~ Nemám ráda bojové scény... při překládání nějaké takové se sekám co třetí čtvrté slovo a říkám si: já, takový pacifista, tady popisuju takovou řežbu... a tak si to v duchu představuju a koumám a koumám a trvá to strašně dlouho (=____=) Každopádně pokud tam najdete nějakou joo velkou botu, co se vymyká fyzikálním i jiným zákonům, písněte prosím do komentářů i s návrhem na opravu...
\(^-^)/ ~
Mrknutím oka uběhl rok. Změnilo se roční období a vrátila se zima.
Už je mi 18. Co se týče školy, bezpečně jsem postoupil o další stupeň a brzy ze mě bude čtvrťák. Výzkum pokračoval dobře, nemám nic moc zásadního k hlášení.
Ačkoli já jsem úspěšně prospěl, Elinalize musela ročník opakovat. Protože odjela na půl roku, i když byla jen obyčejný student. I když jí to nijak zvlášť nevadilo, cítil jsem se za to trochu zodpovědný, protože odjela kvůli mým rodinným potížím.
Jen tak mimochodem, Sylphy má také chabou docházku, ale známky má nejlepší na škole. A jelikož je také osobní stráž princezny Ariel, také úspěšně postoupila do dalšího ročníku.
Všechno je samozřejmě v pořádku i doma. Lucy roste dobře. Odstavili jsme jí od kojení velmi brzy a teď už hltá dětské jídlo.
A před pár dny zničehonic. Mi poprvé řekla „Ru—Di—”. Ne „papa” nebo „tati” nebo „Mr. Bubble”, ale Rudi (Pozn.: Určitě zase nějaká narážka, protože to jinak nedává smysl, ale čert ví jaká...). No, doma mi nikdo neříká táto, takže se s tím nedá nic dělat. A přesto Sylphy říkala „Ma—Ma—”, ale to bylo určitě kvůli Sylphiným rodičovským schopnostem. Možná bych si měl změnit křestní jméno na Papa. Ne, konec konců se učí mluvit. Měl bych být trpělivý. Až trochu víc vyroste, rozhodně mi řekne táto. Ach, proč už tahle holka po stěží jednom roce mluví? Je moje dcera génius? Ne, dokonce i já vím, že to je normální. Děti začnou dřív nebo později mluvit. Sylphy a Lilia ji pilně učily mluvit, takže tohle jsou plody jejich práce. Ale stejně, moje holčička už mluví, nemůžu si pomoct a říkám si, že je úžasná. Ale tímhle tempem začne brzy říkat věci jako: „Nechci, aby se moje kalhotky praly s těmi tátovými.” Nemůžu se dočkat!
Jak Lucy vyrostla, i Sylphy se přestalo tvořit mléko. Ta sladká, delikátní chuť, co chutná po vzrušení, je pryč. Je to škoda, ale s tím se nedá nic dělat. Zároveň s tím se i její zvětšená prsa vrátila do normální velikosti. Malé taky nejsou špatné, ale cítím se trošičku osaměle, že ten bonusový čas je pryč.
A také jelikož už nepotřebujeme kojnou, naše smlouva se Suzannou skončila. Tohle je také osud. Pokud bude kdy potřebovat, pokusím se jí pomoct. Jako kdyby její děti nastoupily na školu, potom jí pomůžu, kde budu moct. Ale v té době už možná dostuduju. Možná o to budu muset požádat Norn.
Norn a Aishe se daří dobře. Obě dvě zároveň výskají, jak je Lucy roztomilá. Z jejich úhlu pohledu je rozhodně jako jejich mladší sestřička.
Také jsem si vyslechl jejich strategickou poradu za žebříkem. Výsledek byl: „Nehádejme se před Lucy.” Kromě toho měly také různé jiné plány. Většinou se to týkalo toho, jak se ukázat jako skvělé starší sestry a tak.
Poslední dobou mezi nimi jen vzácně dochází k ošklivostem. Lidé se přirozeně stávají slušnějšími, jakmile mají někoho, kdo k nim vzhlíží. Pokud jsou kvůli Lucy ochotné se udobřit, pak je to úžasné.
Roxina učitelská kariéra jde dobře. Obyčejní studenti se jí z nějakého důvodu bojí. Zdá se, že ve své třídě nemá žádné špatné studenty a prozatím si užívá šťastný učitelský život.
Zenith je pořád stejná. Někdy jí s Norn, někdy pleje s Aishou. Někdy drží Lucy za prstíčky a usmívá se. A také po Aishině a Nornině narozeninové oslavě se Zenith začala celkem často usmívat. Byl to malý, delikátní úsměv, jen stěží zacukání svalů. Ale každý dokázal říct, že to je úsměv. Pořád nedokáže mluvit a jinak je skoro bezvýrazná. Ale opravdu se dobře uzdravuje. Tomu věřím.
Dneska se konala maturitní ceremonie.
Ačkoli uvítací ceremonie se koná venku, maturitní ceremonie se koná uvnitř. Až do dneška jsem ještě nevkročil do tak velké auly. V ní bylo velké jeviště a všichni maturanti jeden po druhém obdrželi svůj maturitní certifikát. Nanejvýš kolem 500 lidí. Ačkoli celkový počet studentů přesahoval 10 tisíc, odmaturovalo jenom 500. Obávám se, že tento sedmý ročník začínal se skoro 2 tisíci lidí. Jak postupovali ročníky, studenti jeden po druhém odcházeli, až zůstali jenom tihle. Dalo se sem snadno zapsat, ale bylo těžké odmaturovat.
Magie pokročilého řádu a Kombinovaná magie byly velmi obtížné, takže mnoha lidem se nepovedlo postoupit kvůli nízké magické moci. A co se týče ostatních, dokonce i lidé s nadáním si mysleli, že jim stačí se naučit magii základního řádu. A pravděpodobně bylo spoustu jiných, co odešlo z jiných důvodů. Ale jelikož já jsem byl zvláštní student, škola se o mě dobře starala.
Vedle maturantů se seřadili učitelé. Dohromady zhruba tisíc lidí. Měl jsem pocit, jako kdyby jich bylo ještě víc než maturantů. Realisticky tu bylo nanejvýš dvě, možná tři stovky učitelů. Ale to už bylo dost. Dávalo smysl, že kabinety zabíraly celou jednu budovu.
Mezi nimi byla jedna obzvláště malá postava, a to Roxy. Dokonce i z dálky se zdálo, že zářila, a okamžitě jsem ji zahlédl. Jen tak mimochodem. Obyčejní studenti měli dneska volno.
Úvodní a závěrečné ceremonie byly dobrovolné. Nejenom to, abyste se jich mohli účastnit, potřebovali jste zvláštní svolení. Jako kdyby ta samotná ceremonie byla nějaké zvláštní privilegium.
Já stál vedle studentského výboru.
Studentský výbor se účastnil celý. Ale já jsem znal jenom čtyři jeho členy: Luka, Ariel a její dvě služebné. A taky Sylphy. Sylphy vypadala v práci stejně hrozivě jako vždycky. Nebylo to tak dávno, co si Sylphy pletli s chlapcem. Ale teď jí vlasy dosahovaly k ramenům a její ženskost se vážně začala ukazovat. Možná to bylo tím, že se stala matkou. Byla jako kariéristka. Roztomilá a skvělá. Chtělo se mi světu nahlas oznámit, že to je moje manželka!
Ale taky mě něco překvapilo. Norn seděla vzadu se studentským výborem. O tom jsem nikdy nic neslyšel.
Neříkejte mi, že se přidala ke studentskému výboru? Letos ještě neoficiálně, ale příští semestr oficiálně? Pokud měla v plánu to oznámit na uvítací ceremonii, pak jako její bratr budu velmi šťastný.
„Zástupce maturantů! Rinia Dedorudia! A Pursena Adorudia! Je mi ctí vám dvěma předat tyto maturitní certifikáty a potvrzení o řádu D v Magické gildě.”
Riniu a Pursenu vybrali jako zástupce maturantů. Ačkoli se jednu dobu dostaly na scestí, nakonec skončily s výtečnými známkami. Kromě toho to jsou princezny Zvířecí rasy s klanu Dorudia. Na základě jejich postavení nebyly žádné stížnosti.
