Kapitola 158 - Nanahoshina hypotéza

Část 1

Zpochybňuj Hitogamiho slova, ale neprojev vůči němu žádné nepřátelství. To řeklo mé budoucí já.

No ano, Hitogami mi řekl několik sporných věcí. Dračí bůh má v plánu zničit svět. Nebo pokud Hitogami zemře, nastane konec světa. Kde končí lež a začíná pravda? Někde tam je rozhodně lež. Ale neměl bych si začít myslet, že některé části jsou lži, zatímco jiné jsou pravda. Pokud to udělám, možná skončím v odporující si situaci, kdy mu tu jeho lež spolknu.

Upřímně si nemyslím, že ta jeho nespokojenost byla hraná. Mé budoucí já mu rozhodně uštědřilo nepředvídatelný úder.

Ale i tak. V té chvíli zaujal postoj „Hodláš se stát mým nepřítelem?” a nedal mi žádnou jinou možnost. Nechci se Hitogamimu nijak protivit. Je schopen zaútočit na lidi kolem mě z místa, kam se nedostanu. Nemám moc své drahé ochránit. Takže moje jediná možnost je projevit mu loajálnost. Hitogami je ohavný a pravděpodobně nebude ctít své sliby. Ale pokud prozatím zkusím udělat, co si přeje, pokud se mi to podaří urovnat, je tu možnost, že mě možná přehlédne.

Hitogami mi řekl, abych zabil Orsteda. Když pominu všechno ostatní, to, že se mí potomci spojí s Orstedem a zabijí Hitogamiho, se prozatím zdá věrohodné. Buď já nebo Orsted. Pokud kvůli Hitogamiho vítězství musí zemřít jen jeden z nás, pak nebude vadit, když to budu já, kdo přežije.

Ochráním svou rodinu. Na mou rodinu se zaměřil Hitogami, ale ten je na místě, kam se nedostanu. Jelikož se k němu nedostanu, bude se dál pokoušet o mou rodinu. Ale Orsted je na tomto světě. Není to protivník, u kterého bych cítil, že proti němu vyhraju. Upřímně s ním netoužím bojovat. Ale když ho porovnám s Hitogamim, proti němu mám aspoň nějakou šanci.

Nakonec jsem se chtěl vyhnout tomu, aby někdo zemřel kvůli mé špatné volbě.

Část 2

Druhého dne poté, co jsem se ve snu setkal s Hitogamim, jsem se Sylphy zašel do Gildy dobrodruhů a poslal dopis.

Potom jsem se se Sylphy vrátil do Nebeské pevnosti. U vchodu jsem se se Sylphy rozloučil a zamířil k Nanahoshině pokoji.

Když mi bylo řečeno, abych zabil Orsteda, přemýšlel jsem, s kým bych to měl zkonzultovat a vzpomněl jsem si na ni. Pravděpodobně proto, co mi řeklo mé budoucí já; prober to s Nanahoshi. Kromě toho Nanahoshi pravděpodobně bude mít ponětí, kde se Orsted momentálně nachází. Prvně musím zajít za ní.

Dřív nebo později to budu muset prodiskutovat i se Sylphy a Roxy, ale... Bojím se, že jakmile si tu historku vyslechnou, začnou se obviňovat. Ať už jde o Sylphy nebo Roxy nebo děti, nikdo z nich v tom nenese žádnou vinu. Proto bych měl pečlivě volit slova. A co se toho týče, nemám nejmenší ponětí co říct.

„Hej.”

„Och. Vrátil ses překvapivě rychle, co?”

Uplynulo už pár dní, ale vypadá to, že Nanahoshi se pořád ještě úplně nezotavila a byla pořád v posteli. Ale už nebyla tak bledá.

„Nanahoshi, přinesl jsem ti dárek na rychlé uzdravení.”

„Promiň, že otravuju.”

Položil jsem na stůl výběr ovoce, co jsem koupil na trhu. V tomhle období bylo trochu drahé, ale pokud chcete někoho požádat o laskavost, existují jistá pravidla slušného vychování, kterých je třeba se držet. I když jsme ve vzájemně výhodném vztahu.

„Tváříš se děsivě. Stalo se něco?” zeptala se Nanahoshi nervózně.

