Kapitola 202

Kapitola 202 – Neblahé tušení

Část 1

Když jsem se vrátil domů, podal jsem hlášení své rodině.

Poslední dobou bylo ohledně mých pracovních cest hodně věcí, o kterých jsem nemohl mluvit. Ale jelikož to tentokrát mohlo nějakou chvíli trvat, měl jsem pocit, že jim dlužím víc detailů.

Zaprvé, v naší kanceláři jsme neměli magický teleportační kruh směřovaný do království Shirone. Místo toho si v Království dračího krále koupím koňský potah a odtud budu cestovat do království Shirone. Posledně mi trvalo téměř čtyři měsíce, než jsem se dostal z Království dračího krále do Shirone. Včetně prošetřování po cestě můžu čas na cestování stáhnout nanejvýš na dva měsíce nebo tak nějak. Dva měsíce. Jinými slovy, jen cestování bude trvat čtyři měsíce. Když uvážím, že Eris porodí zhruba za tři, není možné, abych se vrátil včas.

Pokud bych samozřejmě požádal Pergia o laskavost, můžeme místo toho rovnou vyrazit do království Shirone. Zanoba a Pergius spolu vycházeli dobře. Zanoba Pergiovi často přinášel nové malby nebo figuríny, co našel na trhu, a společně si dělali uměleckou šou, jen oni dva. Pokud Pergiovi něco padlo do oka, Zanoba mu to vesele nabídl. Jelikož spolu tak moc vycházeli, pokud by Zanoba požádal o laskavost, pravděpodobně by to neodmítl.

Ale i kdybychom cestu tam a zpět zkrouhli pod jeden měsíc, nevíme, jak dlouho Zanoba stráví v samotném Shirone. Takže teď stále nevím, jak postupovat. Bylo by snadné, kdybych musel akorát někomu nakopat zadek a jít domů, ale Pax nemůže být zabit. Alternativy pravděpodobně budou trvat dlouho.

„A proto nevím, kdy se vrátím zpět.”

To jsem řekl po večeři. Norn dneska nebyla doma, ale to bylo typické. S tím se nedalo nic dělat. Ale stejně byla přítomna celá rodina včetně Sylphy a Zenith.

Kromě toho, jak dlouho to bude trvat, jsem jim také naznačil situaci, ale nezmínil jsem se o možnosti, že to je Hitogamiho past. Přece jen to byla jenom možnost. Bylo by problematické, kdyby Eris trvala na tom, že půjde taky. Možná to ode mě bylo sobecké, ale kvůli tomu nijak nenamítaly.

„Mě to nevadí.”

Všechny se podívaly po Eris. Ta vypadala, že je jí ve středu pozornosti dobře, ruce měla ovinuté kolem svého neustále rostoucího bříška.

„No, s tím se nedá nic dělat.”

Jak tolerantní, vůbec se to nedalo srovnávat s tím, jak byla nervózní Sylphy.

„Hej, Eris, nejsi trochu moc lhostejná?”

„I když tu Rudeus nebude, dítě se narodí.”

„Ale tohle je důležité!”

„Já vím, ale Rudeus by mě akorát držel za ruku, ne?”

„To je pravda, ale...”

Jelikož Sylphy nenašla nic, co by odpověděla, stáhla se. Roxy si založila ruce na hrudi s pohledem na tváři, co říkal: Má pravdu, víš? Ale člověk s osobní zkušeností pořád věřil, jak důležité bylo během porodu teplo mé ruky.

„Když přijde na porod, Rudeus není nezbytný,” řekla Eris se zvýšeným hlasem.

Cítil jsem se trochu smutně, když jsem slyšel, že nejsem nezbytný. Ale když tu byla Lilia a Aisha, můj nedostatek nezbytnosti byl fakt.

„Stačí, když mě Rudeus pochválí, že jsem mu dala úžasného syna, až se vrátí.”

Eris dneska byla vážně přímá, jak mužné. Pravděpodobně to dělala, aby mi nezůstaly žádné starosti. Eris začínala být ohleduplná k ostatním. Cítil jsem hrdost, ale taky trochu osamělost. [Na porod dítěte je třeba jen jednoho], mám jako manžel doufat, že to manželka řekne? No, já rodit nebudu.

„...Jen tak mimochodem, už jsi vybrala jméno?”

„Ano, skvělé jméno, těš se na to!”

Ale copak jsi neřekla, že jsi přemýšlela jen o jménech pro chlapce? Co když během mé nepřítomnosti porodíš dívku? Vážně máš v plánu ji pojmenovat a vychovávat ji jako chlapce?

„Eris... Pokud to dítě bude dívka, dej jí jméno tvé matky, Hilda.”

„Ne, nedám jí jméno staré dámy!”

