Kapitola 184 - Arielino bojiště

Část 1

Večírek se konal v královském paláci.

V jedné ze síni, co byla určená k velkým slavnostem. Dlouhý stůl. O zasedacím pořádku bylo rozhodnuto předem. Bylo to jeviště, o kterém jsem si myslel, že bude nemožné uspořádat jen za 10 dní. Když jsou všechny přípravy hotové, zbývá už jenom přivítat hosty. Ustálil jsem své odhodlání.

Jako členové uvítacího personálu jsem s Eris stál na stráži u vchodu do čekacího salónku. Dával jsem pozor na služebnictvo. Čekací salónek nebyl nijak zvlášť malý, vlastně tu byl bufetový večírek.

Lidé s výrazem očekávání. Lidé s nervózním výrazem. Takoví lidé dorazili brzy. Byli v čekacím salónku. Co udělají, až si dneska vyslechnou Arielinu historku. Nebo jaký druh podpory Grabellovi z toho vyústí? Tihle lidé se baví výsledkem této historky.

Byli tu jen pro zábavu. Mezi nimi nebyl nikdo důležitý. Každopádně měli jen malý dopad, byli to nevýznamní lidé.

První velké zvíře se objevilo tak nějak pozdě. Philemon Notus Greyrat. Doprovázel ho jeho doprovod a nejstarší syn. Tvářil se, že by mě u vchodu s největší pravděpodobností proklel. A řekl mi: „..........Fun, myslel sis, že se teď můžeš vrátit do rodiny Notů, když už jsi ji jednou opustil?”

Byla to nečekaná otázka.

„Na to jsem nikdy ani nepomyslel.”

„Něco takového by mělo být jasné a nemysli si, že to jméno Greyrat můžeš všude jen tak rozhlašovat.”

„Ech, ach, ano.”

Když dořekl ta předem promyšlená slova, krátce se objevil v čekacím salónku, než zmizel do soukromého salónku vyhrazeného pro vyšší šlechtu.

„Co to mělo být...”

Eris byla naštvaná.

Tak mě tak napadá. Před nějakým časem když jsem byl u Eris doma. Taky mi bylo řečeno, abych se držel při zemi. No, tehdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Co kdyby Paul sklonil hlavu ne před rodem Boreasů, ale před Noty? A co kdybych se stal domácím učitelem někoho u Notů? Ti lidé by mě pravděpodobně chtěli udržet při zemi...

No to je jedno. No ano, Philemon je Paulův mladší bratr a tudíž můj strýc, ale Ghyslaine ho později zabije. Jelikož se ke mně choval jako idiot, nebude mě to trápit.

Po Philemonovi se jedna po druhé objevovaly hlavní hvězdy tohoto večírku. Také přišli rodiče a dvě služebné z Trisina domu. Pak zbytek čtyř hlavních lordů. Euros, Zephyrus. A Boreas.

Nynější hlava Boreasů... Jakže se to jmenoval? Byl to Thomas nebo to byl Gordon...? Vzpomínám si, že to bylo stejné jako název jisté lokomotivy. Ach, správně. Byl to James.

Také s sebou přivedl svého nejstaršího syna. Co se týče vzhledu, hádám, že byl spíš jako Sauros než Philip. Také měl podsaditou postavu. Ale tvář měl značně ztrhanou.

Podle toho, co řekla Ariel, se zdálo, že rezignoval na svůj post ministra a stal se lenním pánem. Slyšel jsem, že jako pán, co přišel o své území, byl ve značně nepříjemné situaci. Ale stejně bylo třeba víc než jen tohle, aby to zničilo jeden rod. Možná to bylo tím, že půda zůstala, i když se území ztratilo. Nebo to bylo kvůli Jamesově píli.

….Hodně štěstí.

Rekonstrukce kraje Fedoa nepokročila. Ale James dělal všechno, co mohl. To bylo vidět z jeho strhané tváře. Také jej ovlivnila Metastázová událost. Byl to zoufalý muž, ale přežil. Člověk, co se přímo zapletl do Metastázové události, chápe přežití jinak. Každopádně jsem ho neznal a on neznal lidi, co se zapletli do Metastázové události.

„...”