Jestlipak se vážně tvářím tak děsivě. Pravděpodobně ano. Ta moje tvář je teď určitě horší než Nanahoshina.

„Je to trochu náhlé, ale chci, abys mi oplatila laskavost.”

„Co chceš, abych udělala?”

„Nejdřív potřebuju, abys mě vyslechla. Možná to ze začátku bude znít neuvěřitelně.”

„Rozumím.”

Pomalu jsem mluvil o tom, jak se mé budoucí já vrátilo zpět do přítomnosti. O čem jsme mluvili, o událostech, co se staly, o tom, co bylo napsané v deníku. A o tom, jak se mi potom ve snu objevil podrážděný Hitogami, jako kdyby to chtěl všechno potvrdit. Že moji potomci údajně budou spolupracovat s Orstedem a zabijí Hitogamiho. A nakonec o tom, jak mi Hitogami řekl, abych zabil Orsteda. Všechno jsem jí řekl.

„...”

Když si to Nanahoshi vyslechla vypadalo to, že o tom dumala. Přiložila si prst k čelu.

„...promiň. Jen pro jistotu... Cestování časem?”

„Správně. Řekl, že přišel z budoucnosti.”

„Nějaký důkaz?”

„V deníku byly komentáře v japonštině a moje skutečné jméno z minulého života.”

„Tvoje skutečné jméno, co to bylo?”

„To nechci říct.”

„Pokud nechceš... Ale vážně se tomu člověku dá věřit?”

„...co se tím snažíš říct?”

„Je možné, že to je další člověk, co se dostal na tento svět. Pravděpodobně předstírá, že jsi ty z budoucnosti.”

„Ten deník byl stejný jako deník, co jsem vyrobil. Také měl podobný obsah jako můj.”

„Ale i tak je možné, že ho napodobili, když jsi spal.”

Pokud budeme dál takhle vytahovat skepsi, pak to nebude mít konce.

„...Ale já věřím, že je skutečný.”

„To je v pořádku, ale Hitogami ho pravděpodobně poslal právě s touhle myšlenkou.”

„Takže říkáš, že zfalšoval deník a celá naše konverzace ve snu nebylo nic než přetvářka?”

„To neřeknu, ale... dá se Hitogamimu věřit?”

„Ne, to ne.”

„Ale posloucháš, co ti říká?”

„Ale... s tím nic nezmůžu.”

Nanahoshi si povzdechla. A pak jako by se odhodlala a řekla: „Upřímně řečeno, o tom Hitogamim, také jsem o něm od Orsteda náhodou slyšela.”

„...Opravdu?”

„Ano. Hned poté, co tě málem zabil, se o něm trochu zmínil.”

„...”

„Nemluvil do žádných podrobností, ale řekl, že ho rozhodně zabije. Ale také řekl, že to momentálně bylo nemožné...”

Orsted jednal, aby zabil Hitogamiho. Zrovna teď to bylo nemožné. Ale v budoucnu to půjde. A důvod, proč to půjde... je to kvůli mým potomkům? Nebo to je kvůli znovuzrození posledního dračího generála? Ať je to cokoli, Hitogami tomu chce zabránit. Mám prozatím jednat dle jeho plánu?

Čím víc o tom přemýšlím, tím větší mám pocit, že se na jeho slova dá trochu spolehnout. S tímhle načasováním a jeho přístupem, vážně by lhal? Předpověděl i tu naši konverzaci? Nemám v úmyslu jeho lži prohlédnout. Ne, zrovna teď na jeho cílech nezáleží.

„No? Proč jsi mi o tom řekl? Jsou i mnohem vhodnější lidi, ne? I když jsi mi o tom řekl, nic s tím nezmůžu...”

„...Mé budoucí já mi řeklo, abych to s tebou probral.”

„Tvoje budoucí já... se mnou?”

Jak jsem to zaslechl, bylo mi příliš trapně na to, abych odpověděl. Mám to říct? V deníku o tom nebylo nic napsané, ale... Nanahoshi, o jejímž osudu jsem nic nevěděl, na samém konci selhala.

Ne. mám pocit, že bude lepší, když to řeknu. Kdyby to věděla, může se na to připravit. A může vymyslet způsob, jak se tomu vyhnout.

