Kapitola 204

Kapitola 204 – Král Pax

Část 1

Dorazili jsme k bráně na královský hrad.

Vojáci na stráži se na Zanobu nejprve dívali s podezřením. Nečekali, že přijde. Nikdy nikoho nekontaktoval. Alespoň by měl přijet na koni. Ale on místo toho přišel pěšky. Dokonce ani jeho loajální královskou stráž nebylo nikde vidět. Všechno vypadalo až příliš podezřele, ale po pár otázkách na potvrzení Zanobovy totožnosti se okamžitě napřímili a ustoupili nám z cesty.

Z jejich chování jsem si cenil toho, jak moc tohle království vyzvedávalo královskou rodinu. Včetně tady tohoto člena. Možná byli obzvláště citliví, když uvážím nedávnou čistku v královské rodové linii?

Nicméně jsme požádali o slyšení a přivedli nás do komnaty, kde jsme měli počkat. Tam jsme čekali zhruba tak hodinu. Bylo nám uděleno svolení a pustili nás do audienční místnosti.

Část 2

Královský hrad v Shirone. Audienční místnost.

Uvnitř bylo pět jedinců. Jenom pět. Na stráži nestál jediný voják.

Uprostřed. Usazený na trůnu byl člověk, kterého jsem poznával. Alespoň navenek se moc nezměnil. Moc nevyrostl. Nonšalantně se opíral zády o trůn. Pax Shirone. Vypadal trochu dospěleji, trochu víc znepokojivě, ale více méně stejně jako předtím.

Vedle něj seděla nádherná dívka. Vypadala jako studentka na druhém stupni. Měla na sobě bílé šaty. Její vlasy měly nádech do zelenomodré. Ta barva byla podobná kmeni Migurdia, a přesto to nebylo stejné jako u Roxy. Možná z jiného kmene?

Měla prázdné oči. Na hlavě korunku, byla to královna? Pax pohyboval rukou za jejími zády. Na první pohled to vypadalo, že jí hladí po zádech, ale... Já věděl, že se dotýkal jejího pozadí. Myslel si, že to nikdo nepoznal? Ach jo, choval se k ní jako k sexuální otrokyni.

Odvrátil jsem zrak od té dívky k muži, co stál na druhé straně trůnu. Vypadal tak kolem 40. Svalnatý s mečem u pasu, ale jen s lehkým brněním. Nevypadal nijak zvlášť silně nebo nebezpečně. Byl to člověk, vůči kterému bych nebyl ostražitý, kdybychom normálně zkřížili cesty.

Ale na jeho hlavě. Ponurá tvář s výraznými lícními kostmi. Pravé oko mu zakrývala klapka. Levé oko měl propadlé a bez života. Tvář měl stinnou jako zombie. Vypadal jako pirátský kapitán z nějakého starého filmu.

Kdybych ho měl popsat jedinou větou. Byl by to muž s tváří podobnou lebce. No ano. Nebylo o tom pochyb, byl to Bůh smrti Randolf Marianne.

„Vaše Veličenstvo, Zanoba Shirone obdržel vaše povolání a přispěchal zpět z Magického města Sharia.”

Zanoba pokročil dál do audienční síně a okamžitě poklekl. Bez zábran složil Paxovi úctu a sklonil hlavu. Napodobil jsem ho, ale jen pro případ jsem pod róbou zamířil na Paxe.

Pax se kradmo podíval po klečícím Zanobovi a stáhl ruku z dívčina pozadí. Zatímco si tu ruku olizoval, promluvil: „...Nejsi tu brzy?”

„Vzhledem k nouzovému stavu jsem spěchal.”

„Nebo ses možná celou dobu skrýval někde v zemi. Přece jenom nejsou žádné zprávy, že bys překročil hranice.”

Od chvíle, co dopis dorazil, nám trvalo zhruba měsíc, než jsme se dostali do království Shirone. Pomocí normálních prostředků to byla cesta na rok. Naše tempo rozhodně vypadalo nemožně.

„Abychom se vyhnuli útokům nepřátelských národů, udržovali jsme naše totožnosti v tajnosti.”

„I poté, co jsi překročil hranice?”

