Kapitola 175.5 - Král meče

Kapitola 175.5 – Extra: Král Meče Černý vlk

Část 1

Tři dny poté, co Pergius Dola uzavřel partnerství s Ariel Anemoi Asurou. V posluchárně trochu dál od ženských kolejí na Magické univerzitě. Bylo to místo připravené pro šlechtu, které mělo různé využití.

Momentálně si toto místo zarezervovala princezna Ariel v přípravě na svůj tah. Před posluchárnou byly čtyři postavy. Byli to tři ženy a jeden muž. Rudeus Močál a Tichý Fedds – Sylphiette. Ty další dvě byly Králové meče, co se v sousedství nedávno proslavily. Byly to Eris a Ghyslaine.

„Tohle řeknu rovnou, na etiketu jsem zapomněla.”

„Já také neznám zásady vychování.”

Prohlásily ty dvě před dveřmi do posluchárny. Kvůli jejich postoji Rudeus pokrčil rameny a Sylphy se hořce usmála.

„Paní Ariel se o etiketu zase tak moc nestará. Pro doprovod není třeba nic víc než nejnutnější základy,” řekla Sylphy, jak smetla nitku, co spatřila na Erisině ramenu.

Při tomto chování se Erisiny koutky úst stočily dolů a Eris si založila ruce na hrudi. „Ale jsem také Rudeova manželka. Pokud se budu chovat divně, nebude to Rudea trápit?”

Jak to Rudeus zaslechl, překvapeně zamrkal očima. Nemyslel si, že by od Eris přišlo něco takového.

„Nejsem nijak zvlášť utrápený. Ale chci, abys nezapomněla mluvit zdvořile. Jinak Sylphy přijde o důstojnost.”

„...Ne, mě to nijak zvlášť nevadí. Na něco takového jsem si zvykla.”

Sylphy se poškrábala za uchem a našpulila pusu. Šikana, zkušenost převlékat se jako mužský doprovod, zvykla si na to, že jí ostatní říkali různě. I když si na to zvykla, samozřejmě to bylo těžké. Ale po 10 dnech bydlení spolu bylo nefér čekat od Eris pochopení.

„...”

Naopak když to viděla Eris, pomyslela si, že by se přece jenom měla snažit ze všech sil. Její pocity vůči Sylphy byly stále komplikované. Upřímně řečeno ještě neměla jasný obrázek o jejím místě v „rodině”. Ale nebrala ji jako nepřítele. Mnohem bližší to bylo pocitu kamarádství nebo možná spíš vlastenectví.

„Hm...”

Zatímco se Eris zamračila, shlédla na svůj úbor. Nebylo v tom žádné sebevědomí. Její oděv nebyl nijak směšný. Nebyl to formální úbor, ale Nina ji ujistila, že takový oděv Krále meče nijak nezesměšní. Ale ona byla tvrdohlavý Král meče.

„Můj oděv není divný?”

„Ne. Je v pořádku. Je to velmi skvělé.”

Když jí to Sylphy schválila, Eris přikývla se slůvkem „dobře”. Tak nějak jí přišlo, že Sylphino „v pořádku” jako souhlas stačilo.

„Nebo by byly lepší šaty? Přece jenom jsi mladá dáma z respektované rodiny. Takže by bylo lepší, kdybys vypadala jako mladá dáma?”

„Pokud s tím není žádný problém, tak to je v pohodě.”

Eris si přinesla i šaty a šperky, ale ještě je Rudeovi neukázala. Zatím neměla příležitost si je vzít... Tak nějak jí to nepřišlo vhodné, ani jednou si je neoblékla. Ukázala mu jenom negližé pro noční účely. Navíc v noci měla jen krátkou chvilku na to, aby je Rudeovi ukázala, neboť brzy vzalo za své.

„Co se týče etikety, nebude vadit, když se ji naučíš od Sylphy, dokud nedorazíme do Asurského království.”

„...Ne, nejsem neochotná ji učit.”

Eris se zhluboka nadechla. Stát se manželkou. Stát se ženou vhodnou pro Rudea. Zatímco si myslela, že to zvládla dobře, přece jenom nebylo dobré jenom trénovat šerm.

„Dobrá, pojďme.”

Po Sylphiných slovech Eris a Ghyslaine hluboce přikývly. Sylphy zaklepala na dveře před nimi a zvýšila hlas. „Paní Ariel. Přišly se představit Eris Greyratová a Ghyslaine Dedorudia!”

„Dále.”

