Kapitola 206

Kapitola 206 – Přípravy na válku

Část 1

Následujícího dne jsem šel se Zanobou na rande. Místo, co jsme si vybrali, byla prérie na sever od pevnosti Karon, co se s největší pravděpodobností stane bojištěm.

Samozřejmě to nebylo rande. Kdyby to bylo rande, přivedl bych si Roxy. Ne že by se mi Zanoba protivil, ale už mám dvě manželky a jednoho manžela. Nemohl jsem jeho pocity opětovat.

Žerty prozatím stranou. Dneska brzy ráno za mnou Zanoba přišel a řekl: „Chci, abys se mnou na chvilku šel.” A přivedl mě sem.

Upřímně jsem byl vyděšený. Tohle je drsná oblast. Kdykoli bychom tu mohli narazit na nepřátele.

„Hej, je to tu bezpečné?”

„Hmmm, mistře, bojíš se?”

„No, není možné, že na nás kdykoli přijde nepřítel... protože by měl brzy dorazit hlavní útok?”

„Budeme v pořádku, pokud prostě porazíš cokoli, co se objeví. To se nezdá jako slova mého neohroženého mistra, co vyzval na souboj jednu ze světových velmocí, Dračího boha Orsteda.”

Neohrožený bylo slovo, co se ke mně nehodí. To Eris byla ta neohrožená. No, s Magickým brněním MK-2 jsem byl pravděpodobně přehnaně vyzbrojený na to, abych se postaral o nevýznamné lidi, i kdyby nás přepadli...

„Ach, no, nepřátelští zvědové by sem dorazit neměli, protože bychom je viděli z pevnosti.”

„Nemělo by to být naopak? Pokud nezaujmou pozice tak, aby viděli na pevnost, jak mohou vůbec jít na výzvědy?”

„Na tom je trochu pravdy, ale velitel Garrick řekl, že jakmile nepřítel dorazí sem, už jsou odříznutí od hlavního voje. Jeden nebo dva lidé by mohli přijít potají, ale takhle blízko neuvidíš žádné formace.”

Tak dobrá, to je dobře. Pokud známe nepřátelské síly v oblasti, pak se není čeho bát.

„Tím myslím, Zanobo, proč jsi mě přivedl na takové místo? Vyznání lásky?”

„Haha, mám tě rád, mistře, ale na sodomii nejsem. Nejsem jako ta šlechta z Asury... Ach, promiň, ty jsi vlastně taky potomek asurské šlechty.”

„...Náš rodinný strom je dokonale obyčejný.”

Neměl jsem zájem o muže. Jinak bys mě chtěl obejmout? Ani jednomu z nás by to nebylo příjemné, ne?

„Žerty stranou, až se tady z toho stane bojiště, nepřítel bude zhruba na této pozici.”

„Aach.”

Když to teď zmínil, rozhlédl jsem se kolem. Bylo to jen prázdné pole; širá pláň s trsy vysoké trávy a pár osamocených balvanů.

Navíc tu byl také svah. Když se díváte k pevnosti Karon, vzhlížíte. Jak se vzdalujete, svah se postupně snižuje. A i řeka plyne od jihu k severu.

„Je to výhodná pozice, ale luky nepřátel k nám stejně dostřelí.”

„Ach...”

Myslel jsem si, že máme celkem velkou vzdálenost, ale... Něco to stejně mohlo překonat. Takže šípy z tohoto místa stejně více méně doletí. Takže předpokládám, že bychom měli něco provést se zdejším terénem.

„Takže abychom se nemuseli bát o tuto pozici, rád bych tu změnil topografii.”

„Aha.”

Pokud změníme terén, nepřítel nebude moct dorazit tak blízko k nám. V tom případě budou muset přesunout svou formaci na místo před tímto. Pokud použijeme takovou metodu, nedostřelí na nás.

Pokud bude jejich postup obtížnější, bude možné je sejmout, než se vůbec dostanou k pevnosti. Toto byl rozhodně ideální první krok.

„Takže, mistře, pokud bys mohl.”

„Souhlas. Co přesně chceš?”

„Co takhle horu nebo údolí.”

„Tak co takhle údolí, co nebudou moct zdolat, aniž by postavili most.”

Celý den jsme strávili úpravou terénu na bojišti.