Zamítnuto. Musíš ji nazývat starou dámou... Hilda teď ze záhrobí pravděpodobně brečela.

„Ale, ale, jen Eris nech, ať si dělá, co chce. Prostě se drž Sylphina příkladu a v tichosti ji podporuj zezadu.”

Po Aishině replice diskuze skončila. No ano, Slyphy mě vždycky podporovala ze zákulisí. Co jiného čekat od kapitánky jednotky manželek. Můžu se na ni spolehnout.

Kdyby byla Eris sama, bál bych se, ale měl jsem tu své ostatní spolehlivé manželky. A taky sestry a matky. Ať se stane cokoli, můžu se na ně spolehnout.

„Víc se bojím, že Rudeus zase jde sám, takže chci upřímně jít taky!”

Na druhou stranu. Upřímně to já trápím je. No ano, tentokrát to má pár elementů nebezpečí. V podstatě pravděpodobně spadnu do jedné z Hitogamiho pastí.

Ugh, teď jsem se začínal cítit trochu nervózně. Vrátím se tentokrát naživu... Ne, trápit se tím mi nepomůže. Musím udělat, co musím, a sejmout každého nepřítele, co se mi připlete do cesty. Brát to jedno po druhém, přesně to udělám.

„Rudi, vypadáš nervózně,” řekla Roxy, když mě viděla tak utrápeného. Vypadala jako obvykle, držela Laru v náručí a dívala se na mě unavenýma očima.

„Ehm, jo, tentokrát z toho může vzniknout válka...”

Nejdřív řeknu tohle. Roxy zvedla hlavu a studovala mě s vážným výrazem na tváři.

„Upřímně řečeno si myslím, že to je tentokrát možná moje chyba.”

„Ech? Proč?”

„Protože to já jsem měla na starosti vzdělání mladého prince Paxe.”

Když to teď zmínila, Roxy v království Shirone strávila dlouhou dobu.

„Nikdo neviní domácího učitele z toho, co jeho student v budoucnu udělá. Nemůžeš ho naučit všechno.”

„Možná ne, ale k jeho zvrácené povaze došlo pod mým dohledem.”

Není to tvoje chyba, Roxy. Jak by bylo na tomto světě možné, aby se člověk tak zvrátil kvůli Roxině výtečnému učení? To jsem věděl jistě. To jsem chtěl říct, ale upřímně řečeno jsem o tomto Paxovi nic nevěděl. Podle Orsteda se zdálo, že měl, co bylo třeba být králem, i když to bylo prostřednictvím převratu, takže možná že se z Roxiny výuky poučil.

Ne, nemožné. Jak by to bylo možné? Dokonce i ten nejhorší mizera se může z Roxina učení velmi poučit. Rozhodně to není tvoje vina, Roxy. Rozhodně v tom bylo něco jiného.

„Učitelko, není to tvoje chyba.”

„...Rudi, všiml sis někdy, jak strašidelně vypadáš, když mi říkáš učitelko?”

Ech? Vážně? To není možné. Říkám Roxy učitelko jen z naprosté úcty. Jak je možné, že při tom vypadám strašidelně? Je pravda, že si občas hrajeme na studenta a učitele, ale to byly jenom hrátky mezi manželi. Rozhodně jsem neměl žádné vedlejší úmysly. Jsem nevinný!

„Mám z toho smíšené pocity... ale možná jenom přiliju olej do ohně, když teď půjdu.” Jak to Roxy řekla, podívala se po Laře.

Lara se na mě dívala svýma ospalýma očima. Zírala přímo na mě, jako kdyby chtěla něco říct.

Roxy vypadala tak nějak ztrápeně. Možná že kdyby neměla školu nebo dítě, chtěla by jít se mnou.

„Ne, Roxy, rozhodně to není tvoje chyba.”

To je všechno, co jsem mohl prozatím říct. Nevěděl jsem, jestli by se Roxy stala Paxovou soukromou učitelkou, kdybych se na tento svět nereinkarnoval. Ale Pax by se prostřednictvím převratu stejně stal králem. Navíc teď byla vysoká šance, že za tím stál Hitogami. I když se Pax vzdělával u Roxy, tedy i když se mu dostalo jiného vzdělání než v jiných časových smyčkách, pochybuju, že by byla situace jiná. A proto tato krize rozhodně nebyla Roxina chyba.

„Hitogami Paxe zmanipuloval.”

„Ale... Ne, správně, chápu to.”

Roxy měla pořád svoje výhrady, ale nakonec to s námitkami vzdala. Pravděpodobně ji pořád trápilo, že jeden z jejích studentů udělal něco špatného.

