Kapitola 157 - Odhodlání

Část 1

– Sylphino hledisko –

Poslední dobou se Rudi choval divně. Celý den se zavíral ve studovně a když už vyjde, tvář měl pobledlou. Co dělal? I když mě to trápilo, stejně by mi nic neřekl, kdybych se zeptala. Když jsem se ho na to včera večer zkusila zeptat, vzal mě místo toho do postele. No, pokud mu tohle pomůže od toho utrpení, pak taky dobře.

Když jsem se na to zeptala Roxy, řekla: „Taky sis toho všimla, Sylphy... Když se Rudi něčím trápí, jen málokdy o tom mluví... Prostě mu zkusme pomoct, až nastane ten správný čas.”

Takže ji to taky trápilo. Ale pokud to takhle půjde dál, možná bych měla převzít iniciativu a zkusit ho přinutit, aby mi vysvětlil, co se děje. Jak jsem o tom uvažovala, Rudi po večeři s obtížemi požádal:

„Ach, Roxy, Sylphy, můžete po večeři přijít za mnou do pokoje?”

Divný tón, trochu mi to připomínalo ten den, kdy si nás vzal obě. Ale to nebylo nic, kvůli čemu by se měl cítit provinile, neměl by mít pocit, že nás do něčeho nutí. Takový Rudi prostě je, dokonce ani já nemám na výběr a musím mu odpustit. Zdálo se, že Roxy to nevadilo a dobře se o mě starala, takže mi vážně nevadilo to spolu dělat. Proč se Rudi tak bál.

Nicméně když nás požádal, obě jsme měly plné ruce práce s přípravami. Zašly jsme společně do lázně a použily jsme parfém přímo pro tuto příležitost. Co se kalhotek týče, vybrala jsem si ty, co jsem si nedávno koupila. A k tomu noční košilku... s velkým výstřihem. Rudi má vážně rád měkký materiál s rukávy, takže jsem si vybrala tu. Také jsem si nechala dva knoflíčky vpředu rozepnuté. I když mám celkem plochou hruď, takže to nebylo moc sexy... Ale i kdyby to bylo jenom trochu, chci, aby si mě vážil.

Počkat, nepomyslí si, že jsem moc hanbatá... Ne, ne, Rudi si něco takového nepomyslí. Je to v pořádku, v pořádku.

Před pár dny jsem ho načapala, jak se kouká, když jsem měla taky rozepnuté dva knoflíčky. I když jsem ho přichytila, nechala jsem ho podívat se do sytosti, protože se zdálo, že mu to přinášelo potěšení. A té noci si mě taky vzal.

Roxy měla svou obvyklou jednodílnou noční košilku, ale neměla žádné kalhotky. To byl také její způsob útoku...

Nicméně jelikož jsme byly obě připravené, zamířily jsme celé natěšené do ložnice.

Rudi seděl na židli v ložnici, čekal na nás. Roxy a já jsme se posadily vedle sebe. Já napravo, Roxy nalevo. Nebyl k tomu žádný zvláštní důvod, akorát se zdá, že to tak fungovalo.

„...”

Rudi se obvykle se zvrhlou tváří vmáčkl mezi nás. Ale dneska to bylo jiné.

Vážně seděl na židli a tvářil se vážně. „Ach!” řekl Rudi, jako kdyby hledal způsob, jak prolomit ledy, a otočil se k Roxy. „Ach—, Roxy.”

„Ehm?”

„Jak se Norn daří ve škole?”

Měla jsem pocit, jako kdyby odříkával hlášky někoho jiného.

Roxy se mohla akorát suše usmát. „...Nic zvláštního. Copak ses na to Norn před pár dny nezeptal?”

„Myslel jsem si, že by bylo lepší, kdybych se zeptal na tvůj názor.”

Rudi zněl mimo. Trochu jsem se zahihňala.

„Ach... to dává smysl. Její studium a trénink šermu je nevalný, ale ve studentském výboru se snaží. Uznávají ji za její práci na veřejné morálce. I když je na škole spoustu drzých studentů, obecně jí uhnou z cesty, když se setkají. To má možná co dělat s tím, že je tvoje sestra. A hlavně jelikož má spoustu obdivovatelů z vyšších ročníků, nikdo jí nechce dělat problémy. Zdá se, že má spoustu přátel, takže si nemyslím, že by ses měl kvůli něčemu bát.”

