Kapitola 203 (1)

Kapitola 203 – Znovu do Shirone

Část 1

V předvečer našeho odjezdu. Přišel.

Když jsem se pomiloval se Sylphy, před spaním jsem zamířil dolů. Leo začal najednou štěkat. Za okamžik Eris vyrazila ze svého pokoje, plná krvežíznivosti. Co se to dělo?

„Nepřátelský útok!”

„Cože?”

Kdo by tady útočil? Šel jsem do svého pokoje vzít si svou hůl a letmo jsem se s lucernou podíval z okna. V temnotě byl obrys muže, co jsem poznával, stál před přední branou.

„Eris, tohle není nepřítel.”

„Och... dobře.”

Eris se také podívala z okna, než odpověděla. Pořád byla rozvášněná. Odložil jsem svou hůl a prošel jsem chodbou. Zahnal jsem zbytek rodiny, co rozmýšlel o tom povyku, zpět do jejich pokojů a zamířil k bráně.

Před branou. Stál Orsted. Momentálně ovinutý dřevěnými lijánami u brány, tedy Beatem. Byla to chapadlová hra.

„Promiň, že jdu tak pozdě.”

„To nic... Beate, přestaň.”

„Tohle je pohotovost. Máš čas?”

„Ach, ano.”

Pár švihnutími se Orsted vymotal z Beatova sevření a zmizel v temnotě. Aplikoval jsem na Beata léčivou magii, krátce jsem informoval Eris, že jdu ven, a vyběhl jsem, abych ho dohnal.

Ve městě nebyly žádné podniky, co by měly otevřeno nonstop. Takže jsme se místo toho setkali na nedalekém palouku.

Bezměsíčná noc. Prázdné pole osvětlovala jenom lucerna, co jsem přinesl z domu. Když jsme s Orstedem mluvili v soukromí, tak nějak jsme se vždycky setkali na takovým temných místech. A když jsme mluvili na takových temných místech, byl to pocit, jako kdybychom kuli nějaké pikle. Měl bych do kanceláře nainstalovat více světla.

„Takže copak to je?”

„Ohledně pěšáků, co si Hitogami tentokrát připravil.”

Orsted si přečetl Gingeřiny informace. Protože v kanceláři nebyl, když jsem tam zašel, nechal jsem mu vzkaz.

„Řeknu ti svou předpověď na základě hlášení Ginger York. A strategie, jak se s tím vypořádat.”

Předpovědi? Bylo by lepší, kdybychom měli více času na sbírání informací. Měl bych Zanobu pozdržet, abychom nasbírali víc informací? Ne, v tomto krizovém okamžiku nemůžu Zanobu obtěžovat. Tohle je drsné.

„Prvně ohledně těch deseti rytířů. Devět z nich jsou pravděpodobně jen nevýznamní lidé.”

„Správně.”

„Ale ten poslední, muž s tváří podobnou lebce, pamatuju si na něj.”

Ten chlápek, co vždycky zůstával Paxovi po boku.

„Rytíř z Království Dračího krále s tváří v podobě lebky a pozoruhodnými schopnostmi. Existuje jen jeden možný kandidát.”

„A to je?”

Orsted na mě ostře zahlížel (myslím).

„Na pátém místě v Sedmi světových velmocí, Bůh smrti Randolf Marianne.”

Sedm světových velmocí. Číslo 5. Bůh smrti. Ty tři fráze mě přímo zasáhly. Takže ty zkazky byly pravdivé...?

„Eso v rukávu z Království Dračího krále.”

„...Eso v rukávu? Proč by se míchal do politické roztržky v jiné zemi?”

„To nevím, ale za předpokladu, že je do toho zapletený Hitogami, to je pro něj typické.”

Ach, když o tom popřemýšlím, pak samozřejmě. Znovu jsem se zeptal na něco zbytečného.

„Proč by Království Dračího krále propůjčilo Boha smrti, se těžko představuje, ale tím se může trápit někdo jiný... Zrovna teď nemáme žádné informace o nějakých dalších pěšácích, co jsou do toho zapletení a co by byli schopní zavraždit tebe nebo mě. Prozatím s tebou chci prodiskutovat, jak se vypořádat s Bohem smrti.”

Možná že ten muž s tváří v podobě lebky nebyl Bůh smrti. Ale bylo lepší dvakrát změřit a jednou říznout a připravit se na nejhorší.

„Ten Bůh smrti Randolf nepatří k žádné konkrétní škole, je to válečník s vlastním stylem.”

