Kapitola 141 - Oslava

Část 1

Den bitvy.

Norn byla toho dne doma. Roxy měla toho dne volno. Ačkoli Sylphy neměla volno, také si zažádala o volno. Přípravy OK. Teď zbývá už jenom samotná bitva.

Zavolal jsem Norn, Aishu a Roxy.

„Musíme si o něčem promluvit. Doufám, že mě doprovodíte.”

„Cože?”

Obě sestry naklonily hlavy ke straně. Ale Roxy už jsem o té překvapivé oslavě předem informoval. Zatímco budou ostatní dělat jídlo a vyzvedávat dárky z obchodu, musíme vzít sestry někam ven.

„Dobře. Nevadí mi to,” přijala Roxy přímočaře.

Hohoho, ještě neví, že je také součástí oslav.

„Ech, mami. Můžu si vzít dneska volno a jít?”

„Pozval tě pan Rudeus. Samozřejmě že to nevadí.”

„Dobře, tak já jdu.”

Aisha dostala Liliino svolení.

„...” Norn se podívala po Sylphy, tvářila se mírně ztrápeně. „Jde s námi Roxy, tak proč ne i Sylphy?” zeptala se najednou.

„Ech?”

To je tak očividné, že jsme Sylphy vynechali?

„No, víš, já se musím postarat o Lucy!”

„Před pár dny jste taky šli spolu ven. Sylphy, vážně ti to nevadí?”

„N-no...”

Sylphy se podívala mým směrem, abych jí pomohl. Ale jakmile spatřila Roxy, skoro jsem viděl, jak se jí oči rozzářily inspirací.

„V-vlastně to byl můj plán.”

„Ech? Cože?”

„Norn, ještě s Roxy nemáš dobrý vztah, ne?”

„Ach, to je pravda.”

„Teď jsme jedna rodina. Bylo by zlé, kdybychom spolu nevycházeli, takže jsem si myslela, že když si spolu vyjdete na výlet, pomůže vám to se lépe poznat. Pokud spolu strávíte trochu času, mělo by vám být v přítomnosti té druhé příjemněji, ne?”

„...Takže proto. Dobře.”

Vypadalo to, že to Norn spolkla. Na druhou stranu Aisha se začala tvářit překvapeně. Protože to není tak, že by spolu Aisha a Roxy nevycházely. Když se Roxy připravuje na vyučování další den, Aisha jí dokonce nosí čaj a zákusek. Ty dvě spolu vycházejí dobře. Ale za chvilku se zdálo, jako kdyby Aishe něco došlo. Pokrčila rameny a na tváři se jí zase objevil úsměv.

...Došlo jí to?

„A proto si to dneska spolu pěkně užijte.”

„Dobře.”

„Jasně.”

„Promiň.”

Pořád ze mě lil pot, ale úspěšně jsem ty tři doprovodil z domu.

Část 2

Přípravy zaberou spoustu času. Vaření, zdobení místnosti a příprava dárků jen ve dvou. Jen pro případ bychom měli zůstat venku alespoň do odpoledne.

Ačkoli nemůžeme jít do obchodní čtvrti. Bylo by problematické, kdybychom narazili na Sylphy, jak se vrací domů s dárky.

Samozřejmě můžeme jít do čtvrti dobrodruhů nebo do řemeslnické čtvrti, dokonce bychom se mohli i poflakovat na škole. Ale nakonec jsem vybral tamto místo.

„Pojďme na ryby.”

Zamířili jsme ven z města. A dorazili k tichému potoku, daleko od shonu města. V té čisté vodě bylo vidět mnoho ryb.

„Ach. Je tohle vážně dobrý způsob, jak se navzájem lépe poznat?”

„To, co Sylphy řekla, nebyla úplně lež.”

Roxy šeptala, zatímco vytáhla připravené náčiní na rybaření. Žádný rybářský naviják nebo umělé návnady. Jenom obyčejnou dřevěnou tyč s hedvábím z velkých pavouků, prostá náhrada. Kromě toho máme lícní laloky žab místo plováků a železné háčky, co jsem vyrobil. Jako návnadu máme žížaly.

„Nikdy předtím jsem nerybařila.”

„Ani já ne, ale vždycky jsem to chtěla zkusit.”

To říkaly moje dvě sestry, zatímco si vzaly prut. Aisha si rychle přivázala háček a plovák, připravila návnadu a rozběhla se k potoku. A pak nahodila jako Sanpei (Pozn.: manga Tsurikichi Sanpei). Vážně nikdy předtím nerybařila?

