Kapitola 183 - Mortal Kombat

Část 1

Druhého dne.

Zamířil jsem s Ariel do paláce.

Tris čekala na základně, až přijde na řadu a bude muset jednat. Dvě služebné s námi nebyly. Takže nás bylo šest.

Ty dvě služebné by nám akorát překážely, až vypukne boj. Také mají vlastní domovy, kam se vrátit. Jejich rodiny byly pro Ariel důležití spojenci. Kromě toho Ariel už jim zadala jejich práci. Vážně měla v úmyslu všechno dokončit během deseti dnů.

Poprvé jsem spatřil Královský palác. Z dálky byl královský palác Asurského království rozhodně velký. Možná dokonce větší než Pergiův Nebeský palác. Královský palác se nacházel v zadní části hradu. Tam žila královská rodina a je to místo plné palácových zahrad. Údajně tam mají zakázáno vstoupit všichni kromě královské rodiny, ale to teď nebylo důležité. Byl jsem trochu zvědavý na králův harém, ale prozatím jsem s nimi neměl co do činění. Dneska jsme měli na práci vyjádřit soucit s nemocným králem a připravit si jeviště.

Na královském paláci je zajímavé jedno. Ne, možná to nebylo tak úžasné. Jelikož to bylo tohle místo, nebylo tak divné, že to tady bylo. I když říkám tohle, když jsem to spatřil, nemohl jsem si pomoct a podíval jsem se podruhé.

Pergiův portrét.

Byl to jeden ze tří pověšených portrétů. Ty jedinečné rysy Dračí rasy byly nesmírně výrazné. Zdálo se, že Pergiova krása na portrétu byla přehnaná, takže vypadal o 10 let mladší, než byl. Upřímně jsem hned nepoznal, že to je Pergius. Jelikož jsem to hned nepoznal, na okamžik jsem odvrátil zrak. Ale jelikož mě zaujala plaketa hned pod portrétem, podíval jsem se znovu. Bylo tam napsané jeho jméno. Pergius Dola.

Překvapilo mě to. Překvapilo mě to, neboť Pergiův portrét visel hned vedle portrétů různých asurských králů z historie.

Vedle něj visel portrét člověka, co jsem nikdy neviděl. Portrét muže se stříbrnými vlasy s blonďatými pramínky. Možná to bylo tím, že mi o něm Pergius řekl, okamžitě jsem ten portrét poznal.

Tato osoba byl Bůh severu Kalman. A hádám, že tahle dračí rasa, co vypadal napůl lidsky, byl Dračí král Ulpen. Byli to tři hrdinové, co porazili Démonického boha.

Kdyby to bylo mé dřívější já, možná bych jimi pohrdal, že svou práci nedokončili. Ale když jsem si vyslechl Orstedovu historku, nebudu se jim moc pošklebovat. Přece jenom v bitvě porazili plně vybaveného Démonického boha. Kdysi dávno považovali Démonického dračího krále Laplace za nejsilnější bytost na světě. A Démonický bůh Laplace byl střípkem této bytosti.

Proto jejich portréty visely na takovém místě. Na památku a čest legendy o hrdinech.

Je to skvělý člověk. Ach jo, dokonce mě trápilo Pergiovo zjevení na našem jevišti. Když jsem teď ale viděl jeho portrét viset vedle králova portrétu... Dobrá, mělo by to být v pořádku.

Část 2

Už to byly tři dny. Plán probíhal. Arieliny přípravy na její jeviště probíhaly hladce. Podle ní se zvyšoval počet šlechticů, co se těšili na její návrat.

Zatímco jsem Ariel doprovázel, představila mě spoustě šlechticům. Upřímně jsem si nepamatoval jména všech.

První princ Grabell a premiér Darius. Těmhle dvěma mě ještě nepředstavila, ale už jsem je z dálky viděl.

