Kapitola 176 - Odjezd do Asury

Část 1

Na putování vyrazí osm členů.

Ariel, Luke, Sylphy, Elmore, Kleene.

Ghyslaine, Eris a já jsme se přidali jako součást princeznina doprovodu.

Obrovský dvoukolový vůz a pět koní.

Přípravy na cestu druhé princezny Ariel Anemoi Asury, jež pocházela z velké země království Asura, byly nečekaně celkem prosté.

Údajně to bylo kvůli tomu, že jsme se vraceli inkognito. Skrývat před veřejností skutečnost, že se vracíme za pomocí teleportace.

Ale navzdory tomu, že to bylo inkognito, u bran do Magického města Sharia bylo seřazeno mnoho lidí. Ředitel Magické univerzity spolu se členy studentské rady. Generální ředitel Magické gildy. Vedoucí ateliéru s magickými nástroji. Mezi dalšími vedoucí různých organizací, členové královských rodin Magického triumvirátu a zastupující šlechta. Ti všichni Ariel jeden po druhém vyprovodili.

Vážně by mě zajímalo, jestli ty lidi neví, co to znamená inkognito. Ze všech možných významů toho slova ani jeden z nich nezahrnuje velké rozloučení s tak velkolepým doprovodem.

...No, i když tohle vyprovázení způsobí problémy, jsou to plody Arieliny práce.

Orsted je mocný, ale jeho konexe s lidskou rasou jsou mizivé. Možná přijde doba, kdy ty konexe bude potřebovat. Bylo mou povinností se s tím vypořádat místo něj.

Část 2

Teď je na čase odjet.

Budeme cestovat teleportací, na koni a vozem. Za pomoci magického teleportačního kruhu přenést koňský potah do Nebeského paláce, ten potom celou skupinu přenese jen kousek severně od Horní čelisti Rudého draka a od toho bodu budeme cestovat po souši na jih.

Pergius také zřídil magický kruh, který dokáže přenést i vozy tažené koňmo. Pokud Pergius tohle dokáže, chtěl jsem, aby poslal Arumanfiho do Asurského království, aby nakreslil magický kruh. Snažil jsem se to navrhnout, ale Pergius řekl, že ze všech třinácti lidí včetně něj jsou schopní kreslit teleportační magické kruhy jen dva. A to Pergius a Sylvaril.

Navíc se zdá, že teleportační kruhy se nedají nainstalovat jen tak někde. Teleportační magické kruhy v Nebeském paláci živí Pergiova magie, ale aby se dal aktivovat teleportační kruh, co bude sloužit jako přijímač, je třeba splnit jistou podmínku.

A tou podmínkou je magie.

V minulosti se využívalo míst s vysokou hustotou many a génius, který stvořil to, co se později nazývalo teleportační magie, vyrobil magický nástroj, který pravidelně aktivoval magii tím, že absorboval manu ze svého okolí. Jinými slovy teleportační kruhy se nedají nainstalovat na místech, které nemají vysokou hustotu many.

Kvůli těmto důvodům se i teleportační magické kruhy, co jsem použil na přesun na kontinent Begaritto, nacházely hluboko v lese a poušti.

Samozřejmě díky pozdějšímu výzkumu bylo možné udržovat magické kruhy aktivní tím, že se do nich pravidelně vkládaly magické krystaly. V tomto případě se to nazývá magie manuálního napájení.

Jelikož v Asurském království má většina oblastí nízkou hustotu many, většina tamějších magických kruhů jsou manuálního typu. Magický krystal se do nich vkládá během stavu nouze a když se nepoužívá, tak se zase vyndá. Jenom pár vybraných lidí ví, kam ten magický krystal umístit.

Konkrétně v této situaci byly zničeny oba typy. Jak ten typ, co nevyžadoval magický krystal, tak i ten, co jej vyžadoval. Všechno bylo zničené.