„Bratře, co mám dělat?”

„Hehe, ani já nevím. Nikdy předtím jsem nerybařil.”

Ve svém předchozím životě jsem byl interiérový typ. Nikdy jsem nerybařil a nikdy jsem se o to ani nezajímal. Samozřejmě ani poté, co jsem přišel na tento svět, jsem nerybařil. Pokud chci rybu, můžu prostě zamrazit celý tenhle potok a je hotovo.

„Takže Norn. Mám tě to naučit?” nabídla Roxy pomoc. Nervózně.

Vypadalo to, že s rybařením měla nějaké zkušenosti. Kdyby žádné neměla, byla by zábava mezi sebou experimentovat. Jelikož už se nabídla, tak se k tomu přidám.

„...Prosím.”

Norn přikývla se smíšenými pocity. Hádám, že jako Milisův věřící má vůči Roxy vážně své výhrady. Ale pravděpodobně to není tak, že by nenáviděla samotnou Roxy.

„—Dobrá, teď to zkus sama.”

„Takhle?”

„Jo. Dobrá práce.”

„...Děkuju.”

Roxino učení bylo detailní. Norn jí bedlivě naslouchala. Dobře, dobře. Já taky doufám, že spolu budou ty dvě vycházet.

Část 3

Pak jsme začali s rybařením.

Roxy měla bohaté zkušenosti. Tím myslím, že vypadala tak skvěle. Seděla na stoličce, co jsem vytvořil zemní magií, s jednou rukou na prutu a očima upřenýma jenom na vodní hladinu. V té pozici vypadala úplně jako meditující mnich. A když se k její ruce dostala ta nejjemnější vibrace, vytáhla prut. Ačkoli na začátku vytahovala na prázdno, teď už je dalece ve vedení.

„Roxy, jsi v tom vážně dobrá.”

„Když jsem cestovala sama, musela jsem se naučit, jak si sama chytit jídlo.”

„No jo, i Ruijerd po cestě chytal ryby.”

„Umí rybařit?”

„Ne, kopím prostě bodl do vody a vytáhl ho se dvěma nebo třemi rybami—”

Norn seděla vedle Roxy a nezávazně si povídaly. Pořád to bylo trochu ztuhlé, ale už mezi nimi byla dobrá nálada.

„Ach, Norn, něco se ti chytlo. Zkus to vytáhnout!”

„Ech, ech! Och, och! Ach...”

„Tohle se stává celkem často. Navaž návnadu a zkus to znovu.”

Norn ztrácela soustředění a podařilo se jí nechat uplavat další rybu. Ale zdálo se, že si to Roxy užívala. Její nálada se při tomhle tématu, co se jí týká, zlepšila.

„Haha, brácho. Nevypadáš moc dobře. Děje se něco?”

Aisha byla ve své nejlepší kondici. Ačkoli párkrát vytáhla na prázdno, teď už chytila tři ryby.

„Nezapomeň, že jsme si slíbili, že kdo prohraje, bude poslouchat rozkazy vítěze.”

Předtím jsem přijal Aishinu výzvu v tom, kdo chytí víc ryb. Ale moje dosavadní výsledky jsou nulové. Vypadá to, že prohraju. No, i když prohraju, tak na tom nezáleží. Ale i když jsme oba začátečníci, jak to, že je ta mezera mezi námi tak velká? Aisha je skvělá ve všem, co dělá.

„Jenom věci, co jsou v mých možnostech.”

„Co si mám vybrat? Celou noc mě pevně držet a šeptat mi sladká slůvka jako Aisho, jsi roztomilá? Nebo možná ty věci, co děláš s Roxy a Sylphy?”

„Žádné zvrhlosti. Táta by se zlobil.”

„Netahej do toho tátu—”

Možná říká tohle, ale nakonec si pravděpodobně řekne o něco drahého. No, prohra mi nevadí. Tentokrát můžu nechat svou sestru vyhrát.

Ne. Není tohle příležitost ukázat svou skvělou stránku jako její starší bratr? Spíš než něžný a nespolehlivý bratr chci být silný a spolehlivý!

„Aisho, teď ti ukážu svou skutečnou moc.”

„Takže jsi to nebral vážně?”

„Haha, od teď použiju své démonické oko!”

„Eech, to je podvádění!”

Říkej si, co chceš. Tohle je moje skutečná moc. Možná to je jenom vteřina do budoucnosti, ale to by mi mělo stačit na to, abych ukázal tu drtivou mezeru mezi našimi schopnostmi.

