Kapitola 181 - Po cestě

Část 1

Následujícího rána.

Když jsme skončili s přípravami, odešli jsme s chatky.

Ranní slunce ještě nevyšlo. Les vypadatl temně, tiše a řídce.

„Takže následujte mě.”

S Tris v čele jsme pokročili hlouběji do lesa.

Jelikož slunce ještě nevyšlo, bylo těžké říct, kam jsme mířili. Podle zvedající se země se zdálo, že jsme mířili k hoře. Nikdo si nepovídal, pohybovali jsme se tiše. Myslím, že už jsme byli celkem hluboko v lese, příliš hluboko na to, aby nás někdo pronásledoval.

„Ooo...”

Les se před námi najednou otevřel. Uprostřed lesa bylo velké jezero. Mohl jsem říct, že to byla spíš mokřina, ale stejně to bylo jezero. Jezero ve tvaru půl měsíce obehnané vysokým útesem a lesem za námi, mělo jasnou modrou barvu. Nebyl tady žádný vodopád, ani řeka. Přemýšlel jsem, jestli ho napájel nějaký pramen.

„Tahle oblast ještě není zmapovaná.”

„Tohle místo se z dálky nedá vidět, bez naší mapy byste se sem nedostali,” řekla Tris, jak nám to vysvětlovala.

„Hee.”

Kráčeli jsme podél břehu jezera a mířili k útesu. Když jsme se dostali k útesu, Tris nad jednou kamennou destičkou aktivovala nějaké kouzlo. A pak část útesu zmizela a odhalila jeskyni.

„Tudy. Dávejte pozor, klouže to tu.”

Pod útesem Tris vstoupila do jezera. Zdálo se, že kousek u útesu bylo mělko. Voda sahala zhruba ke kolenům.

„Rudee! Honem!”

Eris se na tu scénu dívala s jasně zářícíma očima. Zdálo se, že chtěla jít rychle do té jeskyně. I když už jí bylo dvacet, tahle její část se nezměnila. No, upřímně řečeno i já jsem chtěl jít do té malé jeskyně.

„Nevadí, když si chceš pospíšit, ale ať tvůj kůň neuklouzne a nestáhne tě do vody.”

„Já vím.”

Eris se zatvářila, jako že to nechápe, a silou vtáhla koně Matsukazeho do jezera. Zdálo se, že Matsukaze nechtěl jít do jezera, ale jak ho Eris táhla, musel ji následovat do vody. Byla skoro jako Kappa... Eris působila, že by ji šlo sumo. Měla ráda okurky? Neviděl jsem, že by byla nějak vybíravá.

„Rudi, další na řadě jsme my.”

„Ach.”

Po Sylphině pobídnutí jsme s Eris v čele utvořili řadu koní. Voda byla studená. Pokud teď byla takhle studená, co potom v zimě? Přemýšlel jsem, jestli koně v tak nízké teplotě zemřou. Ne, jelikož v zimě jezero zamrzne, možná jste se mohli přesouvat snadno. Tím myslím, včera pršelo, takže je možné, že se hladina zvedla. Pravděpodobně normálně dosahuje jen k lýtkům.

Vchod do jeskyně byl v kopci, takže jsme okamžitě vyšli z vody.

„Zůstaňte za mnou, cesta je velmi špatná a matoucí.”

Tris byla v čele, v ruce měla pochodeň. Procházela šerou jeskyní. Jen pro případ jsem také povolal ducha světla. Když jsem se ohlédl, Ariel vypadala celkem ztrápeně kvůli svým mokrým kalhotám.

„Paní Ariel, pokud budeš chtít, později ti je usuším.”

„Dobře, rozumím.”

Ariel s utrápenou tváří se přinutila k rozkošnému úsměvu.

„...”

Když jsem si vybavil včerejšek, to, že se Tris tak rychle skamarádila s Ariel, se dalo vysvětlit jen jako štěstí. Arielino charisma fungovalo jako obvykle, i když se ty dvě setkaly náhodou. Kvůli tomu se v chatce rozhostil pocit jako: Co jiného čekat od paní Ariel. Co se Eris týkalo, zdála se z nějakého důvodu naštvaná.

Když pominu Erisinu rozmrzelou náladu. Zdálo se, že mě Ariel upřímně podporovala.

„...Rudi.”

Když jsem se já a Ariel na sebe podívali, ze strany přišel Sylphin hlas.

„Copak, Sylphy, má rozkošná manželko?”

„Tak moc na paní Ariel nezírej nebo tě vytahám za ucho.”

„Rozumím. Hádám, že můžu zírat jenom na tebe, Sylphy.”

Vytahala mě za ucho. Nebylo to dobré, ani když spolu Sylphy a Ariel vycházely. Kdyby to byla Eris nebo Roxy, tak by to bylo v pořádku, ale Ariel z nějakého důvodu nešla. ...Prostě řekněme, že to je podobná situace jako u Nanahoshi. Vypadalo to, že si myslela, že ji možná zase podvedu.

