Kapitola 173 - Organizace spolupráce

Část 1

Když jsem dorazil do Nebeského paláce, Ariel byla na čajovém dýchánku v zahradách. Sylvaril byla hostitelka, ale Pergius nebyl nikde v dohledu. Místo toho naproti Ariel seděla Nanahoshi.

Ariel pila čaj vyrovnaně. To byl můj prvotní dojem, ale tak to nebylo. Ariel se tvářila jako vyčerpaný zaměstnanec. Od hlavy až k patě vypadala znaveně. Navenek možná vypadala stejně elegantně jako vždycky, ale jasně jsem viděl nepatrné známky kruhů pod očima. Vážně to vypadalo, že ji zahnali do kouta. V tomto stavu vysílala k Nanahoshi auru říkající: „Nezeptáš se mě? Zeptej se, co se stalo.”

Co se týkalo Nanahoshi, ta Ariel ignorovala. Vypadala jen velmi nepohodlně. S největší pravděpodobností tu pozvánku na čaj neodmítla, ale nechtěla se zaobírat komplikovanými pocity mezi Ariel a Pergiem. Byla jako apatický protagonista. A přesto zůstala. Možná to bylo proto, že Ariel také pomohla, když byla nemocná? Ariel nám jenom půjčila pár magických nástrojů, ale její úmysl to vyjádřilo.

„Ach, Rudee!” Možná to bylo kvůli té trapnosti, ale když mě konečně spatřila, vypadalo to, že se jí ulevilo. „Pojď si k nám na chvilku sednout?”

Následoval jsem Nanahoshiny instrukce a posadil jsem se na místo mezi Nanahoshi a Ariel. Zatímco jsem si našel místo, Sylvaril mi nalila čaj. Šálek mi předložila celkem drsně, k jejímu obvyklému elegantnímu chování se to nehodilo. Z poza její masky jsem cítil její chladný pohled. Pořád byla naštvaná, že jsem povolal Arumanfiho? Promiň...

„...No, Rudi. Je to na tobě,” zašeptala mi Sylphy tiše, co také přišla, a pak zaujala své místo za Ariel.

Vypadalo to, že se Ariel ulevilo, že měla Sylphy po boku. Když jsem se potají rozhlédl, spatřil jsem také Luka. Než jsem sem šel, poslal jsem Lukovi zprávu. Když jsem mu řekl, že Ariel pomůžu, věnoval mi zářivý úsměv.

„Dlouho jsme se neviděli, pane Rudee. Stal ses podřízeným Dračího boha, mám ti poblahopřát... nebo...?”

V Arielině hlasu nebyla ani špetka sebedůvěry. Byla to kusá slova. Možná že Sylphy se Ariel o Orstedovi zmínila.

„Děkuju. Každopádně je uklidňující mít podporu někoho tak mocného.”

„I ty jsi velmi mocný... možná to je tím, že vrána k vráně sedá... Možná je to pro mě nemožné.”

Cože? Ariel zavrhovala sama sebe? Vážně teď byla ve špatné situaci.

„Hej,” řekla Nanahoshi a šťouchla mě do boku. „Včera se stavil Orsted.”

„Ach, jak to dopadlo?”

„Když jsem se omluvila, odpustil mi. Řekl, že se mnou od teď také počítá.”

„To rád slyším.”

Prostá konverzace, ale vypadalo to, že díky tomu spadl Nanahoshi kámen ze srdce.

Pokud by se všechno dalo vyřešit omluvou, nepotřebovali bychom na světě policii. Kdyby mě oklamali a stal bych se terčem pokusu o vraždu, nestačila by mi omluva. Z tohoto mohu vyvodit, že Orsted byl vskutku velkorysý.

„Také jsem měla to privilegium spatřit pana Orsteda.”

V Arielině hlasu zaznělo cinkání. Vážně to bylo pěkné na poslech. Charismatický hlas, který jste chtěli následovat.

Byla také nádherná. Ty nejkrásnější blonďaté vlasy, co jsem kdy viděl. Byla ztělesněním krásy. Ačkoli jsem měl kolem sebe pěkné dívky a dámy, z objektivního hlediska byla Ariel pravděpodobně číslo jedna. Víc než přirozená krása, spíš umělecká krása. (Pozn.: Že by vlajka pro manželku č. 4 ?)