Otevřel jsem své démonické oko. A zaměřil se na plovák.

<Žádná reakce.>

<Žádná reakce.>

<Plovák se začal třást.>

„Rybaaaa!”

Máchnutí vypilované denním tréninkem šermu. Silné zápěstí posílené umělým údem, co ignoruje jakýkoli odpor. S trochou síly jsem vytáhl háček.

„Ach! Je velká...?”

Ulovil jsem botu.

„...”

I na tomto světě existují boty? No, tahle říčka teče od Magického města Sharia. Lidé k ní často chodí prát a pro vodu. Takže někdy do ní spadne bota, ať už je důvod jakýkoli, a ztratí se. Nebo ji možná někde výš po proudu ztratil nějaký dobrodruh a bota pak doplula až sem. To je také možné.

„Brácho...”

Aisha se na mě zahanbeně podívala.

Ne, pozměňme trochu náš způsob přemýšlení. Tohle není bota. To by mohlo vyjít. Jo. Když o tom tak přemýšlím, tohle vypadá jako něco úplně jiného. Dobře se podívejte, copak to není ryba? No ano, nazývat to rybou není naprosto nerozumné. Ať se na to dívám, jak chci, vypadá to jako ryba. Vypadá to úplně jako ryba.

A tak jsem tu botu hodil do vědra na ryby.

„Dobrá, to je první. Brzy tě doženu.”

„Hej! To byla bota!”

„Možná to na první pohled vypadá jako bota, ale ve skutečnosti je to velmi vážené stvoření ze sladkých vod. Nazval jsem ji... Ryba Botka.”

„Ty jsi tak arogantní! Nic takového neexistuje! To je podvod!”

Aisha vjela rukou do vědra s rybami a hodila botu zpět do říčky.

„Aach!”

Neházej smetí do řeky.

No, ne. To je chytit rybu a pustit ji na svobodu. Ta bota je jenom mládě. Pokud ji teď pustíme, rozhodně se dostane až do oceánu a nakonec se vrátí. Tak to budu brát.

„Ach! Och... Mám ji! To je čtvrtá.”

Zatímco jsem takhle přemýšlel, Aisha už chytila svoji čtvrtou rybu. Ugh. Teď určitě prohraju. Promiň, Sylphy. Promiň, Roxy. Dneska v noci budu zahřívat postel Aishe...

„Přesně takhle, velmi dobře. A teď tahej, tahej!”

„Arg... Grr... Ach!”

„Snaž se. Opatrně!”

Jak ty druhé dvě začaly najednou hlučet, otočil jsem se, abych se podíval. Norn něco chytila. A je to velká ryba! Skoro ve velikosti kapra.

„Jů! Chytila jsem rybu! Poprvé, co jsem chytila rybu!”

„Jů! A je tak velká!”

Norn se vesele smála. Roxy taky vzrušeně tleskala. Taková příjemná scéna.

Tenhle výlet měl cenu.

Část 4

Přesně takhle začalo slunce zapadat a bylo na čase zamířit domů.

„Brzy bychom měli vyrazit zpět.”

Jakmile mě sestry zaslechly, okamžitě začaly zdržovat.

„Ech, to už půjdeme domů?”

„...Chci chytit ještě jednu.”

Když se bavíte, čas letí. Cenil jsem si toho, že tu chtěly strávit víc času. Ale to hlavní je teprve čekalo.

„Když se setmí, objeví se netvoři.”

„Když jsi s námi, brácho, tak to bude v pohodě!”

„I Roxy to řekla...”

No ano, v této oblasti nebyl s magickými zvířaty žádný problém. Roxy a já. My dva bychom měli být dost na to, abychom Aishu a Norn ochránili. Měl bych mít takovou moc.

Ale to je něco jiného. Pokud souhlasím, budeme tu celou noc. I kdybychom už neměli jiný plán, je lepší jít domů, než toho později litovat.

„Ne. Přijdeme zase příště.”

„Brácho, jsi jenom nabručený, že jsi nic nechytil...”

„Kdybych to chtěl brát vážně, chytil bych ryb, kolik si zamanu.”

Můžu použít elektrický šok a výbuch, není důvod, proč bych je měl chytat na háček. Rozhodně to není tím, že bych nerad prohrával.

„Dobrá, pojďme domů.”

„Fajn—”

„Fajn.”