Za odplatu jsem jí zezadu olízl ucho.

Část 2

Podlaha jeskyně byla nádherně dlážděná. Vypadalo to, že to vyrobil člověk.

„Vpředu se to promění na komplikované bludiště, tak se neztraťte. Magická zvířata se tu neobjevují často, ale dávejte pozor, protože někdy se můžou objevit zezadu. Pokud v dálce zahlédnete světlo, absolutně k němu nechoďte. To proto, že území venku patří Rudým drakům.”

Dali jsme se do pohybu, jen co jsme si vyslechli různá Trisina varování. Jeskyně měla velmi široký a vysoký strop. Tris řekla, že tu jsou křivolaké cesty s mnoho větvením. Ale není to labyrint, jenom lidmi vytvořený tunel.

„Tak nějak je to neuvěřitelné,” řekla Sylphy najednou. „Rudi, není tohle labyrint?”

„Cože? Ach. Ne, tohle není labyrint.”

„Takový velký tunel, jak to udělali... víš to?” zeptala se Sylphy, já byl zmatený.

„No... podle toho, co jsem slyšel, rudí draci začali na tomto pohoří žít zhruba před 400 lety. A při pohledu na ostatky to vypadá, že tu před nimi žila Trpasličí rasa.”

„Ach, vážně... takže tenhle tunel je celkem starý.”

Sylphy a já jsme kráčeli jeskyní, zatímco jsme si povídali. Eris se vpředu zvědavě dívala na podivnou chodbu, než ji Ghyslaine odtáhla dál. Přes noc jsme zůstali pod střechou, v nejhorším možném případě jsme možná trochu polevili.

„Tak mě tak napadá, Rudi...”

„Co?”

„...Ne, to nic.”

Jak to Sylphy řekla, letmo se podívala dozadu. Za námi byla Ariel, i když s menším odstupem. ...Družina nesmí upadnout do zmatku. Hádám, že bude lepší, když vzdálenost mezi sebou nebudeme rozšiřovat.

Zdálo se, že magických zvířat tu bylo jen pomálu, ale kdyby se tu někdo ztratil, rozhodně by to nebyla sranda.

Část 3

Prošli jsme jeskyní. Podle postavení slunce bylo jen zhruba kolem poledne. Když vezmu v úvahu, kdy jsme vyrazili, uplynulo skoro 8 hodin.

Východ byl stejně jako vchod skrytý magií. Když už jsme u toho, pořád jsme byli uprostřed lesa.

Tris řekla, že do země se pašuje od rána do večera. A od večera do půlnoci se pašuje ze země.

Takhle na sebe pašeráci nenarazí. V té chatce nás nechali čekat právě kvůli tomu.

„Ano, teď jsme se dostali do Asurského království.”

Momentálně bychom se měli nacházet jihovýchodně od hranice. Pokud odtud zamíříte na jih, dostanete se do kraje Donati. Pokud zamíříte na jihovýchod, dorazíte do kraje Fedoa.

„Paní Ariel, překročila jsi hranice blahopřeju!”

„Eee... Děkuju.”

Tris to řekla jako žert, ale Ariel byla vyčerpaná. Dokonce i v porovnání s Lukem a dvěma služebnými se její fyzická síla zdála nízká. No, Ariel na magické univerzitě vládla jako charismatická postava. I když nedokáže trénovat magii nebo fyzicky cvičit, měla by být schopná činností jako běh. Vytrvalost byla důležitá dokonce i v každodenním životě.

Navzdory svým bolavým svalům se dokázala pohybovat. To bylo jen díky léčivé magii. Ta na bolavé svaly, bolesti zad a ztuhlý krk působila dobře.

Ale nedokázala ulevit od únavy.

Pokračovali jsme s několika přestávkami a mířili jsme ven z lesa.

Část 4

Další putování pokračovalo hladce.

Tris znala všechny zadní stezky v Asurském království. Ačkoli to byly vedlejší cesty, nebylo nijak těžké po nich jet. Vedlejší cesty nebyly jen silnice spojující města a městečka, ale také alternativní trasy pro praktické využití. Princeznin vůz jedoucí po prašných cestách normálně vyhrazených pro vozíky z vesnice bohužel přitahoval hodně pozornosti...

Jeli jsme rychle a ačkoli jsme očekávali Auberův útok, nikdy nepřišel. ...Ačkoli se to také dalo připsat k dobru trasám, co Tris vybrala, nebylo jak vědět, jestli o nich Hitogami věděl. Hádám, že nepřítel soustředil své síly nedaleko Královského paláce nebo Královského města.

No... ať už to byl Dariův úsudek nebo Hitogamiho úsudek, byla to chyba na jejich straně.