Ale protože přišla o svou sebedůvěru, zrovna teď z ní sálalo kouzlo znavené vdovy. ...Tohle charisma bylo možná také prokletí.

„Pán Orsted je velmi děsivý člověk. Tak děsivý, že i když jsem ho viděla jen z dálky, měla jsem pocit, že jsem v nebezpečí.”

„Není zase až tak krvelačný, aby na někoho najednou zaútočil, takže nic nehrozí.”

Aha. Ariel také viděla Orsteda. Takže by bylo lepší se nezmínit, že jednám na základě instrukcí od Orsteda. Ale už ví, že jsem se stal Orstedovým podřízeným...

„To asi ano. Včera přišel, dal si s Nanahoshi čaj a pak odešel. Ale i když se zdálo, že byl celou dobu ve špatné náladě, ani se nenaštval, kdy na něj Sylvaril vylila čaj.”

Sylvaril vylila čaj na Orsteda? No, nebylo to naschvál. Sylvaril byla určitě příšerně vyděšená.

„Cítila jsem ve vzduchu napětí, ale Nanahoshi byla podivně otevřená a veselá, a to trochu pomohlo náladu odlehčit, takže možná že je to navzdory svému vzezření a atmosféře velmi tolerantní kavalír.”

...Ha? Měla takový dojem? Ta kletba na Ariel nepůsobila? No, to je praktické, ale...

Možná s tím měl co dělat Hitogami? Když o tom popřemýšlím, nebylo by pro Hitogamiho nejpraktičtější manipulovat s Ariel? Zdálo se mi mnohem víc přímočaré jít rovnou po Ariel, než využívat Luka, aby se k ní dostal. Ale Orsted mě před takovou možností nevaroval... Možná měl důkaz, že Hitogami Ariel neovládá? (Pozn.: Tak tomuhle se říká paranoia.)

„Co se toho týče, zdá se, že ta nenávist vůči němu je výsledkem kletby.”

„Vážně? Pokud je to pravda, měla jsem ho aspoň jednou oslovit. Už jen z dálky byl strašlivý, možná bych se počůrala, kdybych ho slyšela nedaleko,” řekla Ariel a ušklíbla se.

„Počůrat...”

„No, počůrat se před lidmi je celkem příjemné, ale...” (Pozn.: facepalm)

„Ach?”

„Paní Ariel!”

Sylphy zakašlala, aby dala najevo svou stížnost. Slyšel jsem něco o počůrání, ale... Možná bych měl předstírat, že jsem to neslyšel? No, mezi šlechtou v Asuře bylo spoustu zvrhlíků. Ale i tak mi přišlo obzvláště zvrhlé slyšet něco takového od této umělecké osoby.

„Rudi! Chovej se před paní Ariel slušně!” (Pozn.: V japonštině „chovat se zvrhle” = „nechat si narůst nos”. Nedokázala jsem vymyslet, jak to zakomponovat bez poznámky, v Česku přece jenom „dlouhý nos” znamená něco jiného.)

„Ano, mami.”

Bezděky jsem se dotkl svého nosu, abych to zkontroloval. Nerostl mi... Možná jsem byl zvrhlík, ale znal jsem svůj limit. Jako třeba Sylphy? Ale očividně bych to neměl říct.

„Ugh...”

Nanahoshi to vyděsilo, ale prozatím to pominu.

„Nicméně dokážu pochopit, proč si tě pán Orsted vzal pod křídlo.”

„Ech, jak to?”

„Protože jsem si myslela, že člověk schopný tě zvládnout bude vlivný člověk na takové úrovni.”

Kdo ví. Ale já si myslím, že je snadné mě zvládnout. Pokud by se mi Sylphy v noci vkradla do postele a požádala mě: „Hele, Rudi, prokážeš mi laskavost...” Udělal bych všechno, o co by mě požádala. Ariel takhle prosit samozřejmě nikdy nepřijde. Žádala jenom o maličkosti. Já jsem byl muž, co jednal kvůli ženám a pro peníze. Každopádně se vraťme k hlavnímu tématu. Pomoct Ariel.

„Když říkáš vlivný člověk... například někdo jako ty, paní Ariel?”