Použil jsem magii a chycené ryby okamžitě zamrazil, abychom je mohli vzít domů. Po cestě domů jsem přemýšlel, že je osmažím a sním, ale bude lepší, když na oslavu přijdeme hladoví. Ryby můžou počkat do zítřka.

Po cestě zpět. Aisha a Norn se vesele dohadovaly o tom, kdo chytil víc a čí ryby byly větší. Roxy a já jsme je následovali. Roxy se tvářila úspěšně. Její vztah s Norn byl trochu napjatý. Ale po dnešku by se to mělo trochu zlepšit.

„Jsme doma~!”

„Blahopřejeme!”

Potlesk, jen co jsme dorazili domů. Řídký, ale energický potlesk. Sylphy a Lilia a také Zenith vyrovnané u vchodu. Ačkoli Zenith jen prázdně zírala, ale měl jsem pocit, jako kdyby se usmívala. Ale možná jsem si to jen představoval.

„Ech?”

Norn zněla, jako kdyby ji to přepadení překvapilo. Roxy a já jsme spolupracovali a také jsme za nimi začali tleskat. Norn otočila hlavu a vydala ze sebe další „ech?”. Nevypadalo to, že by na to přišla.

Pobídl jsem zmatenou Norn a překvapenou Aishu do jídelny.

Místnost byla prostě, ale pěkně vyzdobená. Nebyly tam žádné transparenty, ale zeď byla ozdobená květinami. Na různých místech zářily svíčky. Stůl byl pokrytý bílým ubrusem a na něm stály váza s květinami a talíře. Nápoje byly připravené, ale jídlo ne. Pravděpodobně se bude servírovat později.

U stolu. Byly připravené dvě takzvané narozeninové židle. Požádal jsem je, aby si tam sedly.

„Ech? Proč?”

Norn se tvářila překvapeně. Ale Aisha se začala hihňat. Takže jí to došlo. To je ale chytrá holka.

Když se posadily, Lilia a Zenith se také posadily. Sylphy a Roxy seděly na svých obvyklých místech. Když se všichni usadili, odkašlal jsem si.

„Od Metastázové události uběhlo už sedm let. Uplynulo spoustu času a rodina se konečně znovu sešla. Ačkoli je táta pryč a jestli mamka znovu nabyde paměť, není jisté. Ale pokud budeme dál takhle sklíčení, táta nebude moct nikdy odpočívat v pokoji. Myslím si, že kdyby tu teď s námi byl, taky by se na všechny usmíval. Posledním tátovým přáním bylo všechny sezvat a společně to oslavit. Takže dneska si to dle jeho vůle užijeme. Na zdraví!”

S tím jsem pozvedl sklenici k přípitku.

„Na zdraví!”

Všichni kromě Norn v tichosti zvedli sklenice. Norn byla pořád jako ve snách. Ale zdálo se, že Aisha to naprosto pochopila a šťastně se šklebila.

Hele, snažil jsem se být veselý, ale tak nějak mi slzely oči. Ne, ne. Musím se usmívat.

„Sylphy!”

„Ach, správně.”

Sylphy mě slyšela a okamžitě začala jednat. Byli jsme na stejné vlně.

Sylphy to vytáhla z pod stolu. Dvě velké, nádherně zabalené krabice. Jednu předala Roxy.

A pak je předaly Aishe a Norn.

„Šťastné desátiny!”

„Všechno nejlepší!”

Norn i Aisha vypadaly naprosto omráčeně.

„Ale už je nám jedenáct...?”

To bylo poprvé, co jsem Aishu viděl tak zmatenou. Podle toho, jak se tvářila, dokonce ani ona nečekala, že by dostala dárek.

„Hm. Neměli jsme šanci oslavit vaše desátiny. I když je to trochu pozdě, Paul řekl, že do roka je to v pořádku.”

„Brácho...?”

Aisha vypadala celkem dojatě a pevně tu krabici svírala. Pak se podívala na Liliu. Lilia mírně kývla hlavou. Aisha už nedokázala dál zvládnout to svoje nadšení a otočila se zpět na Sylphy.

„Můžu to otevřít?”

„Samozřejmě!”

S tím začaly Aisha a Norn jednat. Byly připravené protrhat se balícím papírem. Ale najednou si společně něco uvědomily. A pak pomalu rozvázaly stužky a odstranily pěkný balící papír. Neměl jsem ponětí, proč teď byly tak zesynchronizované. Vážně to jsou sestry.

„Jé~ boty! Norn, co jsi dostala?”

„Hele, Aisho, dostala jsem kabát!”