Část 5

Po cestě jsme projeli nedaleko kraje Fedoa. Od začátku rekonstrukce uplynulo pár let, sem tam bylo vidět pšeničná pole. I lidé začali být živější. Ale to zlaté moře pšenice z našich vzpomínek tu chybělo. Aby to znovu obnovili, budou potřebovat dalších deset let.

Sylphy a Eris, co vedly koně za sebou, se dívaly na pšeničná pole a pastviny před sebou. Ty tváře si odporovaly. Sylphy se tvářila nostalgicky. Eris se tvářila mrzutě.

„Je tu víc polí, než když jsme přišli předtím.”

„Vážně? Nepamatuju si to.”

„Rekonstrukce jde dobře.”

„...Pche, na tom nesejde.”

Eris se se zamračením odvrátila.

„Neříkej, že tě to nezajímá. Přece jenom je to tvoje domovina. I když to víš, stejně ses nechtěla vrátit... Eris?”

„Ne. Nenáviděli mě.”

„Tak mě tak napadá, že mě taky nenáviděli...”

Jak to Sylphy řekla, přimhouřila oči v nostalgii. Jak nostalgické. Obě se tu narodily, ale do naprosto rozdílných situací. Šikanovaná Sylphy se mohla akorát tak schovat jako želva. Eris svoje protivníky nejdřív zmlátila a pak je šikanovala. Kdyby se ty dvě potkaly, dopadlo by to prostě špatně. ...Ne, to ne. Před oči mi vyplula scéna, jak Eris šikanuje plačící Sylphy. Eris v minulosti se na rozdíl od dnešní Eris zdála divočejší. Kdyby se Sylphy zdržovala s Eris, bylo by to pro ni každodenní peklo. Každodenní, jako když Giant každý den mlátil Nobutu.

„Sylphy. Víš ty co.”

„Copak, Eris?”

„I kdybych tu zůstala, stejně bych nic nesvedla.”

„...?”

Sylphy naklonila hlavu. Byla rozkošná jako veverka.

„Ach, správně. Byla jsi dcerou zdejšího lenního pána. Na to jsem zapomněla.”

„Pche, stejně jenom podle jména.”

„Ale myslím, že by ses při takovém životním stylu cítila nepříjemně?”

„...Jo.”

Eris se zlepšila nálada. Div prostoty.

„Kromě toho nechci být nezbytně lenním pánem. Byli lidi, co mě stejně považovali za neschopnou se té role chopit.”

„Hádám, že se mnohem víc hodíš k máchání mečem.”

„Že jo?”

Erisino povídání se Sylphy nekončilo.

„Ale kdyby se věci udály jinak, byla tu možnost, že by ses stala šlechtičnou Asurského království.”

„To nebyla.”

„A mám pocit, že by se s tebou Rudi oženil a pomohl ti ze zákulisí. A s Rudiho pomocí by ses v mžiku stala hlavou Boreasů.”

Sylphiette, tahle klamná iluze byla přehnaná.

„Takže Rudi by mě opustil a sblížil se s paní Ariel. Rod Boreasů by se stal Arielinou frakcí a v důsledku toho by svedli bitvu s Dariem a Grabellem.”

S tím nesouhlasím. Pokud to tak bylo, měla Sylphy v úmyslu mě opustit? A pokud ano, znovu bychom se nesetkali. No, byla to jenom představa, ale celkem dobrá.

„Co dalšího by bylo jiné?”

„Eris, ty bys byla hlavou rodu Boreasů, Rudi by byl tvoje pravá ruka. Myslím, že byste se k sobě hodili...”

„Mě jde jenom každý den máchat mečem a dělat děti s Rudeem,” řekla Eris upřímně.

I když jsem poslouchal, bylo mi trapně. Sexuální harašení.

„Sylphy, nejsi s tím spokojená?”

„Upřímně jsem. Když jsem se provdala za Rudiho, můžu žít naplňujícím životem.”

„...”

„Po svatbě jsme s Rudim byli také jako opici v říji. Když jsme byli doma sami, Rudi mě nesl do ložnice s erotickou tváří. Co se mě týče, rychle mi tlouklo srdce a já přemýšlela, jestli mě Rudi dneska zase udělá svou a... Ach, o tomhle bychom neměly mluvit během dne, že?”

Ach, správně, pravděpodobně bychom měli přestat. Eris to už nějakou chvilku žárlivě sledovala a pokradmu se dívala na mě. Dneska mě pravděpodobně unese někdo s úžasně oplzlou tváří někam do keříčků. Ačkoli jsem to vítal, trápilo mě to. Zrovna teď jsme na takové věci neměli čas.

„Ačkoli jsem teď se současným stavem spokojená, možná začnu být paranoidní ohledně možnosti další manželky.”

„...Také přemýšlím o možnosti, že bychom měli děti.”