Spíš než na mě... se letmo podíval na Eris, co stála vedle mě, než zamířil znovu do soukromého salónku.

A nakonec. Premiér Darius přišel později než kdokoli jiný. Následoval jej jen jeden člen doprovodu. Když mě Darius spatřil, rychle strachem odvrátil zrak.

Doprovod mě spatřil a zamířil ke mně. Když jsem ho konečně viděl v dobře osvětlené místnosti, vážně měl směšně vyhlížející účes. V neformálním oblečení a s vlasy vyčesanými jako obrácený disk satelitu. U pasu měl čtyři meče.

„Poprvé se setkáváme. Mé jméno je Císař severu Auber Corvette. Na ulicích mě znají pod jménem Paví meč.”

Když jsem se letmo podíval na jeho nohy, potvrdil jsem si, že pevně stál na obou nohou. Při chůzi nejevil známky, že by kulhal. Zdálo se, že se naprosto vyléčil. Pokud použil léčitele z Asurského království, předpokládám, že takové zranění bylo léčitelné.

„Rád tě poznávám. Slyšel jsem o tobě. Já jsem Rudeus Greyrat.”

„Močál... Ne, jestlipak by nebylo lepší ti říkat Drakův pes?”

Takže jinými slovy, Orsted byl Páníček. To bylo nostalgické jméno. Haf-haf.

Ale aby řekl něco takového jako Drakův pes. Neznělo to jako hláška od Hitogamiho apoštola...

„Ups, omluvte mě... Slyšel jsem, že po cestě sem vás několikrát přepadli.”

„...Ach, jo.”

„A že jste ty vrahy se špinavými triky brilantně odrazili.”

Sám tomu říkáš špinavé triky...? Řekl to žertovným tónem a smál se. Ale jeho oči se nesmály.

„Příště to bude přímý souboj.”

Na okamžik mi ukázal svou vážnou tvář, co se k jeho vzezření nehodila, a potom odešel. Zrovna teď mi to přišlo jako vyhlášení války. Myslím, že si ze mě udělal cíl #1 nebo #2. V tom případě byl možná přece jenom třetí apoštol.

První princ Grabell takhle do čekací místnosti nepřišel. Zamíří přímo na místo. S tímhle bylo obsazení kompletní.

Část 2

Bylo na čase, aby večírek začal. Šlechta se nahrnula dovnitř a posadila se na určená místa.

Já se podíval ke strážím, co stáli podél zdi. Díky Ariel byl dneska počet strážných vojáků v okolí večírkového sálu nízký. A proto většina šlechticů přišla s vlastním doprovodem.

Vedle mě stály Ghyslaine a Eris a dávaly pozor na okolí. Sylphy tu nebyla. Na večírek měla obzvláště důležité poslání, takže se omluvila.

Když Ariel viděla, jak se šlechta hrnula dovnitř, povstala ze svého místa a udělala první tah.

„Děkuji, že jste dneska přišli navzdory své zaneprázdněnosti.”

Ariel začala pozdravem. Začala mluvit o nemoci Jeho veličenstva, o tomhle a támhletom v domácí situaci v posledních letech. Mluvila o svých myšlenkách o Asuře, zatímco studovala v zahraničí...

Pak začal útok.

„Takže dnes všem z vás, co jste se tu sešli. Našla jsem dva lidi, které bych vám ráda představila.”

Zároveň s Arielinými slovy se objevila nádherně oděná žena, z které sálalo neodolatelné kouzlo. Přišla dveřmi a pomalu přešla sálem. A postavila se vedle Ariel.

Když se jí Darius podíval do tváře, oči se mu doširoka otevřely. Mezi šlechtici byli tací, co vstali s bledými tvářemi. Byla to rodina Purplehorsových.

„Při mém cestování jsem se s ní náhodou setkala. Druhá dcera rodiny Purplehorsových, slečna Tristina,” představila ji.

Tris si nadzvedla lem šatů a udělala tak dokonalé pukrle, že by to Eris nedokázala nikdy napodobit.

„Jak bylo řečeno, jsem Tristina Purplehorsová.”

Celý sál byl v šoku.

Měla se pohřešovat. Také tu poletovala zkazka, že byla mrtvá. A přesto to dopadlo tak, že byla naživu. A vyrostla do krásy.

