Kapitola 101 - Nadpřirozená moudrost

Část 1

Uplynul jeden týden ode dne, kdy jsme se začali starat o Nanahoshi.

Celý den jen prázdně zírala. Ale zdá se, že to nejhorší období už pominulo. Má jen malý apetit, ale jí a když na ni zatlačíme, tak se jde dokonce i vykoupat. Aniž by se přitom snažila utopit.

Ale necítím z ní žádnou sílu vůle, co měla předtím; možná proto, že její napětí pominulo. Je to pocit, že kdyby jste do ní strčili, tak by se prostě rozbila. Nemá vůbec žádnou energii. Kdybych to měl říct jinak, pak je to takový ten pocit jako u člověka, kterého obelhala mafie a vzápětí zjistil, že je hlavní hvězdou v pornofilmu. Nemůžu ji nechat samotnou. Musím dávat pozor, aby se nesetkala s někým jako Luke.

Z nynější Nanahoshi cítím jenom rezignaci. Ten experiment selhal, ale zdá se, že to až takhle špatně snášela. Zdála se tak sebejistá, možná to byla pevná teorie. Jestlipak má ten neúspěch takový smysl, že všechna ta předešlá léta jsou zbytečná.

Já jsem ještě nikdy nezakusil tak velkou překážku. Moje nejbližší zkušenost bylo to, když mi smazali data z internetové hry, co jsem hrál několik let tak moc, že jsem byl skoro invalida. Jakmile se mi před očima objevila hláška o špatném přihlášení a email o zrušení účtu, zrychlil se mi srdeční tep a skoro celý den jsem nebyl schopen vůbec myslet. Stěžoval jsem si u adminů, strašně jsem brečel a nakonec jsem z toho všeho usnul. Potom jsem celý měsíc neměl vůbec žádnou motivaci. Tehdy jsem si přísahal, že už nikdy nebudu ve vší vážnosti hrát internetové hry.

Nanahoshin případ je něco jiného než internetová hra. Ona má za cíl vrátit se do předešlého světa. Kdyby se toho musela vzdát, určitě by nebyla schopná dál žít.

Jak jsem si tohle pomyslel, všude možně jsem hledal, jak jí pomoct, ale... Ona každý den trávila jako ve snách. Ani nevím, jestli slyšela moje povídání. To jsem si myslel, ale...

„Myslela jsem si, že jsem to všechno uzavřela...”

To jednoho dne najednou řekla.

Neodpověděl jsem a prostě jen poslouchal.

„Magické kruhy. Kdybych to měla vyjádřit slovy našeho předešlého světa, je to něco jako elektrický okruh. Když pospojíš několik vzorců okruhu, můžeš vytvořit jedinou funkci. Ale ať jsem dělala, co chtěla, v tom jednom bodu se ten okruh nespojil. Bez ohledu na to, jak moc jsem měnila vedení okolo, jeden bod se nechtěl spojit s druhým. Snažila jsem se je silou spojit, ale pak došlo k nějakému selhání jinde.”

Aby spojila něco, co se nespojuje, zvětšila normální okruh na dvojnásobek. A pak aby spravila jedinou deformaci, přidala další okruh. Nakonec to byl magický kruh, který selhával v jediném místě. I když by se to na první pohled nemělo zdát beznadějné. Nespojuje se jenom jedna část.

„Jde to proti zákonům fyziky. Jinými slovy to znamená, že se nebudu moct vrátit domů.”

Byl to magický kruh plný záplat skoro jako Papier Mâché. Jsem si jistý, že tomu Nanahoshi obětovala celkem dost úsilí. Na první pohled by si člověk mohl myslet, že kdyby se jen trochu víc posnažila, tak by se ten nespojitelný okruh spojil. Ale jsem si jistý, že kdyby to udělala, rozpojilo by se zase něco jiného.

„Už je to nemožné...” řekla Nanahoshi a padla na postel obličejem napřed.

Část 2

Vyrazil jsem k Nanahoshině výzkumné laboratoři, rozhodl jsem se, že tam sesbírám pár plánů. Když jsem si vyslechl její příběh, na něco jsem si vzpomněl. Mohlo by to být tak, že se to dá vyřešit. I když říkám tohle, nechci jí dávat falešnou naději. Nejdřív musím promyslet, co zmůžu a ověřit to.

Dalšího dne. Zavolal jsem Cliffa do Zanobovy laboratoře. Přece jenom se říká: víc hlav, víc ví. Rozhodl jsem se vypůjčit si moudrost pana Génia. Do laboratoře nás přirozeně následovala i Elinalize.