„Obzvláště poté, co jsme překročili hranice.”

„Aha.”

Pax si odfrkl. Neznělo to, že by se obtěžoval ptát, jak jsme se sem dostali tak rychle. No, prostě v tom budeme lhát, ale... Pax se narovnal a ukázal na mě.

„Tak co on?”

„Vaše Veličenstvo ho dobře zná. To je Rudeus Greyrat.”

„Toho jsem si vědom.”

„Tak copak...?”

„Ptám se, proč tu je.”

„Blíží se válka, takže jsem si myslel, že bude ideální, když s sebou vezmu silného mága.”

Bylo to rozhodné. Na tomto světě měli mágové na bojišti kritickou důležitou. Mágové pokročilého řádu, dokonce i ti mírně pokročilého řádu, byli velmi užiteční při taktických pozicích. V jednotlivých konfrontacích měli šermíři obecně navrch. Ale při větších rozmíškách, když jednotlivé boje nebyly tak rozhodující, se mágové stali středem. Během válek byli mágové řádu světce a krále pro krále národů nezbytným artiklem.

Ale Pax se ušklíbl. S rozmrzelým úsměvem se díval střídavě na Zanobu a na mě.

„Ach, vážně? Jsi si jistý, že to není pěšák, kterého sis přivedl, abys mě zabil?”

Když to Pax řekl, ze dvou jednotlivců, co se najednou objevili vedle Boha smrti, sálala krvežíznivost. Hádal jsem, že ti dva byli rytíři z Království Dračího krále? Dohromady by jich mělo být deset. Včetně Boha smrti tu byli tři. Kde mohlo být těch dalších sedm? Upřímně nevypadali moc silně.

„Jak to můžeš říct... nemám v úmyslu si z vašeho Veličenstva dělat nepřátele.”

„He, odpustíš uchvatiteli?”

„No ano. Není to tak, že bych přísahal věrnost předchozímu králi.”

„Takže máš v plánu přísahat věrnost mě?”

„...”

Zanoba neodpověděl. Pax si odfrkl, nepobavilo ho, že neodpověděl. Ten postoj se mohl považovat za pobuřující, ale zdálo se, že to Pax přehlédl.

„Stejně dobře. Bratře... ne, Zanobo. Co si vlastně myslíš, je irelevantní.”

Pax kývl k rytířům, co stáli za ním. „Podívej, tohle jsou rytíři, co jsem si přivedl z Království Dračího krále.”

Jak ho rytíři zaslechli, sklonili hlavu. Ale Bůh smrti si zívl.

„A tento tady je celkem velká osobnost. Na 5. místě mezi Sedmi světovými velmocemi, Bůh smrti Randolf Marianne.”

Když zaslechl svoje představení, narovnal se. Předstoupil, vypadal přitom velmi nepříjemně. Suše si odkašlal.

„Děkuji za představení. Jsem Randolf Marianne. Narozen na Magickém kontinentu, smíšené rasy. Člověk, elf, nesmrtelný a pár dalších. Pracuju jako rytíř pod velením generála vrchního velitele Chagalla Gargantise z Království Dračího krále v řádu Černých rytířů. Mojí hlavní prací je zabíjet. Dokážu zabít kohokoli. Nepatřím k žádné konkrétní škole, ale dříve jsem trénoval styl Boha severu a Boha vody. Lidé si myslí, že Bůh smrti je jen masový vrah, ale to je nedorozumění. Mou zálibou je vaření. Jsem vážně hodný člověk. Doufám, že spolu budeme vycházet.”

Po té dobře natrénované řeči nasadil falešný, ponurý úsměv a zase se stáhl.

„Možná tak nevypadá, ale je vážně silný. Přece jenom v mžiku sejmul všechny královské stráže mého bratra. Je zásadní člověk, co ze mě udělal krále.”

Celé to udělal sólo? Co jiného čekat od jednoho ze Sedmi světových velmocí. Slyšel jsem, že trochu zchátral, ale asi ne tak moc.

„Co ty na to, Zanobo. Co kdybychom je nechali mezi sebou bojovat a zjistíme, kdo je silnější?”