Z určitého směru vznikl malý rozruch.

„Ale jak, proč tady...?”

„Když jsme ji našli, ochránila jsem ji, neboť byla velmi slabá. Takže dnes večer má pár konkrétních slov pro zde přítomného člověka. A proto přišla.”

Po těchto slovech Tris předstoupila.

Posadila se nedaleko Daria, co seděl na čestném místě. Tris... začala mluvit a dívala se na něj, jako kdyby viděla prase. Nemluvila řečí přirozenou pro profesionálního loupežníka, ale nádhernými slovy, co se hodily ke šlechtické dceři.

Její rod ji zradil a prodal ji premiérovi Dariovi. Mluvila o tom, jak si ji premiér Darius vydržoval jako psa. A že ji během Metastázové události ve Fedoe skoro zabili. Naštěstí se jí ujali loupežníci a stala se ženou jejich vůdce. A pak ji Ariel přišla na pomoc.

Byla to historka s trochou dramatizace, ale vyprávěla to lhostejně. Byl to příběh vymyšlený tak, aby srdce ostatních zaplakalo. Tristina o své vlastní moci přežila jako loupežnice. Snášela to na tom místě a když se náhodou setkala s Ariel, Ariel jí pomohla.

Byl to dojemný příběh. Mezi šlechtou byli tací, co nehorázně ronili slzy... ale myslím, že to byla šlechta, co Ariel připravila. Aspoň myslím. Byli tu tací, hlavně z Dariovy klaky, co nedokázali na svých tvářích skrýt zmatek. Hlavě rodiny Purplehorsových se po čele řinul nervózní pot. Ale hlavní podezřelý Darius vypadal celkem vyrovnaně. Takovéhle krizové situace musel přežít nesčetněkrát.

Řeč skončila.

„Takže...”

Ariel předstoupila. Se svým obvyklým skvělým úsměvem otevřela pusu. „Tohle bylo ale překvapení. Pane Darie. Také jsem si nemyslela, že to najednou vyjde na světlo. Ne, dozajista. S pomocí své moci jste unášel šlechtické děti... a choval se k nim jako ke svým sexuálním otrokům.”

Arielin tón se najednou rozpálil. Svým řezavým hlasem Daria kritizovala: „Navíc takový skutek prováděl premiér, co je oporou celé vlády! V Asurském království by se nemělo tolerovat takové zlo! Nebudou žádné výmluvy!”

Darius si odfrkl a zasmál se. Pomalu se postavil. „Paní Ariel, není ten váš dnešní žert trochu extrémní?”

Jak to Darius řekl, namířil pohled na Tris, jako kdyby to byla jeho stará známá.

„A abyste přivedla ženu, jejíž původ není jistý, a vydávala ji za dítě rodu Purplehorse. Ne, nesnesu, aby se o mě šířila taková zkazka. Tohle je poprvé, kdy mi někdo řekl do tváře takovou lež.”

Darius se se smíchem rozhlédl po svém okolí. Tahle Tris je falešná, gestikuloval na lidi okolo pro vlastní podporu.

„Takže pane Darie, ta historka byla lež?”

„Přesně. Ale dovolte mi se paní Ariel otázat. Pokud je tato slečna Tristina skutečně dítě rodu Purplehorse, můžete to dokázat?”

„Tristino.”

Po Arielině slově Tristina vytáhla něco ze záňadří. Byl to prsten. Prsten s nádherným fialovým drahokamem. Na tom šperku byl vyrytý kůň.

„Tímto lidé z rodu Purplehorse dokazují svou příbuznost. Kůň vyrytý do ametystu.”

Dokonce ani po takovém důkazu se Dariův výraz nezměnil. Spíš měl na tváři ještě nechutnější výraz než předtím.

„Aha, aha. S tímhle prstenem je to rozhodně dítě rodu Purplehorse...” S nechutným pohledem se podíval na Ariel a Tris a olízl si ret. „A přál bych si něco říct.” Zasmál se. „Jéjej! Nedávno jsem slečnu Tristinu z rodu Purplehorse objevili.”

„Objevili?”

Ariel naklonila hlavu ke straně.

