Kapitola 203 (2)

Část 4

Půl dne cesty k troskám, pak jsme se teleportovali do Nebeského paláce.

I Roxy se podařilo vstoupit do Nebeského paláce. Arumanfi se díval znechuceně, jak vysvětloval podmínky Roxina vstupu. Hned po našem příchodu obklopili magický kruh Sylvaril a dva další Pergiovi služebníci. Přísná bezpečnost jen kvůli jednomu jedinci, Roxy.

„Rudee. Tentokrát byl pán Pergius velmi štědrý, že dovolil, aby tato Magická rasa vstoupila do paláce...”

„Jo, díky.”

„...”

Já jsem si tím prošel bez zaujetí, ale Roxy mohla akorát v tichosti klopit zrak k zemi. Podmínka číslo jedna. V paláci musí Roxy zůstat zticha. A také se ničeho nedotýkat. A nechodit Pergiovi na oči. Jenom pak jí bude dovoleno tudy projít. Roxy to chápala.

„...”

Akorát že Roxy se zasněně dívala k dech beroucímu Nebeskému paláci. Zírala na palác před ní jako vesnický balík a tahala mě za rukáv. I když jsem teď zrovna vysvětlil, jak jí do paláce zamezili vstup. Poplácal jsem ji po rameni, aby s tím přestala. Zpod svého klobouku se na mě podívala, s mírně rudou tváří. Vážně vypadala jako rozpačitý balík.

„Ehm.”

Sylvaril si kvůli naší hravosti odkašlala. Nebylo to v pořádku, hlavně že nemluvila? Ačkoli byl Pergius znám svou velkodušností, pokud vůči Roxy projevíš příliš mnoho předsudků, o jeho podřízených se možná rozšíří špatné zkazky. A rozšíří je můj pes a kočka.

„No, tudy.”

Sylvaril nás vedla. S ostatními služebníky po boku jsme mířili do podzemí. Žádné prohlížení, ale s tím se nedalo nic dělat. To já jsem tady žádal o laskavost.

Přivedl jsem sem Magickou rasu, která se Pergiovi oškliví. Nevěděl jsem, proč to bylo tak složité, ale vážně musel mít Zanobu v oblibě, když jí dovolil průchod. Pergius chtěl Zanobu vážně udržet naživu.

„...Sylvaril.”

„Copak?”

„Prosím, znovu panu Pergiovi vyřiď můj dík.”

„Jistě.”

Byla to věcná odpověď.

U teleportační komnaty na nás čekala Nanahoshi. Stála za již aktivovaným magickým teleportačním kruhem. Když už jsme u toho, zapomněl jsem se jí zmínit o naší cestě. Možná se o tom někde doslechla a přišla nás vyprovodit?

„Zanobo... Slyšela jsem, že jdeš domů, ale...”

Nanahoshi se možná doslechla o situaci, ale vážně nevěděla, co by měla říct. S rukama založenýma na hrudi vypadala utrápeně. Zanoba k ní pomalu přišel.

„Ano, Nanahoshi. Jdu domů jako první.”

„...”

Nanahoshi se zatvářila komplikovaně. Vypadala trochu závistivě, ale taky trochu smutně.

„Nanahoshi, jednou nastane den, kdy se i ty vrátíš domů.”

Zanoba se nesnažil působit nafoukaně. Pro Nanahoshi, jejíž schopnost se vrátit byla neurčitá, to mohlo znít jako urážka.

„Jo, taky doufám.”

„Nanahoshi, nevzdávej se. Jednoho dne se vrátíš. Ale nešlo by to, pokud by ten domov byl pryč.”

S tímhle Zanoba ovinul paže kolem Nanahoshi a jemně ji poplácal po zádech.

„Možná budu daleko, ale budu se modlit, aby ses v bezpečí vrátila domů, Nanahoshi.”

Kdybychom byli v Japonsku, možná by se to považovalo za sexuální obtěžování. Ale Nanahoshi neprojevila averzi. Také kolem něj frigidně ovinula paže. V koutcích očí se jí skrývala jiskřička.

„No, děkuju, Zanobo, ehm, vaše výsosti.”

„Teď není zdvořilosti třeba. Každý den, co jsem s tebou a Cliffem strávil výzkumem, je nenahraditelná vzpomínka. Díků není třeba. Nebo spíš to já tobě dlužím poděkování.”

Hm, Zanoba a Cliff se s Nanahoshi sblížili kvůli tomu, co se stalo? To, že jí pomáhali s výzkumem, také prohloubilo jejich pouto. Jaká nostalgie.

„Ne, děkuju, kdybych já... bez přítomnosti tvé výsosti Zanoby by se můj výzkum rozhodně nedostal do nynější fáze.”