Jak jsem to tak nepřímo řekl, Ariel si zakryla ústa a přivřela oči. „Rudee, ty vážně víš, jak dívce zalichotit...”

Nebyla to jenom lichotka. Možná byla v úzkých, ale pořád to byla princezna z Asurského království. Její postavení se dalo srovnat s korunním princem Anglie z mého minulého světa. Podle jejího chování, řeči nebo našeho zasedacího pořádku na to možná nevypadala. Ale to jenom proto, že jsme se dobře znali. Byli jsme jen náhodou dobří známí.

Všude jinde se Ariel různými způsoby pilně snažila. Zrovna teď bylo v Magickém městě Sharia jen málo klíčových pozic, kterých by se Ariel nedotkla. Ředitel a zástupce ředitele Magické univerzity. Hodnostáři z Magické gildy. Vedoucí dílny na magické nástroje. Předseda Kupecké asociace. Oblastní vedoucí Gildy dobrodruhů. Kamkoli zajdu, stačí jen zmínit Arielino jméno a jsem zajištěný. No, jenom jsem v podnicích Magického města Sharia požíval slev, když jsem zmínil Arielino jméno.

V podstatě jsem chtěl říct tohle. Když přišlo na vytváření společenských sítí, byla vážně schopná. Ariel byla skutečně schopná.

„Kdysi jsem také uvažovala, že bych tě požádala, abys pro mě pracoval, ale...”

„Vážně?”

„Hned jsem to vzdala. Měla jsem spoustu důvodů, ale tím největším bylo...” Ariel se podívala přímo před sebe. Kupředu na oblačnou oblohu za druhé straně nádherné zahrady. Dokonce ještě dál, k okraji modrého nebe. Jak tak zírala, zamumlala: „[Ty, jenž toužíš po moci mimo své prostředky, budeš čelit zkáze.]”

Na okamžik jsem si myslet, že to bylo myšleno na mě. Ale ne.

Ariel pokračovala: „Citát z mých mladších dní. Ze hry, kterou jsem sledovala v asurském paláci. Řekla to Velká démonická císařovna Kishirika Kishiris.”

To je rozhodně lež. Kdo přišel s touhle bláznivou historií. Kishirika by nikdy nevymyslela tak skvělou hlášku.

„Byla to kletba, kterou před svou smrtí proklela Zlatého rytíře Aldebarana.”

„...Ach.”

„Poté se Aldebaran stal králem. Všichni se ho báli a nakonec se proti němu vzbouřili a zabili ho.”

Jak dramatické. Počkat, tohle znělo naprosto jinak než historie, co znám.

„Tahle hra byla pro asurskou královskou rodinu povinná v den narozenin.”

Narozenin? Takže jejich 5., 10. a 15. narozeniny. V Asurském království to je velká událost. Takže pro královskou rodinu jsou nezbytné divadelní hry.

„Pravda se samozřejmě liší, ale jsou v tom všechny ideologie asurské rodové linie.”

Takže se to od historických faktů přece jenom lišilo. Aha. Bylo to také naprosto jiné než to, co jsem znal já. Zlatý rytíř Aldebaran a Kishirika Kishiris spolu bojovali na mrtvém bodě. Ale nebyla to ve skutečnosti bitva mezi Démonickým dračím králem Laplacem a Bojovným bohem? No, na tom nezáleží, ale stejně...

„Všechny ideologie?”

„Ano. Jako válka, vítězství, vláda a titul krále.”

„...”

„Ale i tak proč Aldebarana zradili a zavraždili? To tu hru napsal nějaký král, aby své potomky varoval před vlastní zkázou? Když jsem byla malá, uvažovala jsem o tom. A když mi bylo 15, konečně jsem si uvědomila, že ta fráze pokrývá vše.”

Jak to Ariel řekla, zahleděla se na vzdálenou oblohu.

„Moc přesahující prostředky člověka vede ke zkáze. A tak si ber jen to, co dokážeš kontrolovat, co dokážeš zvládnout. Styl krále je moc manipulovat vším. I teď si to pořád myslím.”

...Ariel vypadala sklesle. Řasy jí na tvář vrhaly stín.

„Chápu to. Pán Pergius a Rudeus, oba jste mocnější než já.”