Lokace, vybavení a magický kruh. Pokud nemáme tyhle tři faktory, je nemožné vyrobit magický teleportační kruh.

Tak jak chtěl Pergius přijít do asurského královského paláce?

Prozatím mi řekli: „Tím se nemusíš trápit.”

Vypadá to, že kvůli Ariel mají v úmyslu zjevit se jako překvapení.

Část 3

„Úžasné. To je úžasné! Rudee! Hele! Město je tak malé!”

Jakmile nás to přeneslo do vzdušné pevnosti, Eris začala křičet. Když seskočila z koně, aby se podívala dolů na oblohu a nahoru na palác, začala obdivně křičet. Od dvacetileté ženy to byla nečekaně dětinská reakce. Nemohli jsme si pomoct a suše jsme se usmáli. Ale stejně mě to vážně zahřálo u srdce.

Po téhle Erisině reakci se nálada jednoho člověka tak nějak zlepšila. A to Sylvaril, co čekala před magickým kruhem. Při pohledu na bláznivou Eris v duchu cítila hrdost. Byla to dost velká hrdost, že byla vidět i s maskou na tváři.

„Doufám, že se ti líbí scenérie z Nebeského paláce Příboji chaosu.”

„Je to super! To je poprvé, co jsem viděla něco takového!”

Když Sylvaril viděla Erisin bezstarostný úsměv, její náklonnost k Eris se zvýšila. Upřímnost byla nejlepší taktika.

„Vážně, takže dovol mi se představit. Jsem první služebník pana Pergia, Sylvaril Prázdnoty. Těší mě, že tě poznávám.”

„Eris Greyratová!”

Zdálo se, že Eris byla celá nedočkavá, až se dostane do paláce. Byl to jen můj dojem, nebo jí to tam Sylvaril v dobré náladě ukazovala a dokonce sem tam i něco vysvětlila? Následovali jsme je, zatímco jsme sledovali tuto kouzelnou scénu.

Zatímco Sylvaril vysvětlovala Eris různé věci, vedla nás do přijímacího sálu. Měli jsme v plánu před odjezdem pozdravit Pergia.

„Takže jste přišli.”

Pergius jako vždycky hrdě seděl na trůnu v obklopení svých služebníků. Tentokrát jsme se jenom pozdravili. Takže když Ariel předstoupila a začala se svým formálním prohlášením... Eris svižně pokročila kupředu.

„Kdo jsi?”

Zděsil jsem se. Na mysl mi vytanul obraz Eris se zaťatou pěstí, jak praštila Pergia. Dokonce ani Pergius nebyl tak shovívavý, pokud bychom se s ním začali rvát. Když jsem se ji rychle pokusil zadržet, Eris poklekla na jedno koleno.

„Těší mě, že vás poznávám. Moje jméno je Eris Greyratová a nedávno jsem se stala Rudeovou manželkou.”

Omráčilo mě to. Počkat, kdože je ten člověk, co tak uctivě klečí?

„Obrněný dračí král Pergius Dola. Eris Greyratová. Vím o tobě. Trénovala jsi ve svaté zemi mečů a vyzvalas na souboj Orteda. Co jiného čekat od tvé přezdívky Bláznivý král meče.”

„Jsem pořád nevyspělá...”

„Och.”

Ačkoli se Eris snažila znít skromně, mluvila monotónně. Bylo možné, že si ta slova akorát zapamatovala a neznala jejich význam.

„Eris Greyratová. Tvůj přístup je obdivuhodný, líbí se mi.” Pergius vypadal šťastně. „V tomto případě se i já musím omluvit za počínání mého podřízeného během incidentu před osmi lety.”

Eris vzhlédla a zatvářila se zmateně. Ta tvář. Byla to tvář, co říkala: to si nepamatuju.

„Tím se netrap.”

„Vážně? ...Cením si toho.”