Dalo se to čekat. Při výběru zástupců maturantů bylo očividným kritériem vysoké společenské postavení. Pokud se váhá mezi prostým člověkem a šlechtou, pak se očividně vybere šlechtic. Takhle tím vznikne méně problémů a nezraní to city šlechty. Pokud má prostý člověk mnohem lepší známky, pak je to samozřejmě něco jiného. Roxy byla také význačná, ale nemyslím si, že ji vybrali jako zástupce ročníku. Magická univerzita se oficiálně pyšní tím, že vítá všechny studenty. Ale jelikož je to lidská instituce, pořád tu jsou nepsaná pravidla.
„Rinio Dedorudio. Je mi ctí.”
„Purseno Adorudio. Je mi ctí.”
„Nechť se vydáte po cestě magie.”
Rinia a Pursena vstaly a vyhlížely velkolepě. Vystoupaly na jeviště a obdržely své maturitní certifikáty.
Během období říje se všude vyrojili nápadníci, co jim vyznávali lásku, ale všechny je ztloukly do němoty. Jak stály na vršku z hromady těl a mumlaly: „Jsme příliš silné ~mňau.” a „Byla to jen prázdná slova ~haf.” Ten hrůzu nahánějící pohled mám pořád živě v paměti. To vzezření krále. Za jejich siluetami vidím stín krále zvířat.
Tu noc strávily v taverně a říkaly: „Nepotřebujeme muže ~mňau!” a „Správně, muži můžou jít do háje ~haf!” A utápěly se v alkoholu.
Když závěrečná ceremonie skončila, zastavil jsem se v Nanahoshině výzkumné laboratoři.
„Kaf, kaf.”
Nanahoshi kašlala a byla zabalená jako slunéčko sedmitečné.
„Zase nachlazená?”
„Kaf... vypadá to tak.”
Nanahoshi měla tenhle uplynulý rok celkem nalomené zdraví. Vždycky se suchým kašlem nebo s horečkou. Vždycky jsem ji vyléčil detoxikační magií. A brzy zase onemocněla.
„Možná bys měla začít žít trochu zdravěji.”
Nanahoshi v podstatě nikdy neopouštěla svůj pokoj. Když to bylo nutné, tak šla ven, ale celý rok v podstatě trávila v laboratoři. Na oběd si došla do jídelny, ale to je tak celé. Snídaně a večeře jsou jenom zbytky a každý den opakovala tenhle nezdravý životní styl. Její imunitní systém se nakonec samozřejmě zhorší a snadno onemocní. Nechci jí nadávat, ale je třeba, aby se o sebe lépe starala.
„Co kdyby sis udělala malou přestávku, aspoň dokud se to nezlepší?”
„Výzkum jde dobře, zrovna teď bych neměla přestávat.”
Jak to řekla, otočila se k magickému kruhu. Nanahoshin výzkum šel vskutku dobře. Před pár měsíci úspěšně dokončila fázi 2. Přivolání shodného víčka k PET lahvi z fáze 1.
A teď jsme ve fázi 3. Povolat živoucí bytost jako rostlinu nebo malé zvíře. Na tom momentálně pracujeme. Ještě chvilku a možná se na tomto světě objeví zelenina z předchozího světa. Rozhodně to jde dobře.
„Dneska začněme s experimentem fáze 3.”
„Neměli bychom počkat, až dorazí Cliff a Zanoba?”
„Ach, správně. Mohl bys pro ně tedy zajít?”
Zakroutil jsem hlavou. „Promiň, oba mají den volna.”
„Oba? Jaká vzácnost, kvůli čemu?”
„Závěrečná ceremonie.”
„Maturita... Ach, to už je tady?”
Nanahoshi se zamračila. Nechtěla slyšet o maturitní ceremonii. Protože to značilo další rok, co byla zaseklá na tomto světě.
„Rinia a Pursena odmaturovaly. Obě mají v plánu jet domů, takže pro ně chci uspořádat rozlučkovou oslavu. Taky přijď.”
„...Ech, dobře.”
Rinia a Pursena byly jedny z Nanahoshiných sporých kamarádek. I když slovo kamarádka je možná přehnané, měla by se účastnit jejich rozlučky. Zdá se, že spolu vycházely lépe než předtím.
„Až se vrátí domů, pravděpodobně se z nich stanou princezny.”
„To si neumím představit.”
„Pravda.”
Vážně bude klan Dorudia v pořádku, když se ty dvě stanou matriarchami? No, i když na to nevypadají, mělo by být v pořádku, pokud je uznají za hlavu klanu. Měly by být v pořádku.
Ťuk, ťuk!
Zatímco jsem přemýšlel, někdo zaťukal na dveře.
„...Ehm? Dále.”
„S dovolením ~mňau.”
„Jdeme dál ~haf.”
Dovnitř vešly dvě známé tváře. Neomalená kočka a ospalý pes. Rinia a Pursena. Velkolepě vešly dovnitř ve své uniformě.
„Šéfe, hledaly jsme tě ~mňau.”
„Pocti nás svou přítomností ~haf.”
Ale měl jsem z nich jiný pocit než obvykle. Co bylo jiného? Bylo to proto, že Rinia vypadala trochu nervózně? Nebo proto, že Pursena nežvýkala nějaké maso? Byl to stejný pocit, jako když jsme se poprvé potkali. Normálně by si dělaly srandu jako:
„Flirtovat v pokoji jiné dívky, když se Fedds a paní Roxy nekouká ~mňau.”
„Naštve se ~haf.”
Ale zrovna teď nebyly tak bezstarostné.
Další duel? Chtěly vyrovnat skóre, než odmaturují? ...Abych byl upřímný, vážně nerad bojuju.
„Šéfe, prosím ~mňau.”
„Prosím ~haf.”
Byla to prostá slova, ale cítil jsem jejich odhodlání. V očích jsem jim viděl přesvědčení. Pokud prohrají, neodejdou. Neříkejte mi, že to je to, na co myslely?
Měly vlastní hrdost.
No, dobrá. Jelikož tohle byl konec. Uvolím se k tomu. Také jsem muž. Bylo by špatné, kdyby se místo toho rozhodly udělat něco Sylphy.
„Rozumím. Nanahoshi, na chvilku si odskočím.”
„Počkej a co náš experiment?”
Nanahoshi vypadala očividně naštvaně. Ale Rinia ji popadla za rameno.
„Ty pojď taky ~mňau. Zvláštní povolení ~mňau.”
„Dovoleno ~haf.”
„Počkat, počkejte. Proč?”
Chtěly Nanahoshi jako svědka? Pochybuji, že Nanahoshi měla v plánu něco dosvědčit. Ale Silent 7hvězd je celkem slavná. Mít ji za svědka je rozhodně důvěryhodné.
Scéna se změnila na jedno prázdné školní hřiště. Bylo na cestě ke studentským kolejím. Jelikož jej pevně svíral les a bylo pokryté sněhem, bylo celkem dobře skryté.
„Tady to půjde ~mňau.”
„...Jaká nostalgie ~nano.”
Tohle bylo místo, kde jsem Zanoba a já nastražil náš únos Riniy a Purseny. Poprvé jsme bojovali tady, takže svým způsobem to bylo místo plné vzpomínek.
A na tomto místě přede mnou stály Rinia a Pursena. Stály zhruba deset kroků od sebe. Otočené tváří v tvář. Ne ke mně. ...Ech?
„Doufáme, že budete našimi svědky, šéfe, Nanahoshi ~mňau.”
„Svědky čeho?”
„Rinia a já jednou pro vždy rozhodneme, kdo je silnější ~haf.”
Jinými slovy to byl duel mezi Riniou a Pursenou.
„Proč?”
„Vítěz se stane hlavou klanu Dorudia ~mňau.”
„Ale já si myslel, že Dedorudia a Adorudia jsou dva různé kmeny, takže něco takového je zbytečné?”
Pokud si to dobře vybavuju. Ačkoli jsem strávil nějaký ten čas ve vesnici Dedorudia, ale vzpomínám si, že jsem o vesnici Adorudia něco slyšel. Ale hlava klanu může být jen jedna. Takže hlava klanu Dorudia dohlíží na všechny ostatní kmeny?
„To jsme si nejdřív taky myslely ~mňau.”
„Ale poslední dobou jsme změnily názor ~haf. Svět je obrovský ~haf. V životě je toho víc než jenom být hlavou klanu ~haf.”
„Máme taky sestry, mňau. Můžeme je naučit, co jsme se naučily tady, i když se domů vrátí jenom jedna, mňau.”