Na prérii jsme také vytvořili příkopy, co byly 10 metrů hluboké, 5 metrů široké a 20 metrů dlouhé. Když už jsme byli v tom, některé jsme zamaskovali, abychom z nich vytvořili zakryté jámy. Takhle se snadno zaplní, takže jsme nainstalovali i katapult, abychom si zvýšili dostřel.

Navíc jsem vyrobil vodní příkop a kamenné zdi kolem řeky, co obtékala pevnost. Takhle bude pro nepřítele obtížné zaujmout pozici blízko pevnosti. I kdyby zaútočili z oblasti s jámami, přijde jim složité pokročit k pevnosti.

Všechno bylo hotovo. Všechno to nastražit zabralo půl dne, ale s tímhle pro nepřítele nebude snadné pochodovat vpřed. To pole teď bylo takové, že pro nás bude snadné jednostranně útočit.

„Tahle scéna mi dává klid mysli.”

„Ne, ne, mistře, nemohl bys tuto pevnost zničit magií z druhé strany pastí?”

„To je možné.”

Stačilo, když pevnost vidím.

„Mágové z druhé strany, byl byl dobrý nápad předpokládat, že jejich magie dostřelí až k nám.”

Nevěděl jsem, jaký dostřel měl obyčejný mág. Ale pokud existoval jeden člověk (JÁ), co to zvládl, bylo lepší předpokládat, že existovali i další. Myslím, že je velká šance, že Hitogami připravil mága řádu světce nebo krále.

„Také je možné, že mág z druhé strany bude schopen zaplnit naše pasti.”

Tentokrát jsem se soustředil na jámy. Ale přece jenom to byly zakryté jámy. Pokud budou mít zemského mága řádu světce, jedinou ranou je zaplní.

„Očekávám, že v hlavní fázi bitvy budete mít s Roxy za úkol odolávat takové magii.”

„Aha.”

I když to dopadne takhle, máme na své straně dva mágy řádu světce. Pokud bude jejich cílem zničení terénu, měl bych tomu být schopen odolat. Použiju protikouzlo.

„Podrobnosti dostanu později, ale prozatím mělo smysl ty dnešní pasti vyrobit.”

Hmmm. Když se na ty pasti podívám z pohledu nepřítele, co bych udělal, abych je překonal? Mohl bych buď použít mága, nebo pokud ne jeho, pak taktiku lidských vln. Pokud použijí magii, odolám. Pokud použijí lidi, pak jsou na řadě lučištníci z pevnosti.

Takhle jsem měl klid mysli. Bouře nás nesemele. Měl bych mít trochu flexibilnosti.

Část 2

A pak uplynuly tři dny.

Dorazilo moje magické brnění a já měl na pilno s jeho skládáním. V podstatě bylo navržené na boj z blízka, takže ho vážně nebudu moct použít, dokud neproniknou do pevnosti. Také mělo velkou spotřebu magie a mohl jsem uvnitř zůstat jen jednu bitvu, takže prozatím budu bojovat bez něj. Nesmím zapomenout, že tu byla možnost, že budu muset bojovat s jedním ze světových velmocí.

Když jsem magické brnění seskládal, účastnil jsem se se Zanobou posílení pevnosti. Zaplnil jsem otevřená místa a posílil zdi. Pokud to bylo jen něco takového, spotřeba magie byla nevýznamná, takže to nebyl problém.

Zatímco jsem já dělal tohle, Roxy učila magii pár vojáků z pevnosti. Neučila magii jenom vojáky, ale i řadové členy. V krajním případě mohla být schopnost použití základní magie rozdíl mezi životem a smrtí.

Roxy byla v pevnosti oblíbená, ale zjistil jsem, že mě se vyhýbali. Nebyli vůči mě nepřátelští. Zkrátka se báli. Zdálo se, že k tomu došlo proto, že jsem za jeden den přeorganizoval bojiště.

Vojáci přede mnou se mi spěšně klidili z cesty a pokud jsem se na něco zeptal, odpověděli mi zdvořilým a uctivým tónem. Na druhou stranu mě vojáci nevyhledávali k hovoru. Byl jsem trochu odcizený. Ačkoli Roxy a Zanobu už vojáci přijali... Mohl by to být rozdíl v komunikačních dovednostech? Kdybych za nimi chodil častěji a mluvil s nimi trochu víc, zlepšilo by se to? Ne, ne, nepřišel jsem sem, abych si dělal přátele. Budu v pohodě.