„Když si pomyslím, že Silent skončila v takovém stavu, jen stěží se tomu dá věřit.”

Zdá se, že zůstává v Cliffově laboratoři, ale zajímalo by mě, co s jejím vyučováním. Sice je v pokročilém věku, ale přemýšlím, jestli možná brzy se školou nesekne. No, ale to je asi její osobní svoboda, co?

„Ale mě přišla jako o trošku silnější holka.”

„Skutečně silný člověk by se neizoloval a netrápil se.”

„No, to je asi pravda.”

Elinalize pokrčila rameny. Nezdá se, že by se Elinalize s Nanahoshi nějak moc stýkala. Možná by nebyl špatný nápad požádat ji, aby nám pomohla najít nějakou oddychovku.

„Takže, vy dva. Nejdřív se prosím podívejte na tohle.”

Ukázal jsem Zanobovi a Cliffovi nákres. V tom okamžiku se Cliff zatvářil mrzutě.

„To je ale špinavý magický kruh.”

Řekl špinavý, to je ale zajímavý výraz.

„Existují špinavé a čisté kruhy?”

„Očividně. Při výrobě magických nástrojů je musíš udělat malé a čisté. Já bych to nakreslil čistěji. Například tady, kdybys to napojil tady, tahle oblast by fungovala lépe.”

„Och?”

Cliff ukázal prstem na magický kruh a plný sebedůvěry se chvástal. No, každý může kritizovat něco, co už je hotové. Jsem si jistý, že kdybychom to udělali podle Cliffa, pravděpodobně by to zase selhalo někde jinde. Tím jsem si jistý.

„Ach, ale ten nápad je vskutku úžasný. Vymyslet něco takového jako smyčku v téhle části, normálně by to člověka nenapadlo... aha, to kvůli tomuhle popisu se tahle strana zkomplikovala...?”

Jak se Cliff díval na magický kruh, něco si mumlal. Například tohle, například tamto nebo například semhle. Všechno to bylo něco takového. Jestlipak by bylo lepší, kdybych se víc učil. Ačkoli nikde není nijak zvlášť zaručeno, že když budu studovat, tak to pochopím.

„A mistře, co to je za magický kruh?”

„Je to povolávací magický kruh, který Silent zkoumá. Jelikož se tak trochu dostala do slepé uličky, rád bych se s vámi poradil.”

Jak jsem to řekl, Zanoba naklonil hlavu ke straně.

„Ale mistře, povolávání není mým oborem?”

„No, nevadí, ani když na řešení nepřijdeme.”

To jenom, že když to člověk sám nechápe, pokud o tom popřemýšlí víc lidí, možná na to přijdou. Naopak pokud jsou lidé z jiných oborů, pak je možná napadne něco jiného.

„Prozatím se prosím podívejte tady na tu část. Zdá se, že ke zkratu došlo někde tady. Chápete to?”

Ukázal jsem prstem na část, která se během experimentu roztrhla.

„...Ech? Jo. Takže to zkratovalo tady, to jsem si neuvědomil. Tenhle magický kruh je nedokončený. Ehmmm, takže by se to mělo napojit... tady?”

Cliffa to překvapilo. Zdá se, že i když se nazývá géniem, nedokázal tu část hned poznat. Hádám, že to je něco takového.

„Máte nějaké nápady, jak ten okruh spojit?”

Jak jsem se na to zeptal, Cliff si založil ruce na hrudi a popřemýšlel o tom. Tohle a tamto a začal si pro sebe mumlat. Do notýsku v rukách si něco psal.

„Tohle je obtížný problém. Kdyby se to celé překreslilo... Ne, ale... to nejde.”

„Nešlo by to, kdybychom to zkusily s násobnou strukturou?”

Zhruba v okamžiku, kdy Cliff dorazil ke svému závěru, se do toho vložil Zanoba. Cliff se zatvářil zmateně.

„Násobná struktura? Co to je?”

„V panence, co zkoumám, je na sobě navrstveno několik magických kruhů, aby se dosáhlo jediného výsledku. I když říkám tohle, jelikož jsem se svým výzkumem taky jenom začal, ještě nikdy jsem žádný magický kruh pořádně nenakreslil...”

„Počkej chvilku, tou panenkou myslíš tu z Rudeova domu? Ukaž mi to.”

„Mistře, nevadí to?”

Zanoba se mě z nějakého důvodu nejdřív zeptal na svolení a pak se vrátil s kulatým řezem z paže panenky. Cliff se s velkým zájmem podíval na průřez magického kruhu. A pak prohlásil: „Chlápek, co to vyrobil, je génius.”