Najednou jsem se podíval na Sylphy. Nebyla to moje studentka, ale to já jsem ji naučil základy magie a myslím, že jsem ji naučil i spoustu jiných věcí. Kdyby po Metastázové události neskončila s Ariel, ale místo toho použila magii, co jsem ji naučil, aby zabíjela a kradla. Co bych si myslel?

Rozhodně bych si pomyslel: „Naučil jsem ji špatně”, „Jsem za to zodpovědný”, „Musím ji zastavit”, „Musím ji přimět, aby mě vyslechla” apod.

„Ech, Rudi, copak?”

„Nic, jen jsem si uvědomil, že jsi vždycky poslouchala všechno, co jsem ti řekl, Sylphy.”

„To přišlo zčistajasna, copak jsem to nedělala i teď? Jenom poslední dobou jsi tak ambiciózní, i když jsem se zdráhala, přinutil jsi mě...”

„Hej, jsou tu děti.”

„Ach, správně.”

Lucy, co seděla vedle ní, se střídavě dívala na mě a na Sylphy. Na její tváři bylo vidět: „O čem to vy dva mluvíte?” Jak roztomilé. Pořád bylo příliš brzy, příliš brzy na to, aby se naučila o strategiích nočního zápasení.

Takže tu rodinnou poradu ukončíme, v tomto pozitivním duchu.

„Dobrá, zbytek nechám na...”

„Aa! Aa—!”

Náhlý pláč. Když jsem se podíval, obvykle tichá Lara v Roxině náručí propukla v pláč. Dívala se ke mně a plakala, své drobné ručičky měla natažené.

„Kya! Aa—!”

„Laro, co se děje? Buď hodná...”

Roxy se ji snažila nervózně utěšit, ale ona dál plakala. Myslím, že to bylo poprvé, co měla Lara takový výbuch. Možná tu těžkou náladu nedokázala zvládnout. Jen se na mě dívala s rukama nataženýma ke mně a brečela jako řeka.

„Rudi...”

„Ach.”

Vzal jsem Laru z Roxiných rukou a přenesl jsem si ji do náručí. Jakmile se mě Lara chytila, okamžitě přestala plakat. Pevně se mě držela za rameno, byla přilepená jako cikáda. Možná vycítila, že budu brzy velmi daleko. Pokud kvůli tomu plakala, trochu mě to trápilo... Ale tohle se nikdy předtím nestalo. Možná to bylo tím, že tentokrát byla nálada jiná, a tak něco vycítila?

„No, táta na chvilku odejde, tak buď hodná holčička, dobře?”

Ach, pokud přestala plakat, měla by být v pořádku. Zlehka jsem ji poplácal po zádech a předal ji zpět Roxy. Pokusil jsem se ji předat. Ale nemohl jsem. Lara mě odmítala pustit. Popadla mě za plášť a tiskla se ke mně jako roháč.

„Kya—! Aa—!”

Zrovna když jsem se ji snažil od sebe oddělit, Lara začala nahlas brečet a odmítla jít ode mě. Vlastně jsem byl velmi šťastný, že Lara chtěl tak moc být s tátou. Buď hodná holčička, až se táta vrátí, půjdu se s tebou vykoupat.

„No, Roxy, nechám to na tobě.”

„Ech? Ach, dobře.”

No, řekl jsem, že jsem ji od sebe nedokázal oddělit, ale pořád to bylo přece jenom dítě. Snadno jsem ji předal Roxy.

„Aa-----! Kya-----!”

Lara hned brečela, jako kdyby byla na prahu smrti. Skoro tak hlasitě jako Eris, vůbec nebyla své obvyklé tiché já. Cítil jsem se trochu provinile, jako kdybych ji týral nebo tak něco.

„Takže zatímco budu pryč...”

„Maa---! Baa----! Aaa---!”

Ne, táto, zůstaň. To jsem si představoval, že říkala. Měl jsem pocit, jako kdyby mě držela zpátky. Ale musel jsem jít. Nemohl jsem svého drahého přítele nechat samotného.

„Bya--! Aaa--! Aaa--!”

Podíval jsem se po Laře, co brečela, jako kdyby viděla ducha. Ze strachu se ke mně natáhla. Tohle bylo poprvé, kdy jsem Laru viděl takhle. Všichni ostatní se na ni také zaraženě dívali, všichni přemýšleli: „Co se to děje?”

„Buď hodná... Co se děje. Proč tak najednou... Lilio, víš o tom něco?”

„Ne, tohle je i pro mě poprvé, co to vidím...”

Bez ohledu na to, co Roxy dělala, nezdálo se, že by dokázala Laru utěšit.

Najednou jsem se cítil nervózně. Neděje se tu něco divného? Bude v pořádku, když půjdu? Posvátné zvíře Leo si vybral Laru jako spasitele světa! Ačkoli nevím, jak svět zachrání, možná má nějakou zvláštní schopnost. Jako předtuchy. Nebo vidí mrtvého muže, co chodí. Ech... Já, mám zemřít?