Kdybych měl Daria popsat jedním výrazem, bylo by to: staromódní. Obézní tělo, ochablé tváře a nechutný pohled. S takhle ošklivou postavou vypadal zblízka jako prasečí netvor. Když mě spatřil, vypadalo to, že se bojí. Bylo to, jako kdyby se díval na smrtku. Ačkoli jen na základě jeho pohledu jsem si nemohl být jistý... Jelikož bylo tak snadné přečíst jeho reakci, nemusím ani ověřovat, jestli je Hitogamiho apoštol nebo ne.

První princ Grabell byl normálně vyhlížející starší muž s načechranými blonďatými vlasy. Nebyl to princ kolem x-nácti nebo dvaceti let, jak jsem si představoval. Tenhle dojem, co jsem měl z jeho 30+ vzezření v kombinaci s jeho knírkem, byl od mé představy prince trochu daleko. Ale když jsem ho viděl, měl jsem pocit, že bych pro něj chtěl pracovat. Na tomhle pravděpodobně zapracovalo jeho charisma.

Tak mě tak napadá, že jsem slyšel zkazky, že druhý princ Halfaus prohrál svůj mocenský boj s prvním princem a že měl momentálně domácí vězení. Jestlipak k tomu nějak přispěl Orsted? Možná mi řekl, abych se druhým princem netrápil právě proto, že o tom věděl?

Každopádně lidé, co podporovali druhého prince, se vzdali vítězství. A s trochou štěstí se přelijí k Ariel, jakmile se doslechnou o jejím návratu. Zdálo se, že pomůžou mě a Ariel v přípravě jeviště.

Ariel měla svůj vlastní boj. Zatímco mými protivníky byli lidé, co zaútočí na Ariel.

Zaútočili na nás několikrát. Ještě jsme nechytili nikoho velkého, ale vrahy po nás vysílali denně. Jejich cílem byla dosud Ariel. Konkrétněji Sylphy, co byla převlečená za Ariel. Ať už jsme byli v pohybu, jedli nebo spali. Nemohli jsme si dovolit polevit ani během jídla a spánku. A skutečná Ariel měla paruku a převlékla se za služebnou. Jedla prostá jídla chudé služebné (i když byla stále lepší než jídlo pro rytíře nízkého řádu) a spokojeně spala v sešlých komůrkách pro služebné.

„Pokusů o vraždu je mnohem víc než předtím, ale není to zase až tak těžké, když tu jsi, Rudi,” řekla Sylphy.

Ačkoli ti vrahové byli jen nevýznamní, byl to dobrý trénink pro Eris, Ghyslaine a mě. Ačkoli já jsem jich tolik neoddělal.

Kdybych byl sám, měl bych trochu těžkosti. Nedokázal bych se rozhodnout, jestli je zabít nebo ne. Když o tom takhle přemýšlím. Jsem rád, že jsem sem vzal Ghyslaine a Eris.

Naštěstí se neobjevil nepřítel, který by dokázal porazit Eris a Ghyslaine. Kdyby z toho na našem jevišti vznikla totální válka, bylo by to trochu otravné. Měl bych být schopen vypořádat se s Králem severu a Císařem severu, pokud na mě půjdou po jednom. Takže zbýval jenom Bůh vody. O zbytek se postará Sylphy. Ale pokud se objeví další silný protivník, Arielino bezpečí bude možná v ohrožení.

Pokud k tomu dojde, doufám, že Orsted něco vymyslí. Od chvíle, co jsme vstoupili do hlavního města, se mi ho nepodařilo kontaktovat. Vlastně ani nevíme, jestli je ve městě nebo ne.

Každopádně sama víra nic nevyřeší... A také bych chtěl jen pro případ snížit počet nepřátel.

Když jsem to s Ariel probral, uznala to.

„Nastražme léčku.”

Toho dne Ariel mluvila o něčem se šlechticem z frakce prvního prince.

Téma toho hovoru bylo celkem vulgární. Ariel mluvila o tom, jak mají Ghyslaine a Eris ten den svou chvilku v měsíci. Ten šlechtic vážně vypadal, že se o Eris zajímá. Eris nasadila velmi nepříjemný výraz.