Pergius se zasmál a ledabyle potřásl rukou. Eris vstala a přišla ke mně, tvářila se, že je sama se sebou spokojená. Byla to tvář, co jako by říkala: když chci, taky to zvládnu, víš. Možná to hodně trénovala.

Každopádně se zdálo, že Eris se Pergiovi hodně zamlouvala. Jeho chování k ní bylo jiné než jeho chování ke mně. Jak jsem si myslel, každý měl rád upřímného člověka, co nic neskrývá. Je dobře, že spolu vycházejí.

„Následujte mě, prosím.”

Po Arielině pozdravení nás Sylvaril vyvedla z přijímacího sálu.

Teleportační magický kruh se nacházel na místě, ke kterému jsme se dostali vchodem a pak pár kličkami. Z teleportačního magického kruhu v zadní části momentálně prázdné místnosti sálalo slabé světlo. Sylvaril nám vysvětlila různé věci ohledně toho sálu, ale to vypustím.

Vstoupili jsme do magického kruhu.

Část 4

Konečným cílem teleportačního kruhu byly trosky. V těchto troskách na druhé straně byl dříve umístěn teleportační kruh. Byly to stejné trosky jako ve vnitrozemí kontinentu Begaritto a v Ranojském království.

Orsted tvrdil, že v minulosti bylo takovým trosek mnohem více a že se mnohé rasy svobodně přesouvaly mezi kontinenty. Toto naprosto zakázali, aby se to v případě války nedalo zneužít. Jistá dračí rasa toto pravidlo neměla ráda, a tak ty trosky, které používali, skryli pomocí bariér kolem. Na celém světě byli vždycky lidé, co se postavili světu pro vlastní pohodlí. Jelikož jsme se díky tomu mohli přesunout pohodlně, nehodlám je nijak obviňovat.

Trosky byly v hustém lese. Od údolí jménem Horní čelist rudého draka to bylo trochu na severozápad. Tuto informaci jsme si potvrdili předem.

Ale tady došlo k problému. Ačkoli bylo dobře, že jsme pomocí teleportačního magického kruhu přesunuli celý vůz, nemohli jsme ho dostat z trosek. Měli jsme tolik lidí, a přesto nás to nenapadlo...?

Zatímco mě tento fakt zarazil, Arieliny dvě služebné začaly vůz opatrně rozebírat. Dva lidé vůz plynule rozebrali a přenesli části vně trosek. A zatímco jsem o tom takhle přemýšlel, zdálo se, že celý vůz zabalili do malých balíků. Potom jsme části vozu naložili na koně a přesunuli jsme se do blízkosti hlavní cesty. Vůz znovu za chviličku složili.

Když jsme se dostali na hlavní silnici, stmívalo se, takže jsme se rozhodli na noc utábořit tady.

„Fuu...”

Kolem táborového ohně jsme si připravili jídlo. Na tomto místě s lesy v okolí se nebylo třeba trápit kvůli ohni nebo jídlu. Tím myslím, že jsme všechno nasbírali z netvorů, co na nás v lese zaútočili. Netvoři zvířecího typu a dřevo na otop (Trenti) a taky pár divokých travin. Dřevo na otop (Trenti) existovalo vážně všude. Jeden dokonce žil u mě doma, takže možná že Trentové byli další vládcové světa.

Normálně bych jen seděl na zemi, ale Arielina družina roztáhla koberec. Mám říct, co jiného čekat od princezny?

Sylphy a dvě služebné měly na starosti vaření. Nabídl jsem jim svou pomoc, ale jemně mě odmítly. No, se Sylphinými schopnostmi bych se jim jen pletl pod nohama. Jen pro případ jsem jim řekl, že můžu vyrobit nádobí a náčiní na vaření, kdybychom neměli dost.

