Kapitola 159 - Přišel dopis

Část 1

Na dalekém severozápadním okraji kontinentu. Svatá země mečů.

Bylo to místo, kde bylo vždycky slyšet třeskot dřevěných mečů a křik plný bojového ducha. Více než polovina lidí, kterou byste našli kráčet po okolí, měla oděv na bojové umění nebo podobný styl pohodlný v boji. A v ruce drželi dřevěný meč a ručník. Někdy ve městě zůstávali lidé, co vypadali jako šermíři, a skoro všichni nakonec skončili v prádle, v kterém se snadno trénovalo.

Blízko toho města. V zemi plné sněhu byl vchod do velkého doja. V tom vchodu stála žena v šermířském oděvu. Od hlavy až k patě měla černé a pružné oblečení. A na tom byl tradiční plášť, který nosili Světci meče stylu Boha meče. U pasu jí visely dva meče různé velikosti. Jeden ten meč od pohledu na jeho zdrcující kvalitu vyrobil velmi známý kovář. Takový člověk, co měl tak kvalitní meč, musel být jedním z nejlepších a nejchrabřejších žáků stylu Boha meče. Když jste spatřili její vzezření spolu s jejími tmavě šarlatovými vlasy, působila dojmem lva. Kdyby se vydala po ulici, devět z deseti lidí by jí rychle uhlo z cesty.

Byla Král meče. Známá jako Bláznivý král meče Eris Greyratová. Ale když pomineme její vznešený oděv, tvář jí překypovala nervozitou.

„Hele Nino, vážně na tom není nic divného?”

„Ne, ne, vůbec to není divné. Vypadá to velmi elegantně.”

Před tou rudovlasou lvicí stála další žena s tmavě modrými vlasy a oděvem na bojové umění. Byla to Nina. Začínalo ji unavovat odpovídat na starosti lvice.

„Každý, kdo se na tebe teď podívá, spatří skvělého a impozantního Krále meče.”

„Ale Rudeus vždycky říkal, že se mu víc líbí nařasené oděvy.”

„Tak poslouchej,” povzdechla si Nina a řekla otráveným tónem. „Jak mám vědět, jestli je tvůj oděv divný nebo co muže zaujme?”

„To je asi pravda?”

„Proč se na mě díváš tak lítostivým pohledem. Dokonce i já už mám Jina... Ne, to je jedno.” Nina potřásla hlavou a zvedla prst. „Tak zaprvé není možné, aby v téhle oblasti prodávali tak nóbl oblečení. Kde si myslíš, že jsi? Pokud si chceš vzít nařasené oblečení, jdi si ho koupit do města.”

„To je pravda.”

Ninin návrh Eris uspokojil a přikývla. Ale tohle bylo už po páté, co dneska vedly takovou konverzaci.

„A navíc nemá smysl se kvůli tomu oblečení trápit tady. Ať už budeš spěchat sebevíc, bude ti trvat aspoň měsíc, než se dostaneš do Magického města Sharia.”

„...”

„Spíš než aby ses starala o oblečení, určitě se před tím setkáním pořádně umyj. Vykoupej se, řádně si učeš vlasy, takové věci a... ehm... je jasné, že bude nenávidět ženu, co smrdí akorát po potu.”

„Rudeus se nikdy ani jednou nezatvářil zhnuseně, když jsme spolu byli, i když jsme byli zpocení.”

„No, ne že bych to do určité míry nedokázala pochopit, to je něco mezi tebou a partnerem, ne?”

„No ano, zdálo se, že byl celkem šťastný, když mohl očichat moje zpocené spodní prádlo.”

„Není to prostě jenom zvrhlík!”

Eris se kvůli těm slovům zatvářila trochu uraženě. „Rudeus není zvrhlík; jen je trochu erotický.”

„Ale chtít se nadechnout tvého pachu? Ať se na to koukáš, jak chceš, je to zvrhlík!”

„...”

Když to Eris zaslechla, zvedla paži a začala si očichávat podpaží. Ale cítila jenom čerstvě vyprané prádlo a vůni mýdla. Zrovna vylezla z koupele, než se vydá na cestu.

„Není to... zvrhlík.”

