Kapitola 169 - Strážné magické zvíře

Část 1

Dostal jsem měsíční odklad.

Během této doby jsem musel udělat pár věcí. I když je jeden měsíc krátká doba, pár věcí jsem mohl udělat. Nemohl jsem se nechat unést jen kvůli tomu, že jsem získal Orstedovu podporu. Zdálo se, že si myslí, že i kdybychom teď neuspěli, budeme mít další šanci. I když to mohl říct jen v momentálním zapálení. Možná že po přečtení mého deníku dokonce přemýšlel o tom, že by vymyslel magii k návratu do minulosti.

...Nebo je možné, že už sám zažil cestování časem. Když se nad tím zamyslím, když Orsted řekl „příště”, zatvářil se, jako kdyby říkal „zatraceně”. Ne jenom jednou nebo dvakrát, existovala tu možnost, že opakovaně cestoval časem zpět. Pokud to byla pravda, proč mi to neodhalil? Ale i tak jsem to tak nějak chápal. Přece jenom před svou rodinou také skrývám různé věci. Věci, co se těžko vysvětlují, jsou skryté pod lžemi a klamáním.

...Vlastně by přede mnou mohl skrývat nepříznivé věci, protože o mě stále pochybuje. Takže i kdybych ho zradil, v momentální situaci bych mu nemohl nic provést.

Prozatím jsem se chtěl chovat tak, aby vůči mě necítil nenávist. A tak zapomeňme na jeho tajemství. I kdyby měl Orsted příště, já něco takového nemám. Člověk má jenom jeden život.

I když říkám tohle, nebylo to moc přesvědčivé. Vyslechl jsem si příběh mého já, co přišlo z budoucnosti, a nakonec jsem přečetl jeho deník. Na vlastní kůži jsem cítil, že to byl život plný lítosti. Neměl jsem pocit, že dokud to budu moc předělat, tak je to v pohodě.

...Nebo spíš. Měl jsem pocit, že pokud bych si něco takového myslel, tak bych zrazoval všechno, co jsem do teď dělal. Takže se snažme co možná nejvíce. Co přesně tedy mám dělat? Zesílit tělo. Trénovat magii. A potom pokračovat v tom, co jsem dělal vždycky. Nebylo to tak, že jakmile zvýším množství tréninku, tak najednou zesílím. Pokračování v dosavadních věcech se stane mou silou. Pojďme dělat to, co jsem dělal vždycky.

Kromě tohohle jsme se dohodli, že budeme pořádat cvičné souboje. Až do teď jsem si myslel, že mi něco chybí. Cvičení a trénink byly důležité, ale aby se člověk efektivně naučil používat trénované techniky, byly přece jenom nezbytné cvičné souboje. Ve sportu by se tomu říkalo zápas. Zápas venku nazývaný bojová hra. Ačkoli se jednalo akorát o simulaci, nakonec se z toho stane zkušenost z boje. Protivníkem je Eris.

Eris je Král Meče a v boji na blízko je už drtivě silnější než já, nemohl jsem si na nic stěžovat. No, Eris by mohla být trochu nespokojená, že jejím protivníkem jsem já. Myslel jsem si, že když Eris nechám opakovaně bojovat proti trikům jako močál a hustá mlha, nakonec se to stane její zkušeností. Zdá se, že proti trikům je tak nějak slabá.

Jen tak mimochodem zapomněla skoro všechny, co jsem ji kdysi dávno učil. Ačkoli byla pořád schopná používat jednoduchou začátečnickou magii a dokázala mluvit řečí Démonického boha; čtení a psaní, matematika, věda a společenská etiketa jí v hlavě nezůstala. Tak řečeno, nakonec jí zůstalo jenom to, co se učila ráda. I když jsem si myslel, že stačí, když má člověk aspoň jednu přednost, v jejím případě šerm.