Předat zkazku, že doprovod je v chabé kondici, abychom je přiměli k útoku.

Nakonec byla tato strategie neúspěšná. Možná to bylo příliš očividné. Dokonce ani další den se vrahové neobjevili.

Část 3

Pátého dne.

Nedošlo k žádnému útoku. Místo toho se zaměřili na vlivné šlechtice, co Ariel podporovali. Většinou na ty, co nás podporovali v přípravě našeho jeviště. Ale zdálo se, že i oni měli své vlastní prostředky sebeobrany, takže se nebylo čeho bát. Ačkoli ty útoky mohly sloužit jen jako varování. Jenom pokusy pár nevýznamných lidí z frakce prvního prince.

Ten den jsem se s někým setkal. Philemon Notus Greyrat. Přesně jak se říkalo v našich informacích, přeběhl ke Grabellovi.

Philemon. Bylo mu zhruba kolem 35 let. V tváři byl velmi podobný Paulovi. Ale neměl ten smysl sebevědomí a rezervovanosti, co měl Paul. Působil dojmem ustrašené a hladové krysy. Bál se rizika, vybral si bezpečnou alternativu, byl to ten typ muže, co při prvním náznaku potíží uteče. Nebylo to tak, že bych takové lidi nenáviděl, ale tenhle chlápek pravděpodobně nenáviděl Saurose.

Luke s ním mluvil o různých věcech. Nebylo by přehnané to nazvat hádkou. O tom, proč Ariel zradil a co teď s jejich úsilím. Philemon Lukovu otázku ignoroval tím, že řekl, že by to nepochopil, ani kdyby mu to vysvětlil. Luke se tvářil nevěřícně. Ale žadonil ho, že ještě není příliš pozdě vrátit se k Ariel. Ale i tak ho Philemon neposlouchal. A nakonec s jistým opovržením řekl: „Myslíš si, že jsi lepší dědic rodiny než tvůj bratr nebo co?” Takhle Luka popudil a odkráčel.

Myslím, že to byl příšerný postoj. Přinejmenším by se takhle neměl chovat k synovi, co více než deset let zápolil v cizí zemi. Ale Paul byl kdysi taky takový. Chápu jeho bolest.

Asurská šlechta měla svou vlastní morálku, neměl bych je jednostranně soudit. Za předpokladu, že si Ariel získá Luka. A Grabell Lukova staršího bratra. Bez ohledu na to, kdo získá korunu, rod Notů přežije. Když uvážím jejich postoj, v určitém ohledu to prostě mohla být pouhá závist vůči Lukovi. Nebo možná že Luka prostě nenávidí.

Když pominu své osobní pocity... Bylo velmi pravděpodobné, že Ghyslaine Philemona zabije. A pak se Lukova rodina dostane na pokraj zhroucení. Pokud se o ni Luke stará, bude muset přijmout postavení hlavy rodu. Ale možná také zváží vlastní pocity.

Byla to špatná situace.

Část 4

Devátý den.

Dokončili jsme přípravy na naše jeviště. Samotný večírek se bude pořádat na královském hradě. Zúčastní se všichni slavní šlechtici z Asurského království. Ariel to tak chtěla. Aby druhá princezna Ariel uspořádala večírek, kde nominují prvního prince Grabella příštím králem. Kdybych byl na jejím místě, neúčastnil bych se takového večírku, co byl očividně past. Ohledně toho, proč se účastnila asurská šlechta. To bylo jejich povinností.

Zdálo se, že došlo k mnoha překážkám, ale Ariel je všechny překonala. A teď už zbývala jen ta samotná podívaná. Teď jsem byl na řadě já.

Zítra bude perný den. Možná někdo zemře. Bude to Eris? Nebo Sylphy? Nebo Ghyslaine? Budu dělat všechno, co je v mé moci, abych tomu zabránil. Možná že kvůli veškerému tomu vzrušení dneska nebudu moct spát. Možná bych měl dneska Eris požádat, aby spala se mnou...