Takhle to bude? Takže Pax byl vážně Hitogamiho apoštol? Tentokrát poslal Boha smrti, aby mě zabil... Na past mi to přišlo strašně přímočaré.

„Určitě žertuješ. Vyčerpávat naše síly těsně před válkou se severem...”

Viděl jsem, jak se Zanobovi orosily spánky studeným potem. Předpokládal jsem, že se mě snažil chránit. Na druhou stranu Pax vyhlížel celkem zmateně, jak se Zanoba choval. Nacházel radost, když někoho pouhými slovy zahnal do kouta, a pak sledoval, jak panikaří. To mi připomnělo tu dobu, kdy mě polapil. Vážně si užíval, když měl navrch. Nakonec odvrátil tvář, jako kdyby chtěl ukázat, že jenom žertoval.

Pokud měl Hitogami prostřednictvím Paxe v úmyslu mě přinutit bojovat s Bohem smrti. Jsem připravený bojovat. Odhodlal jsem se k tomu.

Mám zaútočit předem? Bůh smrti vypadal, že má spoustu slabin. Ach... Můj protivník byl mezi Sedmi světovými velmocemi. Určitě nebude mít žádné očividné slabiny. Pokud prostě zaútočím na první slabinu, co vidím, určitě to vykryje. Orsted řekl, že v tom Bůh smrti vynikal.

Zatímco jsem přemýšlel, Pax najednou natáhl paži. „Ha, jen jsem žertoval. Nebuď tak vážný.”

Prosté pokárání. To je celé? Nedělo se to? Randolf od začátku vypadal naprosto bez nadšení, znovu zíval. Jako kdyby v noci spal jenom dvě hodiny. Nebo se možná jenom nudil.

„Slyšel jsem zkazky o Rudeu Greyratovi. V Asurském království, i když měl pomoc Obrněného dračího krále Pergia, sejmul Boha vody Reidu a Tři meče Boha severu? Randolf je poklad, co mi Jeho Veličenstvo Kingdragon půjčil. Nemyslím si, že by prohrál. Ale kdyby došel zranění, přišel bych o důstojnost.”

Pax pokrčil rameny. Pak se znovu narovnal a podíval se na Zanobu.

„Hele, bratře, vypadáš celkem obezřetně.”

„No, Vaše Veličenstvo a já jsme se rozešli ve zlém.”

„To je pravda... ale nemám v úmyslu dál bojovat se svým bratrem.” Pax si překřížil nohy a podepřel si bradu rukama. Vypadal celkem arogantně. „Takže co se stalo, stalo se.”

„Děkuji za tvou štědrost.”

„Jistě.”

Pax se zašklebil, zatímco se Zanoba uklonil. Byl to spokojený úšklebek. Úsměv vítěze. Ne vítěze v bitvě, ale že měl navrch.

„To já bych ti měl spíš poděkovat.”

„?”

„Kvůli tomu, co se stalo, jsem se mohl změnit k lepšímu.”

Změnil se? Ten malý a otylý Pax nevypadal moc jinak. No, když jsem se podíval obezřetněji, zdálo se, že zhubl. Teď jsem viděl linii jeho brady a břišní svaly. I krk měl silnější. Nabyl svaly? Už se nemohl považovat za otylého. Ne... počítalo se to, co bylo uvnitř.

„No ano, když mě jako rukojmí poslali do Království Dračího krále, uronil jsem svůj díl slz. Tebe, bratře, a Rudea Greyrata... v těch temných dnech jsem cítil jenom nenávist.”

„...”

„Ale změnil jsem se.”

Pax se letmo podíval na dívku vedle sebe. Ta dívka si jeho pohledu všimla. Ten pohled, co si mezi sebou vyměnili, mluvil o jisté důvěře.

„Řeknu vám krátkou historku.”

„...”

„Když jsem dorazil do Království Dračího krále, nikdo se o mě nestaral. Zatímco jsem se bezcílně potloukal, náhodou jsem narazil na tuto dívku.”

Pax začal vyprávět svůj příběh, aniž by čekal na naši odpověď. No, nebyl důvod ho zastavovat. Možná že omylem zmíní něco o Hitogamim.