„Spíš bych se bez tebe nikdy nesetkal s panem Pergiem a propásl bych takovou praktickou metodu, jak se vrátit domů. Takže jsme vyrovnaní! Hahaha!”

Zanoba se pořád usmíval a oddálil se od Nanahoshi.

„Takže, Nanahoshi. V případě, že bychom se znovu nesetkali... opatruj se.”

„Dobře...”

Nanahoshi se s nervozitou podívala po mě. Jako by říkala: „Tohle znělo jako poslední rozloučení, ale copak není snadné se vrátit pomocí teleportační magie?” Tohle samozřejmě nebude poslední rozloučení. Zanoba jel jen na chvilku domů. A tak jsem jenom prostě kývl.

„No, mistře, pojďme.”

Se Zanobou v čele jsme zamířili do magického kruhu.

Část 5

Cíle magického kruhu byly trosky. Obvyklé teleportační trosky. Tyto trosky ležely na okraji království Shirone ve východních lesích. Bylo to zhruba pět dní cesty do hlavního města.

„Fuu...”

Když už nebyla pod vlivem žádného zákazu, Roxy si vydechla. A také se nevěřícně dívala na magický kruh, kterým dorazila.

„Vždycky jsem měla trochu zájem o magické teleportační kruhy.”

„Já už jsem teď na to zvyklý.”

„Pokud bych si zapamatovala, jak ten magický kruh vypadá, možná bych ho dokázala sama nakreslit...”

„...Ano?”

Jak Roxy zaslechla mou reakci, potřásla hlavou.

„Ne. Pán Pergius už řekl, že v paláci nechce Magickou rasu. Pravděpodobně proto, že by bylo nepříjemné, kdyby byla Magická rasa schopná použít teleportační magii, až by Laplace oživl. To si myslím. Kdybych si to zapamatovala, možná by mě zabil.”

Vážně? To možná nebyl hlavní důvod, ale mohl by to být jeden z nich. Ale sám Laplace by měl znát teleportační magické kruhy, takže to možná bylo zbytečné.

„Přestaňte s povídáním. No tak. Pořád si musíme vyzvednout naše zavazadla.”

To byl Zanoba. A tak jsme vyrazili z trosek.

U lesa jsme našli malou chatku a sesbírali jsme si zavazadla, co nám tam nechali. Pak jsme vyrazili do hlavního města.

Část 6

Než jsme se dostali do hlavního města Shirone, Latakii, slunce už zapadlo. Když Zanoba prošel městskými branami, vypadal hluboce dojatý. I pro mě to bylo dlouho, co jsem toto místo navštívil.

Scenérie se moc nelišila od toho, jak jsem si ji pamatoval. Na ulicích bylo hodně dobrodruhů připravených vyrazit do labyrintu. Ale, no? Od našeho příjezdu tu byla celkem napjatá atmosféra a ulice byly neudržované. Nebyli tu jenom dobrodruhové, zdálo se, že se tu potloukalo i spoustu dalších násilníků a podezřelých typů.

„Hm, během mé nepřítomnosti se počet žoldnéřů zvýšil. Vypadá to, že se blíží válka.”

Zanobův hlas zněl trochu šťastně. Jak mohl znít tak šťastně, když se blížila válka? Tak nějak jsem měl pocit, že to nebyla jen statečná přetvářka.

„Vypadáš šťastně.”

„Mistře, to proto, že bitva ti pozvedne ducha.”

„Ano?”

„Ano. To je to, co znamená být mužem. Není to stejné pro všechny?”

Vážně jsem to nechápal. Jako vzrušení, že člověk na vlastní oči vidí robota?

Nicméně jsme zamířili do domu, co nám Ginger připravila. Na noc tu zůstaneme, zítra se pak převlečeme, abychom ohlásili svůj návrat, a budeme mít slyšení u krále. Nepřekročili jsme hranici, takže to bylo trochu přitažené, ale měli jsme připravenou výmluvu. Pokud se na to nezeptá, tím lépe.

„Pane Zanobo, ráda bych nenápadně zůstala ve městě a nasbírala víc informací,” řekla Ginger a jala se k odchodu.

Zanoba ji zastavil. „Ech? Ginger, jsi rytíř. Neměla bys zítra jít se mnou a nahlásit náš návrat Jeho veličenstvu?”

„...Ne. I když možná jsem rytíř, také jsem tvoje královská stráž, pane Zanobo. Mám pocit, že je ve městě něco špatně.”

„No, tak do toho.”

„Ano!”

Zatímco se Ginger ukláněla, střelila po mě pohledem. Jako kdyby mi chtěla říct: postarej se prosím o pana Zanobu. Na oplátku jsem přikývl.