„Aha. Děkuju.”

Jo, Norn je dříč. Poslední dobou jsem ve škole moc nebyla, ale slyšela jsem pár zpráv od ostatních členů studentského výboru. Jen zřídkakdy se vidí tak pilné dítě. Moc se mi nepoštěstí chovat se jako starší sestra...

„Roxy, a co na tvé straně?”

„Ha, copak?”

„Něco konkrétního, co by tě poslední dobou trápilo? Správně, například pocit hladu, takže by ses musela vyplížit pro jídlo nebo tak něco?”

„Poslední dobou ses se mnou vždycky o jídlo podělil. Vlastně se bojím, že možná ztloustnu.”

„A co škola?”

„...Škola je škola. Jednou za čas si ze mě někdo utahuje, že jsem malá, a někteří studenti nedávají v hodinách pozor.”

„Cože? Jak se opovažují? Kdo jsou ti nestoudní blbci, co nedávají pozor v Roxiných hodinách. Dám jim takovou lekci, že od teď řeknou akorát: JežíšiBABUCHAAAA.”

Roxy se mírně sklonila, byla trochu v šoku. Jak jí bylo trochu trapně, hrála si se svými vlasy. To bylo pěkné. Že ji Rudi tak moc respektuje. Trochu z toho žárlím.

„No, trápí mě jedna věc...”

„Jen do toho.”

„To, než to oznámím, chci si být jistá.”

„...Tak to se na to těším.”

Ach, myslím, že vím, co chtěla Roxy říct. Když to teď zmínila, poslední dobou se její tělo chovalo divně. Možná bych se měla připravit, abych jí poblahopřála? Ne, pořád si to musí potvrdit.

„Sylphy.”

„Copak, Rudi?”

Jak mě najednou oslovil, ze všech sil jsem se snažila vypadat roztomile a naklonila jsem hlavu ke straně. Rudi upřel oči mírně mě pod hlavu, dobře, operace úspěšná!

„Poslední dobou, ehm... Lucy, jak se jí daří?”

„Copak ji sám často nekontroluješ, Rudi? Vede se jí dobře?”

„Nezačala najednou křičet: Já jsem svůj vlastní pán na zemi i v nebi. Nebo tak něco, že ne?”

„V nebi... Cože? Ach, ale Lilia řekla, že brzy začne lézt.”

„Ach.”

Rodičovství šlo díky Lilie hladce. Paní Ariel řekla, abychom péči o dítě nechali na služebných a že se do toho matka nemusí plést. Ale babička řekla, že mám svýma dvěma rukama předat co možná nejvíce lásky. Takže jsem se držela babiččiny rady. Zdá se, že Rudi chce, abych se o Lucy dobře starala, takže budu.

„Sylphy, netrápí tě poslední dobou něco konkrétního?”

„Ne, ale pokud můžu být upřímná, přijde mi, že můj manžel něco skrývá.”

Konečně jsem to řekla, ale mám pocit, že jsem to neřekla dobře.

„Ach, aach, promiň.”

Rudi vypadal velmi otřeseně a zbaběle odvrátil pohled. Takže něco skrýval. Ale neřekne to...

V tu chvíli se Rudi zdrchal. Vypadal soustředěně. V takových okamžicích vypadal tak skvěle...

„Kvůli tomu jsem si vás sem dneska zavolal. Tak.”

Posadila jsem se zpříma a přestala jsem si rozepínat košilku. Roxy vypadala zmateně, ale také se napřímila.

„Ehm... Takže, nevím, jak to mám říct, ale... před pár dny jsem se s někým setkal.”

„S někým?”

„Ano, s miko, co dokáže předpovídat budoucnost... tak nějak.”

Rudiho dalšího slova způsobila, že jsme dokonce i my pocítily přibližující se krizi. Jak se na Rudiho a jeho rodinu (nás) zaměřil špatný člověk. Jak ten špatný člověk může na naši rodinu (nás) seslat různé neštěstí. Jak kvůli tomu Rudi možná začne dělat mnoho věcí, co nám přijdou velmi podivné.