Během vaření jsem se nudil. Napadlo mě, že budu hlídkovat v okolí, abych družinu varoval před blížícím se nebezpečím, ale to už dělaly Ghyslaine a Eris. Vypadalo to, že na mě řada nedojde. Na této cestě jsem neměl žádnou práci. Tohle bylo poprvé, co jsem něco takového zažil. Nikdy jsem to nezažil, dokonce ani když jsem cestoval sám a přidával jsem se k ostatním družinám. Jelikož jsem měl nadbytek magie, vážili si mě jako člověka, co byl užitečný v mnoha ohledech. Od pročištění vody až k výrobě nádobí.

Jelikož jsme teď s sebou měli několik služebných, co dokázaly použít magii, zdálo se, že práce, co byla obvykle moje, zmizela.

No, mojí prací nebylo starat se o Ariel. Jelikož jsem bojoval proti Hitogamimu, potřeboval jsem určit, kdo je jeho apoštol a porazit ho. Naším momentálním závěrem byl Luke, Darius a ještě jeden člověk. Byla vysoká pravděpodobnost, že je apoštolem Císař severu nebo Bůh vody. Od Orsteda jsem si vyslechl způsob, jak se s nimi vypořádat. Mnohokrát jsem si v duchu simuloval to, co jsem se naučil, ale měl bych to vyzkoušet ve skutečném souboji.

„...Každopádně,” zamumlal jsem a podíval se na Luka.

Byla to úžasná obrněná postava, stále blízko Ariel. Byl v pozici, kdy by v kritickém okamžiku Ariel okamžitě ochránil.

...Pokud byl Luke Hitogamiho apoštolem. A pokud bych se ho rozhodl nezabít. Přemýšlel jsem, co by Orsted s Lukem provedl. Luke byl pro Ariel důležitý. Až se Ariel stane králem a Orsted bude od Asury požadovat asistenci, bylo by špatné, kdyby Ariel radil Hitogamiho apoštol.

Ne, Asurské království Orstedovi přijde na pomoc až v daleké budoucnosti. Což znamená, že v té době už bude Luke pravděpodobně mrtvý. Takže na tom pravděpodobně nesejde. Ale kdyby Ariel okamžitě zemřela, nemělo by smysl, aby se stala královnou. Ne, ta událost, kdy se [Ariel stane královnou], se určitě stane rozhodujícím bodem. Nebo možná, že ta událost, kdy [se králem stane První princ], možná byla předzvěst našeho špatného konce. Ano... Jen pro případ se na to Orsteda při příští příležitosti zeptám. Ale nevím, jestli mi to řekne.

Orsted mi neřekl podrobnosti o událostech za 100 let v budoucnosti. Zeptal jsem se ho na ten Hitogamiho výrok [Pokud zemřu, svět bude zničen], ale Orsted akorát odpověděl: „Ta možnost tu existuje.” Mám pocit, že pokud zabije Hitogamiho, nevadí mu, co se stane potom.

No, i kdyby v budoucnu svět zanikl, moje já v přítomnosti si nemůže dovolit se tím trápit. Prozatím je mým cílem co nejlépe ochránit svou rodinu. Bylo by to nezodpovědné, ale nemůžu být tak tvrdohlavý. S budoucími událostmi se musí popasovat lidé té generace.

Ale pomůžou moji potomci Orstedovi, i když budou dopředu vědět, že to zničí svět? Nebo možná že mu pomůžou, aniž by to věděli. Pokud je to ta druhá možnost, tak je to trochu žalostné. Abych se na tu možnost připravil, bylo by lepší, kdybych jim zanechal nějaký vzkaz.

„Rudi, jídlo je připravené. Ghyslaine, Eris, taky pojďte jíst!”

Ta slova mi přetrhla myšlenky. No, až se vrátím z Asurského království, měl bych o tom napsat do deníku. Mám tendenci na věci zapomínat.

Večeře byla výborná. Co jiného od Sylphy čekat. A ty druhé dvě služebné jsou také úžasné. Ačkoli nemáme moc zásob s jídlem, dokázaly uvařit něco tak dobrého. Až budu mít příště čas, měl bych je požádat, aby mě to naučily.

Část 5

Noc.