Sylphy otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Kvůli balení byl v místnosti větší nepořádek než obvykle. Ariel byla usazená uprostřed místnosti. Sylphy se přesunula tak, aby stála vedle Ariel. Rudeus stál napůl cesty mezi Ariel a Eris. Rudeus si nejdřív položil ruku na hruď a uklonil se a pak rukou pokynul k Eris.

„Paní Ariel. Toto je Eris, Eris Greyratová. Určitě to už víš, je to šermířka s přezdívkou Bláznivý král meče. Na této cestě mi, Rudeu Greyratovi, bude dělat doprovod,” řekl Rudeus a pak na ni tiše zavolal: „Hej, Eris.”

Eris si všimla, že měla ruce založené na hrudi, a tak si položila ruku na hruď a uklonila se. Napodobila Rudea.

„Eris Greyratová.”

Byl to postoj, co se dal považovat za chabý, ale Ariel se jemně usmála.

„Je mi potěšení se s tebou setkat, Eris. Jsem druhá princezna z Asurského království, Ariel Anemoi Asura. Od raného věku jsem o tobě hodně slyšela.”

„Pche, určitě to nebylo nic pěkného.”

Jak to Ariel zaslechla, trochu se zasmála.

„To ano, to, co se doneslo do královského paláce, rozhodně nebylo pěkné. Ale nemám v úmyslu soudit člověka podle drbů. Drby jsou přece jenom pouhé drby.”

„...”

„Navíc takhle stát vedle Rudea je dostatečný důkaz. Lidé, co se shromažďují kolem Rudea, mívají jeden nebo dva podivné rysy, ale nejsou to špatní lidé.”

Eris spokojeně přikývla a založila si ruce na hrudi. Nohy dala od sebe zhruba na šířku ramen, byla to její obvyklá póza. Úplně zapomněla na pozdravení ve stylu mladé šlechtické dcery.

„Tak. Rudeus je úžasný. Zdá se, že to chápeš.”

„Ano... Budeme spolu jen krátce, ale každopádně se nemusíš bát.”

Ariel vsedě vyjádřila svůj dík. Jak to Eris viděla, jediným dechem si odfrkla a znovu se uklonila. Když Sylphy viděla Erisin přístup, poškrábala se za uchem a odkašlala si. Ještě před tím odkašláním ze sebe Eris vydala tiché „ach” a spustila ruce. Pak se zatvářila ztrápeně a ustoupila dozadu. Rudeus se při tomhle suše usmál a pokynul ke Ghyslaine.

„Toto je Ghyslaine, Ghyslaine Dedorudia. Známý Černý vlk Ghyslaine. Rád bych ti ji představil jako tvůj doprovod, paní Ariel.”

Ghyslaine o krok postoupila a poklekla na jedno koleno. Dívala se na Ariel jedním okem, byl to ostrý pohled.

„Ghyslaine.”

„Ráda tě poznávám, Ghyslaine. Já jsem druhá princezna z Asurského království, Ariel Anemoi Asura. Od chvíle, co jsi přišla do kraje Fedoa—”

„Chci se zeptat na jedno,” přerušila ji Ghyslaine a zeptala se: „Slyšela jsem, že když budu pro tebe pracovat, budu moct bojovat proti nepřátelům pana Saurose. Je to pravda?”

„Je to pravda,” odpověděla Ariel okamžitě na tuto drzou otázku.

Už od Sylphy slyšela, proč Ghyslaine chtěla být její stráží. Ghyslaine pomstí Saurose. Eris byla na oko Rudeovým strážcem, ale zdálo se, že se přidala z podobného důvodu a cíle.

„Pokud mě budeš následovat do Asurského královského paláce, určitě... najdeme pachatele zodpovědné za oklamání pana Saurose. Ne, najdu je. A pak můžeš máchat svým mečem, co srdce ráčí.”

Zdálo se, že Ariel znala okolnosti ohledně smrti Saurose Boreas Greyrata. Popravili ho, neboť přijal zodpovědnost za zmizení kraje Fedoa. Jeden ze čtyř feudálních lordů to naplánoval tak, aby oslabil moc Boreasů. Byl to výsledek intrik k oslabení sil prvního prince. Ariel si samozřejmě nevzpomínala, že by takový rozkaz vydala. Ale Ariel si myslela, že bylo možné, že v tom měl prsty člověk z její vlastní frakce. V tom případě by z toho vznikla obtížná situace... Ale i tak bez váhání nabídne hlavu toho člověka. Aby zachovala Rudeovu důstojnost, který jí Ghyslaine představil.

„Jsem v tvých rukách,” řekla Ghyslaine na jeden nádech a rychle vstala. Pohnula ocasem a vyslala pohled k Sylphy. „Takže co mám dělat?”