„Ta dívka byla sama v zahradě. O samotě, neměla nic na práci a k smrti se nudila. Nikdo s ní nemluvil a ona s nikým nemluvila. Dokonce i když jsem se k ní přiblížil a zeptal se jí na něco, neodpověděla.”

Tak nějak se Pax začal o tu dívku zajímat. Každý den za ní chodil do zahrad a povídal si s ní. Ta dívka mluvila málo, ale alespoň Paxovi odpovídala. Byla to jen nevědoucí dívka, ale zdálo se, že ráda poslouchala Paxově řeči. Paxovi to taky dělalo radost, vždycky hledal nová témata, o kterých by s ní mluvil.

„Brzy se rozšířily zkazky, že se budižkničemu ze Shirone dal dohromady s budižkničemu z Království Dračího krále.”

Párek budižkničemů. A pokud to udělají, narodí se další budižkničemu. Jak strašné, brzy bude palác plný budižkničemů. Tak se to povídalo.

„Chci popravit lidi, co ty zkazky rozšířili.”

Kdyby byl v Shirone, ani opilci by se neopovážili říct něco takového. Ale nebyl v Shirone.

„Kvůli Království Dračího krále jsem nic neměl.”

Tohle ho velmi tížilo. Chtěl, aby za to zaplatili. Ale Pax se mohl akorát tak schovat ve své posteli a promáčet polštáře slzami frustrace. Myslel si, že když ho pláč unaví, prostě je zavrhne jako bandu hlupáků...

– Ale to se nestalo.

Od toho dne se Pax změnil. Odvrátil se od zhýralého životního stylu a začal být pilný.

„Dokonce ani já nevím, proč se to stalo. Od začátku jsem vážně nebyl hloupý. Možná jsem jen chtěl dokázat, že jsem víc než jen budižkničemu.”

V jiném prostředí, setkal se s jinými lidmi, naučil se jiné emoce a vydláždil si jinou cestu. Byla to změna povahy. Chápal jsem to. Protože i já jsem byl takový, když jsem přišel na tento svět.

Každopádně Pax vynaložil úsilí. Pilně studoval magii. Kvůli své fyzické postavě neměl nadání v šermu a pohybových aktivitách. Ale když jsem se teď na něj díval, nepolevoval ani ve fyzickém tréninku.

Za rok a půl. Království Dračího krále pořádalo učené shromáždění – Pax ve zkoušce na nečisto dosáhl skvělých výsledků.

A tehdy upoutal pozornost krále. Král řekl, že i když ho sem poslali jako rukojmí, nikdy se nevzdal, a že to bylo hodné pochvaly. Dokonce mu nabídl odměnu. V podstatě ho uznal.

Paxe povolali do audienční síně a tam se král zeptal, jestli chce bohatství. Nebo možná titul? Pokud chce, může se odvrátit od království Shirone a stát se jeho poddaným.

Navzdory králově štědré nabídce Pax odpověděl: „Chci 18. princeznu.”

18. princezna. Benedikta Kingdragon. Narozena matce z Magické rasy neznámého původu. Král ji měl jako svou hračku a tato princezna se narodila z těchto hrátek. Neměla žádné nástupnické právo, i když měla titul 18. princezny. Nikdo ji neuznával jako člena královské rodiny. Byla to patetická dívka, princezna budižkničemu. A přesto Pax požádal o ruku této princezny. Král váhal, ale Pax byl neústupný.

„Nevadilo by, kdybys požádal o jiné mé dcery, jaká škoda, že sis řekl o Benediktu. Ale i když to je jenom formalita, Benedikta je stejně princezna. Budeš potřebovat postavení, co se k tomu bude hodit.”

A tak král Království Dračího krále Paxovi dovolil, aby se dočasně vrátil do království Shirone. Aby si našel vhodné postavení v Shirone, než se vrátí, aby se oženil s princeznou. A také aby požádal o jiného prince jako rukojmí. Nezbytný krok k zachování tváře.

Ale království Shirone to taktně odmítlo. Pax v Shirone vždycky působil potíže. Proto ho král Shirone poslal do Království Dračího krále. Nebyla by škoda místo něj poslat jako rukojmí jiného prince?