Každopádně trénink pokračoval tímhle způsobem. Všechny ty cvičné souboje s Eris jsou velmi vyčerpávající, takže by bylo strašné, kdyby na mě zaútočila, zatímco budu v lázni v koupelně. Ale prozatím s tím nebyl žádný problém.

Ale stejně, Eris je záhadná žena. Ačkoli ona se mě přehnaně dotýkala, jakmile jsem se jí dotkl já, z nějakého důvodu mě vždycky praštila. Bylo to nelogické.

Co se týče vybavení, požádal jsem Zanobu a Cliffa, aby spravili a zlepšili magické brnění. Jako jeho zmenšení a navýšení účinnosti. Co se týče výkonu, budou ho snižovat. Ačkoli to do měsíce nedokončí, dívám se na to z dlouhodobého pohledu. Také jsem zmínil, že Orsted poskytne nějakou technologii, takže by to během pár let měli nějak zvládnout.

Na tuhle práci v Asurském království si vezmu vybavení, co mi Orsted připravil a dal. Rozhodně na sobě budu mít vybavení, co by stačilo na zkázu celé země. Nebylo to tak, že by se mi nelíbila róba, co vybrala Sylphy, ale přece jenom jsem kluk. Při pomyšlení na nové vybavení mi plesalo srdce. Takže, vytrvale jsem zlepšoval trénink a vybavení...

Co se týče té další záležitosti.

Když člověk potřebuje udělat hodně věcí během krátké doby, je třeba si udělat plán. A tak jsem si udělal plán na tento měsíc. Přemýšlel jsem, že první den povolám to ochranné magické zvíře. A pak budu týden sledovat, jestli je užitečné nebo ne. Pokud to bude v pořádku, pak jako další kontaktuju Cliffa. Kromě zlepšení vybavení jej chci požádat ještě o jednu věc. Týkalo se to hlavně kleteb... něco jako experimenty.

Zatímco se tohle bude připravovat, využiju Sylphiny konexe, abych seznámil Ghyslaine a Ariel. Vymyslím si nějakou výmluvu a pak ji navedu k tomu, aby Ariel pomohla. Pak jeden nebo dva týdny zasvětit přesvědčováním Pergia. Bylo by dobré, kdybych tohle prováděl zároveň s tou žádostí na Cliffa.

Prozatím jsem měl v plánu pracovat dle tohoto plánu. Ačkoli to dopadlo tak, že hlavní záležitost – pomoc Ariel – byla až poslední... Jelikož se zdálo, že jak ochranné magické zvíře, tak to s Cliffem půjde hladce, nemělo by vadit, když půjdu v tomhle pořadí.

A tak jako první byla ta záležitost s povoláním ochranného magického zvířete.

Část 2

Druhého dne poté, co mě Orsted zavolal, abych si vyslechl plán do budoucna.

Celá rodiny se shromáždila na zahradě. Ty, co byly obvykle doma, tedy Aisha, Lilia, Zenith a Eris, co se nedávno stala součástí rodiny. Roxy a Norn nebylo třeba zmiňovat, ale dokonce tu byl i Jirou a Beat. Lucy, co nedávno začala chodit, byla v Sylphině náručí.

„Nyní začnu s povoláváním strážného magického zvířete našeho domu. Potlesk, prosím.”

„Wa~”

Bouřlivý potlesk od všech přítomných. Dneska to bude legendární událost naživo. Ale ne, proč Jirou a Beat netleskají? To není pěkné. Hodláme vám povolat kolegu?

„Co se týče nynějšího povolávání, není známo, co přesně se objeví. Ale není pochyb o tom, že povoláme něco mocného. A ta bytost potom ochrání bezpečnost rodiny.”

„Hele, když to vytvořil Orsted, bude to v pořádku? Nesní to všechny členy rodiny, až půjdeš pryč, Rudi?”

Sylphin ustaraný hlas. Taková děsivá představa. Ale počkat, nebylo něco takového napsané v knize, co jsem jednou četl? O tom, jak někdo povolal nekontrolovatelné magické zvíře a jak ho potom pozřelo. Něco takového.