„Hm, Erisino a Rudeovo dítě bude s největší pravděpodobností zlobit.”

„Co tím myslíš...”

Pokud zdědí moje geny, budou to bez výjimky chlípní lidé. Pokud je to tak, bál jsem se o Lucinu budoucnost. I když Sylphy nebyla moc vilná, její babička byla přece jenom Elinalize. Ty tendence se možná zhorší, když se smíchají s mými geny, a moje dítě vyroste v osobu, co hltá nevinné, upřímné chlapce. Dobrá, tohle si žádá morální výchovu a neustálou obezřetnost ohledně jejího růstu, co možná nejblíže a nejdříve.

„Chci brzy dítě.”

„Brzy to zvládneš. Jsi z lidské rasy, Eris, takže tvoje spřízněnost s Rudim je lepší než moje.”

Proč byl Sylphiette řekla něco tak podceňujícího? Spřízněnost mezi našimi těly je výtečná. Dokonce i teď bylo mé vnitřní zvíře v pozoru a bude připravené udělat se Sylphy druhé dítě.

„Ačkoli teď je spíš než dítě důležité ochránit Rudea.”

„Správně.”

Tímhle konverzace skončila. Byla to hloupá historka. Až se vrátíme domů, Sylphy naučí Eris vařit. Eris a Sylphy spolu dobře vycházely, ačkoli Eris se možná cítila trochu zdrženlivě, ale jejich konverzace byla lehká.

Jak jsem jejich povídání poslouchal, ukonejšilo mě to, a tak jsem zezadu Sylphy objal. V takovém stavu i když si myslím, že je možné, že na nás zaútočí, budu schopen tvrdě spát.

Část 6

Po zhruba deseti dnech cestování jsme dorazili do města jménem Rickett. Bylo to velké město, co spojovalo okraj kraje Donati a asurské hlavní město. Doprava se stahovala ze severní Asury do centrální. Ačkoli na sever cestovalo víc kupců než na jih. A proto to sem lákalo starosty vesnic z kraje Donati. Prodávat úrodu na jih a také kupovat úrodu z jiných krajů. Přišlo mi to jako důležité obchodní centrum v Asurském království.

Takhle řečeno jsem přemýšlel, jak důležité bylo pro Asurské království tohle místo. Obchodní města jako toto byly větší než Magické město Sharia.

Normálně jsme se po cestě do hlavního města snažili zůstat skrytí. V každé vesnici jsme sbírali informace, ale vždycky jsme po sobě zametali stopy. Ale v takhle velkém městě bylo těžké najít nějaké místo, kde se schovat nebo odkud by nás mohli napadnout.

Nebo spíš to bylo právě naopak, tohle bylo dobré místo na schování. Ačkoli jsem si myslel tohle, bohužel jsme v davu vyčnívali. U Ariel to bylo dané, ale Ghyslaine, Eris a Sylphy také vyčnívaly. Jejich individuální vzezření bylo příliš jedinečné. A Luke byl v Asurském království celebritou.

Bohužel bylo nemožné se tomuto městu vyhnout. Ačkoli Tris cesty znala, nemohla udělat nové. Navíc každá cesta spojovala jedno místo s druhým. Pokusil jsem se o poetické vyjádření, ale nevyšlo mi to. V podstatě všechny cesty se z hlavního města na území Donati sbíhají v tomto městě.

Jelikož toto město byl takový středový bod, byla vysoká šance, že nás tu přepadnou. Bylo to další kontrolní stanoviště po hranicích.

A ačkoli jsem si myslel tohle. Stráže u bran do města nás nezastavili a ani ve městě nebyli žádní obrnění vojáci, co by blokovali cestu. S Tris v čele jsme mířili do hostince, co doporučila.

Na první pohled to byl obyčejný hostinec, ale byl to podnik sestávající pouze ze zločinců a lidí z podobných organizací jako byla ta Trisina. Budovy kolem toho hostince byly majetkem organizace a v případě nouze jsme mohli také uprchnout podzemní chodbou. Bylo to úplně jako dům ninjů.

Ariel zůstala v hostinci a Tris šla sesbírat informace. My zbylí jsme jednali jako Arielina stráž.

Část 7

Momentálně jsem byl s Ghyslaine v blízkosti schodiště vedoucí na první podlaží. Sylphy a Eris byly nedaleko Arielina pokoje na druhém patře. Všichni jsme střežili svou danou lokaci.

V místnosti s Ariel byl Luke a dvě přestrojené služebné. Ačkoli si myslím, že to je nepravděpodobné, doufám, že Luke nezačne jančit a nebodne Ariel. A i kdyby se zbláznil, dá mi to důvod ho srazit k zemi...

Ale i tak. A pak jsem spatřil Ghyslaine.

„...”

Stála vedle schodiště a dívala se ke vchodu do hostince, uši jí přitom stály.