Tohle krále Dragonkinga rozzuřilo. Jak se vazalský stát jako Shirone odvážil odmítnout rozkaz krále Dragonkinga! Aby ukázal svůj hněv, poslal s Paxem své nejschopnější rytíře, tedy Boha smrti a řád Černých rytířů, aby provedli převrat. Zavraždili zbytek královské rodiny a dosadili Paxe na stále krvavý trůn.

„...A takhle jsem všechno získal. Titul, slávu, lásku ženy a nejsilnějšího pěšáka.”

Jak to Pax řekl, ovinul paži kolem dívky vedle něj a střelil pohledem po Bohu smrti vedle. Ta dívka se začervenala. Bůh smrti jenom pokrčil rameny. Ach, takže ta dívka byla Benedikta?

Ech? Do teď se o Hitogamim ještě nezmínil. Možná že Pax zaslechl slovo boha a nic s tím neudělal. No, tahle změna povahy byla trochu podezřelá, ale...

„A proto už nemám důvod tě nenávidět.”

„Aha, jak úctyhodné.”

Jako kdyby byl Zanoba vskutku vděčný, hluboce se poklonil. Pak se zeptal: „Jelikož teď máš v rukou nejsilnějšího pěšáka, je důvod, proč jsi povolal mou maličkost?”

„Ha, ohledně toho,” odfrkl si Pax a zasmál se.

Zanoba i on měli ve zvyku používat královské já, takže to bylo trochu matoucí.

„No ano, pokud o to Randolfa požádám, dokáže tu severní invazi zvládnout sám. Ale navzdory tomu, že mu říkám můj pěšák, nakonec ho mám jenom vypůjčeného. Kdo ví, kdy se vrátí k Jeho Veličenstvu Dragonkingovi. Kdybych předpokládal, že jen vypůjčená moc dokáže ubránit mou rodnou zemi, byla by to chyba. Nechci Jeho Veličenstvo zklamat, když už jsem si získal jeho úctu.”

Protože ho uznal, udělal z Paxe krále Shirone. A tak musel ukázat svou cenu.

„K čemu jsem, pokud jednou za čas neukážu svůj důvtip?”

Jak uvědomělé. Také jsem se často snažil, abych byl Orstedovi užitečný.

„A tak proto, bratře... ne, Zanobo. Možná jsi čekal pomstu, když jsem tě povolal, ale... to jsem nikdy neměl v úmyslu. Je to přesně tak, jak se psalo v tom dopisu. Kvůli převratu naše země zakouší chvilku slabosti a je teď pod útokem ze severu. Zrovna teď země potřebuje válečníka jako jsi ty, Zanobo. Takže nechme minulost minulostí a půjč mi svou moc.”

Když to Pax řekl, sklonil hlavu. Nebyla to vlastně úklona, ale sklonil ji. Nežádal Zanobu jako jeho bratr, ale jako jeho král.

„Samozřejmě, Vaše Veličenstvo. Proto jsem naživu.”

Zanoba přikývl. Nebylo v tom žádné váhání. Jeho nedostatek váhání Paxe pravděpodobně zdrtil.

A tak se zeptal: „Bratře... i když jsem uchvatitel. Nevadí ti to?”

Pax se bál, že by Zanoba mohl plánovat vzpouru? Možná to teď chtěl akorát všechno vyložit. Přece jenom zabil jeho bratry. Řekl, že už necítí nenávist, ale Zanoba ji možná stále cítil. Nebylo nemyslitelné si myslet, že se Zanoba vrátil, aby je pomstil.

„...”

Když Zanoba zaslechl ta slova, zvedl hlavu. Okamžik zmatku a pak se znovu uklonil. Jak Zanoba neodpovídal, Pax pozvedl bradu a promluvil: „Mluv volně.”

V závislosti na jeho odpovědi možná budu muset bojovat s Bohem smrti. Bůh smrti teď možná vypadal bez nadšení, ale pokud to začne být vážné, určitě po mě vyrazí s dech beroucí rychlostí. Rozptýlím ho a rozbiju zeď, abych unikl.

Zatímco jsem byl na stráži, Zanoba promluvil: „Bez ohledu na krále a jeho politiku to nic nemění na tom, že žiju, abych chránil království.”

