Kapitola 207

Kapitola 207 – Válka

Část 1

Zanoba někam odběhl. Evidentně jel pro hlavu nepřátelského velitele. Neměl jsem ponětí proč. Nechápu to, ale také jsem si nemohl dovolit opustit své stanoviště.

Ale Zanoba si to předem zařídil se svými velícími důstojníky. Nemůžu jen tak zbrkle odejít a nechat tu Roxy, aby se sama postarala o magický útok. Musím pečlivě přemýšlet. I kdybych teď odešel, tak snadno Zanobu, co byl v lese, nenajdu. Nebyl sám. Jelikož si s sebou vzal 100 lidí, byl to vojenský manévr. Bylo jasné, že bych prostě měl dělat, co mi bylo řečeno.

„...Haa~”

Musel jsem se uklidnit. Zanoba tohle všechno dělal jako součást vojenské strategie. A proto také musím jednat, jak bylo naplánováno.

„Fuu... haa...”

Dobrá, uklidni se. Když jsem se teď uklidnil, podíval jsem se na nepřítele. Zatímco byly moje myšlenky rozházené, nepřítel rozbil tábor v oblasti před našimi pastmi. Přesně jak jsme plánovali. Z té pozice by nás neměla zasáhnout magie protivníků. No, co se nás týče, my jen stěží dostřelíme. Když přijde na bitvu, půlka nepřátel by měla vstoupit do jámové zóny.

„Jak se dalo čekat, je jich tu hodně.”

„Vypadá to, že jich je zhruba 3.000.”

„Teď chybí akorát zadní voj.”

O tomhle si muži povídali. Abyste spočítali množství vojáků, musíte se akorát podívat na počet praporů.

„Rudi! Tohle vykryj!”

„Eech?”

Roxy najednou vykřikla. Podíval jsem se k nepříteli. Zhruba zprostřed nepřátelské formace se k obloze zvedalo něco jako tornádo.

„Snaží se zemskou magií zaplnit všechny pasti, co jsi udělal, naráz!”

Ach, používají zemskou magii řádu světce, Písečnou bouři. Aha. Nepřátelští zvědové museli potvrdit existenci našich jámových pastí. V tom případě se snaží pasti zasypat velkým množstvím zeminy. Ale i na tohle jsme se připravili.

„Rozumím. Odolám tomu Násilnou bouří, Hurikánem.”

Jak jsem to řekl, pozvedl jsem ruku k utvářejícímu se oblaku prachu. Použil jsem větrnou magii.

Větrná magie řádu světce, Násilná bouře [Hurikán].

Jméno přiřazené této magii bylo trochu přehnané, jednoduše řečeno to byla magie na vytvoření silného větru.

Ale neměl jsem titul magického světce jen tak pro nic za nic. Vodní magie řádu světce, Cumulonimbus. Zemská magie řádu světce, Písečná bouře. Oboje byly podobné druhy kombinované magie, „vítr s dodatečným atributem”.

To akorát, že tato větrná magie způsobovala jenom vítr. Ačkoli oboje používalo podobné množství magické moci, ta moc se vlívala jenom do větru. Její moc byla dost obrovská, aby naprosto rozptýlila účinky zemského kouzla řádu světce. Také byla velmi efektivní vůči démonům létajícím po obloze. Nicméně moc tohoto kouzla více pociťovali ti ve vzduchu než ti na zemi. Důvodem bylo to, že věci jako stromy moc větru zmírní, jak se žene po zemi.

Podle jednoho zdroje tuto magii vytvořili jako opatření proti magii měnící počasí pro případ, že by ji někdo použil ve válce. Ačkoli to byla jenom teorie. I když měla zmírněnou moc, pokud do ní vliju dostatek magické moci, byla dost silná, aby ze země vyrvala stromy.

Na zemi obecně necítili tolik moci, ale na obloze řádila bez omezení. Bylo to, jako kdyby tuto magii vyvinuli, aby z nebes srazili letícího draka. Ačkoli když uvážíte, že s tak obrovskými těly dokáží letět ve vzduchu, draci určitě používali vzdušnou magii a bojového ducha.