„Ehm. Od zítřka budeš strážcem paní Ariel. Na dnešní schůzce jsme se měli představit a jakmile budeš připravená na cestu, znovu za mnou přijď.”

„Dobře... a nemusíš mluvit tak zdvořile,” řekla Ghyslaine krátce a jedním krokem ustoupila vzad.

„...”

Ariel se znovu podívala na ty tři osoby před ní. Bláznivý král meče Eris, Černý vlk Ghyslaine. A člověk, co je povolal, byl nejsilnější mág mezi všemi Arielinými známými, Rudeus Močál. Ti lidé byli sice mocní, ale neodpřísáhli jí věrnost.

A za Rudeem stál Dračí bůh Orsted. Ačkoli to sám Rudeus popřel, zdálo se, že mu dal Orsted instrukce, aby se s Ariel spojil. Upřímně řečeno jí nebylo známo, co přesně Orsted plánoval. Ariel ho viděla jenom jednou. Stačil jediný pohled a zakusila nevysvětlitelný strach. I když si promluvila s Nanahoshi, stále neznala důvod jeho spolupráce, takže ji to trochu znervózňovalo.

Ale i tak si Ariel vzpomněla na ten záhadný pocit bezpečí. Bylo to proto, že měla před očima velkou sílu? I když věděla, že ji ta nezvladatelná síla mohla stejně dobře zničit? Špatně.

„Takže jsem ve vašich rukách.”

Ariel vstala a vyjádřila svou vděčnost těm třem lidem. Odpověděli podobně, nejprve Rudeus. A když Eris viděla, jak spěšně zareagoval, napodobila ho. A nakonec sklonila hlavu Ghyslaine.

„...”

Po tomto vyjádření díků se Ariel podívala na Sylphy. Necítila nervozitu, neboť ti tři lidé měli spojení se Sylphy. Nebylo známo, co měl Orsted za lubem. Ale Rudeus Orsteda následoval, aby ochránil svou rodinu. A tak Rudeus nezraní Sylphiette. A Sylphiette nezraní Ariel. Toto Ariel dávalo pocit bezpečí.

Zvláštní dík patří tobě, Sylphy.

Ariel v duchu sklonila hlavu před svou jedinečnou nejlepší kamarádkou, co stála vedle ní.

Část 2

V noci toho dne.

V jedné z mnoha taveren v Magickém městě Sharia. Ve velmi hlučném baru byl jeden obzvláště tichý koutek. V tom koutku seděla u baru vysoká žena a v tichosti pila ze svého šálku. Byla to tmavě hnědá, svalnatá žena ze Zvířecí rasy. Ačkoli byla ve středním věku, byla to krasavice. Ale i přesto se k ní nikdo nepřiblížil. Vznášela se kolem ní nebezpečná atmosféra. Bláznivý král meče byla existence, co evokovala strach, proto nebyla oblíbená. Navíc ačkoli byla učitelkou Bláznivého krále meče, ona pod tímto jménem známá nebyla.

Do této taverny přišel nový host. Zvonek nad dveřmi zacinkal a dovnitř vstoupila žena z kmene dlouhých uší, měla nádherné vlasy. Nádhernou tvář a stimulující tělo s výjimkou své hrudi. Ale navzdory její útlé postavě měla nepředstavitelně velké břicho. Byla těhotná. Při pohledu na takovou ženu ze sebe někteří lidé v taverně vydali potěšený hlas.

„Hej, nebylo to už dlouho?”

„Nevadí, že neproháníš muže?”

„No jo, slyšel jsem, že ses provdala.”

„Pojď se s námi napít!”

Za zvuků těchto radostných hlášek kráčela tavernou. Do toho jednoho koutku. K nejvzdálenějšímu místu na baru. Posadila se vedle toho místa, ke kterému se nikdo neodvažoval přiblížit. Okolí zadrželo dech.

„He~ej, Ghyslaine. Nechala jsem tě čekat.”

Ta žena – Elinalize radostným hlasem oslovila ženu ze Zvířecí rasy, co seděla na konci baru.

„Jdeš pozdě,” prohlásila Ghyslaine lhostejně.

„Nedá se nic dělat. Jsem těhotná... ach, pro mě pivo a něco k tomu,” požádala Elinalize hostinského.

Když muži v okolí zaslechli, že těhotná žena pije, zamračili se. I Ghyslaine si to myslela.

„Je v pořádku pít?”

„Na oslavu našeho šťastného shledání a k hovoru o smutném tématu. K obojímu je třeba pití.”

Když to Elinalize řekla, Ghyslaine to nemohla odmítnout.

„Neboj se, nebudu pít tak moc, aby to ovlivnilo dítě uvnitř. Konečně se nám to podařilo, je to dítě mého milovaného manžela.”