„Aaa---! Bya---!”

Místností se ozýval žal jejího pláče. Akorát to přidávalo k mé nervozitě.

„Dobře, rozumím, Laro.”

Uprostřed Larina křiku ji někdo zvedl a objal ji. Zvedl si ji na úroveň očí, vyměnil si s ní pohled a řekl:

„Půjdu s tátou a ochráním ho.”

Ta kavalírka to řekla jako vřelé slunce, co zalévalo zemi. Jenom tohle.

A Lara okamžitě přestala brečet.

Část 2

Pokusil jsem se ji zastavit. Tentokrát to bylo vážně nebezpečné. Byla vysoká šance, že to je Hitogamiho past. Jakmile začne boj, Roxy bude akorát překážet. Pergius nedovolí, aby Magická rasa vstoupila do Nebeské pevnosti. Učení je Roxina vysněná práce, nemůže jen tak odejít na pár měsíců na dovolenou, aniž by dala předem vědět. Možná ji vyhodí. Děti pláčou pořád. Když teď Lara přestala, prostě na to zapomeň.

Mluvil jsem celkem drsně, vymýšlel jsem si různé výmluvy, proč by Roxy neměla jet. Ale s Roxy to nijak nehnulo.

„Pokud to je past, vysvětluje to, proč Lara začala plakat.”

„I kdybych byla v bojích přítěží, možná se někde jinde budu hodit!”

„Pokud nebudu moct jít s tebou, prostě si najdu jiný způsob, jak tam jít.”

„Učení je můj sen, ale na tom nesejde, když je život mého manžela v ohrožení.”

„Když dcera pláče, je to matčina povinnost.”

Roxy odrazila každou mou výmluvu, takže jsem neměl slov.

V tomhle se mnou nesouhlasil ani jeden člen rodiny. Určitě si nikdo z nich nemyslí, že by bylo v pořádku, kdyby Roxy zemřela. To spíš jakmile zaslechly, že „to je Hitogamiho past”, všechny měly na tváři výraz jako „takže to to je”. A káraly mě, proč jsem jim o tom neřekl. Pak se Eris dožadovala, aby mohla jít se mnou, a Sylphy se ji snažila zadržet. Dokonce i Sylphy začala mluvit o tom, jestli by měla jít.

Všem se do srdcí prodrala nezvyklá nervozita. Vážně budu sám v pořádku? Vážně? Tohle se myslelo tím, čemu se říkalo zlé znamení? Něco se Rudimu stane?

Nervozita všech spočívala přímo na Roxy. A proto se jako zástupce rodiny rozhodla jít se mnou. Kvůli Roxině slovům chtěly jít dokonce i Sylphy a Eris. Co jiného od Roxy čekat, ale měl jsem smíšené pocity, jestli ji za to mám pochválit.

Také jsem byl ve špatné situaci. Jsem ten typ, co chce opatrovat věci, co jsou pro mě důležité. Roxy, můj zvláštní poklad, chci držet v bezpečí v té nejbezpečnější truhle, pokud by to šlo. Ale Roxy byla tvrdohlavá. I kdybych ji teď zastavil, rozhodně by se do království Shirone vydala sama.

Jelikož jsem to věděl, neměl jsem na výběr a musel jsem jí dovolit, aby šla se mnou. Bude snazší ji ochránit, když ji budu mít po boku.

Ale také jsem se začínal cítit nervózně. Čelil jsem pasti, co Hitogami nastražil, a tentokrát jsem nemohl počítat s tím, že mě Orsted přijde zachránit. Ještě jsem ani nevymyslel, jak Zanobu přesvědčit, aby se se mnou vrátil. Cestu přede mnou zakrývají jen temné mraky, jak neblahé.

Během této mé nesnáze se mnou šla Roxy. Po boku budu mít člověka, co na tomto světě respektuji ze všech nejvíc. Nic nemohlo být víc uklidňující.

Část 3

Druhého dne jsme začali s přípravami na cestu do království Shirone. Připravovali jsme všechno, co jsme na cestu potřebovali.

Zaprvé, vybavení pro Zanobu. Nebylo třeba ani říkat, že jsem nechtěl, aby Zanoba zemřel. Kvůli tomu jsem ze zbrojnice v kanceláři vybral pár brnění, co Zanoba mohl použít.

Prvně to bylo celkem robustní pancířové brnění. Bylo posílené magickými nástroji s účinkem zvýšené odolnosti vůči ohni. Dokonalý výběr pro Zanobu, co se zdál proti ohni slabý. I když se Zanoba zdál zranitelný vůči ohni, více méně to platilo o všech lidech.

