poli. Jak jsme mířili na sever, přesouvali jsme se od malých měst k zemědělským vesničkám a pak jsme někdy nakonec museli tábořit.

„...”

Po cestě jsem začal přemýšlet o jiných věcech, ne jenom o Hitogamim. Kvůli všemu jsem teď šel do války. Jakmile jsem si to pomyslel, vystrčila hlavu nervozita.

Tělo mi ztuhlo. Válka. Poté, co jsem přišel na tento svět, jsem měl jen pár zkušeností se zabitím lidí. Ale... válka. Z toho slova šel nevýslovný strach. Zabít nebo být zabit. Jen z představy války šel strach.

Nebo spíš... jsem se modlil za vítězství. Kvůli tomu vysvětlení posledně teď vím, že s největší pravděpodobností dojde k bitvě. Šel jsem poprvé do války. Byl jsem nervózní.

„Mistře, podívej. Skupina dobrodruhů, ale copak asi mají v plánu, když sem vlečou všechno to svoje těžké vybavení.”

Navzdory mé nervozitě se zdálo, že se Zanoba bavil. Pokaždé, když něco objevil, přišel za mnou a s úsměvem to nahlásil. Jeho veselost byla úžasná. Tak moc, že byste nevěřili, že zrovna teď míří do války.

„To je družina vybavená na průzkum labyrintů. Tady v okolí není moc labyrintů, ale dost se jich dá najít mimo města. Družina, co to s labyrinty myslí vážně, takoví lidé se celou vzdálenost přesunují pěšky.”

Roxy byla taky klidná. Zanoba byl veselý jako vždycky. Já jsem šel poprvé do války, bojácně.

„Ach, Roxy, jsi vskutku znalá.”

„Jednu dobu jsem také vyzývala labyrint v této oblasti.”

Já byl jediný, kdo vypadal zeleně. Přemýšlel jsem, jak byli ti dva tak vyrovnaní. Zdálo se, že tak nějak jenom mě chyběl materiál ke klidu mysli. Přemýšlel jsem, jak to dělali oni. Možná se moje nervozita navenek neprojevovala.

„Tak mě tak napadá, že tě požádali, aby ses stala dvorním mágem naší země, protože jsi sama pokořila labyrint.”

„Ano, je to nostalgická historka.”

„Jen tak se neslyší, že by někdo vyzval labyrint sólo, to není obyčejný výkon. Já jsem si samozřejmě myslel, že to bylo jenom přirozené u mistra mého mistra, ale proč jsi udělala něco tak přehnaného?”

„Ech? Totiž, hm, to bylo pátrání po... něčem nádherném... Byla to chyba způsobená vášní mládí.”

„Ho, jestlipak jsi objevila to, po čem jsi pátrala?”

„Tehdy jsem to nenašla, ale později jsem to konečně získala.”

Roxy se na mě podívala zpod svého klobouku s jiskřičkami v očích. Ach, byla to taková historka. Roxy šla do labyrintu, aby si našla milence, nebo tak něco.

„Aha, tento modrovlasý geniální mág vstoupil do labyrintu, aby si našel manžela.”

„Prosím, neříkej jasně něco tak trapného.”

„Není to skvělé? Neboť než mistr nastoupil na školu, toužil po Roxy.”

„Vážně? Miloval by potom Sylphy, kdyby to byla pravda?”

„Ne, je to pravda. Nejdřív jsem si nebyl vědom, že jsi jeho mistrová.”

Zanoba a Roxy se bavili vykládáním staré historky. Kdyby to bylo jako obvykle, tohle by mohla být chvilka, kdy by se ukázala Zanobova žárlivost. Už jsem si na to zvykl.

„No, tehdejší Rudi a já... Rudi? Co se děje?”

Uvědomil jsem si, že se Roxy dívala přímo na mě. Její tvář byla blízko. Pomyslel jsem na to, že bych se ji pokusil políbit, ale neudělal jsem to.

„Hej, Zanobo, myslím, že se celkem bavíš na to, že jdeme do války.”

„HAHAHA, také jsem muž! Srdce mi bude plesat, až se budu připravovat na duel s životem v sázce.”

„...”

Byl jsem nervózní.

Část 5

Uplynulo devět dní.

Pevnost Karon byla mnohem úžasnější pevnost, než jsem si představoval. Z dálky vyhlížela jako zmenšená kamenná pevnost. Bylo to takové to místo, které jste mohli vidět všude, sálala z ní tak nějak spolehlivá atmosféra.

Ale její poloha byla výtečná. Byla postavená v deltě mezi ústími dvěma řek. No ano, slavný hrad Sunomata, který postavili přes noc, postavili na takovém místě.

A navíc před řekou se rozkládal les. Jít do a z království Shirone skrz tento les bylo dost jednoduché, ale provést jím armádu bude obtížné. Na tomto světě se obzvláště v lesích zdržují netvoři. Zatímco budete na místě bojovat s netvory, zanedlouho z druhé strany přijdou další a vpadnou vám do zad. S tím nic neuděláte.