Aby to řekl ten přehnaně sebestředný Cliff, zdá se, že to je tak úžasné.

„Nikdy předtím jsem takový magický kruh neviděl... ku... vůbec nechápu teorii. Tyhle dva magické kruhy se překrývají... Ne, je to jiné, je jich tu ještě víc. Zdá se, že když se všechny kruhy takhle neseskládají, tak se to nebude řádně hýbat... Ale i když to bylo rozbité, pořád se to hýbalo... Proč? ...Kruci, co je to s tímhle magickým kruhem?”

Cliff poníženě skřípal zuby. Je to skoro, jako když princ ze zeleninové zahrádky spatřil legendárního supermana (pozn.: Že by odkaz na Dragonball?)

„Ale do podrobností to ještě vážně nechápu. Podle té knihy se zdá, že to je magický kruh pouze na ovládání lokte.”

Jak to Zanoba nonšalantně řekl, zdálo se, že se Cliff co nevidět rozbrečí. Jsem si jistý, že se ho dotklo, že Zanoba chápe něco, co on ne. Okamžitě k němu přispěchala Elinalize. Vtáhla mu hlavu do svého poprsí a pohladila ho.

„Ano, no, chápu, že jelikož jsi génius, pokud to trochu prozkoumáš, určitě to víc pochopíš.”

„Já... to vím!”

Cliff zrudl jako rajče a získal zpět svou energii. Co jiného čekat od Elinalize. Je spolehlivá. Ale jelikož je to zrovna teď celkem hektické, byl bych rád, abys to dělala, až se vrátíte k sobě.

„Seniore Cliffe. Pokud použiješ techniku z téhle panenky, myslíš si, že bys dokázal vyřešit ten problém v Silentově magickém kruhu?”

„Nevím. Ale myslím, že tu ta možnost je.”

Nezdá se, že by to věděl jistě, co. Ale jsem si jistý, že z toho bude vodítko. Až do teď Nanahoshi kreslila magické kruhy jen s jednou vrstvou. Kdyby je navrstvila... hádám, že taková převrácená myšlenka ji nikdy nenapadla. Nebo to možná nevyzkoušela z nějakého jiného důvodu.

Budu se modlit, že tohle bylo Nanahoshino slepé místo. A pak by bylo dobré, kdyby znovu nabyla svou motivaci.

Část 3

Příštího dne jsem vzal Nanahoshi ven. Naším cílem je její laboratoř.

Neuklizená místnost byla stejná jako včera. Je to místnost, nad kterou stále cítím směsku emocí, Zanoba a Cliff byli v pozoru. Ti dva procházeli výzkumné materiály Nanahoshina dosavadního výzkumu. Když to Nanahoshi spatřila, najednou si odfrkla.

„Co je tohle?! Tři chlapi, to mě chcete znásilnit nebo co?”

Říkáš znásilnit. Jak hluboce jsi zapadla do svého asketického života? Jenom po jediném selhání... No, stačí jediná velká chyba, aby to člověka dohnalo k šílenství.

„Cože! Já jsem oddaný věřící Milise! Víš!”

Cliffa to rozzuřilo. V téhle idee čistoty je Milisovo náboženství podobné křesťanství. Člověk za celý život miluje jen jedinou ženu a v žádném případě se nesmí uchýlit k cizoložství. To je vážně abstinence.

„Ach, aha.”

Nanahoshi nestabilně vrávorala dovnitř a posadila se na židli. A pak se o ni naprosto ochable opřela.

„Seniore Cliffe, Zanobo, prozatím prosím začněte s naším včerejším rozhovorem.”

Ukázal jsem Nanahoshi nápady, s kterými ti dva včera večer přišli. Nanahoshi bez zájmu poslouchala vysvětlení. Magický kruh, co Cliff přepracoval. Návrh o vrstvení magických kruhů dle Zanobova výzkumu. Byl to třídimenzionální magický kruh, který jsem navrhl já.

Zatímco se na ně bez zájmu dívala. Bez jediné změny ve tváři. Dívala se na ně upřeně. Upřeně. Její oči se soustředily na jediný bod. Už to nebylo bez zájmu. Bylo to jen bezvýrazné, jak se soustředila.

„Ach.”

Najednou Nanahoshi vykřikla.

„Možná to bude fungovat...?” A tohle zašeptala.

V tom okamžiku Nanahoshi najednou vyskočila a vstala ze židle.

„Aha, aha, aha, nebylo třeba se tak fixovat na jedinou vrstvu. No, to je pravda. Můžu nakreslit více papírů a pak je slepit k sobě. Pokud je vytvrdím, můžu nakreslit magický kruh jakékoli velikosti. Proč jsem nepřišla na něco tak jednoduchého!”