Elinalize si s okouzlujícím výrazem na tváři pohladila břicho. Jak to Ghyslaine viděla, zatvářila se překvapeně.

„Slyšela jsem, že jste pár, ale když si pomyslím, že se soustředíš na jednoho člověka.”

„Taky mě to trochu překvapilo. Ale Cliff je celkem úžasný. Chtěla bych, aby byl trochu flexibilnější, protože moc neposlouchá, ale ví, co chce, a cítí vůči sobě silný pocit zodpovědnosti. Když děláme erotické věci, snaží se ze všech sil, hýbe se a snaží se nejenom pro vlastní potěšení, ale i pro moje. To je velmi sladké... Ghyslaine, taky by sis měla brzy zkusit najít někoho takového!”

„Já jsem v pohodě,” odpověděla Ghyslaine rychle tváří v tvář té zamilované řeči. Už se vzdala života ženy. Říkala si, že bude kráčet životem jako šermířka.

„No... nebudu tě do toho tlačit.”

Po chvíli Elinalize přinesli pivo. V této oblasti bylo pivo trochu dražší, ale mělo nízký obsah alkoholu. Pro Elinalize to bylo spíš jako džus.

„Takže na shledání přátel, na zdraví.”

„Na zdraví.”

Ghyslaine si přiťukla svým korbelem s Elinaliziným. Ozval se uspokojivý zvuk. Ghyslaine a Elinalize. A tak se podařilo shledat původním členům Tesáka černého vlka.

„Bylo by skvělé, kdyby tu byli i Gisu a Talhand...”

„...A taky Paul a Zenith.”

Po tomhle byl ten radostný alkohol okamžitě tesklivý. Ale Elinalize původně přišla právě kvůli tomuto hovoru. Bylo by snazší, kdyby se nejdřív trochu opila, ale nebylo to nic, čím by se musela trápit.

„Ohledně Paula... je to škoda. Původně jsem měla první padnout já...”

„Ten chlápek měl v životě naspěch. Myslela jsem si, že to povede k jeho předčasné smrti.”

„Ach, tak mě tak napadá, že to jsi kdysi řekla.”

„Ty jsi to řekla.”

„Já?”

„Ach... vlastně mi nepřišlo nijak divné, že zemřel.”

„Paul byl až do konce skvělý... chceš si to vyslechnout?”

„Prosím.”

Když ji Ghyslaine požádala, Elinalize začala mluvit o Paulových posledních okamžicích. O tom, jak ho to oddělilo od jeho rodiny a jak po ní zoufale pátral. O tom, že i když byl takový sukničkář, že se zdržel žen a byl Zenith naprosto věrný. O jeho setkání s Rudeem a také o jeho konverzaci s ním. O tom, jak se Paul při tom hovoru tvářil šťastně. A nakonec o tom, jak zemřel, když chránil Rudea, o Paulově posledním okamžiku.

„Aha, ten chlápek se také změnil. Vzpomínám si, jak jste vy dva spolu blbli.”

„Ale, ale největší blbec jsi určitě musela být ty, Ghyslaine, ne? Vzpomínám si na tu dobu, kdy jsi při pohledu na Paula třásla ocasem.”

„To byl přelud. To bylo během hárání. A nejsem z kmene Adorudia. I když jsem šťastná, netřesu ocasem.”

„To je metafora, metafora.”

„Pche.”

„Ale tehdy jsi vážně byla roztomilá, Ghyslaine. Kdykoli se něco stalo, bála ses o něj, o Paula.”

„To je minulost. Zapomeň na to.”

Jak se Elinalize smála, hodila si do pusy kořeněnou pochutinu. Nahlas to tvrdé maso žvýkala. Jak to Ghyslaine viděla, také si vzala.

„Ach, tak ještě jedno, rozdělíme se.”

Elinalize postrčila svůj talíř ke Ghyslaine. Dva lidé jedli ze stejného talíře. Nějakou chvíli se neozývalo nic než žvýkání.

„Pro mě byl mnohem větší šok Zenith než Paul,” zamumlala Ghyslaine, když dojedli. „Nikdy by mě nenapadlo, že Zenith skončí takhle.”

„To je pravda. Zdá se, že Rudeus pátrá po něčem jako lék. A taky se zdá, že se trochu zotavuje.”

„...”

„Jednoho dne se určitě vrátí Zenith, kterou známe.”

„Vážně?”

„No, pravděpodobně to potrvá mnoho let.”

Ghyslaine se tiše zasmála a zatočila svým korbelem. „Doufám, že potom se budeme moct společně napít.”