Vojáci ke mně byli chladní a odtažití, ale byla tu rýže. To proto, že tuto válku podporovalo Království Dračího krále. Možná neposlali posily, ale poslali zásoby. Konkrétně poslali jídlo.

V Království Dračího krále se každodenně jedla rýže ze Sanakie. Také se jedla v království Shirone. A tak se stala základním jídlem této pevnosti.

Chutnala trochu jinak než rýže, co Aisha pěstovala doma. Aisha pilně zkoušela mnoho různých věcí, aby vyhověla mým preferencím. Když přijde na chuť, preferoval jsem Aishinu rýži.

Ale původně to byla stejná rýže. Pokud bych mohl jíst tuto rýži každý den, pak mi nevadilo se stát vojákem království Shirone. Zatímco jsem si myslel tohle, zakusil jsem okamžik blaženosti. Ale nechám si ujít šanci pracovat pod Paxem.



A pak čtvrtého dne: Spojenecký zvěd nám řekl, že nepřátelské jednotky vyrazily na pevnost.

Část 3

Nepřítel brzy přijde.

Cesta od nepřátelské pevnosti sem s jejich jednotkami zabere kolem pěti dnů. Nevěděl jsem, kolik dnů trvá cesta sem a zpět zvědovi, ale cestu na pět dní nezvládnou za jediný den. A ani to nezvládnou druhý nebo třetí den. Nepřítel tu bude mrknutím oka.

V pevnosti byl povyk. Zanoba s Garrickem museli reorganizovat jednotky, zatímco Roxy začala na střeše pevnosti kreslit magické kruhy. Ostřit zbraně, opravovat brnění; vojáci z pevnosti dokonce počítali šípy. Mezi nimi byli i chlápci, co psali poslední vůli pro případ, že by nepřítel pevnost převálcoval.

Znudilo mě to. Nezdálo se, že by pro mě byla nějaká práce. Za posledních pár dní už jsem dokončil všechno, co jsem mohl. V tom nejlepším jsem mohl akorát Roxy pomoct s kreslením magických kruhů. Podle Roxy ty kruhy byly na magii řádu světce Výboj.

Roxy se toto kouzlo formálně nenaučila. Pokud nejste dobří v ohnivé magii, bylo obtížné jej kontrolovat. Ale zdálo se, že s pomocí magických kruhů to zvládla.

Nicméně tyto magické kruhy nebyly pro Roxino použití. Nakreslila je, aby do nich mohlo vlít magickou moc mnoho vojáků zároveň. Roxy bude s největší pravděpodobností používat výhradně vodní magii řádu světce.

Ohnivá magie se na netvory nepoužívá. Má vysokou moc, ale v labyrintu může způsobit nedostatek kyslíku a také má vysokou schopnost rozšíření. Z těchto důvodů se nepreferuje. Ale na lidské protivníky je velmi efektivní. Přece jenom neexistuje žádná lidská bytost, co by nebyla slabá vůči ohni.

Až bitva začne, spolu s Roxy začnu s magickým bombardováním nepřítele ze střechy pevnosti. Měli jsme detailní plán, ale v podstatě budu prostě bombardovat nepřítele. To byla moje úloha.

Ale měl jsem jednu starost. Budu vlastně schopen vystřelit? Od chvíle, co jsem přišel na tento svět, jsem při každé příležitosti váhal, když jsem čelil zabití člověka.

Bylo příliš pozdě, už jsem byl vinen vraždou. Nebudu předstírat, že jsem hodný malý kluk. V budoucnu nemám v plánu stát se absurdním dospělým, co dětem říká, že se zabití nedá nikdy ospravedlnit. Když tak o tom přemýšlím, jednou jsem řekl Ruijerdovi, aby lidi nezabíjel.

V minulosti jsem jednou člověka zabil. Premiéra Daria. Když už jsme u toho, tak také Aubera. Nezasadil jsem mu poslední úder, ale to já jsem ho zahnal do kouta a zabil jsem ho. Nechalo mi to špatnou pachuť. Ale byl to člověk, kterého jsme museli srazit.

Ale tentokrát byl protivník relativně nevinný. A přesto jsem je musel zabít. Tohle nebyla žádná spravedlivá věc. Když bychom šli k věci, byl jsem tu jen kvůli Zanobovi... Nicméně budu svou magií z dálky zabíjet mnoho lidí. Na rozdíl od mého boje s Auberem to bude jednostranné.