Podle jiné teorie zplešatím, pokud tu magii budu používat příliš. Zdálo se, že to bylo proto, že by mi ten silný vítr dokonce vytrhal vlasy. Povídalo se, že ředitel magické univerzity takhle přišel o vlasy, ale tato zkazka nebyla nijak ověřená. Dobrá, dobrá, už jsem klidný.

„JO!”

Vojáci kolem nás začali jásat. Ale kvůli velké vzdálenosti země nijak neutrpěla. Vítr, co odvanul písečnou bouři, by normálně na zemi nechal nějaké stopy, ale... Možná k tomu nedošlo, protože byl velice usměrněný. Nebo možná že jsem ho namířil na oblohu nahoře. Nebo proto, že v tom byla nějaká magie. Nebo jsem ve své magii nějak pochybil. No jo. Takhle to prostě je...

„Rudi, znovu se snaží!”

„Ech? Znovu?”

Ačkoli si myslím, že to bylo na nic bez ohledu na to, kolikrát se o to pokoušeli. Ach, ne, je to na nic. Normálně by člověku došla magická moc. Bylo možné, že nepřítel používal magické formace stejně jako my. Jinými slovy mnoho lidí lilo magii do magických kruhů. Nemusel to být jediný mág řádu světce.

Jelikož měli desetkrát větší počet lidí než my, měli by mít desetkrát víc mágů. Nebylo absurdní, aby věřili, že když nás budou dál zasypávat magií, že nás vyčerpají jako první.

Počkat chvilku? Když tak o tom přemýšlím, neznamená to, že tam není ani jeden Hitogamiho apoštol? Kdyby mezi sebou měli apoštola, byli by si vědomi mé existence a nechovali by se takhle. Bylo to mrhání mágy.

„Pro teď jim budu prostě odolávat, dokud to nevzdají. To půjde, ne?”

„Ach, ano. S takovou magií... budeš v pořádku?”

„Budu.”

Zástupce velitele se teď na mě díval pohledem plným strachu. Jenom moje celková magická moc byla velká. I kdybych zastavil deset takovým útoků řádu světce, pořád budu mít moci nazbyt. Použili písečnou bouři ještě pětkrát, přičemž jsem tomu všemu odolal. Kdybych použil Rušivou magii, mohl jsem omezit spotřebu many, ale... Na tuhle vzdálenost by to rozhodně selhalo.

„...”

Prozatím nepřítel přestal jednat. To už neměli mágy, co by dokázali použít magii řádu světce? Nebo možná vyčerpali veškeré připravené magické kruhy. Možná si akorát uvědomili, že to byla ztráta času...

„Jestlipak zaútočí.”

„Zaútočí.”

Jak se Billy podíval k zástupci velitele, promluvil s přísným výrazem: „Kdybych byl velitel nepřátel, jen tak zbrkle bych nevyrazil na bojiště, co je poseté pastmi. Stáhl bych se. V úvodní fázi můžeš špatně odhadnout moc protivníka, takže je nejlepší se stáhnout a znovu prověřit své síly. Já bych to udělal.”

„Ach... zdá se, že přichází.”

Když jsem se podíval, viděl jsem, že se nepřátelský tábor dal do pohybu. Vlekle se přesouvali k nám, pomalu za sebou nechávali stopy. No, každopádně. Pravděpodobně pečlivě uspořádali strategickou poradu a pak se dali do pohybu po načrtnutí různých plánů. Kdyby se stáhli, stálo by je to jídlo a zásoby a také by to mohlo snížit morálku jednotek. Možná nebylo nezbytné se stáhnout jen proto, že vás zahanbili v úvodních manévrech.

V normální šarvátce by i naši mágové vyčerpali svou magickou moc. V tom případě by byli schopní projít tou jámovou zónou bez překážek. To si pravděpodobně mysleli.

„Lučištníci připravit!”

V reakci na rozkazy zástupce velitele lučištníci předstoupili. Každý nepřítel pokoušející se překročit jámovou zónu se stane terčem šípů.

„Střílejte!”

V reakci na rozkaz zástupce velitele vyletěly šípy. Nanejvýš jsme měli 50 lučištníků. Nepřátel bylo 5.000. Jejich účinek na jejich postup bude skrovný.