„Žít svobodným životem je větší zábava než se stát hlavou klanu, haf.”
Zase tohle? Co mám říct. Jak bezcílné a nezodpovědné. Však víte, stát se hlavou klanu bylo jejich životním snem, co se jim stalo, že změnily názor?
„Každopádně až se vrátíme, budeme muset bojovat, mňau.”
„Pokud prohrajeme ve Velkém lese, přinutí nás žít nudným životem, haf. Přinutí nás provdat se za nejsilnějšího válečníka ve vesnici, haf.”
„A v tom případě proč o tom nerozhodneme jednou pro vždy hned tady a proč se nevydáme jinou cestou, mňau.”
„Tak nebudeme ničeho litovat, haf.”
Takže hlava klanu byl pořád jejich nejvyšší cíl. A pokud toho nemohou dosáhnout, pak žít zajímavým životem mimo Velký les. Takhle to funguje?
Ech, v té historce je příliš mnoho pochybných míst. Nebo spíš spoustu problémů. Tak zaprvé, tohle není něco, o čem byste mohly jen tak rozhodnout.
Ale teď není čas, abych je poučoval. Hodně nad tím přemýšlely a nakonec došly k tomuto rozhodnutí. Nesnášely, kdyby je někdo uvázal doma. Chtěly žít svobodně. Soucítím s nimi.
„Dobře. V tom případě vás nebudu zdržovat. Jen do toho.”
„Nevadí to? Nechat si je to vyříkat pěstmi?”
Nanahoshi nevypadala moc šťastně. Byla jenom obyčejná středoškolačka. Pravděpodobně nechtěla vidět, jak se spolu perou dvě její kamarádky.
„I když to odmítnu sledovat, stejně spolu budou bojovat.”
Pravděpodobně jsou silově vyrovnané. Bez rozhodčího možná nebudou moct rozhodnout o vítězi. Kdyby se něco stalo, budou potřebovat někoho nezávislého, co by zakročil. Rozhodně potřebují svědka.
A Nanahoshi taky neměla úplně pravdu, tohle nebyla rvačka, ale duel. Duel, který rozhodne o vítězi.
„Cením si toho, mňau.”
„Moc ti děkujeme, haf.”
Obě dvě mi poděkovaly.
Pak se znovu postavily čelem k sobě, zhluboka se nadechly. A zíraly jedna na druhou.
„Hsss!”
„Vrrr!”
Ozývaly se hrozivé zvuky, co by mladé slečny neměly být schopné vyluzovat. Navzájem se zkoušely. Vzduch naplnilo napětí. Každým okamžikem to začne. Otevřel jsem své démonické oko a Nanahoshi si nasadila prsten, magický předmět. Od teď se ta dvě divoká zvířata pokusí ve vší vážnosti navzájem zabít.
„Purseno. Už jsem ti to chtěla říct dlouho, vždycky jsem tě nenáviděla, mňau.”
„To jsou moje slova, haf. Už jako malá jsem tě vždycky měla za zády, haf. Jsi jenom mladší holka a teď se odvažuješ říct něco takového, haf?”
„Ha?! To ty jsi mladší, mňau. Vzpomínáš, jak ses ve 4 počůrala a já ti to pomohla ututlat, mňau? Prý že Adorudia nikdy nezapomene na prokázanou laskavost, takže to bylo jen tak na oko, mňau?”
„Ty kalhoty jsem měla mokré, protože jsem tě zachraňovala, aby ses neutopila, haf. Neutopila, i když Dedorudia má být tak elegantní, taková trapárna, haf.”
„To bylo jenom kvůli tomu, že jsi do řeky upustila hračku, co jsme si půjčily od dědy, mňau!”
„To ty jsi ji tam upustila, haf!”
Co je tohle? V té hádce jsem necítil ani náznak nenávisti. Vzedmuly se pocity jako hněv, nepřátelství a tak. Ale ani trošku nenávisti. Naschvál oprašovaly staré zášti, aby se vyprovokovaly. Jako kdyby nedokázaly pokračovat, pokud by to neudělaly.
„Purseno, ty jsi takový uplakánek!”
„Rinio, ty jsi hlupačka!”
Dál po sobě házely nadávky. A pak to začalo být dětinské.
„Purseno, jsi blbá!”
„Rinio, jsi zakrslík!”
„Co...! Ty jsi tlustá!”
„Ha, to teda nejsem!”
A zlomilo to Pursenu. Jakmile se začalo mluvit o tloušťce, vyletěla.
„Gaarrrrr!”
Pursena skočila dopředu. Vyrazila na Riniu se zaťatou pěstí.
„Haa!”
Rinia reagovala svými kočičími reflexy. A vedla protiútok podobnou pěstí.
„Grr...”
„Ha...”
Naprosto vyrovnané. Odpotácely se od sebe... souboj konečně začal.
„Ach! Pursena skočila dopředu! Ale Rinia se jí elegantně vyhnula! Pursena pronásledovala Riniu jako těžký tank! Rinia používá taktiku udeř a uteč, aby se vyhnula Purseniným útokům! Pursena je možná silnější, ale Rinia má výhodu v rychlosti! Rinia nemá šanci v přímém boji vyhrát! Ale samotná síla není zárukou vítězství! Pokud nedokáže chytit svého protivníka, pak je síla na nic! Pursena proti Rinie vyrazila nádherným výkopem! Úder! Přímo! Rinia je příliš daleko! Nemělo to žádný efekt! Jen o krok pozadu! Aaach! Rinia kvůli přímému zásahu od Purseny odlétla! Rinia se potácí! Pursena dál útočí!”
„Co budeš dělat, Rinio? Utečeš? Nebo budeš udržovat pozici? Rinia si zvolila vytrvat na místě a oplatit protiútokem! Levý hák! Další rána! Super rychlá rána! Pursena začíná být vyčerpaná! Rinia je na tom stejně! Silově je možná v nevýhodě, ale neustoupí! Pursena se stáhla, ale oči jí září jako loveckému psu! Pursena zaútočila z Riniiny pravé strany...! Ach—! Pursena krvácí! To Rinia vytáhla nůž? Ne! To byly její drápy! Rinia vystrčila drápy a poškrábala Pursenu při ráně pěstí! Tak ostrý kočičí útok! Ale není to faul! To je boj se vším, co máte!”
„Rinia vytáhla drápy, a pěst! A další rána! Záplava zleva, zprava! Je to naprosto jiná bolest než z Purseniných těžkých kloubů! Pursena si útrpně zakryla tvář...! Ach! Rinia svými drápy trhala Pursenino oblečení! Skoro jsou vidět věci, co by neměly být vidět! Ale! Pursena ze sebe vydala zavytí! Je v pořádku! Pursenin hák dopadl na Riniu! Rinia bolestí přivřela oči, byl to přímý zásah! Vyhraje Pursena? Už je o tom rozhodnuto?”
„Jelikož můžou používat všechno, proč potom nepoužijí magii?”
„Ano. Takový blízký boj vylučuje jakoukoli možnost magického boje. Protože se na sebe okamžitě vrhly, nemají šanci zaříkávat. Kdybych to byl já nebo Sylphy, možná bychom to zvládli s němým zaříkáváním, ale tyhle dvě můžou akorát bojovat pěstmi. Při takovéto anaerobní aktivitě je těžké ze sebe vypravit byť jen pár slov. Představ si, že bys požádala maratonce, aby při běhu zpíval. Nemožné, ne? To samé—”
(Pozn.: Rudee, už sklapni...)
„To dává smysl. Promiň, že jsem přerušila tvůj komentář. Pokračuj, prosím.”
„...Rinia se přestala hýbat! Rivalita! Klasická rivalita! Pro Riniu to vypadá bledě! Purseniny pěsti ji vyhodily z rytmu! Udeř a uteč už nejde praktikovat! Stala se Rinia motýlem bez křídel? Pošlape ji vítěz na zemi? Ne, protože! Podívejte! Vedle! Rinia se tomu vyhnula! Rinia použila své kočičí reflexy a vyhnula se tomu! Protiútok! Úder kočičí pěstí! Poškrábala Pursenu na tváři! Rozprskla se krev! Pursena se s odskokem snažila vzdálit! A Rinia ji pronásleduje! A pronásleduje! Brazilský vysoký výkop přímo do čumáku! Ach—! Pursena! Pursena dostala ránu! Počkat, vidím zuby! Purseně se nějak podařilo kousnout Riniu do nohy, kterou jí mířila na hlavu! Správně, je vlk! Žádné klouby, má zuby! A přesně takhle Pursena srazila Riniu na zem, praštila jí o zem! Je Rinia vyřízená? Ale Pursena není jediná se zuby! Rinia odhalila svoje zářivé zuby a kousla jí na oplátku! Smrtelný souboj mezi dvěma zvířaty!”