„Ne, ale... Za samotný ten magický kruh ručí Dračí bůh.”

„Proto mě to trápí.”

Vážně. Ale já si nemyslím, že by Orsted použil tak nepřímé metody. Strategický tah pro pozdější zradu...? Ale já si myslel, že to je celkem nízká šance.

„Rozumím. Prozatím to povolám. Pokud to bude nebezpečné, všichni společně to porazíme a pak na Orsteda vzneseme námitku.”

„Rozumím!”

To vesele odpověděla Eris. Kurážně vytasila meč, co zasvištěl. Jen tak mimochodem, ten démonický meč, co jsem od Orsteda dostal, Yubi Ori, teď visel Eris u pasu. Ty dva, co původně měla, byly nalevo a tento na pravém boku. Přemýšlel jsem, jestli to bylo těžké.

„V tom případě budeme tentokrát bojovat proti Orstedovi společně!”

Nebudeme bojovat. Jenom si stěžovat. Pokud bychom bojovali, možná by nás tentokrát vyhladil. Nebo spíš se zdálo, že Eris byla celkem šťastná. Hledala nějakou výmluvu, jak s Orstedem zase bojovat?

„Ačkoli už s Orstedem nebojujeme, budeme mít od teď příležitost bojovat společně po jeho boku. Do té doby dál střádej energii.”

Když jsem to Eris řekl, zatvářila se, jako kdyby chtěla říct: to je nuda. Nevadilo, když budeš chtít bojovat s někým jiným, ale Orsted byl mimo dosah. Už nikdy jsem nechtěl bojovat v tak beznadějné bitvě. Možná bych se počůral.

„Ale bude ten magický kruh vážně v pořádku? Nebylo by lepší ho nejdřív ukázat panu Pergiovi a nechat si to potvrdit?”

Roxina slova. Pravděpodobně byla ostražitá, protože ho nakreslil Orsted. Ta jeho kletba byla vážně mocná. Mohl jsem si snadno vyvodit, že byla autentická, když posoudím ty citlivé reakce svého okolí. Pojďme se na to ještě jednou podívat.

„Hm.”

Od pohledu to byl normální povolávací magický kruh. Povolávací techniky byly zapsané technikou, kterou jsem neznal. Ale necítil jsem z nich nic divného. Bylo by pěkné ukázat to Nanahoshi. Ne, Orsted ten povolávací magický kruh nakreslil proto, že já to neuměl. Co bych dělal, kdybych pochyboval.

„Je to v pořádku.”

„Když říkáš, Rudi, budu tomu věřit... ale chviličku, dojdu si pro hůl.”

Zdálo se, že Roxy měla své pochybnosti. Ačkoli řekla, že mi bude věřit, šla zpět do domu a přinesla svou oblíbenou hůl.

„I když nevím, proč jsou sestry tak obezřetné... bratře, vážně to není nic nebezpečného?”

Norn byla trochu nervózní. A Aisha ji poplácala po rameni.

„Jsi bláhová, Norn. Brácha by nikdy nepoužil nic skutečně nebezpečného tak blízko nám.”

Aishina důvěra mě trochu zabolela. Když jsem o tom vážně, vážně přemýšlel, o bezpečnostní pojistce v tomto magickém kruhu jsem nic nevěděl. Vážně byl dobrý nápad ho použít? I teď by bylo lepší zeptat se Pergia, jestli je tento magický kruh vážně bezpečný. V takovém případě by se na mě dívala smutně a já bych podezíral Orsteda. Ne, ne. Věřím Orstedovi. Řekl, že on mi věří.

„Když na to přijde, budu tvým štítem. Můžeš to provést bez zábran.”

Lilia řekla něco nebezpečného. Ačkoli jsem si myslel, že bys neměla dělat takové věci. Když okolí říkalo tak pochmurná slova, skutečně se zdálo, že to bylo něco nebezpečného. Vážně to byl dobrý nápad? Ale dobrá.