„Zdá se, že až do samého konce se ti nepodařilo se vrátit.”

Když jsem to řekl, Nanahoshi otevřela oči dokořán. Ale pevně stiskla rty a potřásla hlavou.

„To ne. To tvoje budoucí já... proč ti řekl, abys to probral se mnou?”

„Hmmm... ohledně toho... Neřekl mi, žes zemřela, ale možná to je tím, že víš, kde se Orsted nachází. A taky budeš o těhle věcech vědět víc než já a pravděpodobně budeš schopna vymyslet plán.”

„Takže kvůli tomuhle?”

„Pravděpodobně něco v tom smyslu jako co je Hitogamiho cílem nebo...”

Když tak o tom přemýšlím, Hitogamiho cíl se dá odvodit. On sám by pravděpodobně řekl, že to je kvůli světovému míru, ale ve zkratce je to proto, aby se v budoucnu vyhnul vlastní smrti. No, pravděpodobně je to lež, ale...

„...Hej... můžu se podívat na ten deník?”

„Jasně.”

Předal jsem jí svůj deník a Nanahoshi ho otevřela na první stránce a začala jím listovat. Brzy se zamračila.

„Tohle, to nějakou dobu zabere. Máš příšerný rukopis...”

„Já to přečetl za dva dny.”

„Aha, nevadí, když mi dáš jeden?”

„Přečteš si to za jeden den?”

„Čtení je přece jenom moje silná stránka. Do večera to zvládnu.”

Chtěl jsem jí říct, aby to jenom zběžně prohlédla a soustředila se jenom na důležité části, ale pokud si všechno řádně přečte, možná z toho něco pochopí. V tom případě se na ni prostě spolehnu.

„Tak já si půjdu odpočinout. Poslední dobou jsem toho moc nenaspal.”

„Dobře. Až si odpočineš, zase přijď.”

„Spoléhám na tebe.”

Jak jsem to řekl, odešel jsem z Nanahoshina pokoje. V tom okamžiku mi z ramen spadlo těžké závaží. Cítil jsem, že se mi ulevilo. To je divné. Měl jsem v Nanahoshi takovou důvěru?

Ne. Bylo to něco jiného.

Nanahoshi byla člověk, kterému jsem se svěřoval s věcmi, o kterých jsem nemohl říct ani Sylphy nebo Roxy. Kdybych to musel říct, pak se na ni můžu v tomhle spolehnout právě proto, že pro mě není tak důležitá. Že jsem si tohle pomyslel, vážně jsem bezcitný člověk, co?

„...”

Náhodou jsem se podíval z okna a spatřil jsem, jak Ariel, Zanoba, Cliff, Sylphy a Pergius o něčem diskutují v zahradě. Luke stál v pozoru vzadu. Sylphy jednala jako Arielin prostředník a mluvila s Pergiem. Překvapivě se hodně změnila z té uzavřené, ustrašené Sylphy, co jsem znal.

Ale dle mého budoucího já se Ariel nakonec vrátila do své vlasti, aniž by získala Pergiovu podporu. A pak prohrála. Sylphy jela s ní... a zemřela.

Mám jim pomoct? ...Ne. Mám jiné priority. Zrovna teď musím přemýšlet o Hitogamim. Pokud tohle vyřeším, pak k tomu incidentu, kde Sylphy zemře, pravděpodobně nedojde. S touhle myšlenkou jsem dorazil k sobě do pokoje. Prozatím si půjdu lehnout.

Část 3

Když jsem se vzbudil, Sylphy už spala vedle mě. Zorné pole mi zabral detail její obvyklé roztomilé tváře ve spaní. Nevzpomínal jsem si, že bych s ní šel spát. Což znamenalo, že se ke mně přitulila, když jsem usnul. Pokud se pohnu, pravděpodobně ji probudím. Pravděpodobně si se mnou chtěla promluvit o té diskuzi s Pergiem. V tom případě se omlouvám.

Uvolnil jsem Sylphiny paže, co jsem měl ovinuté kolem pasu. Pohladil jsem ji po vlasech a vstal jsem z postele. „nn... Rudi... líbej mě...” To její rozkošné mluvení ze spaní a pohled na její bezbrannou spící tvář. Tohle byla přesně ta chvíle, kdy bych obvykle začal být nadržený. Bohužel jsem neměl čas myslet na erotické věci. Rukama jsem si uhladil svoje rozčepýřené vlasy. Abych Sylphy nevzbudil, tiše jsem odešel z pokoje.