Pokud byste se mě zeptali, jestli to dokážu nebo nedokážu, pak dokážu. Jestli byste se mě zeptali, jestli to udělám nebo neudělám, pak to udělám.

Ale budu v pořádku, až to skončí? Přemýšlel jsem, jestli mi bude špatně a jestli se budu dávit a zvracet. A pokud potom zaútočí Bůh smrti, budu schopen řádně bojovat...

„...”

„Jak se ti vede, Rudi?”

Roxy vzhlížela k mé utrápené tváři. Měla na tváři inkoust.

Tak mě tak napadá, že ohledně této války byla celkem klidná. Protože jedno období strávila jako dobrodružka, dřív neměla zakusit válku. Jestlipak v minulosti někoho zabila? Rozhodně jsem od ní takovou historku neslyšel.

„Roxy... no, je to tak nějak takhle.”

Ale s otázkou jsem váhal. Už jsi někdy zabila člověka? V mém předchozím životě to byla taková ta poznámka, po které někdo možná vyhrkne: „Myslíš tohohle chlápka...”

„Aach... rozumím. Absolutně se s tím nedá nic dělat.”

„Ech?”

„Slyšela jsem, že před bojem by měl muž obejmout ženu, aby utišil své ztrápené srdce. Pokud by to bylo tak moc, že se potom nebudu moct postavit, trápilo by mě to, ale jelikož jsem tvoje manželka, můžu se o to postarat.”

„Ne, ne, ne, není to nic takového.”

„Je to... něco jiného?”

Dokonce ani já jsem se během takové doby nedokázal dostat do růžové nálady. Tím myslím, Roxy, to mě trochu zklamalo. Pokud to Roxy chce dělat, pak mě to těší... Ne, tohle prozatím stranou. Dobrá, řeknu jí, aby mě vyslechla.

„Roxy... už jsi měla chvíle jako tyhle, kdy jsi musela někoho zabít?”

„Byly takové chvíle,” odpověděla upřímně.

Zarazilo mě to. Roxy, ta Roxy, co se okamžitě dokázala spřátelit s vojáky z této pevnosti...

„Jelikož jsem dlouho strávila jako dobrodruh, nemělo by to být tak překvapivé.”

„Hm... ale kdo byl protivník?”

„První družina, v kterém jsem byla... když jsem byla dobrodruh na Magickém kontinentu. Tehdy jsem pořád byla jenom dítě a kvůli boji, kdy se nás jeden ze členů pokusil oklamat, z toho vznikla situace, kdy jsme se snažili navzájem zabít.”

Ta situace se prostě přirozeně vyhrotila, mělo by to být něco takového.

„Jenom to?”

„Když jsem byla sólový dobrodruh... bylo tam několik dalších případů... Ach, když jsem sama vyrážela na cesty, často se na mě zaměřili únosci. To proto, že mám takové vzezření, že vypadám jako snadný terč únosu. Když byli všichni jejich členové pohromadě, obrátila jsem to proti nim a vyhladila je.”

Ach, takhle to bylo. Takový byl tento svět. Nikdo, kdo tu žil, nemohl být naprosto čistý.

„Roxy, možná ses usadila... ale je tohle poprvé, kdy zažíváš válku?”

„Ano, ale až do teď jsem mnohokrát zírala smrti do očí.”

Byla to rozhodná odpověď.

„Tady s největší pravděpodobností nebudeš muset čelit nepřátelům, co zabiješ. Také se můžeš odsunout dozadu. Zvládnu to.”

„A prostě utéct?”

„Ano. Pokud na to přijde, prostě uteč a já na sebe vezmu tvoji zodpovědnost. Přišla jsem sem, abych tě ochránila, Rudi.”

Roxy zvedla ruku, v které držela štětec, a zaujala pózu, kdy zapumpovala bicepsem. Měla ho měkký. Stejně to bylo pěkné a spolehlivé...

„Rudi, bojíš se zabíjet lidi?”

„Ano, děsím se.”

„Jak to?”

„Nevím...”

Roxy přikývla s „aha” a rukávem si otřela pot z čela. Inkoust, kterým si potřísnila rukáv, když pumpovala rukou, teď měla rozmazaný na čele.