„S vlastním stylem?”

„No ano, žádný daný styl. Pro vítězství udělá cokoli.”

Jinými slovy jako Ruijerd? Proti někomu takovému nejsem dobrý.

„Ale jeho nejlepší technika je Meč očarování.”

Meč očarování. Dokázal jsem si to představit jen z toho názvu. Technika jako Engetsu Sappou.

„Meč očarování je kombinace Meče lákání a Meče váhání.”

„Co každá ta technika dělá?”

„Meč lákání podbízí nepřítele, aby zaútočil, když by měl ustoupit. Meč váhání nutí nepřítele, aby ustoupil, když by měl zaútočit.”

Ech? Nechápu to.

„V bitvě manipuluje s protivníkem, aby útočil, když nemá, a bránil se, když nemá. Rozhodí ti to načasování, takže buď připravený.”

„Ale když to tak slyším, vážně nevím, co bych měl dělat.”

„Zaútoč, když tě napadne, aby ses bránil. A braň se, když pomyslíš na útok. Ale také jsou chvilky k obraně a chvilky k útoku.”

Jak rétorické. Matoucí.

„Nenech se ovlivnit jeho dramatizací, překonej ho silou.”

V tom případě se o něj může jít postarat Orsted. Krátce jsem si zahrával s touto nedomyšlenou myšlenkou, než jsem ji zahnal. Orsted mířil do Království Dračího krále.

„Dokážu ho přemoci silou...”

„Je na pátém místě ze Sedmi světových velmocí, takže je mistrovské třídy a má spoustu protiútoků proti magii. Vskutku obtížný protivník... ale je to muž, co na bojiště dlouho nevkročil. Zrovna teď je pravděpodobně jen velmi vzdálen jakémukoli vůdci tří hlavních stylů šermu. Jakmile vyřešíš ten Meč očarování, pochopíš, jak funguje, a vyrovnáš své odhodlání, dokonce i ty bys na něj měl stačit.”

Vážně? Upřímně si nevěřím proti nikomu řádu Boha. Ale tehdy jsem porazil Císaře severu Aubera, takže možná to dokážu. Pravděpodobně?

„To zní, že Bůh smrti používá podobné taktiky jako styl Boha severu.”

„No ano, ten muž byl původním kandidátem na Boha severu.”

Ach, vážně? Takže byl kandidátem, ale není Bohem severu, takže selhal? A přesto byl na vyšším místě než i nynější Bůh severu? Myslím, že Bůh severu byl na sedmém místě a Bůh smrti na pátém.

„Tak jak se z něj stal Bůh smrti?”

Když jsem se na to zeptal, Orsted mi sdělil podrobnosti ohledně Boha smrti.

Randolf Marianne. Vnuk druhého Boha severu. Chvíli po narození trénoval spolu s nynějším Bohem severu třetí generace pod vedením Boha severu druhé generace.

Ale když dospěl, pohádal se s Bohem severu druhé generace. Odešel od něj a šel rozvinout své vlastní techniky. Poté se mu na Magickém kontinentu podařilo porazit jednoho ze Sedmi světových velmocí. Randolf nakonec získal titul Boha smrti, když porazil původního Boha smrti.

Ale od toho dne ho vyzývaly na souboj nekonečné hordy lidí, co soupeřily o místo mezi Sedmi světovými velmocemi. Jeden boj po druhém. Nekonečné bitvy proti lidem, co nezajímalo nic než bojiště. Po deseti letech takových bojů to Randolfa otrávilo.

Rozhodl se odejít do výslužby. Vrátil se do svého rodiště v Království Dračího krále a studoval, aby se stal šéfkuchařem. A pak od svého příbuzného převzal nešťastnou restauraci. A tak začala nová kapitola Legendy o Bohu smrti.

Ale ta legenda měla celkem potupný konec. Restaurace zkrachovala kvůli finančním potížím. Bůh smrti měl jako válečník nadání, ale žádné jako šéfkuchař. Jak byl až po uši v dluzích a zatímco se toulal po ulicích, našel ho generál Království Dračího krále a stal se rytířem království. Nikdo nevěděl, kolik mu bylo, ale toto byl příběh Boha smrti Randolfa.

Jaká zajímavá historka.

„Pokud bude tvá taktika rozumná, není to pro tebe těžký oponent. Pokud se Bůh smrti Randolf opravdu ukáže, použij partyzánskou taktiku. Útoč z dálky stejně jako jsi to udělal se mnou.”