Obloha za oknem už byla plná hvězd. Už nastala noc. Jelikož na tomto světě existovaly hvězdy, znamenalo to, že tu byl i vesmír? Jak jsem tak o tom přemýšlel, kráčel jsem chodbou.

„Kam jdeš takhle pozdě v noci?”

„Coo?”

Na rohu na mě najednou zavolal muž se žlutou maskou.

„...Arumanfi.”

„Tohle je doba, kdy lidé spí. Kam jdeš takhle pozdě”

„Za Nanahoshi. Už šla spát?”

„Zrovna mě požádala o pero a papír. Je pořád vzhůru.”

„Děkuju.”

Odešel jsem, zatímco mi srdce bušilo trochu rychleji. Jestlipak duchové nechodí spát? Ne, určitě to není člověk. 24-hodinová bezpečnostní stráž, co dává mysli klid.

„Pokud si to dobře vybavuju, konverzace v paláci se dostanou skrz zdi, myslím...”

To znamená, že ta moje konverzace s Nanahoshi se už donesla k Pergiovi. Když nic neříkají, znamená to, že akorát monitorují situaci? A nedoneslo se to jenom k Pergiovi, ale také k Hitogamimu...

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, tiše jsem mířil palácem k jejímu pokoji. Pod dveřmi pronikalo na chodbu světlo. Zdálo se, že byla pořád vzhůru. Prozatím jsem zaklepal.

„Kdo to je?”

„Rudeus.”

„Chodit takhle pozdě v noci, nevysvětlí si to tvoje manželka zle?”

„Mám se vrátit zítra?”

„Mě na tom vážně nezáleží. Pojď dál, prosím.”

Když mi tohle řekla, šel jsem dovnitř. Nanahoshi byla pořád v posteli, ale kolem sebe měla rozházenou spoustu papírů.

„Je to trochu rozházené, ne?”

„To je kvůli zvažování spousty věcí.”

„Podařilo se ti něco zjistit?” zeptal jsem se, zatímco jsem zvedl jeden list papíru a posadil se na židli.

„Prozatím mám díky tvé historce a deníku jednu hypotézu.”

„Och? Hypotézu?”

„Dlouho jsem o tom přemýšlela, proč jsem přišla na tento svět, na toto místo, do téhle éry.”

Přemýšlel jsem, jestli se to nějak vztahovalo k naší konverzaci. Ne, to je jedno. Prozatím budu poslouchat.

„Ze začátku jsem si myslela, že se to stalo jenom mě. Ale i moje přátele to přeneslo na tento svět.”

„...”

Přemýšlel jsem, jestli by nevadilo, kdybych se zeptal proč. Ačkoli už jsem věděl, proč to chtěla říct. Hluboko v mysli— mi zůstaly vzpomínky na mé poslední okamžiky v předchozím světě. Byl to tak nějak nevysvětlitelný fenomén. Snažil jsem se zachránit tři lidi, které měl přejet náklaďák. Ale jednoho člověka jsem zachránit nemohl. Nakonec ten náklaďák přejel mě. A tak jsem nakonec byl jediný, koho ten náklaďák přejel. A Nanahoshi to přeneslo na tento svět, aniž by ji ten náklaďák přejel. Nebylo by nic divného, kdyby to na tento svět přeneslo i někoho jiného než ji.

„Ale nehledě na to, kde jsem pátrala, nemohla jsem je najít.”

„Jaká je možnost, že zemřeli hned, jak je to sem přeneslo?”

„O tom jsem taky přemýšlela. Ale i když jsem já v bezpečí dorazila, oni zemřeli?”

A tak se toulala po světě spolu s Orstedem a pátrala po svých přátelích, co? Ne. To by neměl být jediný důvod, proč cestovala kolem světa.

„A taky se mi nic zvláštního nestalo.”

„Vážně? Vůbec nic?”

„...?”

Copak se asi snažila říct. No ano, rozhodně by to nemělo být tak monotónní. Můj život ve vesnici Buina spolu s Paulem, Zenith a Liliou byl poklidný.