Poslední dobou jsem si s Ghyslaine moc nepovídal. Brala svou úlohu doprovodu mnohem vážněji než já. Pokusil jsem se navázat rozhovor. Ale řekla mi, že to narušuje její sluch a uťala mě.

Možná mě nenávidí? Vypučely ve mně takové pocity. Ale nepovídala si ani s Eris, byla pořád pilná.

„Rudee.”

Tentokrát na mě najednou promluvila.

„Ano, copak?”

„Ten den jsi mě zachránil.”

...Ten den, kdy?

„Když mě Wiitaa oslepil.”

Ach, ten boj v lese.

„Není třeba mi děkovat, zadní voj má v povinnosti tě podpořit.”

„Tvoje bystrost mi připomíná staré časy.”

Když řekla staré časy... to bude před deseti lety. Když se porovnám s mým já z té doby, hodně jsem se změnil. Ačkoli v Ghyslaininých očích jsem se jevil stejně.

„Tvoje bystrost tě jednoho dne dostane do maléru. Když na to přijde, spolehni se na slečnu Eris.”

Och. Tak o tom Ghyslaine mluví. To, že se vždycky snažím dělat všechno sám.

„Slečna Eris kvůli tomu pilně dřela.”

„...Správně.”

Pročpak asi. Chtěl jsem, aby Sylphy a Roxy seděly doma v bezpečí. Ale z nějakého důvodu si to o Eris nemyslím. Jak jsi řekla, Ghyslaine, možná to bylo tím, že Eris se kvůli tomuhle hodně snažila. To úsilí vyneslo výsledky. Nikdy mě ani nenapadlo, že by Eris zůstala doma.

Tím myslím, Eris řekla, že chce děti, ale přemýšlel jsem, jestli bude v klidu sedět. ...Trápilo mě to.

„...”

Poté konverzace vyprchala do ztracena.

Co mám dělat? O čem bych měl tak mluvit. Staré časy, uch, uch.

„Jen tak mimochodem, Ghyslaine, pořád procvičuješ čtení a psaní?”

„Ach, promiň, co jsem se to naučila, jsem už nikdy znovu neprocvičovala. Teď jsem většinu zapomněla. Promiň, navzdory všemu tvému úsilí.”

Jak skvělý přístup. Chci, aby to Eris, co si také na většinu nevzpomínala, napodobila.

„Lidi ze Svaté země mečů mi nevěřili, že jsem schopná psát.”

„Ale mělo by to být snadné dokázat, ne?”

„...Ne, protože většina z nich taky neumí číst nebo psát, takže si myslí, že to jsou jen čmáranice.”

„Haha.”

Trochu jsem tu scénu chtěl vidět.

„A co ty? Pořád trénuješ šerm?”

„Trochu. Když mám čas, je to součást mé cvičební rutiny, trénink máchání.”

„Myslela jsem si, že když jsi mág, že jsi to přestal cvičit.”

„Dokonce i mág potřebuje svaly. Ne?”

Neměl jsem namířeno na vrchol šermířského umění. Paul tenhle cíl měl a teď je pryč. Ačkoli jsem byl schopen Norn naučit trochu toho šermu. Ale na tomto šermířském světě bylo smrtící, když člověk nedokázal odít bojového ducha.

„Vzpomínáš si na ten svůj dávný slib, Rudee?”

„Na dávný slib?”

„Zapomněl jsi? Že podle mě vyrobíš figurínu.”

Ach, tak mě tak napadá, že jsem něco takového slíbil. V den mých desátých narozenin. Taková nostalgie.

„Od někoho jsem slyšela, že pořád vyrábíš figuríny. Když budeš mít čas, znovu nějakou podle mě vytvoř.”

„Jo, samozřejmě.”

„O umění toho moc nevím, ale líbí se mi tvoje figurky.”

To teď byla ale dojemná slova... Proč lidé na tomto světě měli před bitvou v oblibě mluvit takhle. Ačkoli tak nějak jsem znervózněl. Nebyla to předzvěst smrti.

Ne, vidím to. Právě naopak. Jelikož jsem si zachoval vědomosti ze svého minulého života, takhle mluvit před rozhodující bitvou by se považovalo za předzvěst smrti. Ale tohle bylo jiné. Musíte nasbírat každý jednotlivý důvod, co vám dává vůli přežít. A když na to přijde, tyto důvody můžou rozhodnout o životě a smrti.

„Hm.”

A pak Ghyslaine zakmitala ušima a nosem. Jak jsem zesílil sevření na své holi, jak jsem zpozorněl, Ghyslaine mě odmávla.

„Ne, je to v pořádku.”

Dveřmi do hostince přišel člověk, byla to Tris. V každé ruce držela tašku a dveře zavřela nohou. Jak vyrovnaně kráčela k nám, natáhla k nám jednu tašku.

„Dobrá práce. Tady máte, dejte si.”

„Moc děkujeme.”