Upřímně řečeno se bojím, že o tom akorát moc přemýšlí, ale zdálo se, že měl nějaký pádný důkaz. Než si s námi promluvil, určitě o celé situaci přemýšlel. Co nám může říct a co ne. I když něco z toho nedávalo smysl, bylo by příliš pozdě, kdyby se něco stalo. Chápala jsem, jak Rudi přemýšlel.

„Aha. Takže můžeme ti nějak pomoct?”

„Ne že byste nemohly, ale já bych prostě chtěl, abyste zůstaly co možná nejvíc v bezpečí.”

Zase, poslední dobou to bylo všechno, co Rudi říkal. Kdy to začalo... Bylo to, když zemřel Paul? Vím, že se o nás bojí, ale není až příliš ochranitelský? Už nejsem děcko, co nic nedokáže...

„Ale co když budeš čelit nějakému nebezpečí, zatímco se my nebudeme koukat?”

„Na to je ještě příliš brzy, ale je to možné?”

„To nechci...”

Během boje s Atofe to Rudi pořádně schytal. I když je silný, moc boji neholduje. I když cestoval po celém širém světě, zažil boje a umírání... I když se mi nechce, můžu akorát zůstat doma a čekat na něj, abych ho utěšila, povzbudila... Ugh—

„Rozumím.” To řekla Roxy. Pořád si hrála se svými vlasy, dívala se Rudimu do očí a usmívala se. „Když nebudeš doma, ochráním Norn a Aishu,” odpověděla Roxy. Jako kdyby si chtěla potvrdit svou misi.

„Roxy, nebude ti to vadit?”

Copak ho Roxy nechce následovat? To jsem vlastně chtěla říct.

Roxy zakroutila hlavou. „Protože Rudi by byl víc nešťastný, kdyby to neštěstí padlo na jeho rodinu než na něj.”

„...Ale.”

Když už jsme u toho, Roxy byla s Rudim, když zemřel Paul. Jenom jsem slyšela, v jaké depresi Rudi byl kvůli Paulově smrti. Všichni říkali, že byl v tom nejhorším možném stavu, takže to určitě musela být zoufalá situace. Dost na to, aby porušil naši přísahu... Ach, jsem strašná ženská, zapomeň na to. Rudi se mi vrátil, to je všechno, na čem záleží.

„Sylphy, samozřejmě nechci jen sledovat z ústraní, pokud bude Rudi v nebezpečí.”

Co to znamená? Roxy zůstane doma?

„Pokud budeme mít pocit, že mu musíme pomoct, tak samy posoudíme, jak Rudimu pomůžeme.”

Ach, takže tohle myslela. Když o tom tak přemýšlím, dává to smysl. Nepotřebujeme Rudiho svolení, abychom mu pomohly. Prostě to uděláme, hlavně že bude v bezpečí.

„...Máš pravdu. Ehm, rozumím.”

Po Roxiných slovech se Rudi dokázal akorát suše usmívat. Díval se na ni pohledem plným důvěry a ne pokárání.

„Rudi, neohlížej se, jen udělej, co si myslíš, že je správné. My ti budeme chránit záda,” řekla Roxy s úsměvem.

Rudimu se rozzářily oči. Roxy je úžasná, že jí patří Rudiho úcta.

„Takže až na tom budu špatně, přijďte mi na pomoc.”

Rudi si úlevou vydechl a konečně se usmál. To nejdůležitější je, že to Rudimu pomůže se uklidnit. Nezáleží na tom, co to je. Pokud bude Rudi čelit nebezpečí, sama se rozhodnu mu pomoct. Ano, správně. Možná že jsem to takhle měla vždycky. V maléru být jeho podporou a jinak jeho dobrou manželkou. Tak je to dobře.

„A pak je tu ještě jedna věc,” řekl Rudi pokorným hlasem, když jsem zrovna nadšeně zatínala pěst.