V audienční síni zavládlo ticho. Na tohle se neptal. Ale bylo jasné, že těmi slovy myslel: „Nemám v plánu tě zradit.”

Pax vypadal ztrápeně. Jestlipak to bylo obtížné rozhodnutí. Jestli Zanobu brát jako přítele nebo nepřítele.

„Ha, no, dělej, co chceš,” zamumlal, jako kdyby to vzdal. Ale jako kdyby se odhodlal, nahlas prohlásil: „Zanobo Shirone. Dávám ti pod velení pevnost Karon. Tví vojáci už vyrazili. Převezmi tam velení a zastav severní invazi.”

„Ano!”

Zanoba se zdvořile uklonil. S tím slyšení skončilo.

S pocitem, že jsem se vyhnul kulce, jsem odešel z audienční místnosti.

Část 3

Poté nás zavedli do komnaty na hradě Shirone. Zanoba už tam komnatu neměl, a tak místo toho připravili pokoj pro hosty na druhém patře.

Zdálo se, že naší stráží byl rytíř z Království Dračího krále. Obával jsem se, že místo strážení jsme byli vlastně pod dohledem. Pax byl vůči Zanobovi obezřetný.

Zítra vyrazíme na sever do pevnosti Karon. Chtěl jsem dát Roxy vědět, ale byli jsme pod dohledem. Bude lepší, když nebudeme dělat nic zbytečného, takže se prostě setkáme zítra, až vyrazíme na sever.

Zanoba a já jsme spolu seděli na pohovce. Jako pár.

„Pax je překvapivě skvělý král.”

Zanoba prolomil led jako první. Svým obvyklým tónem, ale zdál se celkem šťastný.

„Ano?”

„Snaží se Shirone ochránit našimi vlastními lidmi. Kvůli tomu dokonce sklonil hlavu před bývalým nepřítelem. Není to úžasné?”

Ehm. Když se na to díváš z tohoto úhlu, bylo to velmi impresivní. Mírně jsem přikývl, ale stejně...

„Mistře, vypadáš, že tě to trápí, ale lidé se mění. Co se stalo, byla chyba.”

„Jo.”

„Pax se k tomu postavil špatně. Udělal chyby. Ale mám pocit, že teď se snaží ze všech sil.”

No ano, copak se Pax nestal... silnější, než jak jsem si ho pamatoval? Nemohl jsem říct jistě, jestli se snažil ze všech sil. Ale o tom jsem nerozhodoval já.

„Tohle může být také manipulace zlého boha.”

„Ten zlý bůh, o kterém jsi řekl, že s ním bojuješ, mistře?”

Můj žert se obrátil proti mně a místo toho se mi dostalo vážné odpovědi.

„Cože? To jsem řekl?”

„Předtím když jsme s Cliffem byli na večeři.”

Ach, moje promluva od srdce s Cliffem? Hádám, že Zanoba nebyl tak opilý, jak se zdál.

„Tehdy jsem si samozřejmě myslel, že to byl žert.”

„...”

„Když jsi Cliffa požádal, aby vytvořil zařízení, co by oslabilo Orstedovu kletbu, a spolu s tou ostatní prací, co jsi s Orstedem udělal, jsem si to všechno začal dávat dohromady, že to všechno mělo co dělat s tím zlým bohem.”

Vážně? Ty? Teď bylo na čase se přiznat? Zanoba byl tentokrát přece jenom součástí.

„Dobrá, budu mluvit.”

„Prosím, mistře.”

Řekl jsem Zanobovi o Hitogamim. Zhruba všechno, co se stalo. A také zhruba nynější situaci. A možnost, že Hitogami manipuloval Paxem.

„Ehm... Ale Pax se o Hitogamim nikdy nezmínil. Možná to tak není?”

„Hitogami oklamal i mě. Jak pracuje v zákulisí, se nedá snadno představit.”

Pokud Pax nebyl apoštolem, byla tu možnost, že jím byl Bůh smrti nebo dokonce Benedikta. Zrovna teď byl hlavním podezřelým král z Království Dračího krále. Bohužel bylo víc než jeden apoštol. Když uvážím Hitogamiho motivy, jeden by měl být i v království Shirone.