„Buď vděčný téhle starší sestře Tris, když to přijmeš.”

V tašce bylo ovoce podobné hruškám. Jednu vzala a hodila ji Ghyslaine. Ta ji začala jíst, aniž by si oloupala slupku.

„No, hodně štěstí.”

Se zamáváním Tris šla do druhého patra hostince.

Myslím, že za posledních deset dní se s námi celkem dobře sžila. Povahově se podobala těm dvěma služebným. Jejich družka ve víře v Ariel. Trochu neomalená, ale nebyla špatná. Ačkoli šaty měla celkem troufalé, takže jsem nevěděl, kam se mám dívat.

Co se týče toho, jak moc toho odhalovaly, dalo se to přirovnat ke Ghyslaininu oděvu, ale v jejím případě to byl válečnický styl. Svaly byly umění.

„Tris je dneska v dobré náladě.”

„To je pravda. Jestlipak se něco přihodilo.”

Jak jsem mluvil, také jsem si vzal hrušku. Nožem jsem si ji oloupal a zakousl se. Byla křupavá, ale méně sladká, nakyslá. Ovoce na tomto světě nebylo vždycky vhodné k jídlu. No, nebylo to tak špatné.

„Možná získala nějaké dobré informace. Gisu je taky takový, v takovém případě se mu nálada strašně zvedne.”

„Aha.”

Ariel neustále Tris úkolovala, aby sháněla informace o tomhle a o támhletom. Od umístění Dariovy soukromé armády, o Auberovi a o všem ostatním. Hlásila Ariel všechno, co ji zaujalo. Když takové množství informace probere a zorganizuje, přijde se poradit se mnou. Tím myslím, byla tu možnost, že mi také uniklo něco důležitého, ale... Pravděpodobně jsme neměli žádnou jinou možnost, než to vzdát. Protože jsem nebyl dost nadaný, abych na všechno dohlížel.

„Tak mě tak napadá, Gisu řekl, že půjde do Asurského království. Možná ho tu někde potkáme.”

„Pokud tu je, pak najde on nás.”

Pravda. Gisu byl takový chlápek. Objevil vás, ale nezkontaktoval vás hned. Místo toho to narafičil tak, aby došlo k vášnivému setkání.

„Chlápek jako on. Když mu tak nejde hazard, stejně by už odešel do jiné země.”

„Gisuovi nejde hazard?”

„Je dobrý, jen když nejsou žádné peníze.”

To byla historka, co jsem slyšel od Roxy. Zdálo se, že Asurské království byla země, kde se dobrodruhům nežilo snadno.

Kromě toho, že tu bylo málo netvorů, vysílali na venkov rytíře. Dvorní mágové a rytíři pravidelně vyjíždějí na lov netvorů, který jim slouží jako trénink a cvičení. A proto tu nejsou skoro žádné zakázky na podrobení netvorů.

Jelikož větší gildy měly něco jako sběračské týmy, nebyly tu žádné zakázky na sběr a sklizeň. Nebyla poptávka po strážích, protože tu byla jen malá nebezpečná zóna, takže v mnoha ohledech to bylo relativně bezpečné místo.

Co se týkalo toho, jaké zakázky tu šlo sehnat, byly to časově náročné úkoly jako prosté donášky nebo pátrací mise. Ačkoli se zdálo, že čas od času bylo třeba pomocníky v zemědělství. Každopádně v porovnání s jinými zeměmi dobrodruhové neměli skoro žádnou práci. Tento trend se zvyšoval, čím víc jste se blížili ke královskému hlavnímu městu Ars. Ačkoli na lenní území Donati a Fedoa přicházelo malé množství dobrodruhů, aby si zvýšili řád, když si ho zvýší dostatečně, přesunuli se na sever nebo na jih.

Pokud byl člověk silný nebo vzdělaný, slyšel jsem, že se mohl nechat zaměstnat jako vyhazovač nebo domácí učitel, ale takových nabídek bylo jenom pár, neboť to nemusel být jenom dobrodruh. Zkrátka jelikož Asurské království mělo mnoho specialistů na různé úkoly, pro dobrodruhy tu nebylo moc práce. Záhadných tupohlavců tu nebylo třeba. I v Království svatého Milise byla Gilda dobrodruhů, ale situace tam byla podobná.

„...Hm?” ozvala se Ghyslaine, zatímco zastříhala ušima.

Tvářila se trochu napjatě, možná se tentokrát blížil skutečný nepřítel. Spěšně jsem odhodil jadřinec hrušky, chopil se své hole a zíral na vchodové dveře.

Ale Ghyslaine se nedívala na vchodové dveře. Ale na vršek schodiště. Odtamtud jsem slyšel něčí hlas, jak se dohadoval. Cože?

„Prozatím se půjdu podívat.”

„Dobře.”

