Kapitola 100 - Zhroucení (2-4)

Část 2

Dorazili jsme na ošetřovnu.

Položili jsme Nanahoshi na lůžko. Tvářila se bezvýrazně. Byla to strašná tvář. Vypadalo to, jako kdyby z ní vycházel stín smrti. Prozatím jsem to důležité řekl léčivému mágovi, co měl službu. Emoční stavy se nedají vyléčit léčivou magií.

Když se Julie najednou podívala na moje nohy, zatahala mě za lem rukávu. „Velmistře, tvoje tvář vypadá strašně.”

Jak jsem to zaslechl, dotkl jsem se vlastní tváře. Přemýšlím, jak se zrovna teď tvářím. Ach, ne, pravděpodobně jsem taky značně rozrušený. Pokud se trochu neuklidním.

„Jo, protože jsem přece jenom ošklivý.”

Položil jsem ruku Julii na hlavu a pohladil jsem ji po vlasech. Když si pomyslím, že jsem zarmoutil i takovouhle malou holku.

„Prosím, mistře.”

Najednou mi ze strany nabídli šálek. To Zanoba.

„Děkuju.”

S díky jsem ho přijal a vypil obsah. Zdá se, že ho nalil z karafy, co je na ošetřovně. Měl jsem pocit, jako kdyby se mi jazyk odlepil od patra. Zdá se, že mi v nestřeženém okamžiku naprosto vyschlo v krku.

„Fu...”

Posadil jsem se na židli a zhluboka se nadechl.

Zanoba stál vedle a potichu se zeptal: „Mistře, co se stalo. To je poprvé, co jsem tě viděl tak panikařit.”

„Aa...”

Vysvětlil jsem, co se stalo v laboratoři. Experiment selhal a Nanahoshi se začala chovat násilně. Jelikož se zdálo, jako že by možná umřela, kdybych ji nechal o samotě, zachránil jsem ji. Jak si to Zanoba vyslechl, podíval se na Nanahoshi s komplikovaným výrazem na tváři.

„Hádám, že svůj výzkum nedělá proto, že by chtěla.”

„...To je asi pravda.”

Ne-ne, není to tak, že by to dělala ráda. Není to tak, že by to dělala, protože chce. Pokud to neudělá, nemůže se vrátit. Pokud to nevychází, nedá se nic dělat, že to skončí takhle.

Od teleportačního incidentu uběhlo šest let. Upadla na prvním schůdku.

„...”

Povzdechl jsem si a pak se svezl po opěradle. Tak nějak jsem unavený. Zanoba nic jiného neřekl. Jen jsme bezvýrazně zírali do stropu nad Nanahoshiným lůžkem, nebyli jsme schopní dělat nic než bez pohybu sedět.

Část 3

Po chvilce Nanahoshi zavřela oči a usnula. Zhruba v tu samou chvíli se objevila Sylphy. Ariel s ní nebyla.

„Přišla jsem potvrdit zkazku, že jste na ošetřovnu přinesli studentku, Rudi, Zanobo.”

Zdá se, že z toho vznikala zkazka. Zbil jsem studentku do bezvědomí, přinesl ji na ošetřovnu a pak jí možná nakonec provedu něco strašného. To je vážně kruté, proč mi tak moc nevěří? Je to proto, že jsem Velkej šéf? Ačkoli jsem vážně neudělal nic, abych si získal jejich důvěru. No, to je jedno.

Řekl jsem Sylphy, co se stalo v laboratoři. Experiment selhal a Nanahoshi zešílela. A pak to došlo do momentální situace.

„Stalo se něco takového??”

Sylphy se s vážnou tváří podívala po Nanahoshi.

„Jelikož by bylo nebezpečné ji nechat o samotě, myslel jsem ji, že by dneska mohla spát u nás doma.”

„Ale nebylo by lepší ji nechat spát na ošetřovně?”

„Až se vzbudí, bude lepší, pokud s ní bude někdo, koho zná.”