„Já vidím akorát rvačku...”
„No, jo, to je taky pravda.”
„Hele, můžu se tě na něco zeptat?”
„Jasně.”
„Ty dvě tak zoufale bojují, ale proč z toho máš takovou radost?”
„Promiň.”
Bylo to dlouhé zápolení. Nejdřív poletovaly nadávky a pak začal boj. Na začátku to byl velmi zručný boj z blízka. Ale skončilo to tak, že se válely po zemi a kousaly se a drápaly jako děti.
Intenzivní boj. Jako kdyby se při rvačce válely po sněhu. A pak to v jedné chvíli skončilo.
A pak jenom jedna z nich vstala.
„Vyhrála jsem, haf...”
Byla to Pursena. Tělo měla celé poškrábané. Oblečení potrhané, mokré od sněhu a potřísněné krví. Tělo jí pokrývaly kousance a drápance, tekla z nich krev. Dravá silueta. Hrdá silueta. Byla to silueta člověka, co překonal boj na život a na smrt.
„...”
Pursena se ušklíbla, jak se podívala na Riniu, co pořád ležela na zemi. Na okamžik na ní byly vidět smíšené pocity, ale pak se odvrátila.
„Vyhrála jsem, haf.”
„Ach, ehm. Blahopřeju... Sedni si, nechte mě vás obě vyléčit.”
Jak jsem domluvil, položil jsem jí ruku na rameno, ale ona mě setřásla.
„Tyhle jizvy jsou moje pýcha, takže si je chci všechny nechat, haf.”
„Díky, ale to není nutné, mňau.”
„Vážně?”
Pýcha? Myslely to vážně. Tak nějak v procesu jsem měl pocit, že to nebraly vážně, to je ale trapné.
„Nevím, jestli ještě Riniu někdy uvidím, škoda, haf.”
„Ne, ale než odejdeš, měly byste mít ještě pár příležitostí, ne?”
„Ne, haf. Tohle je sbohem, haf. Už jsme si sbalily a dneska odcházíme, haf.”
Takže o všem už se rozhodlo. Od teď půjdou každá svou vlastní cestou a dneska se o všem rozhodlo. Tak nějak je to skvělé. Tak to potom bude lepší, když tu rozlučkovou oslavu mít nebudeme. Mám pocit, že by to akorát zkazilo náladu.
„...Dobře, žádná léčivá magie, ale co takhle kdyby sis ty rány ošetřila?”
„Dobře, haf.”
Díval jsem se, jak se Pursena potácela ke kolejím. A pak se za ní Nanahoshi najednou rozběhla. Zakryla Pursenu svým vlastním sáčkem a nechala ji se opřít o rameno. Nanahoshi má taky svou něžnou stránku.
...Dobrá, další.
„Ještě žiješ?”
Shlédl jsem na Riniu na zemi. Nepřišla o vědomí. Jen bezvýrazně zírala na oblohu.
„Ještě žiju, mňau.”
Taky byla dobitá. Stejně zle jako Pursena. Oblečení měla prokousané. Krev z ramene barvila sníh doruda. Celou tvář měla nateklou. Možná to bylo proto, že dostala mockrát pěstí. Plivala krev, ale neměla by mít žádné vnitřní zranění, jen pár ran v ústech.
„Zničit něco tak pěkného.”
„Pravda, mňau.”
Najednou jsem si všiml, že skrz tu rozervanou látku vidím Riniinu siluetu. Bylo těžké nezírat. Sundal jsem si sako a přehodil ho přes ni. Ale bylo celkem chladno. Nanahoshi taky půjčila svoje sako. Doufám, že se to její nachlazení nezhorší.
„Děkuju, mňau.”
Rinia se zhoupla, aby si dala hlavu pod ruce. Ležela na zemi, uvolněně a s nohama překříženýma.
„Ahaaa... Prohrála jsem, mňau.”
S každým slovem se k nebi vznášely bílé obláčky.
„Byl to nádherný boj.”
„Jaký nádherný boj, mňau? Tvůj hlas, šéfe, všechno jsme slyšely, mňau. Užíval sis to, mňau.”
Ehm. No, měl jsem se zařídit dle atmosféry. Ale byl to vzrušující boj. Kočičí boj. Tím myslím, vášnivé zápolení válečníků ve středu pozornosti. Ne, kdybych z toho udělal soupeření, tak by se na mě možná zase naštvala.
„No, nakonec je důležité být šťastný, mňau.”
„Teď se cítím špatně.”
„To nic, mňau. Nezasvěceným lidem se to bude zdát jen jako rvačka, mňau. Buď šťastný, mňau.”
Jak to Rinia řekla, zakryla si tvář. Určitě si lízala rány.
„Nepoužiješ léčivou magii?”
„To jsou jizvy poraženého, takže upřímně chci, aby zmizely, ale tentokrát to vydržím, mňau. Takové věci se nakonec stanou mou pýchou, mňau.”
To všichni příslušníci Zvířecí rasy, s kterými jsem bojoval, brali svá zranění jako zdroj své pýchy?
„...”
Rinia se v tichosti dívala na oblohu.
„...”
Taky jsem vzhlédl. Šedavá obloha, kam jen oko dohlédlo, to byla jedinečnost Severu. I dneska v noci bude sněžit.
„No, co teď budeš dělat?”
„Teď, mňau?”
„Řekla jsi žít svobodným životem, ale máš něco, co bys chtěla dělat?”
„Ano, mňau. Až trochu zcestuju svět, vrhnu se na obchodování, mňau.”
Obchod, co? Z tohohle jsem měl špatný pocit. Myslím, že má lepší šance jako dobrodruh.
„Nějaké konkrétní odvětví?”
„Samozřejmě, mňau,” řekla Rinia sebevědomě.
Aspoň že ví, co dělá. Ne, stejně z toho mám špatný pocit. Pokud se k tomu bude stavět tak lehkovážně, dostane se do maléru.
„Pokud všechno půjde podle plánu, za 5 let vydělám spoustu peněz, mňau.”
„...No, tak pokud se dostaneš do maléru, přijď za mnou?”
„Mňahaha. Až uspěju, půjčím ti, šéfe, mňau.”
Rinia se zdála celkem optimistická, i když prohrála. Možná se rozhodla sama za sebe, ale teď už nebyla vázána domovem. Vyhrála svou svobodu. Nebo možná že to jenom hraje.
Bez ohledu na výraz její tváře, to konečně skončilo.
Rinia a Pursena se s nikým dalším nerozloučily. Obě se vrátily na koleje odděleně. Když si obvázaly rány, okamžitě vzaly svá zavazadla a odešly ze školy. Nanahoshi a já jsme oba sledovali, jak Pursena a Rinia o samotě odchází. Ani jedna toho moc neřekla. Jenom nám řekly, abychom to dali vědět Zanobovi a Cliffovi. Taky se omluvily Sylphy a Ariel.
Pursena zamíří zpět do Velkého lesa a bude dřít, aby se stala příštím klanovým vůdcem. Rinia udělá, co měla v plánu, ačkoli podrobnosti nevím.
Nemají v plánu se znovu setkat.
To byl plán.
Takovýhle způsob života je tak super.
Jedna pomluva.
Té noci jsem slyšel jednu zkazku: „Někdo viděl dvě dívky ze Zvířecí rasy s kufry, jak se hádají na zastávce veřejných vozů.”
Údajně.
Hádám, že se zapomněly domluvit, že každá pojede veřejnou dopravou jindy a náhodou na sebe narazily.
Taková nedbalost.
----
Příští rok:
3. ročník: Norn (Šéfova sestra), Elinalize (Stará elfka)
4. ročník: Rudeus (mág řádu vodního krále)
5. ročník: Zanoba (Figurínový netvor), Cliff (Normál)
6. ročník: Nanahoshi (Povolávací sestra)
7. ročník: Ariel (druhá asurská princezna), Sylphy (Matka jedné), Luke (Fešák)
vystudovaní: Rinia (Poražená, Kočka), Pursena (Vítěz, Pes)
------------------------------------------------
Část 1
Mrknutím oka uběhl rok. Změnilo se roční období a vrátila se zima.