Část 5

Stalo se to k večeru této noci.

Byla to bezměsíčná noc. Všechny přípravy byly hotové a teď už nám zbývalo akorát čekat na zítřek. Dneska v noci se jen vyspat a odpočinout si. S touhle myšlenkou jsme mířili zpět na základnu.

Uprostřed silnice stál muž. Když jste se podívali na jeho hlavu, vypadal jako příslušník Zvířecí rasy. Zaječí uši... Rozhodně z kmene Mirudetto. Kdyby to byla žena, byl by to zajíček, ale co mám říct, když to je muž.

„...”

Měl na sobě matné černé brnění a v ruce rovný meč. Zatarasil kočáru cestu.

„Kdo to je!”

Luke vedle kočáru předjel kupředu. Byla to výzva.

Muž mlčel. Odpověď jsem nečekal. Jméno toho útočníka bylo—

„Jeden ze Tří mečů stylu Boha severu, Král severu Dvojitý meč Knuckle Guard.”

Vážně odpověděl.

„...”

V další chvíli se Knuckle Guard rozštěpil na dva. Pomalu, jako kdyby to byl přelud, se rozdělil na dva...

„Bratře Knuckle. Je dobrý nápad se v takové situaci představit?”

„Haha, pravděpodobně ne? Takové překvapení... jsi chytrý, Guarde.”

„Hehe, to proto, že jsem poslední dobou studoval.”

To nic, nerozdělil se. Byli to dvojčata. Ve skutečnosti to byli dva šermíři s identickými tvářemi.

„No ano, když je naším zaměstnavatelem někdo jako Darius, není dobré říkat si, co tě napadne.”

„Tak mě tak napadá. Když jsme vrahové, neměli jsme říct jméno našeho zaměstnavatele.”

„Bratře Knuckle. No jo, rozhodně jsme ho neměli říct.”

„Já vím.”

No, upřímně řečeno bylo jasné, kdo je najal, i kdyby to neřekli...

A v tomto mírně antiklimaxovém okamžiku předstoupila Eris. Sesedla z koně a vytasila meč.

„Eris Greyratová.”

V reakci na to masivní množství krvežíznivosti dvojčata zastříhala ušima.

„Och, slyšel jsem zkazky. Bláznivý král meče!”

„Její umění s mečem je ostré jako tesák a povahu má násilnou jako démonické zvíře!”

„My ze slabého kmene Mirudetto vyjadřujeme náš dík!”

„Nemáme nedostatek protivníků!”

Eris zaujala s mečem pózu horního střehu. Dvojčata stála vedle sebe v zrcadlových postojích.

„Každý jsme půlka muže.”

„A tak jsme oba jedním.”

„I když jsme dva na jednoho.”

„Nenazveme to zbabělé.”

Ne, ale dva na jednoho je nefér. Jak jsem si tohle pomyslel, zpoza kočáru se objevila další postava. Byl to malý stín.

Ten stín měl brnění tak černé, jako kdyby bylo plné inkoustu. Měl v rukách černý meč a černý štít.

„...”

Neřekl své jméno. Nepotřeboval se představit, ale zaujal pózu.

Proti němu se postavila Ghyslaine. Přirozeně tasila meč.

„Splatím ti dluh z posledně.”

„...Dorudia má dobré noční vidění... Teď jsem v nevýhodě.”

Byl to Wiitaa. Posledně Ghyslaine zahnal do kouta. Ale už jsem Ghyslaine řekl o Wiitaaových tricích. Nevím, jestli mě pochopila, ale hádám, že tentokrát to bude v pořádku.

Zajíci vpředu a hobit vzadu. Když už jsme u toho, tahle situace je podivná, protože mi přijde velmi prostá. Bylo to sdružení Králů severu v akci.

Koho mám podpořit? Podpořím Eris, zatímco Luke a Sylphy podpoří Ghyslaine. Takhle můžu vyrovnat situaci proti těm dvěma zajícům. To jsem si myslel, ale ještě jsem nesměl jednat. Auber tu nebyl. Tahle situace mi omezovala tahy.