Alespoň v takovýhle chvílích není dobře, když je člověk sám. Spadne, kam až to půjde. Nanahoshi je mladá. Nezdá se, že by měla vůči takovýhle věcem jakoukoli odolnost. Taky by to mohlo být tak, že už předtím k pár takovým případům vzteku došlo. Ale měl jsem pocit, že tentokrát to byl velmi jiný šok. Ta věc jménem lidské srdce, když je takhle moc otřesené, klesne, jak jen to jde. Jinými slovy bude uvažovat o sebevraždě.

„Ale nevím, jak dlouho bude trvat, než se uklidní. Mám pocit, že bychom na ni měli trochu dohlédnout a nechat ji spát u nás.”

„Ehm, nevadí, když to nechám na tobě?”

„Pokud se to týká jídla, pak ne.”

Prostě ji nechám v izolaci, dokud se neuklidní. Taky by nemuselo být špatné nechat ji trochu uniknout z reality. Odvrátit oči během bolestných chvilek je občas také důležité. Je to ten takzvaný strategický ústup.

„...Není to tak, že bych měl nějak konkrétně v plánu podvádět.”

„To vím. Nebo je něco, kvůli čemu se cítíš provinile?”

„Ne.”

Není v tom absolutně žádný pocit viny. I když říkám tohle, vedu do našeho domu jinou ženu. Nejenom to, je to naprosto ochablá dívka, co neklade žádný odpor. Ale zdá se, že mě Sylphy nehodlá zpochybňovat. Takže tohle je důvěra, co?

„Nechám to na tobě, Rudi. Dneska se vrátíš hned domů?”

„Jo. Nemůžu s tebou jít nakupovat, můžu to nechat na tobě?”

„Jasně.”

Silně jsem přikývl na Sylphinu spolehlivou odpověď.

Co jiného čekat od Sylphy.

Část 4

Když jsem odešel ze školy a spěchal domů. Zanoba se nabídl, že Nanahoshi ponese. Na ošetřovnu ji nesl jako princeznu, ale teď ji nesl na zádech. Zanoba je princ, ale tenhle vzhled, jak někoho nese na zádech, mu vážně sedne.

„Za tohle se omlouvám, Zanobo.”

„To nic, vždyť jsme užitečný jenom takhle.”

Zanoba, co bez námahy nesl ochablou Nanahoshi. Za ním se šourala Julie. Pokud byste Zanobu navlékli do neoprénu s vrtákem, určitě by nevadilo, kdyby se mu říkalo Mr. Bubble. Na zkoušku jsem zkusil zvednout Julii.

„Hyaa! Velmistře, co je?”

„Nic.”

Zanoba se po mě jen prchavě podíval.

Šel jsem, zatímco jsem Julii nesl v náručí. Juliino tělo bylo nečekaně kypré. Před rokem byla jako kost a kůže, ale zdá se, že řádně jí. Trochu jí chybí svaly, ale není to tak, že bych po sedmiletém dítěti požadoval něco masivního.

„Julie, chová se k tobě Zanoba dobře?”

„Ano, mistr mi dává spoustu jídla.”

„Aha, aha. Mistr ti dává spoustu jídla, že?”

„Mistr mi dává spoustu dobrého jídla.”

„Velmi dobře.”

Tak mě tak napadá, jestlipak Nanahoshi řádně jí. Když jsem ji nesl, měl jsem pocit, že je značně pohublá. Neřeknu, že byla lehká jako peříčko, ale byla značně lehká. Možná že nejí nic pořádného.

Jídlo je droga, co stabilizuje emoce. Jíst věci, co máte rádi; jíst je spolu s někým. Jenom tímhle můžou být lidé trochu šťastnější. Nemyslím si, že by Nanahoshi dělala něco takového.

„Fu...” povzdechl jsem si.

Přemýšlím, jakým stylem Nanahoshi žila. Uchylovat se do samoty a nejíst nic pořádného. S nikým nemluvit a každý den jenom kreslit magické kruhy.

„Není to tvoje chyba, mistře, nenech se tím trápit.”

„Jo, to vím.”

Zdá se, že Zanoba si můj povzdech vyložil trochu jinak. Díval se na mě s přespříliš vážnou tváří. Zdá se, že se víc bojí o mě než o Nanahoshi. No, jsem si jistý, že si Zanoba s Nanahoshi skoro nikdy nepovídal, nedá se nic dělat, co?