Ta atmosféra byla tak nějak jiná. Ty věci, co řekl předtím, byly obtížné, ale dalo se to vyslovit. Tentokrát mám pocit, že jsme zpět u tématu, kterému se snažil vyhnout.

„...Tohle, existuje vůbec nějaký dobrý způsob, jak tohle říct?”

„To je vážně tak zlé?” pobídla ho Roxy obezřetně.

Rudi pevně přikývl. „Je pro mě těžké to vám dvěma říct.”

„...”

Copak to je? Teď jsem celá nervózní. Je to ohledně toho, jak poslední dobou nevypadá dobře? Neříkejte mi, že má nějakou nevyléčitelnou nemoc, co se nedá spravit ani detoxikační magií?

„Ještě si tím nejsem jistý, ale možná nám přibude další člověk.”

„...”

„...”

Ech, přibude další člověk, takže dívka? To tím myslí? I když jsem mu řekla, aby nikoho dalšího nepřidával... Ne, nikdy jsem ho o to nepožádala, to je jedno. Ale Rudi nedrží svoje slovo! Co si to vůbec myslí? Ale nezeptám se, jsem dobrá manželka, dobrá manželka nenamítá proti svému manželovi.

„Kdo? Nanahoshi?”

Snažila jsem se ze všech sil zůstat v klidu, předstírat, že nejsem naštvaná. Myslím, že jsem uspěla. Když už jsme u té ženské, Nanahoshi. Nepřijde mi úplně správně. Nezdá se, že by Rudiho měla ráda. Nanejvýš vůči němu něco cítí. Pokud si na tom Rudi bude trvat, tak proti ní nebudu namítat. Ale jen to, že nebudu namítat, neznamená, že ji uvítám... Ehm—

„Není to Nanahoshi,” popřel to Rudi, ale nakrčil čelo. Jako kdyby se cítil obzvláště omluvně. „Je to dívka jménem Eris.”

„Eris...”

Eris, kdo je Eris? Myslím, že už jsem to jméno slyšela, ale není ve škole.

„Vzpomínám si na ni. Rudi byl kdysi jejím domácím učitelem v Opevněném městě Roa, že?” odpověděla Roxy rychle, jako kdyby mi chtěla přispěchat na pomoc.

Teď jsem si vzpomněla. „To ona ti způsobila tu nemoc.”

„Ano, ach, něco takového.”

Copak už Rudi zapomněl, co se stalo, když jsme se znovu setkali? Tehdy mi to nebylo jasné, ale podle toho, jak se Rudi po svatbě změnil, vím, jak moc mu ta nemoc zničila jeho mužskou hrdost. Ta bolest... byla ta žena. I když ji vůbec neznám, vím, že to je pravda. Dokonce i já jsem na začátku trpěla.

„Rudi, tolik sis toho vytrpěl, a přesto ji máš pořád rád?”

„Teď mám rád tebe, Sylphy,” řekl bez obalu a díval se mi přitom do očí.

To je tak trapné. Aach, Rudi je tak skvělý, chci se koulet ze strany na stranu a ječet u toho. Kdyby tu pořád byly Rinia a Pursena, chtěla bych se jim pochlubit. Ne, ne, zrovna teď je tu ta osoba jménem Eris. Nemůžu si nic nalhávat.

„Takže když tě opustila, pořád bude vůči tobě něco cítit a bude se s tebou chtít udobřit?”

„Ne, to, že mě opustila, je moje nedorozumění. Jestli něco cítí a tak, myslím, že se její city nijak nezměnily.”

„...Ale Rudi, tolik sis toho vytrpěl.”

„To ano...”

„Pořád si vzpomínám, jak jsi byl tehdy divoký.”

„Tehdy jsem Eris nedokázal odpustit a dokonce jsem se i bál se s ní setkat.”

„...”

Takže teď to bylo jiné? Byla to práce té miko věštkyně? Možná lidem říkala takové věštby. Ehm, ale i tak mi na tom něco nesedí. No, kdyby mi někdo řekl, že se v budoucnu provdám za chlapce jménem Rudeus a budu mít 5 dětí, těšila bych se na to. Ale v takovýhle věcech je důležité, jak se cítí ten zainteresovaný člověk. Oženit se, i když ji Rudi očividně nemá rád. Jak to půjde?