„No, možná jsem řekla trochu příliš.”

„...”

Potom ty dvě ztichly. Vlasy jim vlály v mrazivém větru způsobeném tímto chladným počasím.

„Ghyslaine si dává celkem na čas.”

„Možná má problém rozhodnout se, kterého koně vybrat.”

„To bude možná ono.”

Eris na Ninina slova přikývla.

„Tak mě tak napadá, že jsem o tvém příteli zaslechla pár zkazek.”

„Jaké?”

„Pokud spatříš Rudea Greyrata, vylezou ti oči z důlků.”

„To je celkem možné, když jde o Rudea!”

„A taky že má rád dívky s malou hrudí.”

Jak to Nina řekla, podívala se na Eris. Eris na sebe také shlédla. A tam byla vnadná hruď dobře vytrénované šermířky.

„To nic.”

I když Eris řekla tohle, tvář jí trochu zmodrala.

„Pak se dají zaslechnout další zkazky, jako že pokořil nějaký legendární labyrint, že vyhladil nesmrtelného démonického lorda a že bojoval proti jedné ze sedmi světových velmocí.”

„Správně, co jiného od Rudea čekat. Musí to být něco takového.”

Erisina tvář o odstín zrudla. Byla šťastná, když se doslechla, že i Rudeus se snažil ze všech sil jako ona.

„Zní mi to jako pěkný netvor. Normálně by většina těch zkazek byla celkem neuvěřitelná.”

„Že?”

Eris vypnula hruď, rty se jí roztáhly do úsměvu a vydechla nosem.

„I když jsem slyšela i trochu divné zkazky?”

„Jaké?”

„Rudeus Greyrat je velký sukničkář a také se vždycky potlouká s jinou ženou po boku.”

Erisin úsměv ztuhl.

„Tak nějak mám pocit, že je tak silný, že má dovoleno chovat se, jak se mu zlíbí?”

„...”

„Hele, Eris, tohle říkám jen jako příklad, ale co když...” řekla Nina tiše, „na tebe zapomněl?”

Nina velmi rychle pohnula levou rukou. V následujícím okamžiku se ozvala ohlušující rána, jak zachytila Erisinu pěst.

„...”

Když chytila Erisinu pěst a Eris na ni zahlížela, Nina odvrátila zrak. „Promiň, promiň, je to jenom zkazka.”

Eris svou pěst stáhla a založila si ruce na hrudi. Stála v pevném postoji a svou obvykle zamračenou tvář odvrátila stranou.

„...”

„...”

„Je tu Ghyslaine.”

Eris na kraji zorného pole viděla čtyři přibližující se koně. Vedla je žena ze Zvířecí rasy. Král meče, Ghyslaine Dedorudia. Co se věku týče, už překročila čtyřicítku, ale jak ty koně vedla za otěže, její tělo bylo stejné jako vždycky.

Dál za ní byla mladá kráska, co vedla další dva koně. Byla oblečená v cestovním oděvu, vlasy jí mírně povívaly ve větru. S tou její svůdností dokázala polapit srdce každého. Král vody stylu Boha vody, Isolte Krutá. Na jednom tom koni, co vedla, bylo vidět Boha vody Reidu Ryiu.

„Nechala jsem vás čekat,” řekla Ghyslaine a dovedla koně se zabalenými zavazadly k Eris.

„Další hádka?”

„To kvůli Nině.”

Eris se zamračila a Nina pokrčila rameny. Jak to Ghyslaine spatřila, zašeptala „aha” a trochu se zasmála.

„No vážně, ten chlápek Gull nás zdá se ani nevyprovodí.”

Byl to sklíčený hlas. To řekla nejsilnější přítomná žena, zatímco se s nespokojenou tváří dívala k doju.

„Vážená mistrová. To proto, že Bůh meče je slabý vůči alkoholu.”

„To chceš říct, že v něm stále přetrvává ten alkohol ze včerejší noci? Už by si měl konečně uvědomit svůj věk a přestat s přeháněním. Ach, správně, Nino. Teď bychom možná vyhrály, tak co kdybychom ho zkusily vyzvat na souboj?” řekla stará dáma, jak se snažila Ninu navnadit.