„...”

Chvíli jsme kráčeli v tichosti. A pak jsem zaslechl, jak Julii tepe srdce. Jelikož je ještě dítě, má vyšší teplotu než já, je teplá. Naslouchat tlukotu srdce je podivně uvolňující. Příště Julii něco koupím.

Po chvilce jsme dorazili domů. Šli jsme do pokoje, co jsem připravil pro svoje mladší sestry, a položil Nanahoshi na postel. Naprosto ochable ležela natažená na posteli. Oči měla otevřené. Zdá se, že se během cesty vzbudila. Ale pořád je to prázdný pohled. Nevím, kam se dívá. Je skoro jako mrtvola.

Jestlipak se vážně vrátí do normálu...

Dle mé diagnózy je to pořád jen stěží v pořádku. Je to hodně nebezpečný stav, ale pořád je v pořádku. Byla doba, kdy jsem se odebral na podobné místo, ale dokázal jsem se vrátit.

Takové chování je jako křeč. Takové zuřivé situace netrvají dlouho.

Ale prozatím jsem ji prošacoval a vzal jí všechno, co by se dalo použít jako zbraň. Měla u sebe malý nůž. Nemyslím si, že by se tímhle člověk zabil, ale prozatím si to vezmu k sobě. Uvnitř místnosti není nic nebezpečného. Okno je trochu nebezpečné... přece jenom jsme v druhém patře. Hádám, že bych ho měl upevnit zemní magií, co? Ale pokud rozbije sklo, tak je konec, ale zrovna teď si chci myslet, že na to nemá dost energie. Jelikož se Nanahoshi nehýbala, šel jsem do přízemí.

„Bude v pořádku?”

„No...”

Když jsem sešel do přízemí, Zanoba se zeptal trochu ustaraně. Přece jenom se zdá, že tenhle chlápek je lhostejný vůči chmurám. Ačkoli se dá říct, že má svoje slabé stránky, z podstaty je přece jenom optimista.

„Každopádně jsi mi pomohl, Zanobo.”

„To nic, vždyť se na tebe neustále spoléhám, mistře. Tohle byla jenom maličkost,” prohlásil Zanoba se stejně vyrovnanou tváří jako vždycky. Jak se dalo čekat, je to spolehlivý muž. „A co ty, mistře, jsi v pořádku?”

„Já? Proč?”

„Zdá se, že tebou celkem otřáslo, když se Silent zhroutila.”

Otřáslo to se mnou. Jestlipak je to pravda. Jo. Hádám, že je.

Nanahoshi zuřila v šílenství. Když jsem ji zastavil, stalo se z ní něco jako prázdná ulita. Jak jsem to viděl od začátku až do konce, vzpomněl jsem si na věci z minulosti.

V Nanahoshině případě je to trochu jiné než u mě, ale je to mentální agónie. Soucítím s ní. Kdyby byly okolnosti trochu jiné, pak jsem na jejím místě mohl být já.

„Tak nějak jsem si vzpomněl na něco bolestného z dřívějška.”

„Nevadí, když si to vyslechnu?”

„...Když jsem byl malý, tak jsem se taky dostal do takového stavu. A prostě jsem byl letargický a uzavřel jsem se do sebe.”

„To je pocit, co nedokážu pochopit.”

Nebyla to zrovna nejlepší hláška, ale nechci, aby mi prostě řekl, že to chápe.

„Taky si myslím.”

„Každopádně pokud budeš zase potřebovat moji sílu, dej mi vědět, prosím. Neboť přece jenom překypuju jenom silou.”

„Jo, spolehnu se na tebe.”

Jsem Zanobovi vděčný za jeho dobrou vůli. I tenhle chlápek je přece jenom dobrák, i když nejde o panenky.

Po krátké chvíli se Zanoba vrátil. Jelikož jsem neměl co na práci, četl jsem si v místnosti, kde spala Nanahoshi. Trochu jsem váhal, jestli ji nechat o samotě nebo ne. Co se mě týče, během takovýhle chvil bych chtěl být vážně sám. Ale ona byla až do teď sama. Byla sama.

Byl jsem u Nanahoshi, dokud se Sylphy nevrátila.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>