„Takže ten magický kruh použiju.”

Po těch slovech všichni přikývli. Položil jsem řečený magický kruh na stůl, co jsem vytvořil magií.

„Tak.”

Shromáždil jsem svou vůli a položil ruku na magický kruh. Soustředil jsem se s pocitem, jako kdybych vpouštěl magii do své cévní soustavy. Vyslal jsem magii z konečků prstů. A tak jsem vyslal magii z ruky do magického kruhu.

Množstvím použité magie jsem nešetřil. Přece jenom to byla existence, co měla chránit mou rodinu. I když té magie bylo příliš, lil jsem ji všechnu do kruhu. Jen tak mimochodem jsem chtěl, aby i Orsted vlil veškerou svou magii do kruhu. Ale i tak to neznamenalo, že mi veškerá ta magie zaručí, že to povolá silné magické zvíře.

Každopádně tam vliju, co budu moct. Orsted také řekl, že je důležitá představivost. Představa ochrany mé rodiny. Ale i když to takhle řeknu, bylo to celkem vágní. Hm, hlavně to musí být silné. Dost silné, aby ochránil ostatní, kdyby sem někdo přišel. Také by měl mít silné pocity loajality. Někdo, kdo není vzdorný. A ani sprostý, neboť měl chránit rodinu. Kdyby se objevil nějaký Roper pokrytý slizkou tekutinou, bylo by to zlé pro výchovu mých sester a Lucy.

Ach, správně, někdo šlechetný, co by se stal Luciným rytířem. Někdo šlechetný s vysokou loajalitou a silný. Tak je to dobře. Předstup~~

„Předstup, strážné magické zvíře!”

Z magického kruhu sálalo oslňující světlo. Rozlévala se od něj barevná světla, nejenom bílé, ale také zelené, rudé, modré a žluté. A pak jsem měl najednou pocit, jako kdybych rukou něco zachytil. Co to bylo. Každopádně jsem do toho vlil magii.

„Aaaaaach~~~”

Odněkud byl slyšet sten. Byl to hlas strážného magického zvířete, co ochrání mou rodinu? Ten podivný hlas něčemu vzdoroval. Ale vlil jsem více magie, abych ho vytáhl z magického kruhu.

„Aaaaach~~~!!”

Jeho hlas teď byl slyšet jasně a zároveň s tím odběr magie přestal. I to světlo pomalu pohasínalo. A co se v tom oslňujícím světle objevilo, byl...

„Zatraceně...”

Žlutá maska. Známý stejnokroj, bílý oděv. U pasu měl tak nějak velkou dýku. Klečel na tom hliněném stole a oběma rukama si objímal ramena.

„Nemožné... aby mě... to odseklo od pana Pergia...”

V té póze se rozhlédl po svém okolí. Svýma očima zaostřil na mě, i když jsem jeho pohled neviděl kvůli masce, co nosil.

„Co máš v úmyslu...” šeptal.

To jsem mu nemohl říct. Arumanfi Jasný. Povolal jsem Pergiova prvního služebníka. Klečel tam jako padlý anděl. Dalo se to popsat, jako kdyby spadl ze šlechty. Jenom jas. Nebo tak~...ha.

„Ptal jsem se, co máš v úmyslu, Rudee Greyrate!”

Seskočil ze stolu a snažil se mě popadnout za límec, ale během toho procesu se zachvěl po celém těle a najednou se zarazil. Jak to Eris viděla, vytasila meč. Prozatím se ovládala. K noze, Eris.

Ale stejně, to myslíte vážně? Povolalo to Arumanfiho, co byl tak velkolepý a vznešený. Ale tato osoba byla duch, co měl lidskou podobu. Takže se dalo povolat i tohle? Nechápal jsem to. Nebo mě Orsted podrazil? Jako že vlastně chtěl, abych zabil Pergia? Udělej si to sám.