Začala nervózně přecházet kolem místnosti, třikrát, čtyřikrát. Ze stolu si vzala papír a tužku. A pak za pochodu začala kreslit diagram. Kreslila něco, co vypadalo jako početní vzorec, pak to ledabyle vymazala a začala kreslit znovu.

„Ach, to je jiné, takhle ne!”

„Hej, není to takhle?”

K téhle Nanahoshi, co se chovala jako medvěd v zoo, se najednou přifařil Cliff. Najednou začal svým červeným perem, co držel, přidávat poznámky na Nanahoshin nákres. Co jiného čekat od seniora Cliffa. Přirozeně neschopen přečíst náhle změněnou atmosféru.

„Ach, aha... jsi chytrý.”

„Samozřejmě, protože jsem génius.”

„Tak co tohle? Co bys s tím udělal? Už nějakou dobu o tom pochybuju...?”

„Ech... počkej chvilku...”

Cliff a Nanahoshi s rameny u sebe se začali kamarádit, zatímco čmárali na jediný papír. Podíval jsem se na to, ale neviděl jsem to jako nic jiného než dětskou čmáranici.

„Zanobo, chápeš to?”

„Na téhle úrovni tomu vůbec nerozumím...”

Vynechali nás. Cliff je každopádně úžasný. Nemyslím si, že je to tak dlouho, co začal zkoumat magické kruhy.

No, na tom nesejde. Přece jen se zdá, že se Nanahoshi vrátila energie. ...Pokud je to takhle, tak i když to neuspěje, určitě z toho získá nějaký základ.

„Zanobo, promiň, ale dohlídni na to tady.”

„Mistře, kam jdeš?”

„Jdu zavolat Elinalize. Kdyby se dozvěděla, že její vlastní muž vychází s jinou ženou, určitě by jí to přišlo nepříjemné.”

Jak jsem to říkal, odvrátil jsem se od něj. Když jsem tentokrát odcházel z laboratoře, slyšel jsem Nanahoshin radostný hlas.

Možná to je poprvé, co jsem ji potkal, co jsem od ní slyšel takový hlas.

Část 4

O týden později.

Nanahoshi dokončila magický kruh. Byl to magický kruh skoro jako kartón s pěti vrstvami papíru pod sebou. Každou jednotlivou vrstvu nakreslila odděleně a pak je slepila k sobě nějakou pastou.

Zatímco Cliff a Zanoba přihlíželi, začal jsem do kruhu vlévat magickou moc. Neustále to nasávalo mou magickou moc. Z magického kruhu se začalo uvolňovat světlo. Zářivé světlo. Místnost byla osvětlená skoro jako za bílého dne. V tom světle. Se pomalu začala objevovat silueta.

Když to světlo potemnělo, povolalo to na tento svět něco z jiného světa. PET láhev. Neměla žádnou etiketu, ani víčko. Je to PET láhev jednoduchého tvaru.

„Och, tohle je úžasné, že?”

„Co to je?? Sklo? Je to jiné?? Víc...”

Když Zanoba a Cliff poprvé spatřili 500ml PET láhev, nedokázali skrýt své vzrušení. I Elinalize a Julie se na ni dívali se zaujatou tváří.

A i Nanahoshi, když spatřila povolanou věc, sevřela ruku v pěst a tichým hlasem zašeptala: „Dobře, dobře.” S pohledem na tu PET láhev.

Není to nic než PET láhev.

Ale i tak, je to PET láhev.

V tom okamžiku jsme s jistotou věděli, že tento svět a náš předchozí svět byl spojený. Byla to neorganická substance, co nebyla živoucí bytostí, předmět s nesmírně prostou strukturou. Ale povolali jsme sem něco, co na tomto světě neexistuje.

„Je to úspěch, že?” zavolal jsem na Nanahoshi.

A ona pak silně přikývla. Velmi potěšeně.

„Jo, je to úspěch, s tímhle můžeme konečně pokročit k nové fázi! Magický kruh s vrstvenou strukturou. Pokud v tom budu pokračovat, s největší pravděpodobností dokážu svolat cokoli. Pokud ten magický kruh víc uspořádám, tak stačí akorát změnit druhý a třetí list papíru a...”

A pak se Nanahoshi otočila a podívala se na mě. Vyhnula se mému pohledu a zatvářila se provinile.

„...omlouvám se. Já... pomohl jsi mi.”

„Je to oboustranný obchod, ne? Až budu příště v maléru, taky mi pomůžeš, ne?”