„Všichni si určitě vzpomenou na dřívější letošní operaci v královském hlavním městě. Zatýkání loupežníků, co zamořili královské hlavní město. Tehdy jsme ji našli. Tělo slečny Tristiny.”

„?!”

Před měsícem. To znamenalo, že byl připravený.

„Samozřejmě se zdá, že už těla z města odklidili, takže je těžké určit člověka jen na základě prstenu. Ale na těle slečny Tristiny je jeden rys, který zná jenom její rodina. Ten rys je na hrudi... má mateřské znaménko ve tvaru srpku měsíce.”

To je lež. Tak by to být nemělo. Tristina žádné takové mateřské znaménko neměla. Nemělo by tam být. Alespoň jsem si to myslel, když jsem ji viděl ve více odhalujícím oděvu.

„Není to tak? Nynější hlavo rodu Purplehorse, pane Freitasi Purplehorse?”

Ale i kdyby to byla lež, nebylo, jak to potvrdit. Teď k Ariel promluvil hlava rodu Purplehorse, aby to potvrdil. Pokud Tris řeknou, aby ukázala mateřské znaménko, nic tam nebude. Co budeš dělat? Ariel. Máš další eso v rukávu? Jako že jí předem sedmkrát zranila na hrudi? I když pořád vypadala vyrovnaně, jestlipak je v duchu nervózní.

„...”

Politická hlava rodu Purplehorse vstal. Když jsem se podíval pořádně, Tristina se mu v tváři opravdu podobala. Celý se chvěl a ve rtech mu cukalo, bylo to trochu jiné než ta zmije sestra Tris.

„Takže, pane Freitasi Purplehorse. Copak jste neidentifikoval její tělo. Tristina se už nepohřešuje, potvrdilo se, že je mrtvá,” šeptal Darius a smál se jako ďábel. „A proto prohlašte, že ta žena, co tady stojí, je falešná Tristina. Mohl byste to říct? Aby celý tenhle nesmysl skončil. Pokud to neuděláte, nebudeme mít na výběr a budeme muset slečně nakázat, aby před tolika lidmi odhalila hruď.”

Dariův klid. Arielin úsměv. Chvějící se Freitas.

Sálem plynula intenzivní atmosféra. Stačilo to jenom sledovat a vyschlo mi v ústech.

„M-moje dcera...”

Freitas pomalu otevřel pusu.

„Premiér Darius mi ukradl mou dceru...”

„Pane Freitasi! Cože?!”

„Ta žena, co tu stojí, je rozhodně moje dcera Tristina! Paní Ariel, vyneste rozsudek nad premiérem Dariem, co mou dceru unesl, uvěznil a zneuctil!”

Darius se zvedl.

„Nemluv nesmysly, Freitasi! Měl bys to mít! Potvrzený dokument ohledně její totožnosti!”

„Pane Darie. Něco takového neexistuje.”

„...!”

Ariel se pousmála. Ach, aha. Správně. Měl jsem to vědět. Ariel už kontaktovala rodinu Purplehorse. Očekávala Dariův plán a udělala krok navíc. V tomto ohledu se od ní chci poučit.

„No, premiére Darie. ...Co tu rodina Purplehorse řekla, je fakt.” Tak nějak mi přišlo, že byl Arielin úsměv také neslušný. „Únos, uvěznění a pokoření šlechtických dětí... Jak král prohlásil, zločin je zločin. Před svým hříchem neuniknete. Budete souzen dle zákonů království.”

Dariovi se zkroutila tvář. Zkroutila se ošklivostí, jak přehlížel okolní nepřátele. V této chvíli už Darius na tomto místě neměl žádné spojence. Když už ho takhle zahnali do kouta, zbývalo jenom, aby padl. Ačkoli pokud by někdo promluvil v jeho dobro, možná by přežil. Ale ti, co by se za něj přimluvili, by se automaticky stali jeho komplici, to si pravděpodobně všichni mysleli. Pravděpodobně. V nynější situaci by šance na vítězství prvního prince Grabella byla stále vysoká, i kdyby Darius zmizel. Zatímco byla Ariel pryč, Grabell si upevnil svou podporu. Zrovna teď je pro něj Darius překážka. A v budoucnu bude přítěž.