„...No, ne, dokonce ani já nemám zdání. K nynější situaci došlo kvůli tomu, že jsem použil magický kruh, co jsem dostal od Orsteda.”

„Orstedův magický kruh, ano... co jsi s ním zkoušel povolat?”

„Strážné magické zvíře mého domu.”

Arumanfi si vzal magický kruh ze stolu. A když se na něj zadíval, šokovaně vykřikl: „Taková komplexní technika...”

„Ehm, co to je za techniku?”

„Píše se tam, aby měl absolutní poslušnost k tobě a aby neustále odrážel pohromy směřující na tvou rodinu.”

Vypadalo to, že ten magický kruh byl jako otrocká smlouva. Ale Orsted přece jenom vůbec nelhal!

„Něco dalšího?”

„O cíli povolání rozhodl povolávající.”

Takže jsem to byl já, co tě povolal. Dobrá.

„Tak prosím změnu.”

„Změnu...?”

„Arumanfi, trochu jsem to zvoral, povolám někoho jiného.”

„Tak tu úmluvu rychle zruš. Tento Arumanfi je hrdý služebník pana Pergia.”

„Ach. Dobře.”

Ale nebylo by zlé nechat se chránit Arumanfim. Bylo to tak nějak šokující. Kdyby se něco stalo, byl by neuvěřitelně užitečný jako komunikační spojení. ...Ne, i pro Pergia byl užitečný, rychle by došlo na boj.

„Ehm... jak tě toho mám zprostit?”

„...Hned teď mi rozkaž jít za panem Pergiem. Dotverse Ničivý tu smlouvu zničí.”

„Aha.”

„Musíš mi to rozkázat.”

Kvůli své absolutní poslušnosti se nemohl pohnout, dokud mu to nerozkážu.

„Tak... prosím, vezmi tenhle magický kruh a zajdi za panem Pergiem a vyřiď mu, že bych rád poprosil o radu, jak povolat strážné magické zvíře.”

Jelikož jsem to Arumanfimu rozkázal, vzal ze stolu magický kruh, proměnil se na světlo a zmizel.

„Omlouvám se, udělal jsem menší botu.”

Když jsem se ohlédl, rodina byla celá vyjevená.

Část 3

Po chvilce se Arumanfi vrátil.

Předal Pergiovu zprávu a také nakonec dodal rozzlobeným hlasem: „Příště už neodpustím.” Pro Arumanfiho bylo postavení Pergiova služebníka něco, na co byl hrdý. Vzít mu to bylo neomluvitelné.

Zdálo se, že po anulaci smlouvy ztratil magický kruh svou schopnost, a tak to vypadalo, že Pergius nakreslil nový magický kruh. Po takovém chování nám prokázal takovou službu. Pán Pergius byl vskutku shovívavý.

Ale stejně, kvalita tohoto magického kruhu od Dračího boha byla opravdu strašlivá, když dokázal něco takového. Nebo spíš asi moje magie. Nebo to mohlo být oboje. Oboje bylo možná jen malým uhlíkem, ale když se daly dohromady, vznikl oheň.

Každopádně jsem se vzpamatoval a zkusil to znovu. Dle Pergiovy rady bylo lepší, když se místo mlhavých představ jako velkolepost, všudypřítomnost nebo všemocnost zaměřím na představu zvířat. Ten Orsted, kéž bys mi něco takového řekl od samého začátku. Překvapivě by možná řekl něco v tom smyslu, že mít doma Arumanfiho nevadí.

„Takže ještě jednou.”

Rozhlédl jsem se po okolí a položil ruku na magický kruh. Tentokrát si udělám jasný obrázek. Silné, hrdé zvíře. Lev. Nevěděl jsem, jestli na tomto světě lvi existovali, ale slyšel jsem slovo lev. Určitě někde byl. Král zvířat. Představoval jsem si nejsilnější zvíře mezi zvířaty.