„Dokonce i v minulosti jsi byl bojácný, ale i když jsi byl vyděšený, dokázal jsi jet na koni.”

Ach. To mi připomíná, před 15 lety jsem byl příliš vyděšený na to, abych šel vůbec ven. Jaká nostalgie.

„Máš něco, s čím máš potíže? Tak si o tom se mnou promluv.”

Takhle mě Roxy poprvé po dlouhé době učila.

„Pokud nastane situace, kdy budeš váhat člověka zabít, netrap se tím. Já se o to postarám.”

„Prostě se tím netrápit? Je to vážně v pohodě?”

Proč? Kdybych to chápal, netrápilo by mě to. Ale myslím, že by bylo špatné se tím prostě netrápit. Až donedávna jsem ani nepřemýšlel o tom, že bych někoho zabil.

„...od doby, co jsem cestoval po Magickém kontinentu, jsem upravoval svou magii, abych se mohl rozhodnout, kdy zabít a kdy ne.”

Původně jsem začal upravovat moc svého kamenného děla, aby Eris mohla zakusit boj s netvory. Ta zkušenost mi umožnila svou moc dál upravovat, abych nemusel zabít lidské protivníky. Důvodem byl Ruijerd... družina Smrtelný konec byla skupina, co nemohla zabít.

„V té době se naše družina rozhodla, že nebudeme zabíjet lidi. Protože jsem byl vůdce, musel jsem jít dobrým příkladem. Tak nějak jsem v tom pokračoval a stalo se z toho hluboce zakořeněné chování.”

Přesně proto, že jsem tak dlouho byl takový, hluboko v mém nitru zakořenil zvyk váhat. Přesně jako člověk, kterého v dětství přísně trénovali, jsem dál zakoušel tento odpudivý pocit. Dokonce i v dospělosti. Bylo to tak nějak trauma. Bylo to tak celou mou cestu, možná nebyl důvod se kvůli tomu po všech těch létech trápit. Dostal jsem se až sem s dobrými výsledky.

„Aha.”

Roxy si shrábla ofinu z čela. Inkoust teď měla dokonce i na špičce nosu.

„Co si ty sám myslíš o tom váhání? Chceš s tím nějak něco udělat?”

„...Ne. Přemýšlím o lidech, co bych ztratil.”

Na tomto světě jsem měl moc. Byla to taková síla, že jsem mohl protivníka zabít lusknutím prstů. Rozrušovalo mě zabití protivníka. Navíc to byla taková ta moc, co mohla zabít mnoho protivníků bez výtek. Tedy pokud bych neváhal. Mohl se ze mě stát člověk, kterého netrápilo, že někoho zabil. Jako mé já z budoucího deníku. To mi přišlo... zneklidňující.

„Takže není to v pořádku?”

Asi jo. Ale v budoucnu by se z toho mohla stát potíž.

„Hele. Řekněme: protože jsi toho chlápka nechal žít, vydal se zabít prince Zanobu jindy. Tohle v tobě vyprovokuje hněv, Rudi.”

„...”

Ve válce země uznává vraždění lidí. Organizace jménem země za to nese zodpovědnost. Takže nezáleží na počtu lidí, co v této válce zabiju. Bude to zodpovědnost Zanoby nebo Paxe. Tohle nebyla jenom výmluva.

„Pokud tentokrát nebudeš schopný použít magii, budu se snažit ze všech sil. Pokud mi kvůli tomu dojde magie, vezmi mě na ramena a uteč.”

„...No, s tebou na ramenou možná utečeme na nějaké pěkné místo.”

„Jo?”

Zatímco se Roxy smála mé poznámce, vzala si další lahvičku inkoustu. Když spatřila inkoustovou skvrnu na svém rukávu, zamračila se.

„Rudi, mám někde na tváři inkoust?”

„Ano, dost na to, že tvoje tvář možná aktivuje nějakou magii.”

Když jsem to řekl, Roxy si ze záňadří vytáhla kapesník a silně si jím drhla tvář. Měla ji jasně rudou. Místo magie se objevilo uzardění.

„Všechno jsem si to otřela?”

„Máš inkoust na špičce nosu, na čela a tvářích.”

„...Prosím, otři mi to. Takhle nevypadám jako řádná manželka.”

„Dobrá, tak jdu na to.”