„To je pravda. Potom zavoláme i Gisu a Talhanda, určitě to bude zábava.”

„Co se s nimi stalo?”

„Ach, když jsem rozpustila družinu s Talhandem—”

Potom ty dvě mluvily o různých věcech. O tom, co se stalo, když se družina rozpustila. O tom, co se stalo po manové kalamitě. O tom, co se stalo, když se setkaly s Rudeem. A nejenom o tom. Co se stalo během jejich dobrodružných dnů. Co se stalo, když vstoupili do kobky. Co se stalo, když Gisu hazardně hrál a prohrál všechny jejich peníze a pak to z něj družina vymáhala. Co se stalo, když Paul využil Ghyslaininy říje. Co se stalo, když té situace využila Elinalize a když ti tři chvilku žili nečestným stylem.

Obecně to byly dost trapné vzpomínky, aby se člověku nahrnula krev do tváří. Ale všechno jim přišlo nostalgické a chvěla se jim kvůli tomu srdce. Elinalize byla přiopilá a mluvila s přimhouřenýma očima. Ghyslaine byla taky už dávno na mol a hlavu měla podloženou rukou, ve tváři prázdný pohled.

„Ale, je nezvyklé, že piješ tak moc, vracíš se zpět do hostince?”

„Na tom nesejde. Žádný vlk na mě nezaútočí, protože už tu není,” řekla Ghyslaine, zatímco se podívala přes rameno. Hrubí dobrodruzi, co se s ní střetli pohledem, odvrátili zrak.

„Takhle jsem měla přijmout pozvání pana Philipa.”

„Philipa? Ach, ten z kraje Fedoa.”

„Aa, jednou se mě zeptal, jestli se chci stát jeho konkubínou.”

„To je celkem škoda. Kdybys to přijala, provdala by ses do bohaté rodiny.”

Po Elinalizině škádlivém hlase se Ghyslaine osaměle usmála.

„Nedokázala bych se slečně Eris podívat do očí.”

„Abys ty řekla něco takového, překvapuje mě, že to jsi ty.... ale ne!” řekla Elinalize s nakloněnou hlavou, zatímco se dívala na Ghyslaine.

Ghyslainin pohled byl velmi klidný. Byl to pohled plný krvežíznivosti.

„Pan Philip je také mrtvý. Nepřežil manovou kalamitu. Tělo jsem pohřbila a člověka, co ho zabil, zabila.”

„...Ale ne, vážně. To je celkem neštěstí.”

„Slečna Eris se provdala za Rudea...” Ghyslaine intenzivně zírala do stropu. „A teď je na řadě nepřítel pana Saurose.”

Jak z Ghyslaine sálala krvežíznivost, někteří hosté taverny pocítili nebezpečí. Ale Elinalize to ani v nejmenším nerozhodilo. Věděla, že ta žena vedle ní měla takovou povahu. Najednou z ní sálala krvežíznivost a najednou někoho přesekla. Ale Elinalize také věděla, že ona to nebude.

„Kvůli tomuhle jsem se stala strážcem princezny.”

„Aach,” povzdechla si Elinalize a také zírala do stropu. „Taky ses změnila, Ghyslaine. V minulosti jsi nebyla tak rytířská a nemělas takovou loajalitu.”

Po těchto slovech se Ghyslaine přestala hýbat a podívala se do svého korbele. Jantarový alkohol. A v něm se odrážela její tvář. Okamžitě došla k závěru.

„...Přece jenom jsem také člen kmene Dorudia,” řekla Ghyslaine a postavila se. Zvedla se ze svého místa a kráčela takovým způsobem, že by si nikdo nepomyslel, že byla na mol.

„Kam jdeš?”

„Vracím se.”

„Ale ale, jako vždycky jsi velmi náhlá.”

Elinalize pokrčila rameny a vstala. Vytáhla z kapsy pár stříbrňáků a hodila je na bar.

„Ghyslaine!” zavolala Elinalize na Ghyslaine, co užuž chtěla zmizet do nočních ulic. Ghyslaine nastražila uši a otočila se. „Ochraň Rudea a Sylphy v Asurském království místo mě! Oba to jsou moje roztomilá vnoučata!”

„...Nech to na mě,” odpověděla Ghyslaine a ocas jí směřoval přímo vzhůru.

Elinalize se vydala opačným směrem, nohy jí nesly směrem k domu, kde čekal Cliff. Měla za to, že když Ghyslaine byla její blízká přítelkyně, nemuselo se ani říkat, že přirozeně ochrání lidi kolem ní.
-------------------------------------------------

~ Konec 17. knihy, jáj! ~

<Předchozí>...<Následující>