Nepřátelští velitelé si pravděpodobně mysleli to samé. Po krátké odmlce se ozval roh. Zároveň s tím se postup nepřátel zrychlil. Jedna skupina si pomalu vybírala cestu skrz, druhá stavěla most, další občas spadli do jámy nebo nějakou obešli. Takhle pokračovali metr za metrem.

Jelikož viděli útok našich lučištníků, pokračovali teď kurážně a beze strachu z magického útoku.

No, to by mělo stačit.

„Magické jednotky, připravit.”

Zástupce velitele vydal rozkaz a předstoupili magičtí vojáci s hůlkami. Celkem jsme měli 20 magických vojáků. Z toho počtu se osm přesunulo na okraj střechy. Osm dalších stálo připravených vzadu. Zbývající čtyři přišli použít magický kruh, co Roxy nakreslila.

Magičtí vojáci na střeše si připravili hůlky. I Roxy, kterou jsem nesledoval, natáhla svou hůlku. Také bych se k nim měl přidat. Dobrá. A tak jsem pevně zaťal pěst, zatímco jsem se v duchu připravil.

Většina nepřátel vstoupila do jámové zóny.

„Začít se zaříkáváním!”

Osm lidí vpředu začalo jednohlasně zaříkávat ohnivou magii. Když se dostali do půlky, osm vojáků vzadu začalo také zaříkávat.

„~ Ohnivá střela [Ohnivá koule]!”

Osm členů vpředu aktivovalo ohnivou kouli. Ty ohnivé koule vyletěly obloukem a dopadly doprostřed nepřátelské formace. Několik lidí se proměnilo na něco černého a ohořelého.

Ti, co vystřelili, se okamžitě stáhli a začali znovu zaříkávat.

„~ Ohnivá střela [Ohnivá koule]!”

Osm lidí vzadu pak vypustilo své zpožděné ohnivé koule. Zatímco udržovali časový rozdíl půl zaříkávání, pokračovali ve střelbě ohnivých koulí. Ale od nepřátelských skupin po čtyřech začalo létat nespočet vodních koulí. Na nás v pevnosti nedostřelili, ale pokud zasáhli ohnivou kouli, neutralizovali ji. Budu jim vzdorovat. Nepřítel v té předchozí potyčce nepoužil veškerou svou magickou moc. Samozřejmě že ne.

„Paní Roxy, na pravé straně bojiště je prapor se štírem.”

„Ano, vidím ho.”

Roxy se kvůli slovům zástupce velitele otočila tímto směrem. Prapor se štírem byl zdvižený na pravé straně nepřátel. Z toho místa vylétávaly ty vodní koule. V té oblasti by měly být shromážděné magické jednotky nepřátel. Jinými slovy pokud tu skupinu rozdrtím, sníží se šance, že nepřítel odolá naší magii.

„Ehm, Rudi... mám to udělat?”

„Ne, zvládnu to.”

„Tak dobře.”

Roxy se mírně usmála, než začala zaříkávat. Také jsem se připravil a vlil jsem magii do obou rukou.

A pak...

Jsem je zabil.

Část 2

Poté to bylo jednostranné. Už nebyli schopní odolat naší magii. Většina zbývajících nepřátel neměla žádný způsob, jak se bránit před ohnivou magií řádu světce, co naši vojáci vystřelili. Poražení nepřátelé se nemohli ani snadno stáhnout, a to kvůli jámám.

Během jejich ústupu se posloupnost vedení rozpadla a jejich pohyby začaly být nestálé. A pak jsem s Roxy pro jistotu zaútočil magií řádu světce.

Byli jako mravenci uvěznění v prudké bouři. Zpanikařili a divoce pobíhali kolem. V tom pandemoniu popadali do jam a udeřil do nich blesk. Jeden po druhém umírali. Teď jsem chápal, co ten člověk myslel. Byl to odpad.