Na Arielině tváři se objevil něžný úsměv, byl to její obvyklý úsměv. Ale vypadala, že se co nevidět rozpláče.

„Ještě jednou a pokud mě pán Pergius odmítne, vzdám to.”

„Vzdáš to?”

„Ano. Samozřejmě se nevzdám svého přání stát se královnou, i když nebudu mít podporu pana Pergia. Protože pořád věřím, že přinejmenším asurský trůn pro mě není příliš.”

„...”

Cítil jsem to. Ten povzdech. Ale nepřišel.

„Paní Ariel.”

„Ano, pane Rudee?”

„Jak jsem mocný?”

Mocný, být výjimečný. No ano, kdysi jsem o tom snil. Myslel jsem si to ve svém minulém životě, a proto jsem selhal. A proto se na tomto světě snažím takovým myšlenkám vyhnout. Nezapomněl jsem na to.

„Vynikáš v mnoha oblastech, ale... víc než cokoli jiného, tvoje magická moc.”

„Magická moc.”

No ano, v tomto ohledu jsem možná výjimečný. To díky Laplacovu faktoru, proto je můj magický potenciál vyšší než u většiny. Byl jsem na takové úrovni, na kterou se většina lidí nemohla dostat bez ohledu na to, jak moc se snažili. Samozřejmě to také bylo tím, co jsem ve svém životě dělal. Ale to samotné to nemohlo všechno vyřešit. Jestli to dokáže vyřešit mé problémy, je něco jiného.

„No ano, pokud by se všechny moje starosti daly vyřešit magickou mocí, možná bych si o sobě také myslel, že jsem mocný.”

„Tvoje starosti?”

„Denně se trápím. Obzvláště často myslím na to, jak tohle a tamto vysvětlím své rodině... Je to dusivé.”

Strach z Hitogamiho. Že mě použil jako návnadu na Orsteda. Jen jsem své rodině lhal a podváděl ji. Jsem mocný? Přestaň si dělat legraci.

„Pan Pergius je možná jiný, ale... přinejmenším já nejsem tak mocný. Manžel tvé nejlepší kamarádky Sylphy možná má trochu víc magické moci než obvykle, trochu víc esoterických znalostí než obvykle, ale je to jen další průměrný mág se svými vlastními osobními starostmi.”

Dokonce i mě bylo trapně, že jsem to říkal. Ale byly to moje upřímné myšlenky. Chopil jsem se Arieliny ruky na stole. Byla to jemná ruka. Tak malá, měl jsem pocit, že se jí prsty každou chvíli zlomí.

Koutkem oka jsem viděl, že to Sylphy dopálilo.

„Paní Ariel, dneska jsem si vlastně nepřišel povídat.”

„Ach, přišel ses mi dvořit?”

Když jsem Ariel najednou chytil za ruku, její nálada se nijak nezměnila. Něžný úsměv. Znavený úsměv, ale... Tohle byla její neutrální tvář.

„Dvořit se... to je zajímavá nabídka, ale ne. Požádali mě Sylphy a Luke.”

Ariel se otočila dozadu ve vzácném stavu paniky. Sylphy vypadala klidně, Luke mírně svěsil hlavu.

„Chci ti pomoct, Ariel.”

Jak jsem to řekl, cítil jsem, jak její sevření najednou zesílilo. Z těch delikátních prstů to byla neuvěřitelná síla. Skoro to bolelo.

„Jak jste vy dva mohli udělat něco takového...?”

„Požádat o pomoc od tohoto Rudea Greyrata? Nemám v úmyslu na tebe shlížet. Chtěl jsem říct něco jiného.”

Najednou jsem ji vzal za ruku, mluvil jsem o tomhle. Jak by normální Ariel zareagovala?

„Můžu být tvou podporou?”

Když Ariel zaslechla ta slova, z očí jí tekly upřímné slzy, jak byla dojatá. Nádherné slzy. To mě překvapilo, že to Ariel rozpláče. Proč?

Ariel si volnou rukou setřela slzy a přinutila se k úsměvu. „To je poprvé v životě, co mi někdo řekl dvornou hlášku, co mě takhle moc dojala.”