„Jasně.”

Bůh smrti Randolf. Vryl jsem si jméno svého nového nepřítele do paměti a poklonil jsem se Orstedovi.

„Takže... vrať se živý.”

„Dobře. Děkuju.”

S vědomím potencionálně těžkého boje přede mnou. Zítra vyrazíme. Jak dusivé.

Část 2

Den odjezdu.

Celá moje rodina mě přišla vyprovodit k bráně. Sylphy s Larou, pak Eris, Aisha, Norn, Lilia, Zenith, Lucy, Leo a Jirou.

„No, Rudi, buď opatrný. Jelikož jsi to ty, tak to je v pohodě, ale nebuď nedbalý. Vrať se v bezpečí.”

„Sylphy, postarej se o rodinu.”

„Hm. Postarám.”

Objal jsem Sylphy. A když už jsem byl v tom, pohladil jsem ji po prdelce. Vážně jsem se musel rozloučit i s touto roztomilou prdelkou?

„Eris, dokud se dítě nenarodí, žádné přísné cvičení.”

„Jasně.”

„A pokud to bude holčička, dej jí holčičí jméno.”

Jen pro případ jsem to Eris nakázal. Jak jsem ji znal, i kdyby to byla dívka, mohla by jí dát klučičí jméno. A stejně ji pak vychovat jako chlapce. Byla by z toho celkem legrační historka, ale pro tu dívku by to bylo očividně pěkně ošklivé.

„Takže, brácho. Snaž se. Čekej, že až se vrátíš, žoldácká družina bude ještě větší.”

„Dobrá, ale nic příliš pochybného, dobře?”

„Hej!”

Také jsem jen pro případ varoval Aishu. Žoldácká družina byla na správné cestě, ale nezapomeň, že to je banda násilníků. Jen chviličku nedávej pozor a znovu se promění zpět na budižkničemy. To jediné, co jsme mohli dělat, bylo udržovat je co možná bez poskvrnky.

„Bratře, na škole jsem byla v péči jeho výsosti Zanoby. Pokud to půjde, snaž se zabránit tomu nejhoršímu.”

„Ano, spolehni se na mě.”

„No, taky se opatruj, bratře.”

„Norn, taky pilně pracuj ve studentském výboru.”

Dneska mimořádně přišla, Norn byla celkem přísná. Její další dny budou jenom těžší, když teď byla předsedkyně studentského výboru.

„Pane, nechť tě provází štěstí války.”

„Ano, i tentokrát se vrátím v bezpečí.”

Lilia se mě snažila podnítit. Blížila se důchodovému věku. No, pořád v sobě měla mládí, ale teď na takovou konverzaci nebyl čas, takže jsem se jí prozatím jenom uklonil.

„...”

Zenith mě pohladila po vlasech. Možná že Lilia teď Zenith v tomhle stavu nemohla nechat jen tak? Tak nějak jsem cítil, že moje rodina možná Liliu okradla o její cestu životem. Ale tohle byla cesta, kterou si Lilia vybrala. Pravděpodobně.

„Hele Lucy, řekni tátovi, aby se vrátil v pořádku.”

„...Vrať se v pořádku.”

„Tak já půjdu, Lucy.”

Lucy se ošívala u Sylphiných nohou. Jako kdyby s něčím zápolila. Nakonec se rozhodla a podívala se ke mně.

„...Tati, obejmi mě.”

„! Pojď sem... dobře, dobře, buď hodná holčička!”

„Hm...”

Jelikož jsem dostal vzácnou příležitost ji rozmazlovat, dal jsem jí eskymáckou pusu. Tentokrát nevzdorovala, možná to bylo tím, že jsem se oholil. Když jsem si doplnil zásoby, pustil jsem ji. Nakonec jsem promluvil k Julii, co zůstala v péči mé rodiny.

„Julie.”

„Ano, velmistře.”

„Možná jsi otrokyně, ale také jsi Zanobův host a také moje studentka. Nikdo tady se k tobě nebude chovat jako k otrokyni. Považuj se za rodinu a udělej si tu pohodlí.”

„Ano. Taky se budu snažit nebýt na obtíž.”

Julie si moje poučení vždycky brala k srdci. Plynně mluvila lidskou řečí a také byla dobrá v etiketě. Když tak teď o tom přemýšlím, bylo to 5, ne, 6 let od doby, co jsme ji koupili. Její postava zůstala zhruba stejná, ale Ginger ji dobře naučila. Dokonce už měla i menstruaci. Už z ní byl vážený dospělý. Měl jsem to čekat?