„Já... když jsem se doslechla, že tvoje budoucí já přišlo sem do minulosti. Když jsem slyšela, že tvoje budoucí já nemělo žádné vnitřní orgány. Přemýšlela jsem, jestli jsem taky nepřišla z budoucnosti.”

„Ha? Co tím myslíš? To říkáš, že časová linie tohoto světa se ve skutečnosti táhne do našeho minulého světa?”

„To ne. Přemýšlím, jestli to dokážu vysvětlit. Ještě pořád nevíme, proč došlo k té teleportační události, ne?”

„Nedošlo k tomu, protože ses tu přenesla ty?”

„Ano, ale kromě této teorie by k té katastrofě normálně nedošlo.”

Ale něco takového by se mělo čekat, když tě to sem přeneslo z jiného světa.

„Ale na rozdíl od tebe, když přišlo mé budoucí já, nedošlo k žádné katastrofě.”

„Copak nedošlo k tamtomu?”

„Cože? Co?”

„Copak jeho vnitřní orgány někam nezmizely?”

„Ne... to...”

Tak tohle chtěla Nanahoshi říct? Že mezi zmizelými orgány a přenesenými lidmi v teleportačním incidentu, byly podobnosti?

„Když procestoval časem padesát let, tvoje magická moc vyschla.”

„...Ne, i když řekneš, že vyschla, pořád byl schopen použít magii.”

„Ale jakmile použil magii, taky začal slábnout, ne? I když se z něj stal mocný mág, nepokoušel se vyléčit vlastní zranění.”

Nanahoshi poklepala na obálku deníku.

„Když budu předpokládat, že jsem přišla z doby 100 let do budoucnosti, potřebovala bych dvakrát víc magické moci než máš ty, ne?”

Uvědomil jsem si, že se Nanahoshi snažila něco potvrdit. Pravděpodobně zjistila něco, co jsem já pořád nevěděl.

„Tvoje já z budoucnosti za padesát let procestovalo padesát let a přišlo o vnitřní orgány. Kam se ty vnitřní orgány poděly? Zůstaly ve světě za padesát let od teď? A kdyby procestoval sto let, zůstalo by to jenom u jeho vnitřních orgánů? Nezůstalo by v budoucnosti celé jeho tělo?”

„...”

„Je to jiné, že? Celé tělo by to poslalo na to samé místo, kam zmizely ty orgány.”

„Kdepak to je?”

„To nevím. To jenom, že dokud se nedosáhne rovnováhy, všechno se bude měnit. Magická moc tohoto světa by se také měla držet zákonu o zachování energie.”

Zákon o zachování energie.

„Neprozkoumala jsem to do podrobností, ale... V tom incidentu pravděpodobně zmizely tisíce nebo deseti tisíce lidí.”

„...”

„Ty. Necítil jsi po tom incidentu, že je s tvým tělem něco špatně? Jako například, žes měl velmi málo magické moci?”

Po té kalamitě. V té době jsme se s Eris setkali s Ruijerdem a ve městě Rikaris jsme se stali dobrodruhy. Nemyslím si, že by k něčemu došlo, ale... Ne, když to teď zmínila, zatímco jsme šli do města Rikaris, snadno jsem se unavil. Lenivý pocit, nebylo to to samé, jako když jsem spotřeboval skoro veškerou magickou moc?

„To ano, ale... tak jaký je rozdíl mezi lidmi, co kvůli té teleportaci zmizeli, a těmi, co ne?”

„Jak Hitogami řekl, pravděpodobně to má co dělat s tím, jak silný máš osud. Vypadá to, že lidé se silným osudem nezmizeli.”

„...To je tvůj odhad?”

„To a všechno ostatní. Všechno je to jen domněnka. Copak jsem neřekla, že to je hypotéza?”

Vypadá to, že mám silný osud. A zdá se, že to samé se dalo říct i o nádherných ženách kolem mě. Sylphy i Eris přežily. I moje rodina měla silný osud.

„Zkrátka mi povídáš, že jsi taky přicestovala z budoucnosti?”

„Ne, jen přemýšlím, jestli nebude vadit, když to tak budu brát.”