Žertovala, ale tvář měla upřímnou. Nečervenala se, ani nebrečela. (Pozn.: Vážně, i když v předchozím odstavci jí ještě tekly slzy). Tvář princezny.

„No ano, to je neuvěřitelná nabídka, ale...”

Ariel nesouhlasila okamžitě. Chytila se za bradu, dívala se přímo na mě s mírně vzhlížejícíma, přimhouřenýma očima. Jako kdyby pátrala po mých skutečných pocitech.

„Slyšela jsem, že ses stal podřízeným pana Orsteda, svolí k tomu?”

„Už jsem Orsteda informoval o svých úmyslech.”

„Pan Orsted ti možná rozkázal, abys to udělal?”

Bylo možné, že Orstedova kletba na Ariel účinkovala méně, a ona sama řekla, že ji to netrápí. Ale jak jsem měl v plánu, lhal jsem o Orstedových motivech.

„Tak to není. Když jsem se ho zeptal, jestli ti můžu pomoct, jednoduše mi dal volnou ruku.”

Koutkem oka jsem viděl, že Sylphy našpulila rty, ale s tím se nedalo nic dělat.

„No, jsem v tvých rukách, Rudee.”

„Nápodobně.”

Znovu jsem se chopil Arieliny ruky, ale jinak než předtím. Bylo to potřesení.

Část 2

Takže.

Když jsme teď souhlasili se spoluprací, pojďme začít.

„Mohu Orsteda přimět, aby ti pomohl vyhrát trůn, ale... v Asurském království má jenom malý vliv, takže toho nezmůže tolik.” Po tom otrlém hovoru předtím jsem tentokrát začal úvodem. „Proto si myslím, že je stále nezbytné, abychom získali podporu pana Pergia.”

„To ano.”

Ariel se tvářila vážně, vyrovnala se. Možná to bylo jenom mnou, ale i Sylphy a Luke vypadali vážněji.

Přesvědčit Pergia. Orsted také zmínil, jak je to důležité. Protože Pergius měl v Asurském království obrovský vliv. Ale jak ho přesvědčit?

Pravděpodobně to padne na to, co Pergius řekl. Zkusím to téma znovu nadnést.

„[Jaký je nejdůležitější faktor krále. Pokud to víš, získáš mou podporu.]”

A... Ariel zacukalo v oku. Byla to otázka, co ji trápila ze všeho nejvíc, ale odpověď ji nenapadala.

„Nejdůležitější faktor krále, co to kruci je?”

Také se mě na to zeptal a moje odpověď nebylo dost dobrá. Každopádně si nemyslím, že bych znal správnou odpověď.

Pokud mám věřit tomu, co Orsted řekl, odpověď by Ariel pomohl najít člověk jménem Derrick Redbat. Ale historie se změnila, takže se ta otázka možná změnila. Možná by nebyl špatný nápad zeptat se na tohoto Derricka. Ale jak se k tomu mám dostat? Neměl bych ho znát.

„Ach, no, než o tom začneme diskutovat...” Ariel se nahnula a podívala se na Sylvaril. „Pán Pergius všechno uslyší, nevadí to?”

„...Jsem si jistá, že mu to nebude vadit.”

„Ale ta otázka o králi, nevadí, že o tom budu diskutovat s ostatními...”

Ach, samozřejmě. Jelikož se to týká stanutí se králem, možná o tom může přemýšlet jen ten člověk. Tak co? Podíval jsem se na Sylvaril a tak jemně zatřásla křídly na zádech.

„Pán Pergius řekl paní Ariel, že nezáleží na tom, jak se k odpovědi dobere. Pokud bude správná, půjčí jí svou sílu.”

Protože byl štědrý. Řekla to věcně.

„Takže jsem to od začátku mohla konzultovat s ostatními?”

„Pán Pergius spíš přemýšlel, proč jsi tak neudělala.”

Po téhle odpovědi se Ariel mohla jenom suše usmát. „Byla jsem příliš úzkoprsá,” zamumlala, ale najednou vypadala posilněně.

Rukama si začala pročesávat své blonďaté vlasy, když si je urovnala, protáhla si ruce. Pak naklonila hlavu ze strany na stranu, až jí křuplo v krku, a propleskla si tváře. Chování pro princeznu nevhodné.