Ale ne všichni panikařili. Někteří unikli z jámové zóny, někteří byli mimo dosah naší magie řádu světce. Nebylo jich moc, ale někteří se dostali na dostřel a zaútočili na nás magií. Skoro všem jsme odolali, ale pevnost zasáhlo pár úderů a zabilo to pár našich mužů. Nepřátelští lučištníci si vzali meče a vyrazili k pevnosti. Zbylo jen 300 obránců, co by se s nimi setkalo. My jsme ze střechy samozřejmě vrhali magii jako kamenný déšť.

Nakonec jsme počet nepřátelských bojovníků srazili jen na pár. Někteří pozbyli vůli bojovat, jiní stále zápolili. Některé jsme zajali jako válečné zajatce a některé jsme zabili. Neznal jsem přesnou statistiku.

Naše ztráty byly poměrné malé. Tohle bylo něco, co se možná bude nazývat historickým vítězstvím; nepřítel se stáhl.

Když bitva skončila, velitel Garrick zvolal vítězný pokřik. Magičtí vojáci, lučištníci a i já jsme jásali s rozzářenými tvářemi.

Také jsem brečel. Nevěděl jsem, jestli jsem byl potěšený nebo ne. Scházelo mi povědomí o tom, že jsem zabil lidi, ale to samé platilo o tom, že jsme vyhráli. V mém okolí bylo plno jásání a vzrušení. Ti vojáci, co se mě předtím báli a vyhýbali se mi, ke mně přiběhli a plácali mě po zádech. Někteří mě plácali po ramenech, jiní mě objímali. Mezi nimi byla i mladá lučištnice. To díky tobě, dokázal jsi to, díky. Když mi tohle řekli, hýřil jsem blahem.

A nakonec tam byla Roxy. Skočila mi do náručí. Byla tak vzrušená, že se mi dostalo nezvyklého polibku, co zahájila sama Roxy. Muži kolem nás hvízdali a jásali a pošklebovali se nám. Byl jsem šťastný, jenom šťastný.

Zdroj mého štěstí nebylo to, že mě objímala žena. Mohl to být účinek toho, co nazývali skupinovou psychologií. To divoké nadšení mi rozhodně paralyzovalo srdce. Nebylo to špatné. Nedokázal jsem přemýšlet o lidech, co jsem zabil vlastníma rukama, ani o ničem jiném.

Jsem v pohodě. Každopádně jsme vyhráli téměř beze ztrát na naší straně. Měl bych z toho mít radost. Takže takhle řečeno jsem o tom nemusel přemýšlet, takže to bylo v pohodě. Já byl v pohodě. Dělal jsem to poprvé; překvapivě to možná nebylo tak závažné. Takový byl život na tomto světě.

Nebylo nezbytné být navěky spoután etikou svého předešlého světa nebo pravidly, co jsem si stanovil v mládí. Byl čas na boj a byl také čas na to držet se zpátky. Už bych neměl váhat, když potřebuju někoho zabít. Byl jsem pod kontrolou.

„Vrátil se princ Zanoba!”

Tohle řekl posel, co přišel z nižšího podlaží. Během toho chaosu v bitvě jsem na Zanobu naprosto zapomněl.

V mžiku jsem seběhl po schodech dolů. Ale ta scéna na úpatí schodiště byla strašlivá.

Skupina lidí s jasně jinak barevnými vlasy byla obklíčená deseti našimi vojáky. Byli špinaví, měli na sobě listí, špínu, hlínu, saze, pot a krev. Jeden z našich mužů, dravý muž v úžasném brnění zvedl hlas, aby mě pozdravil.

„Ach, mistře!”

Kdo to byl? Myslel jsem, že jsem věděl, kdo to byl. Kdo byl tento člověk s krví svých obětí ve vlasech? Celé brnění měl potlučené. Dokonce i brýle měl zamazané krví.

„Zanobo?”

Zanoba byl Zanoba. Vypadal jako jiný člověk, co vypadal přesně jako Zanoba. Bylo to tak moc, že jsem si chtěl stěžovat. Prostě jsem si v hlavě nedokázal spojit tohoto muže se Zanobou.

„Ty jsi...”

Když jsem se přiblížil, dav se rozdělil. A tak jsem slova polkl.

Zanobovi u nohou klečela postava. I tento chlápek svázaný sítí byl pokrytý blátem. Byla to síť, co jsem poznával. Byl to magický předmět, co jsem Zanobovi půjčil.