„Oklamal... takže mistře, bojoval jsi s Orstedem, protože tě Hitogami oklamal?”

„No ano.”

„Hypoteticky pokud Hitogami oklamal Paxe, existuje tu možnost, že bych s tebou musel bojovat.”

Zanoba si přitiskl ruce k bradě, chvilku o tom přemýšlel. Pak z něj pomalu vypadla tato slova: „Neboť v té hypotéze musím Paxe ochránit.”

Och?

„...V tom případě se možná staneme nepřáteli?”

„Ech? Ne, ne, to se nestane. Není možné, abych se stal tvým nepřítelem, mistře. Copak jsi neřekl, že Pax nesmí být zabit?”

„Ale zrovna teď...”

„Tím ochránit jsem myslel ochránit ho před Hitogamim.”

Fuu. To byl ale šok. Myslel jsem si, že Zanoba řekl, že přejde na druhou stranu. Neměl jsem ponětí, co bych dělal, kdyby k tomu vážně došlo. To se mi ulevilo. Proč se tu najednou objevilo to slovo ochránit?

„Myslel jsem si, že ti na Paxovi nesejde.”

Když jsem to netaktně řekl, Zanobu to omráčilo. Znovu si přiložil ruku k bradě a chvíli o tom přemýšlel.

„No ano, až do teď to tak bylo. Nemělo to se mnou co dělat,” zamumlal s utrápeným výrazem na tváři.

„...Pax se na mě nečekaně spoléhá, to je pro mě poprvé!” řekl Zanoba a zářivě se usmál.

Spíš než že by se na něj spoléhal to bylo, že ho využíval. Ale zdálo se, že Zanoba byl celkem šťastný, že na něm závisel. Hádám, že ta touha „ochránit království” a počínání na ochranu jeho krále, Paxe, šla často ruku v ruce.

Pořád jsem nedokázal přečíst Hitogamiho úmysly. Nevěděl jsem, kdo byli apoštolové. Neviděl jsem žádné náznaky, že by to byla past, jak mě zabít. Měl jsem pocit, že mi něco uniklo, že v tom bylo něco, čeho jsem si nevšiml. Bylo by pěkné, kdyby ta past bylo jen přílišné přemýšlení na Orstedově straně, ale bude lepší, když nebudu příliš optimistický. Někde by tu mohla být past a já si toho akorát nevšiml. No, pochybnosti mi zůstaly, ale zrovna teď jsem neznal příliš mnoho věcí, takže se s tím nedalo nic dělat.

A také se zdálo, že bylo nemožné Zanobu přesvědčit. Pax se choval, jako kdyby Zanobu vítal. Žádný úmysl ho zabít. Měl jsem pocit, že pokud by si to Zanoba přál, mohl bych ho tady v pořádku nechat.

Pokud teď Pax projeví úmysl Zanobu zabít, důvody k jeho návratu jsou na tenkém ledě. Pokud tu nebyla šance, že ho zabijí, bylo to, jako kdyby si našel zaměstnání ve svém rodišti, když byla rodina v potížích. Ačkoli se nezdálo, že by se Paxova firma chovala ke svým zaměstnancům dobře, měl bych respektovat Zanobovo rozhodnutí.

Ale pořád tu zůstávala možnost, že Pax změní názor a pokusí se Zanobu zabít. Kdybych to teď zmínil, znělo by to jako výmluva, ale moje pochyby jen tak nezmizí. Ani nemluvě o tom, že bude příliš pozdě, pokud Pax začne jednat proti Zanobovi. Než k tomu dojde, rád bych někde našel důkaz, že Pax chce Zanobu vážně mrtvého.

Ale kde ten důkaz můžu najít? Přece jenom i když teď neměl v úmyslu ho zabít, mohl by o tom začít přemýšlet, až mu v budoucnu bude na obtíž.

Zatraceně. Přemýšlím v kruzích. Kvůli tomuhle stresu zplešatím...

Když se budu trápit sám, k žádným odpovědím nedojdu. Zítra to půjdu prodiskutovat s Roxy.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>