„Pokud máš proti tomu sňatku nějaké námitky, Sylphy, tak s tím přestaneme. Ale přeci jen to s ní chci nějak vyřešit,” řekl Rudi, ale zdá se, že díky vlastním slovům si něco uvědomil. Copak? „Ale je evidentní, že Eris celou tu dobu trénovala kvůli mně ve Svaté zemi mečů. Nebylo by žalostné, kdybych ji odmítl, až by se vrátila?”

„Pravda, možná to tak je.”

Vždycky se snažila, ale nakonec ji odmítnou. S takovým strachem dokážu soucítit, protože ve vesnici jsem dělala to samé, abych si získala Rudiho.

„Nijak zvlášť nenamítám...”

Kdyby nedošlo k té Metastázové události a kdyby se Rudi do Buiny nikdy nevrátil, možná bych ho šla hledat. Kdybych ho viděla ženatého s jinou dívkou... Hodně by mě to zasáhlo...

„Nikdy jsem ji neviděla... ale... no...”

Ano. Ani jsem ji nikdy neviděla. Kvůli tomu, jak se k Rudimu chovala, jsem si vždycky myslela, že je strašná. Ale bylo to nedorozumění. Jinými slovy Rudiho vždycky milovala. Jinými slovy nikdy neměla v úmyslu Rudiho takhle zranit.

Po zvážení Roxy nakonec promluvila: „Co kdybychom s rozhodnutím počkali, dokud se s Eris znovu nesetkáš?”

„Roxy?”

„Mám pocit, Rudi, že nevíš, kde si v tomhle stojíš. Dokud se s ní nesetkáš, je v tom spoustu neznámých.”

Co si Roxy myslela? Objevil se třetí hráč, a přesto nevyslovila žádnou námitku. A přesto já jsem dokázala myslet jen na své vlastní starosti...

„Až se s Eris setkám a pokud mi přijde, že to nebude fungovat, pak... budu možná taky namítat.”

Ach, takže takhle to je. Stejný nápad jako předtím. Jenom úmluva. Co jiného od Roxy čekat. Promyslela to. Mám pocit, že je mnohem spolehlivější manželka než já.

„Tohle se samozřejmě netýká jen nás. Musíme si promluvit i se zbytkem rodiny... Ale co se mě týče, podpořím tvoje rozhodnutí, Rudi.”

„Děkuju.”

„Dokud na mě nezapomeneš, nevadí, když si přidáš další 3 nebo 4 manželky.”

„Na tebe nejde zapomenout, Roxy.”

„Slibuješ?”

„Slibuju.”

Rudiho naprostá důvěra, chytrost... Tolik jí závidím. Ne, taky se musím snažit, abych byla taková. Mým cílem je být vyspělou ženou.

„Sylphy, je mi to vážně líto.”

„Ne, spíš mi přijde, že si jenom stěžuju. Promiň.”

Rudi a já jsme oba omluvně sklonili hlavu. Roxy se při tom pohledu tiše zasmála. Z tohohle mám trochu jiný pocit než s Lukem a Ariel. Je to příjemné prostředí.

Ale pokud tu bude někdo další. Jak se to změní... Bojím se toho. Ukradne mi Rudiho?

– Rudeovo hledisko –

Potom jsme my tři spali v řadě vedle sebe. Dokonce ani já nemám po té vážné rozmluvě náladu na zábavu. ...Ale stejně si nemůžu pomoct na vybavila se mi Erisina tvář, i když jsem se snažil na ni nemyslet. I když jsem ji dávno nechal za sebou, cítil jsem, jak mi v nitru cosi vzlínalo. Přesně jak Roxy řekla, ani nevím, co si o ní doopravdy myslím. Ale každopádně to s ní musím vyřešit.

Ale upřímně řečeno se bojím se s ní setkat. Rozhodně mě nakope do zadku. Zdá se, že neskutečně zesílila. Pokud ta Eris spatří po mém boku Sylphy a Roxy, co udělá? ...No, v deníku se nepsalo nic o tom, že by zaútočila na Sylphy. Ale deník nemusí mít vždycky pravdu. Věci se můžou snadno vymknout z rukou v závislosti na tom, jak se změní téma nebo nálada. Nervozita. Pokud se takhle znovu setkám s Eris, co se doopravdy stane? S těmi neustálými myšlenkami jsem konečně usnul.