Ten člověk, co toto místo nazval silnou pozicí, měl pravdu. Jakmile jsem se podíval pořádněji, uvědomil jsem si, že byla impozantnější, než jsem si původně myslel. Na střeše strážní věže bylo nainstalované něco jako katapult. Protože jsem slyšel, že tu bylo jenom 500 lidí, předpokládal jsem, že to bude celkem malé, ale mělo to uctivou velikost.

Ale počet vojáků pohybujících se kolem byl malý a vyhlíželi ponuře. Když se doslechli o zdrcujícím nepříteli, jejich morálka pravděpodobně ostře klesla.

„Mistře, Roxy, tudy.”

Zanoba nás vedl na místo, kde nám řekli, že přebývá důstojník, co byl za pevnost momentálně zodpovědný. Našli jsme důstojníka na místě, co vypadalo jako poradní místnost. On a pár zástupců se choulilo nad mapami s hlavami u sebe.

„Kdo to je?”

„Třetí princ království Shirone, Zanoba Shirone.”

„...!”

Když jsme vstoupili, všichni se na nás podívali s otevřeným podezřením, ale jakmile se Zanoba představil, padli na jedno koleno.

„Shironský rytíř Garrick Babiliti, kapitán obrany pevnosti Karon.”

„Ano, děkuji za tvou dosavadní práci. Myslím, že král poslal zprávu, ale...”

„Ano, pane, zrovna nedávno jsme ji dostali.”

„Pokud by to šlo, mluvme rychle. Od zítřka převezmu velení nad touto pevností, je to jasné?”

„...Ano, pane.”

Cítil jsem z Garricka trošičku nespokojenosti. Spíš než že by ho trápilo, že ho odstranili z velení, trápilo ho, jestli by měl předat velení tady tomu chlápkovi? Jestlipak byl hrdý, že byl až do teď velitelem této pevnosti. Jakmile se přidáme k těmto lidem, nechceme pod povrchem nechat žádné otázky k neshodám.

„Takhle řečeno to už je dávno, co jsem stál na bojišti. A proto se v tomto ohledu postavím na pozici pobočníka a když přijde na problémy skutečného světa, spolehnu se na tebe, Garricku. Bude to stačit?”

„Ano, pane!”

A než jsem cokoli řekl, Zanoba to dotáhl do konce. Jo, takové záležitosti je lepší nechat na veteránovi.

„Takže, Garricku, bez odkladu chci zvýšit morálku jednotek. Prosím, svolej všechny vojáky v této pevnosti.”

„Ano, pane!”

Na Zanobův rozkaz jsme se připravili pozdravit zbývající vojáky v pevnosti.

Za hodinu. Před balkónovým stupínkem, který postavili před pevností, byla seřazená armáda obrněných postav v celkovém počtu téměř 400. Na pevnosti bylo 50 lidí jako součást hlídky. Zbývajících 50 lidí bylo na výzvědech mimo pevnost nebo jako součást zásobování.

Seřazení vojáci byli všichni silní, otrle vyhlížející muži s drsnými tvářemi. Všichni vypadali mnohem neohroženěji, než jsem čekal; bylo to působivé. Myslel jsem si, že 500 lidí je malý počet, ale jakmile jsem je viděl takhle seřazené, už to nebyla pravda. S takovým množstvím jsem měl pocit, že to zvládneme. Ne, když je nepřátel 10 krát víc, jestlipak dokonce i tohle množství něco zmůže.

Na stupínku stál Zanoba se svou podezřele vyhlížející tváří. Morálka všech byla nízká. Před nimi stál člen královské rodiny, takže si muži mezi sebou hodně šeptali a povídali.

„Jsem třetí princ království Shirone, Zanoba Shirone.”

„Vaše výsosti Zanobo! Pro každého přítomného muže je čest mít šanci s vámi bojovat!” složil mu poklonu velící důstojník, co stál vpředu, a nadmul hruď.

Udělal to, i když jsem si nemyslel, že tu Zanobu nějak vítal. Na tváři měl výraz, který jako by se Zanoby ptal, co tu vůbec dělá.

„Ano.”

Zanoba shlédl na vojáky, zatímco přehnaně přikývl. Možná to bylo tím pancířovým brněním nebo palicí, co jsem mu udělal, ale ze Zanoby se stal někdo naprosto jiný.

„Nejdřív vysvětli situaci!”

„Ano, pane! Momentálně stále dochází k potyčkám s nepřátelskou stranou. Z výslechů zajatců je jasné, že brzy budeme čelit velkému útoku.”

„Aha, tak to nemáme moc času na přípravu.”

Zanoba přikývl s „hm”. Velící důstojník se tvářil trochu nervózně. Z jeho tváře se toho dalo dost vyčíst.

Zanoba z hloubi hrudi zvedl hlas: „Ze všeho nejdřív, pánové, mi dovolte představit vaše posily.”