Takže to byl Dariův konec. Ariel vyhrála nad Dariem. I kdyby nic neudělala, ostatní ho vyloučí ze společnosti. I kdyby se to na dvoře nakonec nedořešilo. Pokud bude mít na sobě špínu, nebylo pochyb o tom, že ho šlechta stáhne.

Ale na tomto místě někdo promluvil, proti Dariově ztrátě. Darius byl člověk se silnou politickou schopností, co byla dalece nad ostatními.

„Je to překvapivě hlučná sešlost.”

Objevil se muž. Jako kdyby si zvolil objevit se ve vhodném okamžiku.

Byl to blonďatý princ ve středním věku s věcnou tváří. První princ Grabell. Kráčel k nejlepšímu místu v místnosti a chladně na Ariel zahlížel.

Začalo druhé kolo.

Část 3

Grabell Zafin Asura. Mířil přímo za Ariel.

„Ariel, co to děláš? Dělat takový obrovský poprask, když je otec stále nemocný?”

„Jaký poprask... Neudělala jsem nic kromě toho, že jsem chránila čest královské rodiny.”

„Pokud je to tak, přemýšlej o načasování a místě.” Grabell se mračil a potřásl hlavou. „Když teď otec onemocněl, co se z Asurského království stane bez Dariových schopností?”

„Ale i tak, zločin je pořád zločin.”

„I tak je to mezi premiérem Dariem a střední šlechtou Purplehorse. Neměl bych ti muset připomínat, že království musí vyřešit mnohem důležitější záležitosti.”

Tak otevřeně mluvil o společenském postavení. V mém předchozím životě by byly slyšet nářky ohledně spravedlnosti a zatracení, ale tohle bylo Asurské království. Společenské postavení tu bylo součástí života, takže to lidé tohoto světa přijali.

„Ano, samozřejmě, bratře. Ale znovu to zopakuji, zločin je zločin. Pokud nikdo nevydá rozsudek, království se vydá na útlum.”

„Zločin, co...? No ano. No ano, správně. Ale Ariel. Na tomto místě je mnoho lidí, jejichž zločiny by měly být odhaleny a kteří by měli obdržet trest. A tak uvažuji, máš v úmyslu potrestat všechny?”

„Ano, samozřejmě. Pokud to je nezbytné.”

Výslovně řekla, že pokud to pro ni není nezbytné, zločiny nepotrestá. Pokud se tohle rozšíří, Asurské království shnije tak moc, že to tu bude cítit.

„Já si myslím, že tvůj soud Daria není nezbytný, ale ty říkáš, že je.” Grabell se opovržlivě zasmál a věnoval Ariel svůj vyrovnaný úsměv. „Vypadá to, že se v tomto neshodneme.”

„Správně.”

Grabell potřásl hlavou a povzdechl si. Přehlédl okolí. „Pokud budeme debatovat jenom ve dvou, nedojdeme k žádnému závěru. Dokud tuhle záležitost nevyřešíme, premiéra Daria to bude obtěžovat...”

A Grabell přehlédl přítomné. Jakpak to asi bude pokračovat?

„Dle normálních zvyklostí se o tomto obvykle rozhoduje většinovým hlasem. Jelikož jsi vynaložila takové úsilí a shromáždila většinu oddaných přívrženců této země, proč je nenechat rozhodnout o tom, kdo má pravdu? Ariel nebo já?”

Demokracie... Když není žádné jiné cesty, přijde na tohle. Ptal se šlechticů kolem. Přejděte na Arielinu stranu nebo zůstaňte s Grabellem. Přesto si myslí, že každopádně vyhraje.

Tímhle si to chce také potvrdit. Potvrdit si loajalitu každého šlechtice. Takže pokud jste nepřítel, zbaví se vás.

„...”

Šlechta nebyla rozrušená ani nic podobného. Mysleli si, že na tohle nakonec jednou dojde, a že to bude v blízké budoucnosti. Nebo už k tomu možná došlo mezi Prvním princem Grabellem a druhým princem Halfausem.

Nicméně. Šlechta se musí rozhodnout. Teď na tomto místě můžou jít buď k Ariel, nebo se přidat ke Grabellovi. Nebylo to místo, kde by mohli svoji loajalitu udržet v tajemství. Otevřeně si zvolí, koho podpoří.