Když jsem vyšel po schodech nahoru, viděl jsem, jak Eris a Sylphy nervózně sledovaly dveře. Stalo se něco?

„Sylphy.”

„Ach, Rudi. Před chvílí když se Tris vrátila, se Luke a paní Ariel začali z nějakého důvodu hádat.”

„...”

Luke a Ariel se hádali? Hej, hej, i když řekla, že mám Luka svěřit jí... Ne, možná bylo důležité se čas od času pohádat?

„S dovolením, to jsem já, Rudeus. Jdu dovnitř.”

Jen pro případ jsem jednou zaklepal a pak jsem vešel dovnitř, aniž bych čekal na odpověď. A tam stál Luke s bledou tváří. Na židli seděla Ariel a tvářila se vážně. A támhle byla Tris s utrápenou tváří.

„Rudee, přišel jsi právě včas,” řekla Ariel, když se na mě podívala. Její výraz zůstal klidný.

„Stalo se něco?”

„Ano. Tris přinesla jisté informace.”

Tris, co ty informace přinesla, se tvářila ustaraně.

„Jaké informace?”

„...Informace ohledně Saurose Borea Greyrata.”

Sauros. Takže se to týkalo slibu s Ghyslaine. Nakázala Tris, aby to prošetřila?

„O událostech v Asurském královském paláci toho ví mnohem více lidé z této oblasti než lidé z hlavního města. Pokud v hlavním městě člověk ví něco, co by neměl, královská rodina ho umlčí.”

Hádám, že to je něco takového.

„Aha. Takže ten člověk, co zadržel pana Saurose, kdo je hlavní viník?”

„Hlavní viník... to říkáš?”

„...”

Luke se tvářil děsivě. Ariel jako by měla masku Noh. Byla to tvář bez emocí.

„Ten člověk byl znovu z naší frakce. Navíc měl osobní zášť proti panu Saurosovi...” řekla Ariel, aniž by to nějak natahovala. „Je to Philemon Notus Greyrat.”

Philemon zabil Saurose. No, to by bylo pravděpodobné. Rod Notů byl v Arielině frakci největší šlechtický rod. Rod Boreasů byl na opačné straně v Grabellově frakci. Byli to nepřátelé.

A kromě toho Philemon Saurose osobně nenáviděl. Když měl šanci, nebyl důvod, aby nejednal.

Hádám, že se to dalo čekat. Ať už o Saurosovi řeknete cokoli, v té době byl stále ještě lenní pán. I když přišel o své území, měl ochranu frakce prvního prince. Nepřišel by o své postavení, kdyby za to nebyl zodpovědný šlechtic se stejnou mocí.

„...Takže co máš v úmyslu dělat, paní Ariel?”

„Jak jsem slíbila, dám ho Ghyslaine.”

Luke si kousal rty. No, někdo byl kvůli tomu naštvaný. Ariel věděla, jak moc si Luke vážil svého rodu. V tomto případě dala přednost Ghyslaine před Lukem.

„Nakonec jestli nás pan Philemon... a rod Notů vážně zradil. Hodnověrnost této informace ještě nedokážu ověřit.”

„...”

„Za předpokladu, že nás zradili, popravím Philemona. A pak jmenuji Luka hlavou rodu Notů.”

„A pokud tě nezradil?”

„Přemluvím Ghyslaine a domluvíme se na hlavě někoho jiného.”

„...Kdo bude ten někdo jiný?”

Ach, aha, i když by byl Philemon hlavním viníkem, pořád pro něj měla využití. Nechat své nástroje naživu, zabít jiné. Sobecké, ale s tím se nedalo nic dělat. Já jsem taky nebyl žádný světec, nemohl jsem si dovolit starat se o lidi, kteří se mnou neměli žádnou spojitost.

„Luku, tak by to mělo být přijatelné, ne?”

„...Ať už se jedná o zradu nebo o vraždu, není na to jediný důkaz.”

Luke se tvářil kysele.

Ze začátku jsem to chápal, ale teď to byla tvář, v které jsem se nevyznal. Nijak moc nereagoval, ani když se doslechl, že jeho rodiče budou zabiti.

„Někdo se nás možná snaží vylákat do pasti...”

Jak to řekl, na chvilku se podíval na mě.

„Luku, neboj se. Jak jsem už řekla, Rudeus rod Notů nezdědí.”

„Paní Ariel, mluvit o tomhle před Rudeem je...!”

„Ne, přesně proto, že je přítomen, to musím ujasnit,” řekla Ariel, zatímco se zhluboka nadechla, jako kdyby se chystala udělat prohlášení. „Bez ohledu na to, jaké dosažení v tomto boji získá, nemám v žádném případě v úmyslu jmenovat Rudea šlechticem.”

Ani já jsem neměl v úmyslu to přijmout. Nikdy mě nic takového nenapadlo.

„...”