„...Sa-samozřejmě.”

Pokorná Nanahoshi je vážně pěkná. Když se na mě Elinalize najednou podívala, bez hnutí na mě začala zírat.

„Tak nějak se zdá, že jsi celý důvěrný, ne?”

„Elinalize, přesně takhle vždycky všechno dáváš dohromady v milostné aféry.”

„Přece jen je to muž a žena. Ale to není moc dobré, víš?”

Oči mé pratchýně zářily. I když jsem neměl v úmyslu podvádět. I když Sylphy o dnešku ví.

„Asi jo, přece jenom jsou novomanželé, bylo by strašné, kdyby si to jeho žena špatně vyložila.”

Nanahoshi o krok odstoupila.

Elinalize se zasmála a dala Nanahoshi paži kolem ramen. „Ufufu, není třeba se tím tak trápit. Správně! Dneska pojďme do baru! Útrata je samozřejmě na mě!”

Nanahoshi se na Elinalizinu nabídku hořce usmála. Normálně by se bez okolků zatvářila zdráhavě a odmítla by. Ale, no, dneska to odmítnout nemůže.

„Tak to se nedá nic dělat, co? Ale s tímhle jsem si s vámi všemi kvit.”

„Samozřejmě, že, Cliffe?”

Cliff, co mačkal a svíral PET láhev se otočil, když na něj zavolala. „Ech? Ach, správně! Jo, budeme si kvit. Ale jelikož jsi značně skvělá, příště by bylo super, kdybys mi pomohla s výzkumem!”

Po těhle slovech se Elinalize s úsměvem zahihňala.

Část 5

Všichni jsme uprostřed dne vyrazili do baru. Z nějakého důvodu se k nám ve škole přidaly Rinia a Pursena. Řekly, že nechtějí zůstat pozadu a že bychom je měli vzít s sebou, mňau. Přemýšlím, kde se o tom doslechly.

Když si Ariel všimla tak velké skupiny, přišla za námi, aby se zeptala, co se děje. Když jsme jí vysvětlili podrobnosti, řekla: „Tak to vám poskytnu dozorce.” A předala nám Sylphy. Ten dozorce byl jenom tak na oko, byl to Arielin způsob, jak být ohleduplná.

Než jsme prošli školní branou, než se někdo nadál, byl s námi úplně vzadu Badigadi. Ne, vážně, než se někdo vůbec nadál...

Po cestě jsme se zastavili v Magické gildě a Nanahoshi si vybrala trochu peněz. Zdá se, že značnou částku nechala v opatrovnictví Magické gildy. Využívala ji jako náhražku za banku.

Badigadi byl v baru stálým zákazníkem. Sice bylo poledne, ale byli tam regulérní zákazníci. Ale Nanahoshi něco takového vůbec netrápilo. Spustila na bar měšec plný peněz a s bouchnutím ho tam nechala.

„Zarezervuj bar.”

„Ech?? Ech??”

Badigadi k tomu znepokojenému majiteli řekl: „Počkat, počkat.” Z vlastní kapsy vytáhl měšec zlaťáků a s bouchnutím je položil na pult. Byl z toho dvojnásobek.

„Dneska je oslava. Dneska je veškerá útrata hostů na mě.”

Tohle prohlásil. S takovou důstojností. Co jiného čekat od krále. Z toho jsem oněměl a obdivoval ho.

Vážený démonický král se tvářil, jako by to bylo jenom přirozené a šel si sednout k největšímu stolu v baru. A pak prohlásil: „Přineste všechno jídlo z vašeho menu!”

Je to hláška, kterou by si chtěl každý aspoň jednou zkusit říct. Nevadí mi to, protože to neplatím, ale zajímalo by mě, jestli dokáží nasytit takové množství? No, na tom nesejde.

Zhruba ve chvíli, kdy dorazil první chod, se démonický král postavil. A pak to řekl: „A cože to dneska oslavujeme?”

„Silentin výzkum uspěl.”

„Aha, takže Silent, že? Zahaj to proslovem.”

Zvedl Nanahoshi. Tvářila se trochu zdráhavě.

„...Moc vám za dnešek děkuju.”

„Dobrá, připijme si!”

„Na zdraví!”

Pokročilo to tak nějak jako moje svatba a banket začal.

Část 6

Byl to zábavný banket.

Během dob, kdy se stane něco dobrého, je dobře, když lidi hlučí a pijí alkohol. Věci, co teď mám, jsem ve svém minulém životě nikdy nezažil. Na tomto světě jsem to zažil nesčetněkrát.