Jak Darius přihlížel této příležitosti se rozhodnout, poklesl na duchu. Pro Grabellovu frakci to byla velká rána. Ale. V Grabellově frakci stále zůstalo mnoho vlivných lidí. Dva ze čtyř místních lordů, Notus a Boreas. A kromě nich se ke Grabellovi přidalo několik vyšších šlechticů.

Pokud byste se podívali na poměr sil, Grabell s největší pravděpodobností vyhraje.

„Velmi dobře, bratře. Ale předtím bych všem přítomným chtěla představit ještě jednu osobu.”

„Cože?”

Ariel vyslala signál lusknutím prstů. Patřilo to služebné Elmore, co byla venku na terase a která na oplátku vyslala signál pomocí prstenu. V další chvíli.

Z jednoho hradního zákoutí se se zahučením zvedl sloup ohně. Mírně pokročilá ohnivá magie Ohnivý pilíř. Plamen, co byl němým zaříkáním zesílen na maximum, ožehl zdi hradu a zamířil k nebi. Netřeba říkat, že to měla na svědomí Sylphy.

„Cože... Ooo?!”

„...!”

„To snad ne...!”

Šlechta viděla, jak oheň stoupal vzhůru. Ale to je nepřekvapilo. Protože na magii na takové úrovni jste se v královském hlavním městě mohli vynadívat do sytosti.

To, co spatřili za tím. Bylo to něco, co jste v hlavním královském městě rozhodně nemohli spatřit jen tak. Ozářen ohnivým sloupem, jak se vznášel na noční obloze. Byl to obrovský stín.

„Nebeský palác?!”

„...Kdy se tak moc přiblížil?!”

Nebeský palác Příboj chaosu. Majestátný palác se vytrvale přibližoval stálou rychlostí, co vyvolávala strach. Letěl tak nízko, že byste si mysleli, že narazí. Když se šlechta podívala z okna, všichni se zachvěli. Zastavilo se to. Přímo nad nimi. Přímo nad Stříbrným palácem v královském hradě. Tam se ta vzdušná pevnost zastavila.

„...”

Ticho. Ale i tak jsem přemýšlel, jak Pergius sestoupí. To snad ne... Není možné, aby z té výšky seskočil. Ne, tak mě tak napadá, umí aktivovat teleportační a povolávací magii. Pokud se jedná jen o prostou teleportaci dolů, dokáže to.

„To snad ne... Přišel...”

„...”

„To, ne, ale...”

Lidé mumlali. Šlechta vyhlížela vzrušeně, zapomněli na to předchozí napětí a dívali se z okna. Služebná Elmore stála před dveřmi v úkloně.

Žádné čestné místo. Ačkoli o tom někteří šlechtici přemýšleli, nikdo na to nedokázal zodpovědět.

Zanedlouho byly slyšet kroky. Kroky jediného muže. Ale někteří z doprovodu šlechty zaznamenali více než jednu přítomnost. Celkem 13. Ti, co si to uvědomili, se začali třást. Úplně jako v legendě.

Ty kročeje se zastavily před dveřmi.

„Dorazil.”

Po Elmořině slově někteří zalapali po dechu. A pak se dveře otevřely.

Nálada v místnosti se změnila.

„...!”

Objevil se muž se zlatýma očima, stříbrnými vlasy a v bílém plášti. Jeho vzhled byl trochu jiný než na portrétu. Ale ta osoba se objevila se zdrcující přítomností.

V čele 12 služebníků. Hrůza, strach, úcta a touha. Zatímco čelil škále pocitů, pokročil do sálu. A mířil tam, kde stáli Ariel a Grabell.

Dvanáct služebníků se rozdělilo na dvě skupiny po šesti a přesunuli se ke kraji sálu. Jedna skupina stála jako Arielin doprovod. A druhá stála jako doprovod Daria, vedle Aubera.

Sylvaril, co se převlékla do šatů, přišla ke mně. Od pohledu na její masku jsem to nepoznal, ale vypadalo to, že dneska byla v dobré náladě.

„Velmi mě tvoje pozvání potěšilo. Ariel Anemoi Asuro. ...Přišel jsem trochu pozdě?”

„Ne, říká se, že hlavní účastník vždycky přichází pozdě.”