Stačilo, aby zaslechli to slovo posily, a tváře vojáků se trochu rozjasnily. V tom okamžiku bylo snadné pochopit, jak rychle se morálka zvedla. Ale kde přesně ty posily byly? Přinejmenším Pax nic neposlal.

Zrovna když jsem přemýšlel o tomhle, Zanoba se podíval naším směrem. Po pobídnutí jsme s Roxy vystoupili na stupínek.

„Hele tam.”

„Tam vpředu... další.”

„Ale určitě...”

Vojáci začali mumlat. Měl jsem pocit, že někteří lidé se dívali hlavně na Roxy. Na bojišti bylo jen pár žen a přemýšlel jsem, jestli v nich podněcovala jejich vnitřní zvířata. Ano, chlapi, vím, že Roxy vzbuzuje respekt a je nádherná a rozkošná, ale... Na Roxy se dívaly i vojandy. Počkat, muži a ženy, všichni se na živého člověka díváte jako na předmět. Všichni to byli lidé mezi 30 a 40 lety věku.

„Pánové! Máme mnoho nepřátel, ale jen pár spojenců. Také z druhé strany očekáváme velký útok. Všichni jste jistě nervózní. Ale z Magického města Sharia jsem povolal velmi mocné posily.”

Zanoba mrkl. No ano, my jsme ty posily. Správně, řád světce a výš se vyrovná tisíci. Roxy a já jsme byli spolu moc 2.000 mužů.

„Díky.”

Roxy si sundala klobouk a pozdravila je. Rozruch mezi muži se zvýšil.

„Myslel jsem si to! To byl dvorní mág...”

„Mág řádu krále—”

„Ta, co vymyslela pár základů, co používáme při drilech...”

Zatímco se Zanoba tvářil, jako kdyby chtěl získat čas navíc, začal vysvětlovat ohledně Roxy.

„Toto je Roxy Migurdia. Je to osoba, co byla jednu dobu dvorním mágem našeho království Shirone. Ačkoli si myslím, že to mnoho z vás ví, je to také osoba, co vymyslela základy našeho moderního magického tréninku v párech. A toto je Rudeus Greyrat, její učedník. Tito dva jsou oba vynalézaví mágové řádu krále nebo výše.”

Celé místo ožilo s „ooch” a „aach”. Aha. Roxy byla jednu dobu dvorním mágem této země. Mezi těmi vojáky byli tací, co tu v té době byli. Ale to se ti nepodobá, Zanobo. Zrovna teď je to Roxy Greyratová a ne Migurdia. Jak jsi jen udělal takovou chybu? No, možná bylo třeba zmínit Migurdii, aby to vyvolalo její pověst.

„Jsem si jistý, že jste zaslechli historku, že mágové řádu světce mají moc 1.000 mužů. A v tom případě může být magie řádu krále cokoli...! O tomhle mnoho lidí neví, ale existuje historka z Laplacova tažení v dávné minulosti, kdy jediný mág řádu krále úspěšně odrazil armádu o síle 100 tisíc mužů!”

Celé místo utichlo. 100 tisíc je pravděpodobně až příliš přehnané. Já nikdy o takové historce neslyšel... Ale někteří chlápci se na mě dívali s touhou v očích. Evidentně tomu uvěřili.

„Kromě těchto dvou lidí s magií řádu krále nebo výše já sám s přezdívkou Princ trhající hlavy a miko povedu armádu na přední linii!”

Když se vojáci doslechli, že je miko a také Princ trhající hlavy, jejich očekávání vzrostla. V království Shirone byl miko, kterému říkali Princ trhající hlavy, a i když měl nenávidění hodnou přezdívku, když ho umístíte na bojiště, stane se spolehlivou figurou.

„Pánové, slibuju vám vítězství.”

Jakmile to Zanoba řekl, zvedl pěst do vzduchu. Vojáci také zvedli pěsti a nahlas křičeli: „Jooooooo!”

Jejich morálka byla výtečná.

V žádném případě to nebyla špatná řeč. Překvapivě jsem přemýšlel, jestli měl Zanoba nezbytné nadání k vůdcovství. Nikdy mě nic takového nenapadlo, ani trošku, až teď. Talent nestačí na to, abyste se stali králem, ale může to stačit na to, abyste se stali generálem.

Takže kromě této pevnosti, co působí, že se na ni špatně útočí, máme dva mágy řádu krále. Zaútočit odtud možná nevyjde, ale obrana by měla být snadná. Zanoba byl plný sebevědomí a vojáci mu provolávali slávu, byla to taková historka.

Jak jsem sledoval, jak vojáci salutovali, moje nervozita pominula.

Řádně jsem trénoval. Budu se snažit ze všech sil.
-------------------------------------------------

~ Víkend byl pro mě celkem nabitý, jak pracovně, tak nepracovně, takže kapitolka až dneska. Naoplátku je celá celičká bez kouskování. ~ 

<Předchozí>...<Následující>