Ale Nina se jenom hořce usmála. „Ne, šermíř by měl bojovat férově a přímo.”

„Tak upřímné a hodné dítě. No, v ne tak vzdálené budoucnosti bys měla být schopná vyhrát. Snaž se.”

„Ano. Budu se snažit ze všech sil, aby žádné z dosavadních učení nepřišlo nazmar.”

Když se Nina uklonila Reidě, otočila se k Isoldě. „Takže co teď budete dělat? Nějakou dobu budete cestovat s Eris, ne?”

„Ano. Vrátíme se do Asurského království. Pozvali mě na hrad, abych tam pracovala jako instruktor šermu.”

„Ach, vážně? To ti bude smutno, ne?”

Jak to Nina řekla, Isolde se mile usmála. „Nino, pokud také zajdeš do Asurského království, zastav se u nás na návštěvu. Provedu tě po městě.”

„To ne. Pokud by takový vesnický balík jako já šel do Asurského království, nakonec by se mi smáli kvůli nějakým divnostem.”

Jak to Nina řekla, zatímco se škrábala na nose, Eris si s „pche” odfrkla. „Nebude vadit, když zmlátíme všechny, co se nám budou smát.”

Nina se po Erisině odpovědi trochu zasmála a vzpomněla si, kdo přesně ti tři lidé byli. Král meče, Král vody a Světec meče. Smát by se jim mohl akorát někdo hodně silný mimo jejich dosah nebo hlupák.

„Eris, je na čase, abychom vyrazily.”

„Já vím.”

Když Eris energicky odpověděla, Isolde se hořce usmála a vyskočila na koně. I Eris vyskočila na svého koně. Kůň se začal vzpínat kvůli tomu, jak hrubě se k němu chovali, ale když ho Eris poplácala po krku, zkrotl.

„Dávejte na sebe pozor.”

Než se kdo nadál, Nině se z očí začaly koulet slzy. Těch posledních pár let. Vzpomínala na časy od Erisina příchodu. Bylo to špatné setkání. Začalo to ponížením a byla nucena mnohokrát pochopit hořkost. Ale díky tomu se Nina naučila ty ponižující zkušenosti použít jako pružinu a poučila se. A když sem přišla Isolde, mnohokrát ji zachránilo její milé chování a mluva. Kdyby nebylo těch dvou, byla by akorát dalším Světcem meče, co se povalovali všude kolem. Nikdy by nebyla schopná dostat se na příčku jménem Král meče. Jinými slovy, kdyby nebylo těch dvou...

„Zdravím. Tady pošťák, mohl by mi to tady někdo podepsat?”

A pak zničehonic zaslechly tento hlas. Když tak geniálně zničil ten dojemný okamžik, Nina byla trochu podrážděná a otočila se tváří k tomu hlasu. A tam byl muž v těžkém zimním oděvu. Zatvářil se, jako kdyby nechápal, co se děje, že se tu shromáždilo tolik lidí, a pak z brašny vytáhl jediný dopis.

„Ach jo, pro koho to je?”

„Ehmm, paní Eris Boreas Greyratová.”

Jak to Eris zaslechla, pozvedla obočí a když zaslechla pošťákova následující slova, oči se jí rozevřely.

„Od pana Rudea Greyrata.”

„Rudeus!”

Eris okamžitě seskočila z koně a vzala tomu muži dopis z rukou. A když ho chtěla otevřít, muž jí ho zase sebral.

„Chviličku, podepište mi to, prosím. Pokud to nebudu mít podepsané, nedostanu odměnu.”

„Kde?”

„Ach, chviličku, prosím.”

Ten muž pak z brašny vytáhl něco jako účet a desky a předal to Eris. Eris si ty desky vzala a pár sekund přemýšlela. Snažila se si vzpomenout, jak psát. A pak se špatným rukopisem napsala jméno Eris Greyratová. Chvilku se na ta písmena dívala a pak přikývla a řekla: „Dobře.”

„Ano, moc vám děkuju. Je to přece jenom pěkná práce.”

Když si to muž ověřil, rychle odkráčel a vrátil se na sever. Eris se o toho muže ani v nejmenším nezajímala a akorát si vzala ten dopis. Když rozlomila pečeť, spatřila písmena, co dohromady dávala Eris Boreas Greyratová. Rozhodně to byl Rudeův rukopis.