Pergius se vesele zasmál. Ariel také nasadila široký úsměv. Grabella to zarazilo. A když vzhlédl k vysokému Pergiovi, rozšířily se mu oči.

„Dámy a pánové, dovolte mi ho představit. Jeden ze Tří hrdinů, co porazili Laplaceho. Toto je Obrněný dračí král, pan Pergius Dola.”

Pergius se neuklonil a vyslal do okolí pohled. Okolní šlechta v panice povstala, poklekla a uklonila se.

„Jsem Pergius Dola.”

Skoro jako nějaká karikatura, s chováním, co bylo hodné krále. Pergius byl skvělý. Možná lepší než nynější král... Dost na to, aby si to lidé mysleli.

„No, zvedněte hlavy. Dnes večer jsem jen host. Ačkoli to bude jen krátce, budeme sedět vedle sebe. Není třeba se tak pokořovat.”

Když šlechta zaslechla jeho rozkaz, stále jako ve snách se vrátili na svá místa. V té chvíli Pergius zvedl hlas a řekl: „Copak to tu máme?” Mezi místy vymezené šlechtě byla tři prázdná místa. Čestné místo a dvě vedle. Stáli tři lidé. Ariel, Grabell a Pergius.

„Aach, tohle je zmatečné. Jsou tu tři prázdná místa. No, Ariel Anemoi Asuro. Grabelle Zafin Asuro. Kde bude nejlepší, abych si sedl?”

„...!”

Grabellovi to vyrazilo dech. Bylo slyšet, jak šlechta na sucho polkla. Tohle byla fraška. Nejenom já, všichni tady to věděli. Ke komu Pergius promluvil. S tímto načasováním se jich zeptal na takovou otázku.

„To... samozřejmě... prosím, posaďte se na nejčestnějším místě,” řekl Grabell rozechvělým hlasem. Nemohl si pomoct a prostě to musel říct. Dusila jej Pergiova přítomnost.

Ačkoli Pergius neměl moc zvolit krále. Ačkoli Pergius neměl moc rozhodnout o zasedacím pořádku. Proč by bylo třeba, aby se mu podvolili?

Na tomto místě původně byli vyrovnaní lidé, co by to dokázali vypíchnout... Ale teď tu nebyli. Ve fyzickém smyslu existovali, ale když popřemýšleli o vlastním postavení, váhali, jestli mají otevřít pusu. Šlechta si toho všimla. Proč Daria obvinili těsně před touto fraškou.

Aniž by Pergia někdo přerušoval, řekl: „Ne. Byl jsem z této země dlouho pryč. Nemůžu si dovolit ukrást místo pro krále příští generace.”

Pergius postrčil Ariel. Zezadu ji postrčil, zatímco ji označil za krále příští generace. „Ariel. Ty si sedneš na tomto místě. Já se uvolím sednout si vedle tebe.”

V té chvíli si to šlechta na tomto večírku uvědomila. Že králem příští generace bude Ariel.

Část 4

Ariel z toho vyšla vítězně.

Já potlačil Aubera. Ona sama potlačila Luka. Společně s pomocí Tris jsme potlačili Daria. A s pomocí Pergia jsme potlačili Grabella. No, její boj bude ještě chvilku pokračovat, ale spád se ubíral jejím směrem.

Grabell a Darius neměli nikoho silnějšího, než byl Pergius. Neměli nikoho, tak.

„...Pane Pergie!”

Jakmile Sylvaril vykřikla.

Spadl strop.

Jednoho šlechtice rozdrtil padající lustr. A některé šlechtice poranily sypající se sutiny. Škoda nebyla obrovská. Strop spadl a zničil střed stolu.

Ne. nebyl to strop. Co spadlo, byl jediný člověk. Prosekala se stropem a spadla dolů.

Drobné tělo a kůže s hlubokými vráskami. Zabodla do země nádherný zlatý meč jako nějakou hůl. Ta stará žena vstala.

„Fuu, takže to je přesně, jak se mi to zdálo ve snu...” zamumlala.

Přistála na večírku. Pak se rozhlédla a řekla: „No tak, přišla jsem ti pomoct.”

Bůh vody Reida Reia. A tohle řekla k Dariovi.

Objevilo se Hitogamiho eso.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>