Ariel jako jediná spala ve stanu, zatímco my ostatní jsme drželi noční hlídku. Měli jsme ji po dvou. Takhle řečeno nás bylo sedm vyjma Ariel. Takže jsme měli tři hlídky.

Ten jeden nadbytečný člověk hlídkoval v okolí. Já, Sylphy, Eris a Ghyslaine. Všichni jsme měli schopnost porazit netvora sami.

„Jdu hlídkovat v okolí.”

První den jsem byl na řadě já. Jak jsem tohle řekl ostatním, vydal jsem se od táborového ohně pryč. Do hlubokého lesa přede mnou.

V té naprosté temnotě byl jediným zdrojem světla pochodeň, co jsem měl v ruce. Ale věděl jsem, že v této oblasti nebyli žádní netvoři. Ale mít se na pozoru nebylo nikdy špatné.

„...”

A pak zhruba po 5 minutách chůze. A celkem daleko od táborového ohně. Se v temnotě najednou objevil chlápek. Muž s rozpuštěnými stříbrnými vlasy a zlatýma očima jako špendlíkové hlavičky. Muž s děsivou tváří, co se podobala ďáblovi. Objevil se z temnoty.

„Eek!” vykřikl jsem bezděky a pochodeň mi užuž vypadla z ruky. „Ha....... Omlouvám se. Dobrá práce. Orstede.”

„Aa.”

Zatímco jsem ho zdravil, posadil jsem se na kořeny nedalekého stromu. Orsted se také posadil na kořen na protější straně. Orsted nás následoval. Zdálo se, že o tom věděl i Pergius. Protože aby nás následoval, použil magický kruh.

A tak jsme si během putování naplánovali dobu kontaktu. Jelikož by bylo příliš podezřelé, kdybychom se stýkali moc často, stýkáme se jen jednou za pár dní a jenom během mé hlídky.

„Co je nového?”

„Luke neudělal nic podezřelého. Cesta jde také hladce.”

A dokončil jsem své obvyklé hlášení. Jelikož to byl první den, nebylo toho moc co říct. Zdálo se, že ani Orsted nic nečekal a dál se na to nevyptával.

„To je dobře. Možná že se pár dní nic nestane.”

„Jo.”

„Jen si dávej dobrý pozor, až projdete Horní čelistí rudého draka.”

„Dobře.”

Horní čelist rudého draka. Bylo to spojující údolí v pohoří Rudého draka, co oddělovalo severní část Centrálního kontinentu a Asurské království. Údolí s cestou, co se nijak nerozdvojovala a byla dost široká, aby tam kolem sebe projely dva velké vozy. Jen tak mimochodem v Dolní čelisti rudého draka mě Orsted skoro zabil.

Když projdeme údolím, dojdeme do velkého lesa. V Asurském království to byl známý les. Říkalo se mu Bradka rudého draka. Ale často se spojuje s údolím na severu a říká se mu Horní čelist rudého draka.

A také i když to bylo území Asurského království, na jih od lesa byly hranice. Tam byly hradby jako Velká čínská zeď, jako kdyby měla obklíčit jižní stranu lesa, a bylo tam nasazeno pár stovek vojáků. To aby zabránili netvorům vstoupit od jihu a také se připravit na invazi ze Severu. Byly k tomu různé důvody.

A to nejdůležitější bylo. Tento hluboký les se často využíval k tomu, aby si to vyřídili s důležitými lidmi. Jakmile vstoupíte do lesa, bylo to místo, kde nebyli žádní svědci. V některých oblastech toho lesa byli silní netvoři a po severních a jižních stezkách se plížili loupežníci. Bylo to skvělé místo na utajenou vraždu.