Ach jo, Rudeus musel spěchat, už se nejmenuju Boreas. Ach, to ale neví.

A pak si všimla, že vzadu bylo velmi pečlivě napsáno Rudeus Greyrat. Byl metodický a úplný jako vždycky, zatímco měla pořád dojem, že tomu něco chybělo. Eris se trochu usmála, jak si vzpomněla, jak se vždycky učila číst a psát podle tohoto rukopisu.

A pak nehtem otevřela jeden konec dopisu. Nechtělo se to otevřít. Zmuchlala ho, třikrát nebo čtyřikrát se ho pokusila roztrhnout a pak jí ruka sklouzla na meč u pasu. Nadhodila si dopis do vzduchu a vytáhla meč.

„Ha!”

Záblesk. Ten dopis nebyl rozsekaný na kousky. Když Eris spadl do rukou, bylo tam akorát jedno čisté seknutí na konci obálky. Eris roztáhla ten useklý konec a vytáhla zevnitř papír.

A pak se vzrušeným výrazem na tváři začala číst. Začala číst a pokračovala ve čtení. Ale ten její výraz se postupně měnil na něco nepříjemného.

„Hej, Eris, co se tam píše?”

„...?”

Nina na svou otázku nedostala od Eris žádnou odpověď. Eris akorát dál zírala do prázdna s děsivým výrazem na tváři.

„Hej, odpověz mi~”

„Ticho! Je tam prostě až moc slov, které neznám, takže to nepřečtu!”

„Ach, vážně?”

„Nino, ty to přečti!”

„Ech? Ani já nedokážu číst znaky.”

„Cože! Pokud si něco nedokážeš přečíst, když to bude třeba, budeš v maléru!”

„I když to říkáš tak arogantně, sama to nedokážeš přečíst!”

Během té hádky Isolde slezla z koně. „No, trochu se zklidněte. Já to přečtu.”

„Ach, jo. Prosím.”

Eris poslušně předala dopis Isolde. Ta prolétla stránku pohledem. Pomalu si to v duchu přečetla. Ale její tvář se postupně změnila na pochmurný výraz.

„Co to je s tímhle člověkem?!”

„C-cože? Co se tam píše?”

„Eris. Kvůli tomuhle člověku ses do teď tak snažila? Ach, to je mi líto. Pane Milisi, prosím, zachraň toto ubohé dítě!”

Jak to Isolde řekla, začala se modlit obrácená k obloze a podívala se na Eris lítostivým pohledem.

„Neřeknu nic špatného, ale Eris, ani se neobtěžuj jít do Sharii a pojď s námi do Asury. Není důvod, aby ses nechala podvést špatným mužem.”

„To nic, prostě mi hned řekni, co se tam píše, nebo tě zmlátím!”

„Dobře. Dobře poslouchej, tohle se tu píše.”

Eris sklouzla ruka na meč u pasu a Isolde začala hlasem plným hněvu číst dopis.

„Drahá Eris, tady Rudeus Greyrat. Čas plyne a od našeho rozloučení uplynulo pět let. Pořád si na mě vzpomínáš? Já na to pravděpodobně nikdy nezapomenu. Na první noc s tebou. V duchu jsem přísahal, že s tebou zůstanu po zbytek života. Ale když jsem se druhého rána probudil, byla jsi pryč. Ty pocity ztráty a zhroucení mi do srdce vnesly velkou temnotu. Následující tři roky byly rozhodně bolestné, ubohé a prázdné. Přirozeně ti to už nezazlívám. Ale stejně by mi bylo velkým požehnáním, kdybys pochopila, jak hluboký smutek jsem tehdy cítil.”

„Takže tento dopis ti píšu, protože mi to jistý člověk poradil s ohledem na tvé city. Myslel jsem si, že jsi se mnou bezpochyby chtěla zpřetrhat veškerá pouta a sama vyrazit na cestu. Ale tento člověk mě informoval, že jsem si to všechno špatně vyložil a že tvé pocity vždy mířily ke mně.”