Už je mi 18. Co se týče školy, bezpečně jsem postoupil o další stupeň a brzy ze mě bude čtvrťák. Výzkum pokračoval dobře, nemám nic moc zásadního k hlášení.
Ačkoli já jsem úspěšně prospěl, Elinalize musela ročník opakovat. Protože odjela na půl roku, i když byla jen obyčejný student. I když jí to nijak zvlášť nevadilo, cítil jsem se za to trochu zodpovědný, protože odjela kvůli mým rodinným potížím.
Jen tak mimochodem, Sylphy má také chabou docházku, ale známky má nejlepší na škole. A jelikož je také osobní stráž princezny Ariel, také úspěšně postoupila do dalšího ročníku.
Všechno je samozřejmě v pořádku i doma. Lucy roste dobře. Odstavili jsme jí od kojení velmi brzy a teď už hltá dětské jídlo.
A před pár dny zničehonic. Mi poprvé řekla „Ru—Di—”. Ne „papa” nebo „tati” nebo „Mr. Bubble”, ale Rudi (Pozn.: Určitě zase nějaká narážka, protože to jinak nedává smysl, ale čert ví jaká...). No, doma mi nikdo neříká táto, takže se s tím nedá nic dělat. A přesto Sylphy říkala „Ma—Ma—”, ale to bylo určitě kvůli Sylphiným rodičovským schopnostem. Možná bych si měl změnit křestní jméno na Papa. Ne, konec konců se učí mluvit. Měl bych být trpělivý. Až trochu víc vyroste, rozhodně mi řekne táto. Ach, proč už tahle holka po stěží jednom roce mluví? Je moje dcera génius? Ne, dokonce i já vím, že to je normální. Děti začnou dřív nebo později mluvit. Sylphy a Lilia ji pilně učily mluvit, takže tohle jsou plody jejich práce. Ale stejně, moje holčička už mluví, nemůžu si pomoct a říkám si, že je úžasná. Ale tímhle tempem začne brzy říkat věci jako: „Nechci, aby se moje kalhotky praly s těmi tátovými.” Nemůžu se dočkat!
Jak Lucy vyrostla, i Sylphy se přestalo tvořit mléko. Ta sladká, delikátní chuť, co chutná po vzrušení, je pryč. Je to škoda, ale s tím se nedá nic dělat. Zároveň s tím se i její zvětšená prsa vrátila do normální velikosti. Malé taky nejsou špatné, ale cítím se trošičku osaměle, že ten bonusový čas je pryč.
A také jelikož už nepotřebujeme kojnou, naše smlouva se Suzannou skončila. Tohle je také osud. Pokud bude kdy potřebovat, pokusím se jí pomoct. Jako kdyby její děti nastoupily na školu, potom jí pomůžu, kde budu moct. Ale v té době už možná dostuduju. Možná o to budu muset požádat Norn.
Norn a Aishe se daří dobře. Obě dvě zároveň výskají, jak je Lucy roztomilá. Z jejich úhlu pohledu je rozhodně jako jejich mladší sestřička.
Také jsem si vyslechl jejich strategickou poradu za žebříkem. Výsledek byl: „Nehádejme se před Lucy.” Kromě toho měly také různé jiné plány. Většinou se to týkalo toho, jak se ukázat jako skvělé starší sestry a tak.
Poslední dobou mezi nimi jen vzácně dochází k ošklivostem. Lidé se přirozeně stávají slušnějšími, jakmile mají někoho, kdo k nim vzhlíží. Pokud jsou kvůli Lucy ochotné se udobřit, pak je to úžasné.
Roxina učitelská kariéra jde dobře. Obyčejní studenti se jí z nějakého důvodu bojí. Zdá se, že ve své třídě nemá žádné špatné studenty a prozatím si užívá šťastný učitelský život.
Zenith je pořád stejná. Někdy jí s Norn, někdy pleje s Aishou. Někdy drží Lucy za prstíčky a usmívá se. A také po Aishině a Nornině narozeninové oslavě se Zenith začala celkem často usmívat. Byl to malý, delikátní úsměv, jen stěží zacukání svalů. Ale každý dokázal říct, že to je úsměv. Pořád nedokáže mluvit a jinak je skoro bezvýrazná. Ale opravdu se dobře uzdravuje. Tomu věřím.
Část 2
Dneska se konala maturitní ceremonie.
Ačkoli uvítací ceremonie se koná venku, maturitní ceremonie se koná uvnitř. Až do dneška jsem ještě nevkročil do tak velké auly. V ní bylo velké jeviště a všichni maturanti jeden po druhém obdrželi svůj maturitní certifikát. Nanejvýš kolem 500 lidí. Ačkoli celkový počet studentů přesahoval 10 tisíc, odmaturovalo jenom 500. Obávám se, že tento sedmý ročník začínal se skoro 2 tisíci lidí. Jak postupovali ročníky, studenti jeden po druhém odcházeli, až zůstali jenom tihle. Dalo se sem snadno zapsat, ale bylo těžké odmaturovat.
Magie pokročilého řádu a Kombinovaná magie byly velmi obtížné, takže mnoha lidem se nepovedlo postoupit kvůli nízké magické moci. A co se týče ostatních, dokonce i lidé s nadáním si mysleli, že jim stačí se naučit magii základního řádu. A pravděpodobně bylo spoustu jiných, co odešlo z jiných důvodů. Ale jelikož já jsem byl zvláštní student, škola se o mě dobře starala.
Vedle maturantů se seřadili učitelé. Dohromady zhruba tisíc lidí. Měl jsem pocit, jako kdyby jich bylo ještě víc než maturantů. Realisticky tu bylo nanejvýš dvě, možná tři stovky učitelů. Ale to už bylo dost. Dávalo smysl, že kabinety zabíraly celou jednu budovu.
Mezi nimi byla jedna obzvláště malá postava, a to Roxy. Dokonce i z dálky se zdálo, že zářila, a okamžitě jsem ji zahlédl. Jen tak mimochodem. Obyčejní studenti měli dneska volno.
Úvodní a závěrečné ceremonie byly dobrovolné. Nejenom to, abyste se jich mohli účastnit, potřebovali jste zvláštní svolení. Jako kdyby ta samotná ceremonie byla nějaké zvláštní privilegium.
Já stál vedle studentského výboru.
Studentský výbor se účastnil celý. Ale já jsem znal jenom čtyři jeho členy: Luka, Ariel a její dvě služebné. A taky Sylphy. Sylphy vypadala v práci stejně hrozivě jako vždycky. Nebylo to tak dávno, co si Sylphy pletli s chlapcem. Ale teď jí vlasy dosahovaly k ramenům a její ženskost se vážně začala ukazovat. Možná to bylo tím, že se stala matkou. Byla jako kariéristka. Roztomilá a skvělá. Chtělo se mi světu nahlas oznámit, že to je moje manželka!
Ale taky mě něco překvapilo. Norn seděla vzadu se studentským výborem. O tom jsem nikdy nic neslyšel.
Neříkejte mi, že se přidala ke studentskému výboru? Letos ještě neoficiálně, ale příští semestr oficiálně? Pokud měla v plánu to oznámit na uvítací ceremonii, pak jako její bratr budu velmi šťastný.
„Zástupce maturantů! Rinia Dedorudia! A Pursena Adorudia! Je mi ctí vám dvěma předat tyto maturitní certifikáty a potvrzení o řádu D v Magické gildě.”
Riniu a Pursenu vybrali jako zástupce maturantů. Ačkoli se jednu dobu dostaly na scestí, nakonec skončily s výtečnými známkami. Kromě toho to jsou princezny Zvířecí rasy s klanu Dorudia. Na základě jejich postavení nebyly žádné stížnosti.
Dalo se to čekat. Při výběru zástupců maturantů bylo očividným kritériem vysoké společenské postavení. Pokud se váhá mezi prostým člověkem a šlechtou, pak se očividně vybere šlechtic. Takhle tím vznikne méně problémů a nezraní to city šlechty. Pokud má prostý člověk mnohem lepší známky, pak je to samozřejmě něco jiného. Roxy byla také význačná, ale nemyslím si, že ji vybrali jako zástupce ročníku. Magická univerzita se oficiálně pyšní tím, že vítá všechny studenty. Ale jelikož je to lidská instituce, pořád tu jsou nepsaná pravidla.