Pokud Darius dostal od Hitogamiho radu, na toto místo pošle své vrahy. Poslat vojáky do severní části Horní čelisti rudého draka by se přece jenom považovalo za invazi do jiné země. Pokud by na princeznu zaútočili, až by prošla jižním kontrolním stanovištěm, určitě by z toho byl velký poprask. Pro Daria by to byla špatná vizitka. A proto byla první šance princeznu zabít tady. Pokud to bude na tom místě, budou moct Ariel zabít s nejmenším možným rizikem. Tak to předpověděl Orsted.

„Takže to bude podle plánu.”

„Ano.”

Pokud připravili útok, jet po hlavní silnici bude pravděpodobně riskantní. Jelikož bude hlavní silnice riskantní, navrhnu alternativu. A zároveň s tím budeme moct jít vystopovat Tris a její tlupu loupežníků.

Pokud nedojde k žádnému útoku, přijde na řadu Orsted. Hra v naší režii. Kvůli tomu jsme si udělali zásobu povolávacích svitků a také magických krystalů. Zjistíme, že magická zvířata v této oblasti někdo ovládá. Takový byl plán.

„Pokud dojde k útoku, je vysoká pravděpodobnost, že se objeví Císař severu Auber Corvette. Dávej si na něj pozor.”

„Ano. Jak jsme plánovali.”

„Och...”

Pokud Asurské království najalo Císaře severu a Boha vody. Orsted měl za to, že byla vysoká pravděpodobnost, že na vraždu vyšlou Císaře severu. Šermíř jménem Auber. Zdálo se, že byl v takových pracích dobrý.

Nepředvídatelný šermíř, co symbolizoval styl Boha severu. Všechno na něm, od jeho účesu a oděv až po styl boje, bylo jedinečné. Muž nadaný v překvapivém útoku. Paví meč Auber Corvette.

Eris jsem už předem informoval, že tu byla možnost, že bude bojovat s ním a Bohem vody. Pokud se nepletu, Eris se nějakou dobu učila šerm od Reidy a Aubera. Určitě bude obtížné bojovat proti svým dřívějším mistrům. Ačkoli jsem si myslel tohle, jenom si založila ruce na hrudi a odpověděla: „Ano! Nemůžu se dočkat.”

Přemýšlel jsem, jestli si s těmi dvěma lidmi nevytvořila žádný blízký vztah jako třeba u Ghyslaine. Tím jsem myslel, Eris, copak nemáš ve Svaté zemi mečů přátele? Trochu mě to trápilo.

„Trápí mě to.”

„Co?”

„Ty.”

„...”

„Musím říct, že ohledně této nadcházející bitvy jsi příliš optimistický.”

Optimistický. Přemýšlel jsem, jestli měl pravdu. Možná ano. Ale byl jsem připravený.

Také jsem měl instrukce, co dělat. Ačkoli tu byla šance, že Auber nepřijde, stejně jsem si nasimuloval několik způsobů, jak se s ním vypořádat. A také v mysli vím, že to je strašlivě silný protivník. A teď zbývalo se s ním jen v klidu vypořádat. Zatímco nemůžu říct, že by to byl dokonalý plán, nebyl důvod se cítit víc nervózně, než bylo třeba... pravděpodobně. Nebo spíš v tomto bodě bych se měl uvolnit, to bylo efektivnější... pravděpodobně.

„Jen pro případ si vezmi tohle.”

Orsted si z náprsenky vytáhl několik svazků papíru. Byly to svitky, na kterých byly nakreslené složité magické kruhy.

„Je to magický kruh na léčivou magii řádu krále. Zmínil ses, že léčivou magii dokážeš použít jen na pokročilý řád. V případě nouze použij tohle.”

„Ano...”

Léčivá magie řádu krále. Jak moc to mohlo člověka vyléčit? Dokonce i při velkém zranění jako chybějící údy je taková magie mohla nechat znovu dokonale dorůst. Moje schopnost obrany a vyhýbání a nepřítelova schopnost útoku. Na základě těchto faktorů by bylo lepší mít léčení alespoň na této úrovni.

„Takže dokonce i léčivá magie řádu krále má magické kruhy.”