Ale to, jak se Luke zatvářil, když to slyšel. Tvářil se, jako kdybych se stal jeho smrtelným nepřítelem.

Část 8

Druhého dne Ariel podala hlášení. Díky té včerejší hádce se Luke konečně přiznal. Dopadlo to tak, že Luke opravdu obdržel radu od Hitogamiho. Co se týče té rady, dostal jenom jednu. Hitogami to načasoval do příprav na cestu. A v podstatě slyšel toto: Dávej si pozor na Rudeovu zradu.

Hitogami řekl: Rudeus s tužbou stát se pánem rodu Notů přeběhne na Dariovu stranu. Účelem bylo postavení, peníze a Arielino tělo. Jednal jsem v zákulisí, aniž by na to Sylphy přišla. Ve dne jsem předstíral, že jsem Arielin spojenec, a vedl ji do pasti. A v noci jsem předával informace Dariovi. Všechno tohle jsem plánoval už několik let. Svatba se Sylphy byla také součástí mého plánu.

Tento Rudeus byl vážně nadaný. Tak nadaný, že jsem si s ním chtěl vyměnit místo. Kdybych dokázal být tak chladnokrevný, můj život by byl o tolik snadnější.

Luke si nejdříve myslel, že nebylo možné, abych měl zájem o společenské postavení. A nevěřil tomu. Nemyslel jsem si, že měl ve mně takovou důvěru, ale předpokládám, že se to hodilo k mému obvyklému chování.

Ale při nedávném zničení teleportačních magických kruhů a pak se zradou rodu Notů se Hitogamiho proroctví začalo naplňovat. Jak se toto dělo, Lukova důvěra ve mně začala postupně polevovat. Takže Hitogamimu lehce uvěřil a začal se na mě dívat podezíravě. Jen tak mimochodem, zdá se, že ještě teď o mě pochybuje. Ariel rozkázala, aby ty své pochyby prokázal činem.

Ariel to musela říct sebejistě, aby Lukovi zabránila se do budoucna o něco pokoušet. No, pokud Luke dostal jen takovouhle radu, pravděpodobně to prozatím budeme moct brát zlehka. Vlastně jsem Daria ještě ani neviděl. A nemám zájem o Paulův dřívější rod. A ani to není tak, že bych potřeboval Arielino tělo. Bez ohledu na to, jak moc mě Luke podezírá, všechno to byly jen nepodložené lži. Od Hitogamiho to byla špatná rada. Velmi dobře to chápu, ten chlápek od Luka vůbec nic nečekal.

Každopádně by nebylo pěkné, kdybych ho podezíral. I při téhle špatné historce. Když se vezme v potaz správné místo a správný čas, každý člověk byl důležitý.

Část 9

Druhého dne jsem šel do města.

Luke se ke mně choval nepřátelsky a jednal tak, aby mě co nejvíce oddělil od Ariel. Jelikož Ariel prohlásila, že ze mě neudělá šlechtice, pravděpodobně si myslí, že Ariel zabiju a doručím její hlavu Grabellovi.

Ale jednat odděleně nebylo tak špatné. Jelikož vím, jak Luke přemýšlí, měl omezenou škálu toho, co mohl udělat. Teď se nám počet starostí po cestě o jednu snížil.

Nevím, jestli Ariel tohle čekala, ale její schopnosti by se měly pochválit slovy: co jiného od ní čekat.

Ach, ano, co se týká pomstění Saurose, Ariel všechno řekla přímo Eris a Ghyslaine.

„A tak ten člověk, co zabil pana Saurose, je možná někdo z mojí frakce?”

„Vážně?”

„Fuun.”

Eris to v nejmenším nezajímalo, ale Ghyslaine měla oči plné krvežíznivosti. Ale to neznamenalo, že Eris ta konverzace vůbec nezajímala. To jsem pochopil, když jsem spatřil, jak svírala rukou meč u pasu. Prsty jí zbělaly, snažila se držet pod kontrolou.

„Ghyslaine, přeješ si mě zabít?”

„...Ne, zabiju nepřítele, kterého jsi mi připravila.”

Zdálo se, že Ghyslaine byla posedlá Philemonovou vraždou. Přemýšlel jsem, jestli ji Ariel dokáže přemluvit, ale o tohle Ghyslaine celou dobu usilovala.

Eris byla zticha. Ale po Ghyslaininých slovech přikývla. „No, já také zabiju nepřítele, co se snažil zaútočit na Rudea.”

Eris byla jako vždycky.

A poté už zbývalo jenom hlavní město. Mělo by nám to trvat 20 dní. S několika zajížďkami jsme mířili do hlavního města Asurského království.

Dorazili jsme do královského města Ars.
-------------------------------------------------

~ Tohle byla dlou~~~~~há kapitola. Skoro 17 stránek, 5.100 slov nebo téměř 30 tisíc znaků... ~

<Předchozí>...<Následující>