„Rinio Dedorudio. Je mi ctí.”
„Purseno Adorudio. Je mi ctí.”
„Nechť se vydáte po cestě magie.”
Rinia a Pursena vstaly a vyhlížely velkolepě. Vystoupaly na jeviště a obdržely své maturitní certifikáty.
Během období říje se všude vyrojili nápadníci, co jim vyznávali lásku, ale všechny je ztloukly do němoty. Jak stály na vršku z hromady těl a mumlaly: „Jsme příliš silné ~mňau.” a „Byla to jen prázdná slova ~haf.” Ten hrůzu nahánějící pohled mám pořád živě v paměti. To vzezření krále. Za jejich siluetami vidím stín krále zvířat.
Tu noc strávily v taverně a říkaly: „Nepotřebujeme muže ~mňau!” a „Správně, muži můžou jít do háje ~haf!” A utápěly se v alkoholu.
Část 3
Když závěrečná ceremonie skončila, zastavil jsem se v Nanahoshině výzkumné laboratoři.
„Kaf, kaf.”
Nanahoshi kašlala a byla zabalená jako slunéčko sedmitečné.
„Zase nachlazená?”
„Kaf... vypadá to tak.”
Nanahoshi měla tenhle uplynulý rok celkem nalomené zdraví. Vždycky se suchým kašlem nebo s horečkou. Vždycky jsem ji vyléčil detoxikační magií. A brzy zase onemocněla.
„Možná bys měla začít žít trochu zdravěji.”
Nanahoshi v podstatě nikdy neopouštěla svůj pokoj. Když to bylo nutné, tak šla ven, ale celý rok v podstatě trávila v laboratoři. Na oběd si došla do jídelny, ale to je tak celé. Snídaně a večeře jsou jenom zbytky a každý den opakovala tenhle nezdravý životní styl. Její imunitní systém se nakonec samozřejmě zhorší a snadno onemocní. Nechci jí nadávat, ale je třeba, aby se o sebe lépe starala.
„Co kdyby sis udělala malou přestávku, aspoň dokud se to nezlepší?”
„Výzkum jde dobře, zrovna teď bych neměla přestávat.”
Jak to řekla, otočila se k magickému kruhu. Nanahoshin výzkum šel vskutku dobře. Před pár měsíci úspěšně dokončila fázi 2. Přivolání shodného víčka k PET lahvi z fáze 1.
A teď jsme ve fázi 3. Povolat živoucí bytost jako rostlinu nebo malé zvíře. Na tom momentálně pracujeme. Ještě chvilku a možná se na tomto světě objeví zelenina z předchozího světa. Rozhodně to jde dobře.
„Dneska začněme s experimentem fáze 3.”
„Neměli bychom počkat, až dorazí Cliff a Zanoba?”
„Ach, správně. Mohl bys pro ně tedy zajít?”
Zakroutil jsem hlavou. „Promiň, oba mají den volna.”
„Oba? Jaká vzácnost, kvůli čemu?”
„Závěrečná ceremonie.”
„Maturita... Ach, to už je tady?”
Nanahoshi se zamračila. Nechtěla slyšet o maturitní ceremonii. Protože to značilo další rok, co byla zaseklá na tomto světě.
„Rinia a Pursena odmaturovaly. Obě mají v plánu jet domů, takže pro ně chci uspořádat rozlučkovou oslavu. Taky přijď.”
„...Ech, dobře.”
Rinia a Pursena byly jedny z Nanahoshiných sporých kamarádek. I když slovo kamarádka je možná přehnané, měla by se účastnit jejich rozlučky. Zdá se, že spolu vycházely lépe než předtím.
„Až se vrátí domů, pravděpodobně se z nich stanou princezny.”
„To si neumím představit.”
„Pravda.”
Vážně bude klan Dorudia v pořádku, když se ty dvě stanou matriarchami? No, i když na to nevypadají, mělo by být v pořádku, pokud je uznají za hlavu klanu. Měly by být v pořádku.
Ťuk, ťuk!
Zatímco jsem přemýšlel, někdo zaťukal na dveře.
„...Ehm? Dále.”
„S dovolením ~mňau.”
„Jdeme dál ~haf.”
Dovnitř vešly dvě známé tváře. Neomalená kočka a ospalý pes. Rinia a Pursena. Velkolepě vešly dovnitř ve své uniformě.
„Šéfe, hledaly jsme tě ~mňau.”
„Pocti nás svou přítomností ~haf.”
Ale měl jsem z nich jiný pocit než obvykle. Co bylo jiného? Bylo to proto, že Rinia vypadala trochu nervózně? Nebo proto, že Pursena nežvýkala nějaké maso? Byl to stejný pocit, jako když jsme se poprvé potkali. Normálně by si dělaly srandu jako:
„Flirtovat v pokoji jiné dívky, když se Fedds a paní Roxy nekouká ~mňau.”
„Naštve se ~haf.”
Ale zrovna teď nebyly tak bezstarostné.
Další duel? Chtěly vyrovnat skóre, než odmaturují? ...Abych byl upřímný, vážně nerad bojuju.
„Šéfe, prosím ~mňau.”
„Prosím ~haf.”
Byla to prostá slova, ale cítil jsem jejich odhodlání. V očích jsem jim viděl přesvědčení. Pokud prohrají, neodejdou. Neříkejte mi, že to je to, na co myslely?
Měly vlastní hrdost.
No, dobrá. Jelikož tohle byl konec. Uvolím se k tomu. Také jsem muž. Bylo by špatné, kdyby se místo toho rozhodly udělat něco Sylphy.
„Rozumím. Nanahoshi, na chvilku si odskočím.”
„Počkej a co náš experiment?”
Nanahoshi vypadala očividně naštvaně. Ale Rinia ji popadla za rameno.
„Ty pojď taky ~mňau. Zvláštní povolení ~mňau.”
„Dovoleno ~haf.”
„Počkat, počkejte. Proč?”
Chtěly Nanahoshi jako svědka? Pochybuji, že Nanahoshi měla v plánu něco dosvědčit. Ale Silent 7hvězd je celkem slavná. Mít ji za svědka je rozhodně důvěryhodné.
Část 4
Scéna se změnila na jedno prázdné školní hřiště. Bylo na cestě ke studentským kolejím. Jelikož jej pevně svíral les a bylo pokryté sněhem, bylo celkem dobře skryté.
„Tady to půjde ~mňau.”
„...Jaká nostalgie ~nano.”
Tohle bylo místo, kde jsem Zanoba a já nastražil náš únos Riniy a Purseny. Poprvé jsme bojovali tady, takže svým způsobem to bylo místo plné vzpomínek.
A na tomto místě přede mnou stály Rinia a Pursena. Stály zhruba deset kroků od sebe. Otočené tváří v tvář. Ne ke mně. ...Ech?
„Doufáme, že budete našimi svědky, šéfe, Nanahoshi ~mňau.”
„Svědky čeho?”
„Rinia a já jednou pro vždy rozhodneme, kdo je silnější ~haf.”
Jinými slovy to byl duel mezi Riniou a Pursenou.
„Proč?”
„Vítěz se stane hlavou klanu Dorudia ~mňau.”
„Ale já si myslel, že Dedorudia a Adorudia jsou dva různé kmeny, takže něco takového je zbytečné?”
Pokud si to dobře vybavuju. Ačkoli jsem strávil nějaký ten čas ve vesnici Dedorudia, ale vzpomínám si, že jsem o vesnici Adorudia něco slyšel. Ale hlava klanu může být jen jedna. Takže hlava klanu Dorudia dohlíží na všechny ostatní kmeny?
„To jsme si nejdřív taky myslely ~mňau.”
„Ale poslední dobou jsme změnily názor ~haf. Svět je obrovský ~haf. V životě je toho víc než jenom být hlavou klanu ~haf.”
„Máme taky sestry, mňau. Můžeme je naučit, co jsme se naučily tady, i když se domů vrátí jenom jedna, mňau.”
„Žít svobodným životem je větší zábava než se stát hlavou klanu, haf.”
Zase tohle? Co mám říct. Jak bezcílné a nezodpovědné. Však víte, stát se hlavou klanu bylo jejich životním snem, co se jim stalo, že změnily názor?