„Téměř všechna magie na tomto světě se dá napodobit magickými kruhy.”

„Téměř... takže existuje magie, u které to nejde?”

„Například některé jedinečné magie se zvláštní invokací.”

„Jako třeba?”

„Vycí magie, co používá Zvířecí rasa, a gravitační magie používaná dračím kmenem. Tyhle věci se nedají napodobit, pokud nepochopíš jejich logiku.”

Vycí magie, to je to, čemu jsem říkal Zvuková magie? Jednou jsem tím někoho překvapil. Úroveň, na které to dokážu používat, je tak akorát na vyděšení lidí, ale nevím, jestli to bylo kvůli té magii nebo ne.

„Ačkoli jsem četl, že tvé budoucí já dokonale ovládlo gravitační magii, pravděpodobně by na to bylo třeba značné množství času. Výzkum, pochopení a trénink.”

„...Orstede, slyšel jsem, že dokážeš použít všechny techniky na tomto světě. Dokážeš použít i gravitační magii?”

„Ano, ačkoli to není moc uživatelsky příhodná technika.”

Ach, takže můžeš. To se dalo čekat.

„Ale předpokládám, že ji neznáš od narození... Taky ses je musel všechny naučit jednu po druhé, že?”

„Ano.”

Aha. Momentálně si nedokážu představit základní princip, ani kdyby mi o tom řekl. Časem to ke mně možná přirozeně přijde, jak funguje antigravitace a podobně.

No, než abych se hnal za tím, co nevím nebo jestli se to můžu naučit, bude lepší dělat, co zvládnu teď. Takové věci můžou počkat, až budu mít trochu víc prostoru se nadechnout. Správně. Takže teď další záležitost k diskuzi je... Luke.

„Tak mě tak napadá, Orstede. Za předpokladu, že je Luke Hitogamiho apoštol, je na mě, jestli ho musím zabít nebo ne, že?”

„Správně.”

„V případě, že Luka nezabiju a že se princezna Ariel stane královnou, co se s ním stane?”

„Nic se nestane. Až k tomu dojde, také se dostane ze spárů Hitogamiho.”

„Je v pořádku předpokládat, že se objeví jenom tři Hitogamiho apoštolové? Můžeme ho nechat jen tak?”

„Nebude to problém. Hitogamiho apoštolové zůstanou stejní, dokud nenastane výsledek jeho budoucí předpovědi.”

Dokud nenastane výsledek jeho budoucí předpovědi? Něco tak důležitého jsi mi měl říct dřív! Co to kruci, co kdybych si myslel, že se apoštolové můžou změnit uprostřed boje?

„A rozhodující okamžiky jsou něco jako hranice Hitogamiho vhledu do budoucnosti. V tomto případě je rozhodujícím okamžikem, jestli se Ariel zbaví nebo nezbaví Grabella a Daria a stane se královnou.”

„Takže do té doby se apoštolové nezmění?”

„Správně.”

Muu, necháváš si takové důležité věci na později... No, to prozatím nevadí. Řekněme, že je dobře, že o tom vím teď. Dokud tohle neskončí, apoštolové se nezmění. A když tohle skončí, apoštolové naopak automaticky přestanou být apoštoly. No, pořád tu je možnost, že se znovu stanou apoštoly.

A podle Orstedova tónu... Pokud nějaký apoštol zemře před tím, než se Hitogamiho předpověď vyplní, nemůže ho nahradit. To byl důvod, proč je zabít.

„...Teď se vrať. Pokud si nepospíšíš, bude to podezřelé.”

„Dobře.”

S tím jsem dokončil naplánované setkání s Orstedem.

Rychle jsem se vrátil k táborovému ohni a nahlásil jsem, že v okolí tábora nebylo nic, co by stálo za povšimnutí. Dokončil jsem svou hlídku a přikryl jsem se dekou.

Takhle uplynul první den naší cesty do Asurského království.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>