Vzal jsem si od Roxy kapesník a navlhčil jsem ho vodní magií. Roxy zvedla tvář a zavřela oči. Otřel jsem jí čelo a špičku nosu, ale na tvář jsem ji políbil.

„...”

„......”

Nevšiml jsem si toho, ale Roxy otevřela oči a káravě na mě zahlížela. Tvář měla beze změny.

„Pořád ještě musím nakreslit pár magických kruhů. Až to dodělám, uděláme si chvilku a budeme v tom pokračovat.”

„Dobře.”

Zdálo se, že budu moct pokračovat.

Čekal jsem jako pejsek, zatímco Roxy dokreslila magické kruhy. Poté jsme se my dva, sami v našem pokoji, celí promáčeli.

Tahle válka. Nevím, jaké věci budu schopen udělat. Ale bude to v pořádku, dokud tu bude Roxy.

Část 4

Druhého dne.

Přišlo hlášení, že hlavní nepřátelské síly dorazí dnes k večeru.

Všichni v pevnosti začali být napjatí; všichni zaujali svá místa. Já jsem také zaujal své místo na střeše pevnosti. Práce, co jsme měli Roxy a já na starosti, bylo střílet magické útoky a přijímat rozkazy velitele magických vojáků. Musel jsem jen trpělivě čekat, dokud se sem nepřítel nedostane.

Momentálně jsem na sobě měl Magické brnění MK-2. MK-1 jsem sestavil a teď sedělo vzadu v pevnosti. Bylo sestavené a připravené, abych do něj skočil a šel.

Dokonce ani teď ještě Hitogami neukázal své karty. Udělá něco, až tahle bitva skončí? Nebo nějak přijde a využije téhle bitvy? Mohli být mezi nepřáteli apoštolové? Mohl by být apoštol dokonce i v pevnosti? Přijde Pax zezadu jako skutečný nepřítel? Zatímco jsem byl nervózní, něco se pohnulo na okraji mého zorného pole.

„Hmm?”

Zezadu pevnosti. Z opačné strany, než přicházel nepřítel. Z pevnosti se oddělila skupina obrněných postav. Zdálo se, že se přesunuli do lesů za řekou.

Zhruba kolem 100 lidí. To snad ne, nemohli to být přeběhlíci.

„Promiň, víš, co se děje támhle?”

„Ano, pane!”

Zkusil jsem se zeptal velitele jednotky, Billiho. On potom kývl na skupinu v brnění vně pevnosti.

„To je vojenská jednotka, co se utvořila kolem Jeho výsosti Zanoby. Jejich úkolem je zabít nepřátelské vojáky, co se pokusí uniknout lesem, překvapivě zaútočit na nepřítele v jistých situacích a získat hlavu nepřátelského generála.”

„Ech?!”

Co to bylo?

„Cože!”

„Ano, pane... Ne, po vašem příchodu, pane Rudee, naše potřeba chránit pevnost klesla.”

„Ne, nemyslím si, že jsem udělal takový rozdíl.”

„Myslím, že máme velké štěstí. A spolu s vámi přišla i paní Roxy.”

No, jo, jsem vděčný za tvoje ohledy, chápu, co chceš říct. Když Zanoba vede malou jednotku z pevnosti, rozhodně by došlo k tomu, že bych zaječel: „Tohle je přesně ta past, co by Hitogami nastražil!”

Roxy by v takové situaci možná zareagovala stejně. V závislosti na situaci si nemyslím, že bych z lesa zmohl tolik. Chápu to uvažování.

Ale pak tohle nemělo žádný význam. Kvůli přemýšlení toho chlápka jsem sem přišel pro nic za nic. Přišel jsem jen proto, abych ochránil Zanobu.

Mohl ses aspoň před odjezdem rozloučit. Co bychom dělali, kdybych tě omylem vyhodil do povětří? Tím myslím, co když náš protivník věděl, že náš nejvyšší velitel prostě jen seděl v lesích? Nebylo by to nebezpečné? Zrovna teď bych ho měl pronásledovat...

„Tsk!”

Ale než jsem mohl nějak jednat, napětí v pevnosti dosáhlo vrcholu. Rozezněl se zvon na znamení nepřátelského útoku. Oči všech se upřely na stejné místo. Horizont před námi byl rozmazaný oblakem prachu.

Přijel nepřítel.
-------------------------------------------------

~ A příště bude válka do detailu. ~

<Předchozí>...<Následující>