Nanahoshi se poškrábala ve vlasech a zasténala, jako kdyby to nedokázala jasně vysvětlit.

„V budoucnosti určitě dojde k situaci, kdy Hitogamiho porazí.”

„...Ano?”

„Ano. Proto tě Hitogami kontaktoval, aby tomu zabránil. Hele, kdy ses poprvé setkal s Hitogamim? Vzpomínáš si ještě?”

Poprvé jsem se setkal s Hitogamim, ano... hned po té teleportační katastrofě. Ne, ale mám pocit, že řekl něco v tom smyslu, že mě sledoval ještě předtím. Byla to taky lež? Řekl, že mě viděl v metastázové události. Od kdy začal lhát? A kde ta lež končí?

„Před teleportační katastrofou. Neviděl jsi něco, co tě trápilo?”

Něco, co mě trápilo... Nic. Počkat... Ne, něco ano. V kraji Fedoa. V místnosti, kde se dědeček Sauros oddával sexu. Z té věže jsem viděl rudou kouli.

„To je nápověda, ne? Pamatuješ si, kdy se to objevilo poprvé?”

Kdy...? Nebyl žádný důvod, abych to věděl... Ne, počkat... Mám pocit, že mi o tom děda Sauros něco řekl.

Vzpomeň si. Vzpomeň si. Tohle tělo má dobrou paměť. Měl bych být schopen si na to vzpomenout. Hmm... mělo by to být...

„Objevili to teprve před třemi lety.”

„Myslím zhruba v době, kdy mi bylo pět.”

„Stalo se něco, když ti bylo pět? Setkal ses s někým?”

„Když mi bylo pět, setkal jsem se se Sylphy. A potom někdo další zvláštní...”

Najednou se mi něco v hlavě propojilo. Setkal jsem se se Sylphy a sblížil jsem se s ní. A v důsledku čehož nás Paul rozdělil a já se setkal s Eris.

A pak na svoje desáté narozeniny. Jsem to s Eris skoro udělal. A k tomu teleportačnímu incidentu došlo následující den.

A hned poté jsem se začal stýkat s Hitogamim. Takže zkrátka ta budoucnost, kdy Hitogami zemře, se zrodila kvůli tomu?

„Původně jsi člověk, co na tomto světě neměl existovat, ne?”

„Jo.”

„Co myslíš, proč tě to přeneslo na tento svět?”

„To nevím.”

„Věřím, že to má nějaký význam.”

„Význam? Jako co?”

„Někdo poslal tebe a mě do této éry, aby změnil budoucnost.”

„Někdo? Kdo?”

„Určitě někdo z budoucnosti. Někdo, kdo chce, aby Hitogami zemřel.”

Tohle nechápu. (Pozn.: Ani já ne... Ale takové jsou veškeré zápletky s cestování časem...)

Takže mi říká, že se mnou někdo manipuluje?

„Nechápu to. Co se mi nakonec snažíš říct?”

„Říkám, že aby existoval svět, kdy Hitogami zemře, je třeba nás dvou.”

Tohle se zkomplikovalo.

„Pravděpodobně mě povolali na tento svět, abych tvým potomkům vytvořila metodu, jak Hitogamiho v budoucnu zabít.”

„...”

„A proto dokud tu metodu nestvořím, nebudu se moct vrátit do svého původního světa. Moje magie na návrat selže.”

„Proč?”

„Protože to je důvod, proč mě do tohoto světa povolali. Moje existence je zkrátka časový paradox.”

Hypotéza. Hitogami zemře, protože ho moji potomci a Orsted zabijí. Aby se to stalo, musím zplodit děti. Jakmile jsem se setkal se Sylphy, bylo ustanoveno, že s ní zplodím děti. Když přihlédnu k tomu, jak se Hitogami zaměřil na Roxy, pak pravděpodobně i s Roxy. K tomu teleportačními incidentu došlo v době, kdy jsem skoro spáchal erotické věci s Eris. Pravděpodobně s tím má taky spojitost.

Potom se zdá, že Hitogamiho nemůžou zabít jen samotní mí potomci a Orsted. Aby k tomu došlo, Nanahoshi musí udělat něco důležitého. A tak povolali Nanahoshi. Proto řekla, že „přišla z budoucnosti”. Stalo se to, protože to tak někdo zamýšlel? Nebo to byl nějaký žertík kauzality? To nevíme.