Jako dál byla zbraň. Orsted řekl, že neexistovala zbraň dostatečně tvrdá pro sílu mika jako Zanoba. Bez ohledu na to, jak zvláštní meč byl, v jeho rukách se zlomil jako větev. A proto jsem Zanobovi udělal pálku. Kamennou pálku vytvrzenou mou magií.

Byla tvarovaná jako raketa. Byla klamně těžká, takže ji nedokázal zvednout ani dospělý muž. Ale Zanoba ji sebral, držel ji jako větvičku. Pokud tím máchne a trefí se, je to v podstatě okamžitá smrt. Bylo to jako dát tygrům křídla.

I když měl Zanoba absurdní sílu, měl spoustu slabin. Nebyl rychlý, ale na to jsem měl tu správnou věc. Magický předmět jménem Síť přehnaného rybaření. Jakmile jste ji hodili, z neznámých důvodů začala pronásledovat svého protivníka a svázala ho, jako kdyby měla vlastní mysl. Když využijeme Zanobovu sílu, může protivníka okamžitě ochromit a odtáhnout ho do Zanobova pole působení.

Prozatím dám Zanobovi tyhle tři kousky vybavení. Vážně neměl moc rád to brnění, ale se zbytkem byl více než šťastný.

Také jsem připravil vybavení pro Roxy. Její bezpečí bylo samozřejmě mou nejvyšší prioritou. Takže jsem vybral hlavně vybavení, co ji mohlo adekvátně ochránit. Roxy samozřejmě nebyla moc silná, takže jsem ji nemohl obléct do pancířového brnění jako Zanobu. Měla spoustu zkušeností z boje, takže kdyby měla neznámé vybavení, možná by to pro ni byla akorát přítěž. Proto jsem ji vybral bariérový prsten na fyzické útoky a prsten obětního beránka, co dokáže zabránit jednomu smrtelnému útoku. Bude používat svou obvyklou hůl a róbu.

To bylo veškeré vybavení pro Roxy. Byl jsem z toho nervózní. Ale mohl jsem se akorát snažit ze všech sil ji ochránit. Nevíme, jaká past na nás čekala, ale budeme postupovat vpřed.

Co se školy týče, Zanoba se školou sekl a Roxy také vyplnila dovolenou. Nechtěl jsem, aby Roxy vyhodili, a tak jsem Zanobu požádal, aby napsal oznámení od odvolání, ve kterém se žádalo, aby se Roxy vrátila na své místo dvorního mága na hradě v Shirone. Škola samozřejmě namítala. Takže to nakonec dopadlo tak, že ředitel vyjednával se Zanobou. Roxy se pro školu stala takový důležitý zaměstnanec. To bylo jenom přirozené. Kdybych byl ředitel, udělal bych to samé.

„Paní Roxy byla od začátku dvorním mágem v Shirone. Odešla jen kvůli různým důvodům, ale má spoustu schopností, a proto si přeji ji přivést zpět a znovu ji udělit postavení dvorního mága v království Shirone.”

Zanoba agresivně vyjednával, zatímco si Roxy stěžovala, že nechce být dvorním mágem... Ředitel využil Roxiných slov a prohlásil, že Roxy patřila na Magickou univerzitu. Po hodině vyjednávání Zanoba konečně povolil. Jelikož do toho tentokrát byla zapletená, vezme ji s sebou a potom ji vrátí na univerzitu... taková byla domluva. Nejdřív nadneste absurdní požadavek a pak slevte. To bylo umění vyjednávání.

A tak se Roxy podařilo udržet si své místo učitelky i po svém návratu.

Nakonec jsem zkontroloval své vybavení. Když přijde na mé vybavení, bylo stejné jako vždycky. Magické brnění MK-1, Magické brnění MK-2B a Brokovnicové dělo; jenom tyhle tři.

Už to bylo dávno, co jsem naposledy použil svého starého společníka Aqua Heartia. Cítil jsem se vůči Eris trochu provinile, ale ta odpověděla: „Není skvělé, že jsi našel lepší zbraň?” Tak nějak jsem si přál, aby si víc vážila symbolu našich společných vzpomínek. I když shrnovala vzpomínky našich společných desátin... Nebo chtěla na minulost zapomenout? A přesto já jsem si s láskou vzpomínal, jaký to byl pocit dotknout se jejích tehdejších prsou...

Prozatím můj přítel Aqua Heartia momentálně stál v mém pokoji jako ozdoba. Možná by bylo lepší, kdyby ji používala Sylphy? Na rozdíl od Eris, Sylphy nikdy nepřestala používat magickou hůlku, co jsem jí dal. Kdybych jí dal svého společníka Aqua Heartiu, rozhodně by ho vesele používala. Ale nebyl jsem si jistý, jaký názor měly dívky na to, že dostaly dárek od jiné ženy. Ale Sylphina nynější hůlka byla také dárek od Roxy...