Takže, od teď to bylo skutečné. Slyšení u Paxe budeme mít jenom Zanoba a já. Z toho získáme nějaké ponětí, co měl Hitogami za lubem.

Nebo by se to mohlo stát naším bojištěm proti Bohu smrti. V tom případě popadnu Zanobu a uteču. Jak nás bude Roxy z venku krýt, ustoupíme mimo město. Tam budu moct použít magické brnění a bojovat s Bohem smrti. Anebo vzít nohy na ramena. To byly Orstedovy instrukce. V boji útočit z dálky. Za předpokladu, že má Meč očarování, bych měl mít s Magickým brněním výhodu v boji z dálky.

Pokud k boji nedojde... Obávám se, že Zanoba bude mašírovat do války. Bitva proti severnímu království, nevím, jak to dopadne, ale...

A také nevím, co Zanobu uspokojí. Jak Zanobu přivedu zpět? Co musím říct, abych Zanobu přemluvil? Pokud má Pax spadeno na Zanobův život, uváží to Zanoba? No, o tomhle popřemýšlejme znovu po slyšení.

Upřímně jsem nenáviděl, že jsem jen tak kráčel do očividné pasti. Bylo by snazší, kdybych prostě mohl celý hrad i s Paxem vyhodit z dálky do povětří. Ale vím, že to je nemožné. Orsted to zakázal a i kdyby to nezakázal, Zanoba by mě to nenechal udělat. Hrad byl symbolem národa a kdyby ho to najednou zničilo, stejně by dopadlo i království. Akorát by to nepřítele na severu podnítilo, aby zaútočil. V podstatě to bylo nemožné.

Nejistá budoucnost. Mohl jsem si akorát povzdechnout.

Nejdřív se postaráme o slyšení. Pak vymyslíme, co je třeba udělat.

„Rudi.”

Uprostřed mého rozmýšlení mě někdo poklepal po rameni. Otočil jsem se a spatřil jsem tam stát Roxy.

„Nejsi tu trochu napjatý?”

„Vážně?”

„Ano. Co kdyby ses trochu uvolnil. Nemůžeš být nedbalý, ale pokud budeš tak napjatý, během krizových okamžiků pro tebe bude těžké se pohybovat.”

Jak Roxy mluvila, začala mi masírovat ramena. Jejíma malýma, ale silnýma rukama. Chvíli jsem tam seděl a vychutnával si ty smyslné ruce.

No ano. Musím být flexibilní. Prozatím se prostě rozhodnout, co je mým cílem, a pak jít s proudem. Přinejhorším bude v pohodě, když budou žít Zanoba a Roxy. Včetně mého vlastního to byly tři životy. Tohle si nastavíme jako základní linii. Pak k tomu přidejme Ginger, to byly čtyři. Přežití nás čtyř a bezpečný návrat. Dokážu to?

„Děkuju. Díky tobě mám pocit, že mi z ramen spadlo závaží.”

Jak jsem to řekl, otočil jsem se. Roxy vypadala jako obvykle, se svýma ospalýma očima. Ale tak nějak byla něžnější než obvykle.

„Ne, obvykle bys byl mnohem hravější, kdyby ses uvolnil, Rudi.”

„...Jako třeba?”

„Jako že bys řekl: Roxy, co kdybys mi tentokrát namasírovala předek, třeba odtud. A pak by sis strhl kalhoty...”

„A-ale to je jenom, když jsme doma...”

„Ano. Doma chceš dělat akorát oplzlé věci,” řekla Roxy, jak mě hladila po tváři.

Byl to pocit, jako kdyby mě kárala. Sexy hrátky nebyly dobré? V předvečer bitvy, v její přítomnosti. Všichni by chtěli to samé. Nejenom já.

„Jenom žertuju. Nepomáhá ti to se uvolnit?”

„...Ach, jo. Pomohlo to.”

No ano, ramena mi povolila. S dostatečným napětím, co bylo v této situaci správné. Uvolněný, ale stále soustředěný. Bylo to tak akorát.

„No, odpočinu si na to zítřejší slyšení. Díky.”

„Dobře, dobrou noc, Rudi.”

Budu se snažit ze všech sil.

S touhle myšlenkou na mysli jsem spal.
-------------------------------------------------

~ A druhá půlka kapitoly pro všechny nemocné, napůl nemocné a už uzdravené. Příště bude slyšení s Paxem. ~

~ Já už se počítám mezi uzdravené, protože začínám mít chuť na jídlo. A tak na oslavu toho všeho dělám Kuře po macaoském způsobu. Jelikož to strašně dobře voní, sousedé mě pravděpodobně proklínají ^_^ ~

<Předchozí>...<Následující>