Během svého dobrodružného období jsem se stýkal s ostatními a pil, jak bylo třeba. Ale vždycky jsem měl tak nějak pocit, že to je otravné. A že ti chlápci, co se opili a začali vyvádět a rvát se, jsou hlupáci. A že by měli trochu přemýšlet o tom, jak obtěžují své okolí.

Ale když jsem se konečně dostal do středu takového dění, konečně jsem ten pocit pochopil. Lidé vážně mají chvilky, kdy se musí uvolnit a vyjančit se.

To jsem si myslel. To jsem si myslel, zatímco jsem Nanahoshi sledoval zpívat Anison v japonštině a přitom jak hladila Riniu po uších. Pokud se občas nechováte takhle a na všechno nezapomenete, tak nemůžete dál žít. Neboť život je přece jenom plný bolestných věcí. Pokud si nevytvoříte, i kdyby to mělo být silou, nějakou dobrou náladu, tak by vás to rozdrtilo.

Jsem si jistý, že lidé ve věku Elinalize a Badigadiho to velmi dobře chápou. Co jiného čekat od takzvané moudrosti starých. No, ale jsou mezi nimi i chlápci, co jsou přilepení k vlastnímu korbelu. Alkohol je nejlepší lék. Občas se jím vyléčí nemoci srdce.

Dneska jsem se Sylphy pil bez zábran. Doma alkohol nepijeme. Jelikož nemáme takové návyky.

Ale to vlastně není ten důvod. Dneska poprvé jsem pochopil, jak špatně se Sylphy chová, když je opilá. Ne, není to špatné. Není to tak moc špatné. Jenom je trochu přilnavý těžký pijan.

„Hele, Rudi, pohlaď mě po vlasech.”

„Ano, ano, dobře.”

„Nevadí, kdybys mi snědl ucho?”

„Díky za hostinu.”

„Jéjé, to lechtá.”

Před nějakou chvilkou se Sylphy proměnila na výjimečně roztomilé stvoření. Úžasné. Příště bychom měli postupně začít pít. Ach, ale pokud to bude takhle a pokud začne pít, když s ní nejsem, tak by mě to trápilo. Asi bych jí měl říct, aby mimo dům nepila. Jestlipak je takové omezení v pořádku. Je, nevadí mi to. Je moje, co je na tom, že si s ní dělám, co se mi chce.

„Rudi, pevně mě obejmi?”

„Ano, ano, obejmu tě kolem boků.”

„Uee~ jsem vážně šťastná...”

Měl jsem pocit, že Sylphin smích začal být tak nějak lajdácký. Ach, ale z blízka objímat opilou dívku je vážně to; cítím, proč je na světě tolik milostných písní. Lala lala la la~n (Pozn.: OK, tak mě žalujte, originální text písně jsem nahradila prostým popěvkem, protože jsem lenivá...). Dobrá, pro dnešek si tuhle dívku odnesu s sebou. Dům máme přece jenom poblíž.

„Rudi, ehmm, víš. Byla jsem, víš, minule, víš... žárlila jsem.”

„Ech, vážně? Na koho? Už se k ní nikdy nepřiblížím, zpřetrhám s ní pouta.”

„Jo, na Ruijerda. Jak jsi mi o něm tehdy vyprávěl, jo? Když jsi o Ruijerdovi povídal, bylo to něco úžasného, víš?”

„Ne, to proto, že ho vážně respektuji, to mi prosím odpusť.”

„To ne... dívej se jenom na mě...”

Říkáš, abych měl oči jenom pro tebe. To se trochu liší od toho, co řekla nedávno. Tohle asi budou Sylphiny skutečné pocity. Měl jsem pocit, že to z mého pohledu šlo tak moc dobře, až mě to děsilo. Ale zdá se, že se Sylphy přemáhala. No, o složitých záležitostech můžu přemýšlet později. Teď si to chci užít s tímhle rozkošným stvořením.

Když jsem si Sylphy vyložil na klín a začal jsem s ní flirtovat, přišla za námi Nanahoshi.

„Co to má být, vy hloupí milenci. Přestaňte tady flirtovat. Kolik let si myslíte, že už jsem Akiho neviděla.”

Přišla se hádat. Je opilá. Jestlipak už dozpívala. Ale kdyby začala se známou písničkou, co znám, tak by mi nevadil ani duet... Možná to nakonec dopadne tak, že zase pocítím generační rozdíl.

„Pokud hodláte flirtovat, dělejte to někde, kde se lidi nekoukají.”

„No, neříkej to takhle. Zrovna teď tu pijeme. Dejme to všechno stranou.”