Nicméně mým primárním vybavením bylo jako obvykle Magické brnění MK-2B. Jedině když se objeví silný nepřítel, budu potřebovat masivní Magické brnění MK-1. To nic. I kdyby se objevil silný nepřítel, už jsem ten scénář dávno naplánoval. Zabere to.

Měl jsem v plánu rozebrat masivní Magické brnění MK-1 a poslat ho a na místě ho složit. Hitogami ví o existenci Magického brnění. Abych mu nedal šanci se s ním vypořádat, bude lepší, když budu Magické brnění držet v tajnosti. Na rozdíl od MK-2B nemůžu MK-1 nosit pořád. Mít obrněné jádro rozebrané, když se nepoužívá, je logické.

S vybavením vyřešeným nám zbývalo akorát vymyslet, jak se tam dostaneme. Kvůli tomu jsme se Zanobou šli sklonit hlavu před Pergiem.

Část 4

Když jsme se dostali do Nebeského paláce, dovedli nás do konkrétně luxusní místnosti. Nikdy dřív jsem v ní nebyl.

Ta komnata mi přišla obzvlášť osobní. Stěny byly pokryté obrazy, na poličkách byly vyskládané sošky velikosti dlaně. Zdejší díla vypadala výjimečně i v porovnání s ostatními vystavenými díly v Nebeském paláci.

Všechna díla vystavená na chodbách vypadala „draze”, ale díla tady vypadala „znamenitě vyrobená” nebo „obzvláště vkusná”. Jinými slovy, za peníze si vkus nekoupíte.

„Tohle místo je úžasné,” zamumlal jsem, aniž bych si to uvědomil.

„Och, tohle je poprvé, co jsi sem přišel, mistře?” odpověděl Zanoba nečekaně.

„Jo, obvykle jsem v pokoji pro hosty nebo na dvoře...”

„Sem můžou jenom lidé, které pan Pergius uznal,” promluvila Sylvaril příkře. Stála u dveří. V jejím tónu bylo skryté „a ty uznaný nejsi”.

Poslední dobou jsem si začal myslet, že mě vážně nenáviděla. Nebo přesněji řečeno nenáviděla člověka, co stál za mnou, Orsteda.

„Sylvaril, mohla bys přestat mluvit, jako kdyby byl můj mistr tak nějak méně než já?” namítl Zanoba, aniž by se otočil.

Hej, aspoň se na lidi dívej, když s nimi mluvíš.

„Ale pán Pergius uznal a dal svolení ke vstupu jenom tobě, pane Zanobo. Nevím, proč jsi tak moc trval na tom, že půjdete oba...”

Jak Zanoba poslouchal Sylvarilinu klidnou odpověď, otočil se, jako kdyby spatřil ducha.

„No ano, mistr má stěží kdy šanci v přítomnosti pana Pergia vyrábět figuríny, takže chápu, proč ho ještě neuznal. Ale mistrova práce má hloubku, co je dalece mimo mé vlastní pochopení. Jeho díla jsou vskutku vytříbená.”

„Ale pán Pergius...”

„Rudeus Greyrat je můj mistr. No ano, možná je méně informovaný než pan Pergius a moje maličkost. Ale bez mistrova vedení by Zanoba Shirone, kterého uznal sám pán Pergius, možná neexistoval!”

„...”

Sylvaril zmlkla. Zdálo se, že ztratila zájem. No, s tou maskou se to nedalo říct. Ačkoli jsem teď už byl zvyklý na Zanobovo pochlebování, stejně mě to tentokrát celkem dojalo. Měl jsem jen málo znalostí o soškách z jiného světa, nebyl to tak velký problém.

„Rozumím, prosím, přijmi mou omluvu, pane Zanobo.”

„To nic, Sylvaril.”

Sylvaril sklonila hlavu a upřímně se Zanobovi omluvila. Upřímně řečeno mě vážně nezajímalo, jak se ke mně chovala.

„Zanobo, jsi zpět.”

Zrovna teď se dveře dovnitř otevřely. Byl to Pergius. Možná vycítil tu atmosféru, a tak se podíval po Sylvaril a Zanobovi.

„...Copak, Sylvaril tě nějak zanedbala?”

„Ne, mistr v této místnosti ještě nikdy nebyl, a tak jsme o tom mluvili,” odpověděl Zanoba vesele.

Nestěžoval si pánovi domu. Byl to dobrý muž.

„Rudeus... No ano, nikdy neměl šanci sem přijít. Co si o této místnosti myslíš, je to má pýcha a radost?”