„A... postarej se prosím o mistra.”

„Ano. Samozřejmě.”

Zdálo se, že Julie se o Zanobu celkem bála. Tak to bylo. Taky bych se bál. A tak jdu s ním.

„Leo, to samé jako vždycky. Nejenom Laru, ochraň i zbytek rodiny.”

„Haf!”

A nakonec jsem hlídacího psa #2 požádal, aby strážil místo mě.

„No, pojďme.”

„Tak my jdeme.”

Se zavazadly za sebou jsme vyrazili. Roxy se také rozloučila s rodinou a společně jsme odešli.

Část 3

Poté jsme se u městské brány setkali se Zanobou. V podstatě jsme už většinu zavazadel poslali do království Shirone. Cestovali jsme na lehko. Jenom oblečení na převlečení. Ze zdvořilosti jsem nesl Roxino zavazadlo. Uvnitř bylo zhruba sedm svatých relikvií. Musely se nést s nejvyšší úctou.

Cliff také přišel k městské bráně, aby nás vyprovodil.

„Promiň, Rudee... vážně chci jít, ale...”

Cliff chtěl jít, ale musel se starat o rodinu. Chápal jsem to. A také nebyl jako já, pořád jsem cestoval a už jsem sekl se školou.

„Seniore Cliffe... Kdyby to moje rodina potřebovala, pomoz jim, prosím.”

„Hm. Rudee, postarej se o Zanobu.”

„Postarám.”

S tím se Cliff obrátil na Zanobu.

„Zanobo. Přemýšlel jsem o tvém patriotismu.”

„No, vážně to není patriotismus.”

„...Ale Zanobo, prosím, dobře mě poslouchej. Pán Milis jednou řekl...”

A pak Cliff dál a dál kázal Zanobovi typickým milisovským stylem. Bylo fér nazvat ho mravokárcem? Také jsem to často zakoušel. Ale tohle byla situace, kdy šlo o život a o smrt, takže jsem to chápal. Zanoba mohl akorát poslouchat a suše se usmívat. Jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Rozhlédl jsem se kolem, zatímco jsem předstíral, že poslouchám, a spatřil jsem, jak spolu mluvily Elinalize a Roxy.

„Roxy. Prosím, postarej se o Rudiho. Ten chlapec se pod tlakem může zhroutit...”

„To mi nemusíš říkat.”

Bojíte se o mě? Chápu, že je trápilo, že Lara brečela. Ale kromě toho jsem nedokázal vymyslet žádný jiný důvod, proč by se o mě bály.

„Když bude v depresi, slož ho jako posledně. Nezapomeň.”

„No, jo... Nemyslím si, že by Rudi zopakoval takovou chybu.”

„No, tahle cesta by mohla být dobrá příležitost k poučení. Pořád se ti dělá mléko, že? Zkus nějaké nové hrátky, zatímco máš stále jiné tělo, mohlo by to být... žhavé.”

„Rudimu by se to možná líbilo, ale mě ne.”

Věřil jsem Roxiným slovům, ale... Promiň, jsem ten typ člověka, co své chyby opakuje. Pokud by Zanoba hypoteticky zemřel, není nemožné, že bych se zase rozsypal.

No, možná že Elinalize jenom žertovala, aby Roxy uvolnila. Jo, prostě to budu brát takhle. Elinalize byla stejná jako vždycky, dokonce i po porodu. Kdykoli promluvila, byly to jenom špinavé vtípky. Doufejme, že se při výchově dítěte bude krotit.

„No, tak já půjdu.”

„Ach, vrať se v pořádku.”
-------------------------------------------------

~ Tak jsem si předsevzala, že zimu přežiju bez nemocí a nachlazení, což se mi teoreticky povedlo. Ale pak stačilo ošklivé jarní počasí (a pravděpodobně nějaký ten blbec, co na mě prskl jedovatou slinu) a je to tu... Zatím žiju, ačkoli s neustále rostoucí armádou použitých kapesníků, takže pro dnešek jenom půlka kapitolky ／(x~x)＼  Druhá půlka na sebe snad nenechá dlouho čekat! ~

~ Výhodu to má takovou, že jsem shlédla všechno, co jsem chtěla (relativně) a přečetla několik novel, na které už jsem se dlouho chystala. Jup. ~

<Předchozí>...<Následující>