Jak si prohlížely svoje dárky, šťastně se smály. Jelikož byly tak šťastné, dokonce i my dárci jsme se cítili potěšeně.

A pak k nim přišly Lilia a Zenith.

„Mami, mami! Podívej!”

Norn ukazovala svůj nový zimník Zenith. Jak se dalo čekat, od Zenith nepřišla žádná reakce.

Při tomhle pohledu mě trochu zabolelo. Zenith v takových situacích tak dováděla. Z mých pětin byla tak natěšená. „Co ty na to? Přesně vím, co jsi chtěl, Rudi, co?” S těmihle pocity mi dala knihu. Kdyby byla v normálním stavu. Rozhodně i s Norn by byla natěšená jako malé dítě.

Ale Zenith zrovna teď. Vypadala bezvýrazně. Jak jsem to viděl, cítil jsem se mrzutě. Pokud se kdy uzdraví a doslechne se o Paulově smrti, projeví nějakou bolest? Ale stejně, když jsem ji teď viděl naprosto necitelnou, bolelo mě z toho u srdce.

Zatímco jsem přemýšlel, jenom na kratičký okamžik—

—se Zenith usmála.

„...Ech?”

A její úsměv rychle zmizel. Jenom na okamžik. Možná jsem to viděl jenom já.

„To se zrovna... usmála?”

Ne. Všichni to viděli. Lilia, Aisha, Sylphy i Roxy.

„...Matko?”

Ta, co ten úsměv viděla tváří v tvář, byla Norn. A s doširoka rozevřenýma očima a kanoucími slzami zírala na Zenith.

„...”

Zenith následovala tím, že Norn a Aishu pohladila po vlasech. To pohlazení bylo něžnější než obvykle. Zenith byla také velmi šťastná. Protože její dcery vyrůstaly.

„Paní... díky bohu...”

Lilia mlčky držela Zenith za rameno. Usmívala se a zároveň jí tekly slzy, byla to tvář, kterou jen stěží kdy ukazovala. Zenith s bezvýraznou tváří pohladila Liliu po ruce. Lilia si skousla ret, jako kdyby zadržovala slzy.

„Tohle je od paní a mě.”

Když Lilia odvedla Zenith zpět na její místo, obrátila se a dala dívkám dárky. Dva stejné kapesníky s pěkně vyšitými kytičkami.

„Moc děkuji, Lilio.”

Norn upřímně přijala svůj kapesník, ale Aisha vypadala, že váhala. To jí bylo nepříjemně, že dostala to samé?

„Ehm, matko, můžu to přijmout?”

„Och, samozřejmě. Taky jsi dcera pana Paula.”

Nálada se tak nějak změnila. Lilia Aishu vždycky poučovala o její roli služebné.

„I nadále dál s úctou služ panu Rudeovi a slečně Norn.”

„...Ano, matko.”

Ach, Lilia je pořád Lilia. Ale i když říkám tohle, poslední dobou jsem ji neviděl Aishu nějak přísně poučovat, ať už tónem hlasu nebo čímkoli jiným. Má svoje vlastní myšlenkové pochody.

Když se Lilia vrátila na své místo, Zenith jí položila ruku na rameno.

„Paní...”

„...”

Lilia položila svou ruku na tu Zenithinu a tiše jí poděkovala: „Moc děkuji.”

Zdá se, že došly k pochopení i beze slov. Zdálo se, že Roxy tato scéna velmi dojala.

„Och?”

Zatímco jsem se díval na Roxy, někdo mě zatahal za rukáv. Otočil jsem se, abych se podíval, a byla to Sylphy. V rukách měla jinou krabici než ty pro sestry.

Ach ano. Skoro jsem zapomněl.

„Roxy.”

Roxy otočila hlavou. Podívala se na mě a na krabici v Sylphiných rukách, celá zmatená.

„C-co to je?”

Sylphy řekla: „Ach, tohle je náš dárek pro tebe, Roxy.”

„Ech, ha, ech, to... kvůli čemu?”

„Svatební dar. Roxy, blahopřeju ti, že ses provdala za Rudiho!” Jak to Sylphy řekla, předala krabici Roxy. „No tak, otevři to.”

Roxy po jejím pobídnutí krabici otevřela. A když spatřila klobouk uvnitř, rozšířily se jí oči.

„Tohle, Sylphy, Rudi, je to tamto?”

„Roxy. Žijme spolu šťastně, úplně jako Zenith a Lilia.”