„Dobře. Takže Sylphy, Luku, posaďte se.”

„Ano!”

„Rozumím.”

Ti dva si vesele sedli, ale Nanahoshino nepohodlí se zdvojnásobilo.

„Takže začneme naši poradu.”

Byl to hlas plný sebevědomí, jako při našem prvním setkání. Mám zatleskat? Ne, pravděpodobně ne. Ale pravděpodobně bych měl zvednout ruku, než promluvím.

„Než začneme, pojďme se shodnout na obecném pochopení.”

„Pochopení?”

„Tím myslím, že o tobě nic nevím.”

„Ech... Co chceš vědět?”

Ariel se mírně zarděla a cítil jsem, jak na mě Sylphy zahlížela. Přece jsem se Ariel neptal na její tři míry. Ne, zůstaňme u vážného tématu.

„Nejdřív chci vědět, proč se chceš stát královnou, takže pokud můžeš...”

Proč se chce Ariel stát královnou. Možná jsem to už dřív slyšel. Něco o lidech, co kvůli ní zemřeli. Možná že někdy během hovoru dojde i na jméno Derrick.

„Copak jsem to už předtím nezmínila?”

„Ha, ano?”

„Ano, na tvojí svatbě se Sylphy.”

„Pokud to jde, řekni mi to znovu.”

Jak to Ariel zaslechla, nonšalantně řekla: „Pokud bych se nestala královnou, nebudu moct čelit těm, co zemřeli s důvěrou ve mně.”

„Takže důvěra lidí, co zemřeli... Můžeš mi o nich říct víc?”

Když to Ariel zaslechla, mírně se usmála, ale také jsem z toho vycítil znepokojení. „Má to co dělat s naším tématem?”

Ach, to je odmítnutí. Nechce o tom mluvit?

„Nevím, jestli to má spojitost, ale myslím si, že pan Pergius tě zkouší. Pokud rozebereme tvoje osobní vztahy, možná najdeme nějakou nápovědu.”

„Aha.”

Vlastně celkem dobrý důvod, vlastně to znělo přijatelně. Ale také jsem byl upřímný. Vážně jsem neměl ponětí, co to znamenalo být skutečný král. Vzpomínám si, že jsem ve svém minulém životě četl v jedné novele: Král žije pro svůj lid, ne, žije proto, aby svůj lid vedl. A podobné hovadiny. Ale ať jsem se snažil, jak chtěl, nedokázal jsem najít vážnou odpověď.

„No. Zemřelo mnoho. Obzvláště během mého útěku z Asurského království, tehdy zemřelo 13... čtyři rytíři: Alistar, Callum, Dominic, Cedric. Tři mágové: Calvon, Johann, Babette. Šest sluhů: Viktor, Marcelin, Bernadette, Edwina, Florence, Corinne. Na jména těchto 13 lidí nikdy v životě nezapomenu. Ta naše společná bolestná cesta, společný boj a společné překonávání překážek. Zemřeli v naději, že se stanu královnou.”

Ha? Nezmínila jedno jméno, Derrick. Divné...

Podle Orsteda také zemřel, ale... Možná nebyl pro Ariel důležitý? Je tu možnost, že z hovoru o těch 13 zjistím, jestli přežil.

„Nevadilo by, kdybys o každém promluvila?”

„Dobře. Ale bude to trochu trvat. Nevadí to?”

„Ne, neboť není jediného člověka, co není důležitý.”

Jak jsem to řekl, nálada se tak nějak uvolnila. Ariel se usmála, zatímco Luke vypadal trochu překvapeně. Sylphy se pýřila hrdostí. Jenom Nanahoshi vypadala tak nějak rozmrzele.

„Takže...”

Ariel pomalu, ale jistě mluvila o těch třinácti lidech. O jejich původu, kde vyrůstali a jak se s nimi setkala. O jejich povaze, co měli rádi a co ne. Na co byli hrdí. Jak mluvili, co jim vykouzlilo na tváři úsměv, co je rozčilovalo, co je rozbrečelo. Kdo s kým vycházel, kdo měl koho rád, kdo koho nenáviděl.