„Každopádně až se vrátíme, budeme muset bojovat, mňau.”
„Pokud prohrajeme ve Velkém lese, přinutí nás žít nudným životem, haf. Přinutí nás provdat se za nejsilnějšího válečníka ve vesnici, haf.”
„A v tom případě proč o tom nerozhodneme jednou pro vždy hned tady a proč se nevydáme jinou cestou, mňau.”
„Tak nebudeme ničeho litovat, haf.”
Takže hlava klanu byl pořád jejich nejvyšší cíl. A pokud toho nemohou dosáhnout, pak žít zajímavým životem mimo Velký les. Takhle to funguje?
Ech, v té historce je příliš mnoho pochybných míst. Nebo spíš spoustu problémů. Tak zaprvé, tohle není něco, o čem byste mohly jen tak rozhodnout.
Ale teď není čas, abych je poučoval. Hodně nad tím přemýšlely a nakonec došly k tomuto rozhodnutí. Nesnášely, kdyby je někdo uvázal doma. Chtěly žít svobodně. Soucítím s nimi.
„Dobře. V tom případě vás nebudu zdržovat. Jen do toho.”
„Nevadí to? Nechat si je to vyříkat pěstmi?”
Nanahoshi nevypadala moc šťastně. Byla jenom obyčejná středoškolačka. Pravděpodobně nechtěla vidět, jak se spolu perou dvě její kamarádky.
„I když to odmítnu sledovat, stejně spolu budou bojovat.”
Pravděpodobně jsou silově vyrovnané. Bez rozhodčího možná nebudou moct rozhodnout o vítězi. Kdyby se něco stalo, budou potřebovat někoho nezávislého, co by zakročil. Rozhodně potřebují svědka.
A Nanahoshi taky neměla úplně pravdu, tohle nebyla rvačka, ale duel. Duel, který rozhodne o vítězi.
„Cením si toho, mňau.”
„Moc ti děkujeme, haf.”
Obě dvě mi poděkovaly.
Pak se znovu postavily čelem k sobě, zhluboka se nadechly. A zíraly jedna na druhou.
„Hsss!”
„Vrrr!”
Ozývaly se hrozivé zvuky, co by mladé slečny neměly být schopné vyluzovat. Navzájem se zkoušely. Vzduch naplnilo napětí. Každým okamžikem to začne. Otevřel jsem své démonické oko a Nanahoshi si nasadila prsten, magický předmět. Od teď se ta dvě divoká zvířata pokusí ve vší vážnosti navzájem zabít.
„Purseno. Už jsem ti to chtěla říct dlouho, vždycky jsem tě nenáviděla, mňau.”
„To jsou moje slova, haf. Už jako malá jsem tě vždycky měla za zády, haf. Jsi jenom mladší holka a teď se odvažuješ říct něco takového, haf?”
„Ha?! To ty jsi mladší, mňau. Vzpomínáš, jak ses ve 4 počůrala a já ti to pomohla ututlat, mňau? Prý že Adorudia nikdy nezapomene na prokázanou laskavost, takže to bylo jen tak na oko, mňau?”
„Ty kalhoty jsem měla mokré, protože jsem tě zachraňovala, aby ses neutopila, haf. Neutopila, i když Dedorudia má být tak elegantní, taková trapárna, haf.”
„To bylo jenom kvůli tomu, že jsi do řeky upustila hračku, co jsme si půjčily od dědy, mňau!”
„To ty jsi ji tam upustila, haf!”
Co je tohle? V té hádce jsem necítil ani náznak nenávisti. Vzedmuly se pocity jako hněv, nepřátelství a tak. Ale ani trošku nenávisti. Naschvál oprašovaly staré zášti, aby se vyprovokovaly. Jako kdyby nedokázaly pokračovat, pokud by to neudělaly.
„Purseno, ty jsi takový uplakánek!”
„Rinio, ty jsi hlupačka!”
Dál po sobě házely nadávky. A pak to začalo být dětinské.
„Purseno, jsi blbá!”
„Rinio, jsi zakrslík!”
„Co...! Ty jsi tlustá!”
„Ha, to teda nejsem!”
A zlomilo to Pursenu. Jakmile se začalo mluvit o tloušťce, vyletěla.
„Gaarrrrr!”
Pursena skočila dopředu. Vyrazila na Riniu se zaťatou pěstí.
„Haa!”
Rinia reagovala svými kočičími reflexy. A vedla protiútok podobnou pěstí.
„Grr...”
„Ha...”
Naprosto vyrovnané. Odpotácely se od sebe... souboj konečně začal.
Část 5
„Ach! Pursena skočila dopředu! Ale Rinia se jí elegantně vyhnula! Pursena pronásledovala Riniu jako těžký tank! Rinia používá taktiku udeř a uteč, aby se vyhnula Purseniným útokům! Pursena je možná silnější, ale Rinia má výhodu v rychlosti! Rinia nemá šanci v přímém boji vyhrát! Ale samotná síla není zárukou vítězství! Pokud nedokáže chytit svého protivníka, pak je síla na nic! Pursena proti Rinie vyrazila nádherným výkopem! Úder! Přímo! Rinia je příliš daleko! Nemělo to žádný efekt! Jen o krok pozadu! Aaach! Rinia kvůli přímému zásahu od Purseny odlétla! Rinia se potácí! Pursena dál útočí!”
„Co budeš dělat, Rinio? Utečeš? Nebo budeš udržovat pozici? Rinia si zvolila vytrvat na místě a oplatit protiútokem! Levý hák! Další rána! Super rychlá rána! Pursena začíná být vyčerpaná! Rinia je na tom stejně! Silově je možná v nevýhodě, ale neustoupí! Pursena se stáhla, ale oči jí září jako loveckému psu! Pursena zaútočila z Riniiny pravé strany...! Ach—! Pursena krvácí! To Rinia vytáhla nůž? Ne! To byly její drápy! Rinia vystrčila drápy a poškrábala Pursenu při ráně pěstí! Tak ostrý kočičí útok! Ale není to faul! To je boj se vším, co máte!”
„Rinia vytáhla drápy, a pěst! A další rána! Záplava zleva, zprava! Je to naprosto jiná bolest než z Purseniných těžkých kloubů! Pursena si útrpně zakryla tvář...! Ach! Rinia svými drápy trhala Pursenino oblečení! Skoro jsou vidět věci, co by neměly být vidět! Ale! Pursena ze sebe vydala zavytí! Je v pořádku! Pursenin hák dopadl na Riniu! Rinia bolestí přivřela oči, byl to přímý zásah! Vyhraje Pursena? Už je o tom rozhodnuto?”
„Jelikož můžou používat všechno, proč potom nepoužijí magii?”
„Ano. Takový blízký boj vylučuje jakoukoli možnost magického boje. Protože se na sebe okamžitě vrhly, nemají šanci zaříkávat. Kdybych to byl já nebo Sylphy, možná bychom to zvládli s němým zaříkáváním, ale tyhle dvě můžou akorát bojovat pěstmi. Při takovéto anaerobní aktivitě je těžké ze sebe vypravit byť jen pár slov. Představ si, že bys požádala maratonce, aby při běhu zpíval. Nemožné, ne? To samé—”
(Pozn.: Rudee, už sklapni...)
„To dává smysl. Promiň, že jsem přerušila tvůj komentář. Pokračuj, prosím.”
„...Rinia se přestala hýbat! Rivalita! Klasická rivalita! Pro Riniu to vypadá bledě! Purseniny pěsti ji vyhodily z rytmu! Udeř a uteč už nejde praktikovat! Stala se Rinia motýlem bez křídel? Pošlape ji vítěz na zemi? Ne, protože! Podívejte! Vedle! Rinia se tomu vyhnula! Rinia použila své kočičí reflexy a vyhnula se tomu! Protiútok! Úder kočičí pěstí! Poškrábala Pursenu na tváři! Rozprskla se krev! Pursena se s odskokem snažila vzdálit! A Rinia ji pronásleduje! A pronásleduje! Brazilský vysoký výkop přímo do čumáku! Ach—! Pursena! Pursena dostala ránu! Počkat, vidím zuby! Purseně se nějak podařilo kousnout Riniu do nohy, kterou jí mířila na hlavu! Správně, je vlk! Žádné klouby, má zuby! A přesně takhle Pursena srazila Riniu na zem, praštila jí o zem! Je Rinia vyřízená? Ale Pursena není jediná se zuby! Rinia odhalila svoje zářivé zuby a kousla jí na oplátku! Smrtelný souboj mezi dvěma zvířaty!”