Ariel tu nebyla. Ta se vydala jinou cestou a už se přesunula z královského hradu do svého druhého domu. A proto by bylo lepší zaujmout formaci, kdy Luke podpoří Ghyslaine a Sylphy Eris. Ale když to uděláme, nepřítel si to také uvědomí. Že tu Ariel není.

A pak ustoupí. Jelikož chybí jejich cíl, byl to očividný tah. Zítra nás přepadnou v mnohem dokonalejší pozici. A přivedou si posily.

Teď jsme měli šanci. Byla to šance zabít dva Krále severu. Pokud je tu dneska neporazíme, zítra to bude těžší.

Pokud Luke podpoří Ghyslaine, já podpořím Eris. V tom případě by se Auber pustil do Sylphy. Ta proti němu nedokáže vyhrát. Nedokážu to říct s jistotou, ale řekl to Orsted. Zase jsem se zasekl.

„...Ne.”

Přemýšlej. Kde se minule Auber plížil? Tentokrát jsme nebyli v lese, takže není v zemi. Tentokrát se plížil někde nablízku. Pokud se plížil někde nablízku, určitě byl v našem zorném poli.

Takže jsem ho musel akorát zahlédnout. Přijít na jeho skrýš a jedinou ranou ho oddělat. Takhle budu moct bez starostí pomoct Ghyslaine a Eris.

„V pohodě, Rudee, dokážu vyhrát sama.”

V temné noci se ozval Erisin hlas. No ano, žádný šermíř nedokáže Eris zastavit, dokonce ani ten Knuckle Guard nebo co. Jelikož se oba nazývají půlkou muže, jestlipak jsou každý přinejlepším na úrovni Světce severu? Pokud to bylo jen takhle, Eris by měla být schopná zkrotit jejich meče jedinou ranou. Ať už udeří kohokoli, jeden z nich zemře. Je toho schopná a nezdá se, že by to vyžadovalo moc úsilí.

Ghyslaine měla také výhodu v dosahu. Ghyslaine se svou vysokou postavou a hobit Wiitaa, jejich rozdíl v dosahu byl příliš velký. Ale stejně tak snadno nenajde mezeru.

Ale nestáhnou se... Pravděpodobně proto, že měli spadeno na jednoho člověka. Tři díly, náš protivník se do toho vložil. Měli v plánu nás tady zabít.

Auber někde byl. Kde se tady mohl skrývat? Bylo těžké říct, jestli bylo tohle místo vhodné na útok. Zeď nalevo a šlechtické sídlo napravo.

Vypadalo to, že napravo od nás bylo spoustu míst na skrytí. Tamější zahrada byla obklopená vysokými zdmi. Mezi domy byla ulička. Ale jelikož byla dostatečně široká, aby tudy projel kočár, nedalo se tam tak snadno skrýt. Možná se skrýval v zahradě a měl v plánu se probořit zdí? Ne, to je hloupost, není to Badigadi.

Co takhle zeď? Byla dost vysoká, abych musel otočit hlavu, abych dohlédl na vrchol. Možná odtamtud skočí po provaze? Nebo doskáče? Když jde o Císaře severu, bylo to možné...

Tak zespodu? Přesně jako předtím, skryl se v podzemí? Ne, to ne. Když přihlédnu k tomu, co se stalo posledně, evidentně zem zkontrolujeme. Nemyslím si, že bychom to přehlédli.

Kde... Je tu nějaké slepé místo?

Vzdálil jsem se od zadní části kočáru. Luke se nacházel přímo před koni, co táhli kočár.

Byly tu jenom dva světelné zdroje. Na kočáru byly pochodně. A tak jsem povolal Ducha světla. Intenzita světla byla vysoká, dokonce jsem jasně viděl postavy útočníků v černém. Nebylo tu žádné místo, kde by nebylo vidět.