Každý z jejich životů hodný dramatu. Jen vyprávění samotné Ariel stačilo, aby to vyjádřilo jejich osobnosti. Luke a Sylphy sem tam něco dodali. No ano, těch třináct rozhodně žilo s těmito třemi. Pokud by přišly Arieliny dvě další následovkyně, samozřejmě by je také znaly...

Sylphy v mém budoucím deníku odešla s Ariel kvůli mé nekompetentnosti. Ale možná by Ariel následovala bez ohledu na situaci. Když jsem si tohle pomyslel, uvědomil jsem si, jak silné měly pouto. Ale teď nebyl čas na žárlivost.

Zemřeli pro její dobro. Zemřeli, aby ji ochránili. S tím břemenem soucítím. Sylphy znala tíhu, co nesla.

„To je celé.”

„Aha...”

Ale bohužel jsem z těch třinácti příběhů nedokázal rozeznat nejdůležitější faktor krále. Možná že samotné jejich pouto je důkazem krále? Hele, kulatý stůl v legendě o Artušovi měl třináct míst. No, pokud do počtu zahrnete i ty, co přežili, pak to nesedí.

„Rudee, přišel jsi na něco?”

„No... Promiň.”

„Aha...”

Ariel si povzdechla. Sylvaril jí hnedka nalila další šálek čaje. Já jsem během konverzace také vypil šálek. Čaj měl intenzivní aroma a hořkosladkou chuť, připomínalo to kávu. Jen tak mimochodem, Nanahoshi se omluvila, že jde na záchod, a utekla. Možná pro ni bylo mluvení o mrtvých příliš.

„O čem bychom měli mluvit teď?”

„No...”

Chtěl jsem si popovídat o Derricku Redbatovi. Velmi. Ale to jméno nikdy nezmínili, takže jsem nemohl. Možná bych ho měl prostě zmínit a předstírat, že ho Sylphy předtím zmínila? Prostě to můžu risknout. Zatímco jsem váhal, Ariel si najednou přiložila ruku k bradě.

„Ach, tohle s tím nemá co dělat, ale zrovna jsem si na něco vzpomněla.”

„...Och?”

„Luku, vzpomínáš si? Když mi bylo 10, vždycky jsem v takové dny jako tento mívala čaj v palácových zahradách.”

Sylphy vypadala pochybovačně, ale Luke přimhouřil oči v nostalgii.

„Ach, správně. Ne každý den, ale tak jednou za tři dny?”

„Správně, tehdy jsem vždycky spěchala na tuhle hodinu nebo na tamtu přednášku. Takže během poledne jsem ráda pila čaj v zahradě pod sluncem. Stal se z toho zvyk. Jenom já, Luke a Derrick...”

Tohle klíčové slovo nemůžu nechat jen tak.

„Derrick? Kdo to je?”

„Ach, ano, můj magický strážce před Sylphy, z domu Redbatů. Výtečný mág, ale zemřel, když mě chránil při Metastázové události.”

„Ach... můžeš mi o něm říct víc?”

Konečně se objevil tenhle Derrick. Takže zemřel během Metastázové události. Zapletl se do kraje Fedoa? Možná najdu nápovědu v jeho příběhu.

„...”

Ale Ariel zůstala zticha, vypadala šokovaně.

„Děje se něco?”

„...Ne, když tak o tom přemýšlím, to kvůli Derrickově smrti jsem se chtěla stát králem.” Zdálo se, že si Ariel něco uvědomila, a přiložila si ruku ke ústům.

„Takže můžeme si o tom dopodrobna promluvit?”

„Dopodrobna, ale bylo to skoro před 10 lety. Možná jsem na Derricka hodně zapomněla...”

„Prosím, zkus to.”

Ariel vypila svůj čaj na ex, chytila se za bradu a zavřela oči. Pátrala ve vzpomínkách. Takhle zůstala nějakou dobu a pak najednou oči znovu otevřela.

„Derrick Redbat byl můj magický strážce. Vždycky mi dělal kázání o cestě k titulu krále.”

„Ano.”

„Tehdy mě nezajímal boj s mými bratry o trůn a upřímně řečeno jsem Derrickova kázání nenáviděla.”

„Takže tehdy jsi nechtěla být králem.”

„Ne. Tehdy jsem si radši šla sednout a dát si čaj jako teď. A plánovala jsem s Lukem, jak dostat do postele dívky z paláce. To mi stačilo.”