„Díky tobě, mistře, překvapivý útok uspěl a chytili jsme velitele nepřátel.”

„Ach, ehmmm...”

Vojáci v pevnosti chválili zhruba tucet zablácených válečníků. Pohledy, co upírali na Zanobu, byly jiné, než když jsme poprvé přišli do pevnosti. Bylo to jiné než ty pohledy plné podezření. Byl to pohled plný úcty.

Tím myslím, jenom deset mužů. Proč jich bylo tak málo? Když odešli, mělo jich být skoro 100.

„Ehm... kde jsou ostatní?”

„Byli zabiti. Zemřeli v bitvě se ctí.”

Ach, aha. Pokud na takovou obrovskou armádu uděláte nájezd ze 100 lidmi, vznikne z toho tohle. Ale není to divné? Copak bychom tuhle bitvu nevyhráli i bez tohoto nájezdu? Neměli by muset dělat takový zoufalý nájezd.

„Co přesně... získal jsi něco tím nájezdem, co měl hodnotu životů 90 mužů?”

„Samozřejmě že ano. Tento člověk je člen královské rodiny nepřátel. Pokud budeme vyjednávat s ním jako rukojmí, válka by měla skončit.”

Ach, aha... chápu. Jo. Teď tomu rozumím. Pokud je to takhle, pak ten nájezd byl nezbytný. Tohle na to všechno vrhalo jiné světlo, tahle bitva bylo naprosté vítězství. Zanoba tím zoufalým nájezdem vytvořil vítězství. Když o tom popřemýšlíte, možná mělo smysl obětovat kvůli tomu 90 mužů. K ukončení války to byla celkem malá oběť.

Ne, počkat, neměl bych se nechat oklamat. Tentokrát jsme nepříteli uštědřili zdrcující úder. 1.000 nebo 2.000. Nebo dokonce 3.000. Každý velitel s hlavou pěkně na krku na nás už nehodlá dál zaútočit.

„Nemůžu dopustit, abys v téhle pevnosti trčel moc dlouho, mistře. Tohle byl skvělý úspěch.”

Zanoba se s úsměvem zasmál. Bylo to něco takového. Hádám, že nebylo dané, že by jen tato porážka nepřítele zastavila. Byla tu možnost, že nepřátelský velitel neměl dobrou hlavu. I když jsme je dneska vážně zranili, náš nepřítel měl početní výhodu. A mezitím by tato pevnost mohla beze mě nebo Roxy snadno padnout. Ani jeden z nás si nemůže dovolit tady zůstat rok nebo dva. Ale když jsme polapili člena nepřátelské královské rodiny, jakmile se podepíše smír, válka skončí. Jelikož se nám do rukou dostal někdo z vedení, jistě to skončíme.

Bez Zanobovy metody by tohle nešlo. Například kdybych byl v nepřátelské pevnosti... Ne, kdyby mi Roxy nepomohla dostat se přes mé váhání a strach ze zabíjení, copak by to nešlo jejich směrem?

„No, ale jak se dalo čekat. Ta tvoje a Roxina magie řádu světce... Navíc tahle rybářská síť. Myslel jsem si, že nakonec nepřátelského velitele polapím, ale nečekal jsem, že to půjde tak dobře.”

Každopádně pod rouškou zmatku způsobeném Cumulonimbem Zanoba úspěšně polapil nepřátelského velitele. Bylo to jako vytáhnout kaštan z ohniště. Pokud si vsadíte, musíte vyhrát. Vytvořil metodu s pomocí mě a Roxy a zatímco mu to jen tak tak prošlo, získal z této jediné velké bitvy ty nejlepší výsledky.

„Haha, ale rozhodně je velký rozdíl v tom, jestli jsi v dosahu té magie řádu světce nebo jestli ji vidíš z dálky!”

„Ach, uuuch. Jo, to je.”

Najednou mi přeběhl mráz po zádech. Cumulonimbus měl široký dosah. Byl to takový ten útok, co nepřítele udeří ve velkém rozsahu. To by znamenalo...