„Tak zaprvý už jsem to chtěla říct předtím ze svýho pokoje, flirtování a další flirtování. Co, svatba? Co to je, jako v pořádku, ale co to je i v době, kdy se člověk cítí sklesle... Ty zvuky se ozývaly celou noc, vážně... kya?!”

Badigadi si Nanahoshi zvedl na rameno.

„Fuhahahahaha! Ty tady! Dneska je den, kdy posloucháme tvoji divnou píseň!”

„Není divná! Na mém světě jsou takové písně oblíbené!”

„To je velmi zajímavá historka! Nevím, co to je za svět, ale dám ti ho k nohám! Teď zpívej, co hrdlo ráčí!”

„Počkej chvilku, předtím musím mluvit s Rudeem...”

„Fuhahahahahaha! I když ti pomohl, pokud se hodláš uchýlit ke stížnostem, tak je lepší, když budeš zpívat! Zpívej, zpívej!”

„To byla jenom předmluva k hovoru??!”

Zdá se, že Nanahoshi o něčem křičí. Jestlipak mi chtěla poděkovat nebo něco. No, během potíží to jde oběma směry. Díků není třeba.

Každopádně aby ji unesl Démonický král, není to pěkné postavení? Skoro jako nějaká princezna.

Akorát že tu princeznu neunášel do vězení. Ale na jeviště jistého baru.

Chviličku poté znovu zazněla Nanahoshina píseň. Trochu opožděně začal doprovod. Byl tady trubadúr, to jsem si pomyslel, ale to Badigadi držel hudební nástroj. Vážně ten chlápek umí hrát? Nebo spíš i když řekl, že jí dá svět k nohám, hodlá hrát? Já toho chlápka přece jenom nechápu.

V každém případě to je vážně nostalgická píseň. Jak se jen jmenovala...

Jo, správně, byla to Gan...ra. Vážně to není z její generace, překvapuje mě, že to zná. Ne, v té době to bylo známé, není to zase tak divné. Ale vážně to zpívá tak nazdařbůh. Asi to je tím, že doprovod nezná melodii. Ne, mám pocit, jako by se doprovod ani nesnažil srovnat s Nanahoshiným odbytým zpěvem. Ale přijde mi to zábavné.

No, pro dnešek je Nanahoshi hlavní hvězdou. Vždyť to nevadí, ne? Že to odbývá.

Je to odbytá píseň, ale ty pocity to vyjadřuje.

Takže se chceš tak moc vrátit. Není to pocit, co bych nedokázal pochopit. Ale z mého pohledu je milovaná země zrovna tady a teď.

Každopádně to byl dobrý banket. Pokud se něco oslavuje, uspořádejte večírek. Je to dobrý zvyk. Měl bych si to zapamatovat na příště.

Část 7

Oslava se rozpustila, když byla hlavní představitelka Nanahoshi naprosto sťatá.

Zdá se, že Rinia a Pursena Nanahoshi odnesou do jejího pokoje na koleji a přespí tam. Ostatní se rozešli po skupinkách dvou nebo tří. Také se zdá, že jeden těžký pijan měl v úmyslu jít pít do jiného podniku.

Sylphy a já jsme se rozhodli vrátit domů. Opilá Sylphy se smála s „a...dyufufu” a tiskla se mi k paži. Jelikož měla roztřesené nohy, řádně jsem ji podpíral kolem pasu. Sylphy mi naprosto svěřila své tělo. Kdybych teď byl na nějaké vysokoškolské sešlosti, chápu pocity lehkovážného chlapíka plného sebevědomí (Pozn.: Tak, všichni určitě víte, že Japonci chodí po práci pít v rámci utužování mezilidských vztahů. To samé dělají i vysokoškoláci se stejným úmyslem akorát s ohledem na opačné pohlaví). Ačkoli já se necítím nijak provinile. Tedy prozatím... až se vrátíme domů, bude to jiné.

„...Rudi, nezdá se ti, že je tu nějak hlučno?” řekla Sylphy najednou něco takového.

„Hm?”

Když mi to řekla a když jsem nastražil uši. Zaslechl jsem bouchání a rozhádané hlasy. Jestlipak se někdo někde pere. Tak nějak se to podobá zvukům, když se spolu rvou kočky.

Zatímco jsem přemýšlel, co se děje, postupně jsme se dostali k našemu domu.

A pak to tam bylo. Někdo bušil na hlavní dveře mého domu. Z dálky jsem viděl akorát siluetu. Rozhodně tam někdo je.