„Je to vskutku impresivní. Dokonce ještě víc než ta díla na chodbách, vskutku zachycují podstatu dobrého vkusu.”

„Och—?”

Jelikož jsem nevěděl, co říct, tak nějak mlhavě jsem to pochválil. Ale zdálo se, že to napomohlo Pergiuově dobré náladě.

„Pokud jsou ta díla na chodbách považována za prvotřídní, pak tato tady je prémiové zboží, co miluješ, pane Pergie. Není to tak?”

„Přesně.”

Pergius se krátce usmál a posadil se.

Tentokrát jsem tím probruslil. Možná že jsem úplně nezapomněl svou schopnost ocenění. Dokonce i Sylvaril vypadala šokovaně... myslím. Ačkoli jsem pod tu její masku neviděl.

Nicméně po Pergiově vyzvání jsme se se Zanobou rychle posadili. Stal se z toho pohovor mezi námi třemi.

„Takže co to dneska bude? Našel jsi někde další zajímavou sošku?” zeptal se Pergius vesele.

A Zanoba vesele odpověděl: „Ne, pane Pergie, mířím domů, takže jsem se přišel rozloučit.”

„Ach...”

Pergius se mračil, upřeně se díval na Zanobu. A pak jeho radost pomalu polevila. Zanoba dopodrobna vysvětlil své povolání, co mu došlo z království Shirone. Pergius ho poslouchal bez přerušení, jen se na Zanobu díval.

Zanoba skončil se svým monologem. A po chvilce ticha Pergius konečně promluvil: „...Zanobo, máš odhodlání zemřít?”

Místo toho, aby počkal, jestli měl ještě něco na srdci, se Pergius zeptal na tohle. Zanoba se na něj prázdně díval.

„Proč jsi si tak jistý?”

„Vidím ti to na tváři, ten tvůj pohled, za svůj život jsem ho viděl na mnoha lidech,” řekl Pergius nešťastně.

I když jsem přemýšlel, jak to věděl jen tak od pohledu, ale pokud ho Pergius bude chtít zastavit, jsem pro. Bude dokonalé, pokud Zanobovi řekne, aby do království Shirone nechodil. Pokud to tak dopadne, nespadnu do Hitogamiho pasti.

„Pokud to tak je, co budeš dělat?”

Zanoba udržoval svou pokerovou tvář. Pergius se mírně usmál.

„Pokud potřebuješ s někým bojovat, s radostí ti pomůžu. Diskutovat s tebou o umění je pro mě důležité. Pokud mi v tom někdo bude překážet, zbavím se ho. Například... falešný král.”

„To nebude nutné.”

„Ach, samozřejmě.”

Pergius se najednou rozhlédl po okolí, než se pohledem zastavil na mě. Měl jsem něco říct? Tomuhle se říká „vyměnit si pohled”, ne? Zatímco jsem přemýšlel, Pergius už zrak odvrátil a pokračoval ve své konverzaci se Zanobou.

„Zanobo... jdeš na svou smrt, ví o tom?”

„Ne, jen chtěl jít se mnou—”

„Ach, a ty jsi ho neodmítl?”

„Protože když si mistr něco usmyslí, půjde do království Shirone, i kdybych ho odmítl.”

Když jsem řekl, že jdu s ním, Zanoba nijak zvlášť nenamítal. Hádám, že si uvědomil, že mu námitky nijak neprospějí. No, to byla pravda.

„Rudeus tvůj život ochrání jako svůj vlastní.”

„Haha, o čem to mluvíš, pane Pergie.” Zanoba se zasmál, jako kdyby slyšel nějaký žert. Ale jeho úsměv byl nucený. „Mistr bude mít brzy další dítě. Jsou věci, které musí udělat. Když na to přijde, rozhodně zachrání nejdřív sebe.”

„Jsi student člověka, co by sledoval, jak je jeho přítel v úzkých, a nechá ho zemřít?”

„Samozřejmě že ne! Mistr je úžasný muž. Rozhodně mi přijde na pomoc a také přežije!”

Nebyl jsem žádný superman. No, když pominu to, jestli si Zanoba vážně myslí, že jsem superman, nebo ne... Zanobovo setkání s Pergiem šlo hladce. Ale nezdá se, že by tu byla možnost „nechoď do Shirone”.

Zdálo se, že si Pergius něco uvědomil. Rychle ztratil zájem, narovnal se a povzdechl si se znuděnou tváří.

„Takže neměl bys tu být jen proto, aby ses rozloučil. S čím můžu pomoct?”

Zanoba přikývl, než odpověděl.

„Přeji si půjčit tvé magické teleportační kruhy do království Shirone, také žádám o svolení přinést do hradu Magické brnění... a o vstup pro mistrovu ženu Roxy Migurdii z Magické rasy.”