„Já vidím akorát rvačku...”
„No, jo, to je taky pravda.”
„Hele, můžu se tě na něco zeptat?”
„Jasně.”
„Ty dvě tak zoufale bojují, ale proč z toho máš takovou radost?”
„Promiň.”
Část 6
Bylo to dlouhé zápolení. Nejdřív poletovaly nadávky a pak začal boj. Na začátku to byl velmi zručný boj z blízka. Ale skončilo to tak, že se válely po zemi a kousaly se a drápaly jako děti.
Intenzivní boj. Jako kdyby se při rvačce válely po sněhu. A pak to v jedné chvíli skončilo.
A pak jenom jedna z nich vstala.
„Vyhrála jsem, haf...”
Byla to Pursena. Tělo měla celé poškrábané. Oblečení potrhané, mokré od sněhu a potřísněné krví. Tělo jí pokrývaly kousance a drápance, tekla z nich krev. Dravá silueta. Hrdá silueta. Byla to silueta člověka, co překonal boj na život a na smrt.
„...”
Pursena se ušklíbla, jak se podívala na Riniu, co pořád ležela na zemi. Na okamžik na ní byly vidět smíšené pocity, ale pak se odvrátila.
„Vyhrála jsem, haf.”
„Ach, ehm. Blahopřeju... Sedni si, nechte mě vás obě vyléčit.”
Jak jsem domluvil, položil jsem jí ruku na rameno, ale ona mě setřásla.
„Tyhle jizvy jsou moje pýcha, takže si je chci všechny nechat, haf.”
„Díky, ale to není nutné, mňau.”
„Vážně?”
Pýcha? Myslely to vážně. Tak nějak v procesu jsem měl pocit, že to nebraly vážně, to je ale trapné.
„Nevím, jestli ještě Riniu někdy uvidím, škoda, haf.”
„Ne, ale než odejdeš, měly byste mít ještě pár příležitostí, ne?”
„Ne, haf. Tohle je sbohem, haf. Už jsme si sbalily a dneska odcházíme, haf.”
Takže o všem už se rozhodlo. Od teď půjdou každá svou vlastní cestou a dneska se o všem rozhodlo. Tak nějak je to skvělé. Tak to potom bude lepší, když tu rozlučkovou oslavu mít nebudeme. Mám pocit, že by to akorát zkazilo náladu.
„...Dobře, žádná léčivá magie, ale co takhle kdyby sis ty rány ošetřila?”
„Dobře, haf.”
Díval jsem se, jak se Pursena potácela ke kolejím. A pak se za ní Nanahoshi najednou rozběhla. Zakryla Pursenu svým vlastním sáčkem a nechala ji se opřít o rameno. Nanahoshi má taky svou něžnou stránku.
...Dobrá, další.
„Ještě žiješ?”
Shlédl jsem na Riniu na zemi. Nepřišla o vědomí. Jen bezvýrazně zírala na oblohu.
„Ještě žiju, mňau.”
Taky byla dobitá. Stejně zle jako Pursena. Oblečení měla prokousané. Krev z ramene barvila sníh doruda. Celou tvář měla nateklou. Možná to bylo proto, že dostala mockrát pěstí. Plivala krev, ale neměla by mít žádné vnitřní zranění, jen pár ran v ústech.
„Zničit něco tak pěkného.”
„Pravda, mňau.”
Najednou jsem si všiml, že skrz tu rozervanou látku vidím Riniinu siluetu. Bylo těžké nezírat. Sundal jsem si sako a přehodil ho přes ni. Ale bylo celkem chladno. Nanahoshi taky půjčila svoje sako. Doufám, že se to její nachlazení nezhorší.
„Děkuju, mňau.”
Rinia se zhoupla, aby si dala hlavu pod ruce. Ležela na zemi, uvolněně a s nohama překříženýma.
„Ahaaa... Prohrála jsem, mňau.”
S každým slovem se k nebi vznášely bílé obláčky.
„Byl to nádherný boj.”
„Jaký nádherný boj, mňau? Tvůj hlas, šéfe, všechno jsme slyšely, mňau. Užíval sis to, mňau.”
Ehm. No, měl jsem se zařídit dle atmosféry. Ale byl to vzrušující boj. Kočičí boj. Tím myslím, vášnivé zápolení válečníků ve středu pozornosti. Ne, kdybych z toho udělal soupeření, tak by se na mě možná zase naštvala.
„No, nakonec je důležité být šťastný, mňau.”
„Teď se cítím špatně.”
„To nic, mňau. Nezasvěceným lidem se to bude zdát jen jako rvačka, mňau. Buď šťastný, mňau.”
Jak to Rinia řekla, zakryla si tvář. Určitě si lízala rány.
„Nepoužiješ léčivou magii?”
„To jsou jizvy poraženého, takže upřímně chci, aby zmizely, ale tentokrát to vydržím, mňau. Takové věci se nakonec stanou mou pýchou, mňau.”
To všichni příslušníci Zvířecí rasy, s kterými jsem bojoval, brali svá zranění jako zdroj své pýchy?
„...”
Rinia se v tichosti dívala na oblohu.
„...”
Taky jsem vzhlédl. Šedavá obloha, kam jen oko dohlédlo, to byla jedinečnost Severu. I dneska v noci bude sněžit.
„No, co teď budeš dělat?”
„Teď, mňau?”
„Řekla jsi žít svobodným životem, ale máš něco, co bys chtěla dělat?”
„Ano, mňau. Až trochu zcestuju svět, vrhnu se na obchodování, mňau.”
Obchod, co? Z tohohle jsem měl špatný pocit. Myslím, že má lepší šance jako dobrodruh.
„Nějaké konkrétní odvětví?”
„Samozřejmě, mňau,” řekla Rinia sebevědomě.
Aspoň že ví, co dělá. Ne, stejně z toho mám špatný pocit. Pokud se k tomu bude stavět tak lehkovážně, dostane se do maléru.
„Pokud všechno půjde podle plánu, za 5 let vydělám spoustu peněz, mňau.”
„...No, tak pokud se dostaneš do maléru, přijď za mnou?”
„Mňahaha. Až uspěju, půjčím ti, šéfe, mňau.”
Rinia se zdála celkem optimistická, i když prohrála. Možná se rozhodla sama za sebe, ale teď už nebyla vázána domovem. Vyhrála svou svobodu. Nebo možná že to jenom hraje.
Bez ohledu na výraz její tváře, to konečně skončilo.
Část 7
Rinia a Pursena se s nikým dalším nerozloučily. Obě se vrátily na koleje odděleně. Když si obvázaly rány, okamžitě vzaly svá zavazadla a odešly ze školy. Nanahoshi a já jsme oba sledovali, jak Pursena a Rinia o samotě odchází. Ani jedna toho moc neřekla. Jenom nám řekly, abychom to dali vědět Zanobovi a Cliffovi. Taky se omluvily Sylphy a Ariel.
Pursena zamíří zpět do Velkého lesa a bude dřít, aby se stala příštím klanovým vůdcem. Rinia udělá, co měla v plánu, ačkoli podrobnosti nevím.
Nemají v plánu se znovu setkat.
To byl plán.
Takovýhle způsob života je tak super.
Jedna pomluva.
Té noci jsem slyšel jednu zkazku: „Někdo viděl dvě dívky ze Zvířecí rasy s kufry, jak se hádají na zastávce veřejných vozů.”
Údajně.
Hádám, že se zapomněly domluvit, že každá pojede veřejnou dopravou jindy a náhodou na sebe narazily.
Taková nedbalost.
----
Příští rok:
3. ročník: Norn (Šéfova sestra), Elinalize (Stará elfka)
4. ročník: Rudeus (mág řádu vodního krále)
5. ročník: Zanoba (Figurínový netvor), Cliff (Normál)
6. ročník: Nanahoshi (Povolávací sestra)
7. ročník: Ariel (druhá asurská princezna), Sylphy (Matka jedné), Luke (Fešák)
vystudovaní: Rinia (Poražená, Kočka), Pursena (Vítěz, Pes)
------------------------------------------------
Děkuju
OdpovědětVymazatDíky
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad
OdpovědětVymazat