Ach, ale když uvážím loajálnost, byl by lepší pes než kočka. Ne, už tak má absolutní poslušnost, spíš se zaměřme na jeho sílu. Největší zvíře na tomto světě. Shromáždil jsem veškerou magii v mém těle do pravé ruky. Otevřel jsem oči a vlil ji do magického kruhu, jako kdybych ji do něj vrazil.

No tak~~

„...!”

Z magického kruhu sálalo oslňující světlo. Stejně jako minule se z něj rozlévalo barevné světlo. Tentokrát jsem neměl pocit, že by bylo něco špatně. Dle toho hladkého proudu magie něco zareagovalo na moje volání. Byl to pocit, jako kdyby ke mně někdo natáhl ruku a já ji popadl a zatáhl za ni. Byl jsem si jistý, že to uspělo.

„Dobrá, předstup!”

„Waa~aauu!”

Když jsem bezděky zvolal, něco zavylo. To vytí postupně sílilo, ozývalo se mi v uších. Zatímco probíhalo povolávání, vytanula mi na mysl myšlenka, jestli se vždycky musí zakřičet. No jo, ať to bylo jakkoli, bylo to jedno. Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, světlo pohaslo.

Byl tam bílý lev. Velikostně skoro 2 metry. Jelikož neměl žádnou hřívu, byla to pravděpodobně samice. Jen tak mimochodem měla protáhlou tlamu a když jsem to porovnal, připomínala spíš psa než kočku. Nebo to spíš nebyl lev. Byl to pes. A podle těch jeho krátkých nohou to bylo štěně. A nakonec neměl bílou srst, ale stříbrnou. Byl jako přerostlá Mame Shiba. Hmm... Hádám, že další selhání.

„Jé~ ten je roztomilý!”

„Ale není jako strážné magické zvíře trochu nespolehlivé?”

Aisha pronikavě vykřikla a Norn zněla nespokojeně.

„Ale na štěně se tváří celkem dobře?”

„Přinejmenším z něj sálá ryzí přítomnost, kterou byste od magického zvířete nečekali.”

Sylphina a Roxina reakce byla celkem dobrá. Lilia měla pokerovou tvář, takže jsem nedokázal říct, co si myslí, ale nemračila se. Zenith se tvářila jako obvykle. O Beatovi jsem nedokázal dost dobře nic říct, ale Jirou už ukazoval svoje bříško a zaujal poslušnou pózu. První dojem rodiny nebyl špatný. Ale stejně, neviděl jsem tohle štěně někde?

„Hej, není to to štěně, co se do tebe zamilovalo ve vesnici Dorudia?”

„Ach~”

Když to Eris řekla, vzpomněl jsem si. Jakže byla ta Řeč zvířecího boha. Ehm, takhle.

„Nejsi náhodou Jeho zvířecí posvátnost?”

„Waffu.”

Jak jsem se ho zeptal, zdálo se, že ten zvířecí pes přikývl a olízl mi tvář. Tohle zatracené zvíře~ Kruci, udělal ze mě blázna... Ale teď už to chápu.

„Aha.”

Byla to Jeho posvátná zvířeckost. To zvíře, v nejvnitřnější části vesnice Dorudia, o které se velmi dobře starali, tato Posvátná zvířeckost. E~... co mám dělat. Kdybych řekl, že jsem ho povolal a zaměstnal, nebyli by všichni ve zvířecích kmenech naprosto naštvaní? Nebylo by nebezpečné stát se hledaným zločincem Zvířecí rasy? Můžu i tohle změnit... Ale pokud zruším i tuhle smlouvu, nebyla by to pro Pergia nebo Orsteda další otrava? Navíc i kdybych to změnil, nebylo zaručeno, že z toho vzejde něco lepšího. Hm...

„Vaše posvátná zvířeckosti, máš sílu ochránit tuto rodinu od pohrom?”

„Wafun!”

Odpověď ve stylu: „Nechte to na mě.” Bylo to plné motivace. Ale copak tohohle psa taky neunesli? Jestlipak to bude v pořádku? Taky jsem měl pocit, že Orsted řekl, že Hitogami se nebude moct tak moc vměšovat do mé rodiny.