Fracek z okolí nebo možná nějaký zloděj. Zatímco jsem o tom přemýšlel svou omámenou myslí, alespoň jsem se přesvědčil, že mám otevřené démonické oko. Sylphy si také upravila tvář a zatímco se pořád potácela, stála na vlastních nohách.

„Rudi, použiju detoxikaci.”

„Rozumím.”

Přijal jsem němou detoxikaci, co Sylphy aktivovala, a všechen alkohol, co mi zbýval v těle, se rozplynul. Omámení to neodstraní úplně, ale to není problém.

Potají jsme se k nim přikradli, aby nás nenašli.

Zaslechl jsem hlas: „To proto, že sis spletla cestu, Norn, proto jsme dorazili tak pozdě!”

„...Dokonce i ty jsi řekla, že není pochyb o tom, že to je tím směrem, Aisho.”

„Hlavně nevíme, jestli to je vážně tady! Co budeme dělat, hostince už jsou pravděpodobně všechny zavřené! Možná nakonec budeme muset tábořit venku v téhle zimě!”

„...Ani mě se tohle nechce. Ale Aisho, to ty jsi řekla, že nepotřebujeme hostinec, protože můžeme zůstat u něj. I když já osobně nijak zvlášť nechci zůstávat v jeho domě, tak jsi mě přinutila jít taky.”

„Vždyť Ginger řekla, že to bude v pořádku! Kdybychom si zarezervovali hostinec, vypadali bychom jako hlupáci!”

„...Aisho, ty se vždycky nakonec poddáš takové marnosti.”

Jiskrné a hlučné hlasy. Byl to dětský hlas, na který jsem si trochu vzpomínal. Uprostřed té konverzace padlo jméno, které jsem slyšel. A pak.

„Vy dvě se zklidněte, jsme tu správně. Taková nostalgická přítomnost.”

Klidný muž. Jakmile jsem ten hlas zaslechl. Uprostřed hrudi mi vzlínal neznámý pocit. Vydechl jsem si úlevou a přišel před ně.

„...Ach.”

„Brácho!”

Byly tam moje dvě sestřičky, co vyrostly. Byly navlečené v zimních šatech stejných barev, skoro jako Eskymačky.

Norn Greyratová a Aisha Greyratová.

Když mě Norn spatřila, zatvářila se trochu složitě. A Aisha se tvářila vážně šťastně a oči plné odhodlání jí jiskřily.

„Brácho! Stýskalo se mi po tobě!”

Aisha na mě skočila. Chytila se mě oběma rukama a nohama skoro jako nějaký plačící starý muž. A pak, přesně takhle se mi tváří třela o tvář. Byla to měkká a baculatá tvářička, co se o mě otírala. Jestlipak je to tím, že jsem opilý, že se mi zdají tak příšerně studené.

„Uhi~ach, brácho, ty jsi tak rozehřátý! Páchneš po alkoholu!”

„Je mi zima... Na chvilku mě pusť.”

Když jsem ze sebe Aishu odlepil, podíval jsem se na Norn. Pevně svírala rty a pozdravila mě s bradou mířící dolů.

„...Pil jsi alkohol?”

„Jo, trochu jsme oslavovali.”

Byla to celkem nespokojená tvář. Ani to nevypadá, že by se jenom styděla. Slyšel jsem, že mě nenávidí, asi se s tím nedá nic dělat. A pak zpoza Norn.

„Rudee, dlouho jsme se neviděli, že?”

Byl tam plešatý muž s jizvou na tváři. Hrdý válečník držící trojzubé kopí. Vzhledově se vůbec nezměnil od doby před třemi lety.

„Ano, dlouho jsme se neviděli, Ruijerde.”

Ten kypící pocit uprostřed mé hrudi byla nostalgie. Ty dny, kdy jsme my tři společně cestovali. Setkání a rozloučení.

„...”

Přemýšlím, co by bylo dobré říct. Zatímco jsem se snažil zvolit svá slova, Ruijerd se najednou podíval za mě.

„Slyšel jsem v Gildě dobrodruhů, že ses oženil, ale... nezdá se, že by to byla Eris.”

V Ruijerdových očích se odrážela Sylphy. Ta se zatvářila překvapeně a rychle sklonila hlavu.

„Ehmm, Rudi. Co kdybychom je prozatím pozvali dovnitř?”

„Ach, správně. Pojďte dál.”

Odemkl jsem zámek na dveřích a pozval ty tři dovnitř.

Ani mě nenapadlo, že nakonec přijdou s takovýmhle načasováním. Je to jenom něco přes měsíc, co ten dopis dorazil.

Byli mnohem rychlejší, než jsem čekal.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>