„Ha?”

Před 10 lety, nebylo tehdy paní Ariel jenom deset? A Lukovi taky? To jsou všichni šlechtici z Asurského království takhle... pokročilí? No, to je jedno. Každému, co jeho jest.

„Správně. Byli i další, co mi řekli o svých plánech udělat ze mě královnu, ale všichni na mě tlačili kvůli vlastním zájmům.”

Jo, taky jsem měl takové kamarády.

„V té době byl jenom Derrick upřímný. Věřil, že kdybych se stala králem, země by se změnila k lepšímu. Teprve teď si uvědomuju, že...”

„Och?”

Ariel mluvila o tom, co se stalo. Co se stalo v Asurském království. Než to Sylphy teleportovalo.

Ariel zrovna popíjela čaj v zahradě, když došlo k Metastázové události. Derrick šel na záchod, takže ji strážil jenom Luke. Samozřejmě vůbec nečekali, že by se objevilo magické zvíře.

Ale objevilo se. Jako první si toho všiml Derrick, co se vracel z toalety. Jak spěchal k Ariel, začal zaříkávat. Jakmile to zvíře spatřil, připravil si magický útok.

Ale ustal ve svém zaříkávání, aby zakřičel a upoutal tak Arielinu pozornost. Díky tomu si Ariel konečně všimla magického zvířete a podařilo se jí vyhnout smrtelnému úderu. Ale bylo to příliš těsné. Magické zvíře se blížilo. Luke jednal, ale bylo příliš pozdě.

V té chvíli přispěchal Derrick a skočil mezi Ariel a to magické zvíře. Derrick okamžitě zemřel kvůli úderu magického zvířete. Teleportované Sylphy se evidentně podařilo to magické zvíře skolit, ale... to je zase jiný příběh.

„Kdyby Derrick neustal ve svém zaříkávání, možná by to magické zvíře skolil a nezemřel by.”

„Ale pokud by tak udělal, možná bys místo něj zemřela ty, Ariel.”

„To ano. Byla by to smrt, nebo alespoň vážné zranění.”

To znělo, že Derrick vsadil svůj život, aby Ariel ochránil.

„Derrickova poslední slova byla: za každou cenu buď prosím královnou. Mám pocit, že v té chvíli jsem si konečně uvědomila, že Derrick upřímně chtěl, abych se stala královnou.” Ariel pokračovala: „A nejenom to, byl na prahu smrti kvůli magickému zvířeti. Bylo to poprvé, co jsem v hloubi srdce cítila, že musím být královnou. Že na tom místě nesmím zemřít.”

Ariel zaťala pěst nad stolem. Zorničky se jí rozšířily, jak se soustředila na tu zaťatou pěst.

„Jak, proč jsem na to zapomněla... na něco tak důležitého.”

Ariel se třásla ramena, oči měla sklopené. Lítost. Litovala, že zapomněla, co ji postavilo na její cestu.

Nevěděl jsem, jak bych měl odpovědět. A ani Sylphy a Luke to nevěděli.

Ale Ariel beze slova zvedla hlavu.

Jako kdyby odvrhla svůj stín.

Pomohlo jí tohle rozpomenutí se v tom, aby získala, co měla vklíněné v srdci? To bylo dobře.

„...”

Ale zrovna teď nám pořád chyběl nejdůležitější faktor krále. Byli jsme zase na začátku. Možná že Sylphy a Luke měli nějaký další nápad?

„To je skvělé, ale pořád nemáme odpověď na ten královský faktor. Co by to mohlo být...”

„Ne, Rudee.”

Zatímco jsem se trápil, Ariel pomalu potřásla hlavou. Na její rozzářené tváři zářil téměř neviditelný úsměv. Byla to tvář, u které jste si nemohli pomoct a ztratili jste se v ní...

Mému fascinovanému já řekla: „Znám odpověď.”

Och?
-------------------------------------------------

~ Po jednom dnu nižší teploty zase slunečno a vedro, jáj! ~

~ O Derrickově hrdinském skutku napsal autor bonusovou kapitolu. ~

~ A příště konfrontace s Pergiem a konečně se to trochu pohne! ~

<Předchozí>...<Následující>