Sylphy se usmívala jako anděl. Roxy si při pohledu na ten úsměv skousla ret. A s hlavou mírně skloněnou si ten klobouk pevně přitiskla k hrudi. A pak hlasem tak tichým, že byl stěží slyšet, řekla: „Opravdu ti děkuji, Sylphy...”

Roxy se v očích zatřpytily slzy. Potom mi řekla, že v ten okamžik to bylo poprvé, kdy skutečně cítila Sylphin souhlas.

Část 5

Poté oslava pokračovala hladce.

Nejdřív jsme donesli dort. Upečený doměkka jako piškot, ale bez másla. Uvnitř bylo spoustu sušeného ovoce. Ačkoli po něm zůstávala mírně nahořklá chuť, sladkost ovoce to dobře překryla.

Vzpomínám si, že jsem ho už dřív ochutnal v Asurském království. Také během mých desátin.

Taková nostalgie. Vede se Eris dobře? To děvče bylo temperamentní bez ohledu na okolnosti. Ale bude provdaná jako já... Pravděpodobně ne. Pokud se najde nějaký chlápek, co ji dokáže zvládnout, má můj nejhlubší respekt.

Zeptal jsem se na ten dort Liliy a evidentně to je tradiční zákusek z Asurského království. Připravuje se na každý svátek. Ale my jsme ho ve vesnici Buina nikdy neměli. Zdá se, že Paul ho nesnášel, takže ho nikdy nemohla připravit. Má rád, nesnáší, to je prostě Paul.

Sylphy se tentokrát naučila, jak se peče, takže v budoucnu jich udělá víc. Norn si tu chuť vážně vychutnávala a ani mě nevadí.

Ale zdálo se, že Aisha ho nijak zvlášť nemusela, snažila se vydloubat všechno sušené ovoce a sníst jenom koláč. Lilia nevypadala moc natěšeně, naštvaně jí řekla, aby nebyla vybíravá, a přitom s úsměvem poznamenala, že jí připomíná jejího otce.

Aisha hravě řekla: „Brácho, pomoz mi s tím.” Ale tím upoutala pozornost Roxina mlsounství. Pravděpodobně se rády mezi sebou podělí. Sledoval jsem je s lehkým srdcem. Ale zdálo se, že si to Roxy špatně vyložila.

„Aisho. Ani nevíš, jaké máš štěstí. Někdy jsou chvíle, kdy máš takový hlas, že musíš jíst jedovaté štíry.”

„Och, ach, dobře.”

A začala přednáška. Měl jsem pocit, že Ghyslaine řekla taky něco takového. Dokonce i já jsem se během svého putování po Magickém kontinentu musel přinutit sníst pár strašných jídel. Ale nemyslím si, že bych dřív snědl něco obzvláště jedovatého. Předpokládám, že ani já nemám ponětí, jaké mám štěstí.

„Neplýtvej svými sladkostmi. Važ si jich.”

„Dobře.”

Roxy nebyla naštvaná, ale přesto to bylo velmi přesvědčivé. Dokonce i Aishu to vylekalo. A pak se v tichosti propracovávala svým dortem. Tak mě tak napadá, že to je možná poprvé, co Aisha udělala, co se jí řeklo. Ne, vždycky dělá, co jí řeknu.

Ale jak tak o tom přemýšlím, být vybíravý není zase až tak hrozné. Je to jenom dort. Ale mohl bych se mýlit. Co jiného od Roxy čekat.

„Ale pokud to vážně nesníš, pomůžu ti.”

Roxy už svůj kousek dojedla. Ach. Co jiného od Roxy čekat.

„Já už vážně nemůžu,” odpověděla Aisha okamžitě. Bála se, že Roxy začne s další přednáškou, a tak odpověděla okamžitě.

Sylphy a já jsme Aishu nikdy pořádně nehubovali. V důsledku čehož se možná i Lilia začala krotit.

Aisha je chytrá, ale je jí jenom 11. Zaslouží si, aby ji někdo čas od času vyhuboval.

---

Roxy s mými sestrami vycházela lépe. Norn a Aisha se pomalu, ale jistě přestávaly hádat. Zenithin stav se rozhodně zlepšoval.

Mám pocit, že se rodinná pouta upevňovala víc než kdy dřív. Oslava byla úspěšná.

Ach, oslavy jsou vážně úžasné. Norn a Aisha. Na jejich patnáctiny uděláme ještě lepší oslavu!

---

9 školních zkazek
Zkazka 9: Šéf je lysý.

(Pozn.: Kvůli tomu, že nic nechytil ;)
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>