„Ach, totiž, Zanobo... zasáhl jsem tvoji skupinu bleskem?”

„Hmmm...”

Zanoba si dal ruku na bradu a udělal pózu, jako kdyby přemýšlel. S vážnou tváří řekl: „Mistře... ve válce jsou vždycky oběti.”

Měl jsem pravdu. Roxin a můj blesk je zasáhl. My jsme byli v pevnosti v bezpečí. Nebo je taky silné větry mohly odfouknout do našich vlastních jam.

Mohl to být chlápek, vedle kterého jsem jedl. Mohl to být chlápek, kterého Roxy učila magii. I když jsem se se zdejšími muži moc nestýkal, všiml jsem si, že tváře, které jsem si za posledních pár dní zvykl vídat, tady chyběly.

„A za osud těch mužů spadá zodpovědnost jen a jen na velitele. Mistře, neměl by ses tím trápit.”

I když řekneš tohle, měl jsem pocit, že jsem provedl něco nenapravitelného.

„Mistře, musíš být unavený. Zbytek dne si prosím odpočiň.”

Jak to Zanoba řekl, jemně mě s ducnutím uhodil a pak mě jemně poplácal po rameni. Pak vzal vězně a zmizel s nimi v pevnosti, zatímco s vojáky, co míjel, prohodil slovo nebo dvě.

Já jsem tam jen omráčeně stál. Slova ze mě nedokázala vyjít.

„...”

Ach, aha. Musíme se připravit na útok Boha smrti. Není čas být omráčený. Nemám čas odpočívat.

Měl bych být v blízkosti MK-1. A pak ať si nepřítel přijde.

Část 3

Toho večera přišel útočník. Ale nebyl to Bůh smrti. A ani jsem jeho cílem nebyl já. Přišel zachránit člena královské rodiny, co jsme brzy toho dne zajali.

Nemusel jsem ho zabít. Byl slabý. Omráčil jsem ho a předal jsem ho vojákovi z pevnosti. Nevím, co se s ním potom stalo.

Moje sebeovládání aspoň funguje. Jsem v pořádku. Budu v pohodě. Jsem nestabilní, ale pod kontrolou. Jsem schopný kontrolovat svou moc. Takže jsem v pohodě.

Celou noc jsem si tohle říkal. Bůh smrti nepřišel. Nezaútočili na mě.

Část 4

Druhého dne jsem se přidal k Zanobovi k výslechu rukojmí. Ta osoba byla člen královské rodiny již zmíněné země na severu.

Jestli věděli nebo nevěděli o existenci Hitogamiho: Ne. Jestli v jejich zemi byl člověk, co udělal nějakou poznámku nebo prohlašoval, že dokáže předvídat budoucnost: Ne. Tak jak provedli tu invazi a jak se jim za tak krátkou dobu povedlo sehnat 5.000 vojáků? Už nějakou dobu po království Shirone pokukovali a pomalu připravovali invazi.

Takže potom byla ta severní země čistá. Neměli žádný vztah s Hitogamim. Nebo by to mohlo být tak, že obecný nápad proniknout do Shirone přišel od Hitogamiho... ale tenhle chlápek rozhodně nebyl apoštolem. Tenhle chlápek, co se stal naším rukojmím, byl jenom bláhový velitel, co byl k vidění všude.

Stále žádný útok od Boha smrti. Severní země byla čistá. Moje očekávání byla mimo. Už to bylo dlouho, co jsem měl pocit, že jsem jen upřímně točil kolem.

Zdálo se, že jsem si tady špatně vyložil něco podstatného. Například možná že v tomto konkrétním případě od samého začátku nebyla žádná past. Ani nemluvě o nějaké pasti, možná že s tím Hitogami neměl co dělat.

I když jsem si myslel tohle, zůstával jsem ostražitý. Částečně to bylo tím, že jsem si možná špatně vyložil nějakou zbytečnou maličkost. Bylo lepší být připravený.

A pak desátého dne... se situace změnila.
-------------------------------------------------

~ Když už si člověk řekne, že konečně připustil, že byl jenom paranoidní, situace se změnila. Jak a co přesně se změnilo, se dozvíte příště.  ~

<Předchozí>...<Následující>