„Můžu pro tebe připravit magický teleportační kruh a umožnit přenést Magické brnění... ale Magické rase není vstup do tohoto paláce dovolen,” odpověděl Pergius se zamračením.

Arumanfi předtím také Roxy odmítl vstup, také to bylo proto, že Pergius odmítal vpustit do Nebeského paláce Magickou rasu.

„I když tě o to žádá tento Zanoba Shirone, jako laskavost jednou za život?”

„Zanobo Shirone, tohle jsi řekl, takže si myslíš, že jsi pro mě tak důležitý?”

„Jsem vzácný přítel, co s tebou může na stejné úrovni diskutovat o umění.”

„Takže říkáš, že se tento Obrněný dračí král Pergius Dola spřátelil s nějakým princem z malého království jako ty?”

„Odpusť mi mou drzost, ale když přijde na umění, rasa a postavení jsou irelevantní.”

Pergius na Zanobu zahlížel. Zanoba mu to beze strachu oplácel. Sylvaril na Zanobu také zahlížela. Jenom já jsem pohledem přejížděl sem a tam.

Situace byla napjatá. Kdybych byl na jeho místě, začal bych se omlouvat.

„Ha!” Pergius zvedl bradu a zasmál se. „Dobře, povolím té Magické rase vstup.”

„Moc děkuji za uvážení.”

„Ale mám podmínky.”

Poté Pergius oznámil svá pravidla. Roxy bylo v paláci zakázáno mluvit, čehokoli se dotýkat, objevit se před ním... V podstatě jí bylo dovoleno palác použít jen jako přestupní stanici. Přijal jsem ty podmínky.

„Takže Sylvaril, připrav jim magický kruh.”

„Ano!”

Když dal Pergius instrukce Sylvaril, s nezájmem se podíval zpět na Zanobu. Byl to chladný pohled, ale někde uvnitř v tom jsem viděl, že to vzdal.

„Zanobo Shirone.”

„Ano.”

„Je to škoda.”

Pergius a Zanoba společně vstali. Zanoba se k Pergiovým zádům v tichosti poklonil. Pergiova silueta vypadala obzvláště osaměle, ale možná to byla jenom iluze.

Část 5

Když jsme Magické brnění rozebrali, poslali jsme ho do království Shirone pomocí magického kruhu.

Poté Ginger kontaktovala řemeslníka, kterého znala, aby Magické brnění jako kamufláž uzavřel do kamenných kvádrů a poslal ho do skladu nedaleko hlavního města. Já jsem s nimi nešel. Ale nakázal jsem jí, aby začala prošetřovat situaci v království Shirone. Pokud se ukáže, že invaze ze severu byla falešná, dá mi to dobrý důvod Zanobu přemluvit, aby nechodil. Ačkoli severní království Bista opravdu vypadalo připravené k útoku. Bista mobilizovala k válce, na hranicích měli spoustu žoldáků a násilníků.

„Zdá se, že král Pax si z Království Dračího krále přivedl 10 schopných rytířů, a použil je, aby se v zemi zbavil rebelů.”

10 schopných rytířů. Jenom deset? No, včetně Paxe měl převrat 11 členů, ale úspěch převratu byl bez pochyb prací těch deseti jednotlivců. V tom případě to oni by mohli být tou pastí, co Hitogami nastražil.

„Ginger, dozvěděla ses jména těch 10 rytířů?”

„Ne, bohužel jsem se ve svém vyšetřování nedostala tak daleko... Akorát se povídá, že král Pax má po svém boku muže s tváří, co vypadá jako lebka. A také se povídá, že ten muž je jeden ze Sedmi světových velmocí, Bůh smrti.”

„Aha.”

Jejda, další ze Sedmi světových velmocí... No, doufám, že se Království Dračího krále nebude obtěžovat půjčit Paxovi jednoho ze Sedmi. Možná že ten chlápek s lebkou byl někdo jiný. Každopádně bych to měl nahlásit Orstedovi.

„Och, pokud je severní království připravené k invazi, musíme si pospíšit.”

Jak to Zanoba zaslechl, vypadal nervózně, aby okamžitě vyrazil. Byl připravený jít. Jeho tón zněl jako obvykle, ale cítil jsem jeho nervozitu.

Teď jsem nemohl udělat nic, co by od toho Zanobu odradilo, takže za pár dní vyrazíme.

Ve družině budu já, Zanoba, Ginger a Roxy. Čtyři členové. Julie dočasně zůstane u mé rodiny.
-------------------------------------------------

~ Možná konečně dojde i na válku... ~

~ Velmi se mi líbila ta scéna s Pergiem ^_^ ~

<Předchozí>...<Následující>