Nanahoshina hypotéza zní, že v důsledku počinu, co někdo udělal v budoucnosti, jsme byli my stvořeni v minulosti.

Jako první byla budoucnost? Nebo minulost? První bylo vejce? Nebo slepice?

„Chápu tvoji hypotézu.”

„Omlouvám se, že tak špatně vysvětluju. Jsem ráda, žes to pochopil.”

Byla to zajímavá konverzace. A teď následuje to nezajímavé.

„Krátce řečeno moji potomci spolu s Orstedem Hitogamiho zabijí. Tomu se dá věřit.”

„No, vypadá to tak.”

„Tak se vraťme k naší původní záležitosti.”

„Původní?”

„Ohledně zabití Orsteda.”

„To...”

Nanahoshi nakrčila čelo.

„I kdyby tvoje hypotéza byla správná, Hitogami se té budoucnosti snaží vyhnout. Prakticky to už jednou udělal. I kdyby byly naše osudy dané, budoucnost se dá pořád změnit.”

„...Myslím, že bude lepší, když s tím přestaneš. Navíc bys to měl zkonzultovat s Orstedem. Možná—”

„Prosím přestaň. Hitogami nás možná právě teď sleduje.”

„...”

Jak to Nanahoshi zaslechla, podívala se na strop. Svět prázdnoty bohužel leží dole.

„Něco jako osud není jisté. I když řekneš, že já a Sylphy máme silný osud, můj otec zemřel a z matky se stal invalida. Nemyslím si, že Hitogami dokáže něco provést okamžitě, ale vidí budoucnost. Jakmile mě spatří, jak se snažím vzbouřit, je možné, že než se vrátím domů, Aisha a ostatní už budou mrtví. A rok poté, dva roky poté půjdu dál cestou neštěstí.”

„...Ale Hitogami by neměl být schopen dostat se ke všemu, co chce, ne?”

„Kdo ví. Když o tom tak budeme uvažovat, pak je možné, že by toho měl být schopen. Nebylo by nic divného, kdyby skrýval, jak mocný je.”

„To nemůžu popřít.”

„Kromě toho Orsted nakonec nedokáže vyhrát, ne? Pokud se tedy dá věřit Hitogamiho slovu. Pokud mu moji potomci nepomůžou, prohraje, ne?”

„No, pokud to založíme na tom, co víme, pak ano.”

„Já svou rodinu ochráním. O mou rodinu usiluje Hitogami, ale ten je na místě, kam se nedostanu. Ale Orsted je na tomto světě. Nevím, kde je, ale najít ho by nemělo být nemožné.”

„Ale nemůžeš věřit Hitogamimu, že své slovo dodrží.”

„Orsted je Dračí bůh. Pokud se dá věřit tomu, co se píše v deníku, pak Orsted pravděpodobně zná nějakou techniku, jak se dostat do světa prázdnoty. Pokud ho zabiju. Pokud ta metoda cestování do světa prázdnoty zmizí, pak by Hitogami neměl mít důvod zaměřit se na moje děti.”

„Ale i kdybys Orsteda zabil, pravděpodobně se objeví další metoda, jak se dostat...”

„Tak co mám dělat?!”

Mě samotného překvapilo, že jsem na Nanahoshi zařval.

Nanahoshi zamrkala a znovu zopakovala, co už řekla: „Jak jsem řekla, měl bys to prodiskutovat s Orstedem. Možná něco vymyslí.”

„Už jsem přemýšlel, že bych se s Orstedem spojil! Ale jakmile k tomu dojde, z Hitogamiho se stane můj nepřítel. Pokud se proti Hitogamimu pustím sám, bude to znamenat, že se akorát zopakuje to, co je napsané v deníku. Pokud budu sám, nedokážu vyhrát. A co Orsted? Prohraje, ne?! Jelikož sám nedokáže vyhrát, vtrhl mi do života a celý ho rozhodil, aby získal šanci na vítězství; a aby Hitogami zabránil budoucnosti, kde ho porazí, začal se mi vměšovat do života! Myslíš si, že někdo takový bude mít čas chránit mou rodinu?! Bude na to mít vůbec dost moci?! Jelikož to nevím, proč bych si měl z Hitogamiho dělat nepřítele?! Vrhnout se do předem prohrané bitvy a o všechno přijít, na to je příliš pozdě!”