Nebo pořád na zdi? ...dokáže nás sestřelit magií ze zdi? Poslal jsem Ducha světla ke zdi.

„...!”

Našel jsem to.

Když jsem se poprvé podíval na zeď, nevšiml jsem si toho. Nedával jsem pozor na pozadí. Uprostřed zdi byl látkový vzor, co se velmi blížil barvě cihel, co tu byly. Kdyby to bylo během dne, bylo by to očividné. Nebo kdybychom měli světla u auta, vypadalo by to podivně. Ale s pochodněmi na kočáru tu byla šance, že si toho rozdílu nevšimneme. Ale když jsem to osvětlil Duchem světla, ten rozdíl byl jasně vidět.

Vyhrál jsem.

Namířil jsem holí na zeď.

„...”

Nic jsem neodříkal. Obvykle jsem zakřičel název kouzla, abych své okolí informoval, ale tentokrát ne.

Kamenné dělo. Plná síla. …............ Udělej to.

Sbohem, Aubere.

„Kuoo?!”

Byl to instinkt? Nebo intuice válečníka?

Neváhal jsem ani sekundu. A navzdory tomu se zdálo, že něco vycítil. Přesně včas deaktivoval tu kamufláž a Auberovi se podařilo vyhnout mé magii. Ne, nevyhnul se jí úplně. Kamenné dělo provrtalo Auberovi nohu a teď v ní zela velká díra. Spadl ze zdi a zaujal pasivní obrannou pózu.

„Nuguua!”

To značilo začátek bitvy.

„Chi!”

Vystřelil jsem na Aubera další palbu Kamenného děla. Když teď měl pevnou půdu pod nohama, byl jsem si jistý, že to bez problémů vykryje.

„Toaaa!”

Luke se přiblížil zezadu. Auber přenesl tělesnou váhu na levou ruku a odrazil Lukův meč. Zatímco pořád ležel na zemi, podtrhl Lukovi nohy a pokusil se ho bodnout. Zabránil jsem tomu Kamenným dělem.

„Nukku!”

Auber vyskočil a postavil se na jednu nohu. Jelikož měl jednu nohu neschopnou, postrádal většinu své mobility.

Zatímco stabilně stál na jedné noze, podíval se dopředu, dozadu, na mě a na kočár.

„...”

Následoval jsem jeho pohled. Během té chvilkové výměny se mi podařilo pochopit průběh bitvy.

Přesně jak Eris prohlásila, sama porazila ty dva lidi. Ale nebyla bez zranění, měla zraněné rameno. Levé rameno jí volně viselo. Ale Eris se nezajímala o své vlastní zranění a otočila se sem. Pohled jí padl na Aubera.

Ghyslaine rozdrtila Wiitaa. Wiitaa už přišel o jednu paži. Přišel o svůj štít, zatímco Ghyslaine byla bez zranění.

Když jsem odvrátil zrak, Ghyslaine mu zasadila konečný úder.

„Aubereee!” zakřičel Wiitaa.

A zároveň s tím něco hodil na zem. Ozval se zvuk jako u střelného prachu a okamžitě nás zahalil černý dým. Byl to nějaký magický nástroj? Nebo magický předmět? Wiitaa na oslepení v noci použil černý dým. Ale i když jsem to chápal, zakusit to bylo něco jiného. Nic jsem neviděl.

V této husté mlze bylo slyšet, jak Wiitaa prchá. Následovaly jej kroky Ghyslaine.

<Přede mnou najednou ze shora máchne meč.>

Rychle jsem se tomu vyhnul. Wiitaa proběhl kolem mě. Měl spadeno na mě? Ne, mířil na kočár.

„Nech to!”

V následující chvíli se dveře kočáru otevřely a Sylphy vyšla ven. Přitom aktivovala magii. Kombinovaná magie Plamenné tornádo. Kombinovaná magie větru a plamene odvanula černý dým a zalila okolí světlem.

Kontrola stavu. Ghyslaine, naživu a v pořádku. Luke, naživu a v pořádku. Sylphy, naživu a v pořádku. Eris, také naživu a v pořádku.