„Uuhnn?”

Zatímco jsem byl nerozhodný, Jeho posvátná zvířeckost seskočila z malého stolku, otřela se mi o tělo a olízla mi tvář. Ach, tak měkké. Rozhodně použil na srst aviváž. Pokud se stane naším strážným magickým zvířetem, budu si moct tuhle srst vychutnávat každý den.

Ne, spletli jsme se. Není to Jeho posvátná zvířeckost.

Ano. Tohle nebylo posvátné zvíře. Rozhodně to nebylo ochranné božstvo kmene Dorudia. Nebylo možné, aby Jeho posvátná zvířeckost přišla na takovéhle místo. Byl to pes, co vypadal podobně. Ano, tohle byl lev. Bylo to lví mládě, co jsem povolal z nespočtu světů. Ano, rozhodl jsem. Tak se tak stalo. Nebo spíš po dnešním povolání se rozhodně rozčílí. Pokud to vážně nijak nepůjde, požádám Pergia o pomoc a změním to. Do té doby byl u nás prozatím zaměstnaný.

„Dobře, od teď se budeš jmenovat Leo.”

Když jsem k němu natáhl ruku, Jeho posvátná zvířeckost mi ji olízla a trochu si odfrkla. A pak zvedla hlavu, jako kdyby si najednou něčeho všimla. Po směru jeho pohledu byla Roxy. Leo přiběhl k ní... a vrhl se jí pod sukni.

„Jé! Počkej! Co to děláš?”

Roxy Jeho posvátnou zvířeckost jemně bila svou holí, erotický pes si nosově povzdechl a olízl Roxy nohy. A pak složil své masivní tělo, jako kdyby jí chtěl nohy obejmout.

„Ehm, Rudi... co mám dělat.”

Zmatená Roxy. Tak nějak jsem nechápal, co se to dělo, ale asi by nevadilo říct, že k Roxy přilnul. No, jo.

„Leo. Jelikož jsme tě takhle povolali, nyní jsi můj sluha a tvou povinností je ochránit rodinu tady. Rozumíš?”

„Wan!”

Když jsem se ho zeptal, Jeho posvátná zvířeckost Leo energicky odpověděl. Nevím, jak užitečný tenhle zatracený pes bude. Ale když už je povolaný, je strážným magickým zvířetem. Určitě bude užitečný.

„Leo, vysvětlím ti podrobnosti ohledně podmínek dříve zmíněného zaměstnání. Předtím jsi možná žil lehkovážným životem, ale tady nebudeme takové sobectví tolerovat. Budeš mít obojek a bydlet v psí boudě. Pokud přijde podezřelý člověk, štěkej, kousej a zabraň jim vzdorovat. V případě, že bude protivník silný, mi nebude vadit, když ho zabiješ. Budeš mít tři jídla denně. Můžeš spokojeně dřímat. Pokud budeš chtít, vezmeme tě na procházku. Pokud ti to zní dobře, jednou štěkni.”

„Wan!”

Skvělé, dobrá odpověď. Rozhodně se to k němu dostalo. Mluvili jsme v Řeči zvířecího boha, že?

„Netřeba říkat, že pokud ty sám zraníš rodinu...”

„Ku~un.”

Leo z tlamy vydal uražený zvuk.

„Dobře. Takže úmluva je hotová. Pac.”

Natáhl jsem ruku s dlaní vzhůru. Když jsem tak udělal, Leo mi na ni položil svoji přední tlapu.

Část 4

A tak se počet domácích mazlíčků v našem domě o jednoho zvýšil.
--------------------------------------------------

~ Představte si to stříbrné a zhruba tak třikrát větší a máte Lea. ~

~ ✿♥‿♥✿  ~

~ Aktualizace tentokrát dřív, protože o víkendu prázdninuju. ~

<Předchozí>...<Následující>