„Momentálně mám dvě manželky. Obě dvě mě zachránily před temnotou a hlubokým utrpením, které jsem zakoušel. I když jsem si tvé pocity špatně vyložil, je pravda, že jsem byl v hluboké depresi, a ty dvě mě zachránily.”

„Ale v případě, že ke mně stále chováš stejné pocity. Pokud si stále přeješ se za mě provdat a pořád si přeješ se mnou žít, připravil jsem se, abych tě mohl přijmout. Ačkoli kvůli tomu možná budeš nešťastná, nemám v nejmenším úmyslu se vzdát své současné rodiny, takže by ses stala mou třetí manželkou.”

„V případě, že z toho budeš nešťastná, jsem se už odhodlal přijmout tvou pěst. Co se toho týče, po dvou nebo třech úderech mi prosím odpusť. Ale pokud by to šlo, nepřeji si s tebou bojovat. I kdyby sis nepřála stát se členem mé rodiny, mohli bychom být skvělými přáteli. To je všechno. Od Rudea Greyrata.”

„...”

Když si Eris vyslechla obsah dopisu, ztuhla.

Když Isolde spatřila, jak Eris ztuhla, začala ze sebe znechuceně plivat: „Je to krutý muž, co! Už má dvě manželky a přitom jako by říkal, že nevadí, když se staneš třetí! Nemůžu si pomoct a mám pocit, že na ženy shlíží!”

„Vážně? Myslím, že ten dopis napsal po značném uvážení,” namítla Nina, když si to vyslechla.

„Uvážení?! Je to první dopis po dlouhé době a nezmínil ani jediné slůvko lásky?! To není všechno, zmiňuje se, že ji tak nebo tak přijme, jako kdyby na ni shlížel! Nemůžu si pomoct a tohohle Rudea nemám ráda!”

„Píše se tam, že si myslel, že ho Eris nechala, a že zakusil tři roky utrpení, ne? Myslím, že i Eris má nějakou tu zodpovědnost, že ho zanedbala!”

„Tohle je očividně jenom výmluva! Evidentně mu jde jenom o Erisino tělo a o její šermířské techniky.”

„Ne, kdyby mu šlo jenom o tohle, nebylo by to trochu riskantní. Vždyť to je Eris.”

Isolde se nadmula hněvem a Nina mručela.

Eris stála ve své obvyklé póze s rukama založenýma na hrudi a zírala na oblohu. V těch jejích očích se už nic neodráželo. Obloha byla modrá a srdce čistě bílé.

„Och? Je tu ještě jeden list papíru.”

Pak Isolde v tom dopisu našla ještě jeden list. Když ho vytáhla, začala ho nahlas číst: „Ehmmm, uvidíme, co se píše tady.”

„Postskriptum. Hodlám vyzvat na souboj Dračího boha Orsteda. Nevím, jestli ho budu schopen zabít. Když se k tobě dostane tento dopis, možná už na tomto světě nebudu. V případě, že se vrátím domů živý, můžeme pokračovat v této konverzaci.”

Než to Isolde dočetla, tvář jí naprosto ztuhla. I Nina ztuhla. Ten jejich výraz byl plný strachu. K těm slovům „vyzvat na souboj Dračího boha Orsteda” necítily nic než strach.

Ale na Erisině tváři se objevil úsměv. Ty její oči znovu nabyly světlo; vyplňovaly je plameny šílenství a odhodlání.

„Pokud si nepospíšíme, přijdu pozdě.”

Jak to Eris řekla, vyskočila na koně. Na mysli jí teď zůstala jenom jedna věc.

„Ghyslaine, jedeme!” zakřičela Eris, zatímco pobídla koně k pohybu. Kůň se rozběhl kupředu a od kopyt mu létal sníh. A Ghyslaine je následovala. Vyrazily směrem, kterým odešel ten muž, co dopis doručil. V mžiku byly příliš daleko, aby je bylo vidět.

Nina a Isolde je jen dál vyprovázely omráčeným pohledem.
--------------------------------------------------

~ A někteří jsou určitě strašně rádi, že Eris konečně dostala svou vlastní regulérní kapitolu a ne jen nějaké Extra. ~

<Předchozí>...<Následující>