„Ale! I tak je Orsted mnohem spolehlivější než Hitogami.”

„To nevím. Bylo mi řečeno, že Orsted tenhle svět zničí. Ne, dokonce ani já tomu nebudu úplně věřit, ale... Hitogami mě oklamal. Svou radou mě vlákal do neštěstí. Jsi si jistá, že tě Orsted taky nepodvádí?”

„To... nemůžu říct jistě.”

Znovu jsem se podíval Nanahoshi do tváře. V rysech se jí mísil strach.

„Já, ať je to Hitogami nebo Orsted, nevěřím ani jednomu.”

Vím jenom to, jak jsem bezmocný. I kdybych šel proti Hitogamimu, nevyhrál bych; věřil jsem těm slovům, co mi řeklo mé budoucí já. Jasně si dokážu představit budoucnost podobnou budoucnosti toho starého muže, kdy o všechno přijdu a uboze zemřu.

Pokud budu bojovat s Orstedem, nedokážu si představit žádnou jinou budoucnost, než že se ze mě stane potrhaný hadr. Ale Hitogami mi řekl, že mám silný osud. Možná viděl budoucnost, kdy Orsteda porazím. Všechno vsadím na tu jednu nitku naděje.

„Nanahoshi, jelikož jsi mi řekla, abych to prodiskutoval s Orstedem, pak víš, jak ho kontaktovat, že?”

„...Ano. To je pravda.”

„Tak se mnou spolupracuj v jeho zabití.”

„Já, Orsted mi pomohl, víš?”

Nanahoshi znervózněla a odvrátila pohled. Když přišla na tento svět, jako prvního potkala Orsteda. A od té doby ji Orsted pravděpodobně mnohokrát zachránil. Podobně jako když Ruijerd zachránil mě, když jsem dopadl na Magický kontinent. Nechce ho zradit. To samé jsem cítil já k Ruijerdovi. I kdyby zemřela, nezradí ho. Dokonce i já to do určité míry chápu. Kdybych byl ve své obvyklé kůži, pomyslel bych na to, co by se stalo s naším současným vztahem a stáhl se. Ale zrovna teď jsem neměl v úmyslu se držet zpátky.

„Hej, Nanahoshi. Nanahoshi Shizuko.”

„...”

„Víš, že než jsem přišel na tento svět, nebyl jsem nic než smetí? Nevím, co si o mě teď myslíš, ale... kdybys viděla moje předchozí já, rozhodně bys na mě koukala spatra jako na smetí.”

„...”

„Ale víš ty co? Když jsem přišel na tento svět, rozhodl jsem se začít od nuly. Zažil jsem svůj díl neúspěchů a ztrát, ale naučil jsem se různé věci a teď mám něco, co je pro mě důležité.”

„...”

„A to chci ochránit.”

Zvedl jsem se ze svého místa. Když někoho žádáte o laskavost, neměli byste sedět. Existuje řádný způsob, jak někoho požádat o pomoc. Klekněte si a položte ruce na zem. A proste o pomoc. Skloňte se, co nejvíc to jde.

„Prosím tě. Prosím, pomoz mi.”

Podlaha Nebeské pevnosti byla chladná a tvrdá.

„Je možné, že Hitogami najednou změní názor. Nechci zažít den, kdy zjistím, že zmasakroval celou moji rodinu jen proto, že jsme zaváhali...”

„Počkej, co to děláš?! Přestaň s tím!”

„Nechci o nikoho přijít. Prosím, pomoz mi.”

Nanahoshi vstala z postele. Popadla mě za ramena a nutila mě zvednout hlavu.

„Dobře... pomůžu ti, tak už s touhle pózou přestaň.”

Když jsem spatřil Nanahoshinu znavenou tvář, v duchu jsem se jí omluvil.

Zároveň s tím jsem si pomyslel: vyšlo to. V duchu jsem zaujal vítěznou pózu.

„Jsem tvým dlužníkem.”

Pravděpodobně jsem jednal špatně. Ale už jsem neměl žádnou jinou možnost...
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>