Wiitaa zmizel v uličce. Utekl? Dobře, i kdyby se nám nepodařilo chytit Wiitaa, potřebuju akorát zabít Aubera. Auber... tu není? Kde je?

„Rudee!” zakřičela Eris.

Když jsem následoval její pohled, Auber šplhal po zdi s pomocí háků jako šváb. Neuvěřitelnou rychlostí zmizel na vršku zdi. Ostatní ho nemohli následovat. A teď nebyl čas na váhání.

„My budeme pronásledovat Wiitaa!”

Okamžitě jsme rozhodli, že půjdeme do uličky. Doženeme ho? Malá část mého já si myslí, jestli tohle není špatné rozhodnutí? Když Wiitaa utekl do té postranní uličky, měl jsem ho okamžitě pronásledovat? Tomu chlápkovi chybí paže. Neměl rovnováhu, takhle nemůžete rychle běžet. Ale jelikož jsou ze stylu Boha severu, jejich trénink možná...

A když jsem s touhle myšlenkou vstoupil do uličky, zastavil jsem se.

Wiitaa byl mrtvý.

V jeho malém těle vězela velká díra a on se sesul v kaluži krve. Tahle metoda smrti mi přišla jako deja vu. Zažil jsem takovouhle smrt.

Nebyly tu žádné známky, že by tu někdo byl. Ale měl by tu být. Udělal to. Totiž Orsted.

„Rudee... dokázal jsi to.”

Když jsem se ohlédl, byla tam Eris. Z toho primitivně rozseklého ramene se jí řinula krev a ona byla zpomalená, ale smála se a křenila.

„Ach, správně...”

Prozatím jsem se dotkl Erisina ramene a aktivoval léčivou magii. Bylo to strašné zranění. Ačkoli jí to nepřeseklo šlachu. Když jsem ji viděl takhle zraněnou, bolelo mě z toho srdce.

„Děkuju.”

Prosté díky od Eris, než se otočila. Když vyběhla zpět na silnici, zakřičela: „Rudeus zrovna zabil toho trpaslíka!”

Po jejích slovech se ozvaly úlevné povzdechy.

„Promiň, byl jsem na obtíž.”

„Ne, vím, že jsi to očividně udělal, aby ses mohl zaměřit na Aubera, ale...”

„Když jsem na něj předtím zaútočil, byla to dobrá příležitost, ale byl jsem trochu moc pomalý.”

„Taky jsem promarnila příležitost, to se stává!”

Zatímco jsme si povídali, vypořádali jsme se s těly. Kdybych použil jinou magii, Auber by možná neměl šanci utéct. Nebo jsem měl předem použít Močál a okrást ho o hybnost.

No, teď bylo zbytečné o tom přemýšlet. Boj v mžiku skončil, byla to proměnlivá situace. Záleželo jenom na tom, že jsme vyhráli. Cokoli teď řekneme, už na tom nic nezmění.

Tentokrát. Král severu Wiitaa. Král severu Knuckle Guard. Podařilo se nám zabít dva lidi (vlastně tři). Podařilo se nám zredukovat nepřátelské síly, jak jsme plánovali. Auber unikl, ale můžu si tu nárokovat vítězství.

A zítra už zbývala jenom hlavní událost.




Neuvěřitelní! Tři meče Boha severu.

Auber Paví meč. Je zručný v užívání nepravidelného bojového stylu, využívá terénu a magických nástrojů. Se svými jednoduchými technikami a okázalým oděvem se mu říká Páv.

Wiitaa Světlo a Temnota. Aby překonal svůj hobití handikap malého těla, vyniká v oslepování nepřítele. Také má metodu boje, i když je sám zbaven zraku. Mrtev.

Knuckle Guard Dvojitý meč. Šermíři dvojčata. Přemáhali své protivníky zrcadlovými kombinacemi. Dva lidé jako jeden. Mrtvi.

Celkem čtyři, Tři meče Boha severu!
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>