Objevil se Hitogami.

Část 2

Bílý prostor. Místo, kudy lidé cestují při teleportační magii. Tam jsem stál, se stejným tělem jako ve svém předchozím životě. Podle výzkumu mého budoucího já je tohle Svět Voidu. Jako 4. dimenzionální prostor uprostřed šesti světů. Mé staré já řeklo, že není možné se sem dostat. A přesto jsem tu byl. Co to znamená. Na základě mého vzezření je tu možná jenom moje vědomí, jako kdyby povolal mou duši.

„...”

Hitogami tam stál a usmíval se jako obvykle. Ne, žádný úsměv. Z jeho mozaikového těla sálala nespokojenost.

„Tohle mě štve,” zamumlal nespokojeně. „Vážně jsi to zpackal.”

Ta frustrace a postoj je od jeho předchozího naprosto nepředstavitelný.

„Vrátil ses z budoucnosti, není to podvod? Proč kruci. I když jsem skoro vyhrál.”

Podle toho, jak jsi nešťastný, to vypadá, že všechno, co ten starý muž řekl, byla pravda. Lhal jsi mi? Zabil jsi Roxy a Sylphy? Takže mé budoucí já našlo mezeru v celém tom systému? Dostal ses do maléru?

„To myslíš vážně? Mezera? Já v maléru? Pft, vážně? Zdá se, že tvé budoucí já si pár věcí špatně vyložilo.”

Jeho slova byla možná plná opovržení, ale slyšel jsem v jeho hlase trochu té bezmoci. Nemohl jsem mu dovolit vodit mě za nos. Musím ho přimět dál mluvit.

„Co to je tohle: přimět ho dál mluvit? I když si jenom průměrný, myslíš si, že jsi tak chytrý.”

Už jsi skončil? I když jsem průměrný, pořád mám mozek. Hej, ty, řekni mi. Proč moje rodina, proč já, proč nám musíš ubližovat?

„No ano, proč? Možná mě prostě baví sledovat, jak se svíjíš, když ti povraždím celou rodinu.”

Hitogami dneska nebyl ve formě. Až do teď mě měl v hrsti, ale já mu to bez přemýšlení celé zhatil. A jeho motivace teď byla pryč.

„Ano, všechno je to tvoje vina. Že nepřemýšlíš o tom, co děláš, je tvoje chyba.”

Hej, odpověz mi. Nezajímá mě tvůj cíl a ani ti do toho nebudu zasahovat. Moje budoucí já řeklo, že tě nedokážu porazit, a tak že si tě nemám znepřátelit, ani kdybych ti musel podlézat. Mám v plánu se toho držet.

Až do teď... no, stejně skáču, jak si pískneš, hraju ti na ruku. Ale až do teď to šlo hladce. Nevadí, když mě využiješ nebo když budeš chtít, abych ti dělal poskoka, neodmítnu to. Ale aspoň ušetři moji rodinu.

„No, nejsi ty statečný.”

Jelikož jsi mi vážně ještě nic neudělal. Nebo o tom aspoň do teď nevím. Vztahy jsou důležité. I když ses snažil zabít Roxy a její dítě, zabránilo se tomu. Můžu předstírat, že se to nestalo. Necháme minulost minulostí. Než budu mít pocit, že ti dokážu odpustit, měli bychom si aspoň vybudovat pracovní vztah.

„Ha.”

Zdálo se, že Hitogamiho něco napadlo. Nálada se mu změnila a pak řekl: „Co kdybych řekl, že mým cílem je světový mír? Uvěříš mi?”

Ach, světový mír, velmi šlechetné, to ti schvaluju. LOVE a PEACE je moje moto. A pokud k tomu přispějí i moje erotické chvilky, o to lepší!

„Žádné erotické chvilky.”

Ach.

„Znáš toho Dračího boha, toho Orsteda, že? Jeho konečným cílem je zničit tento svět.”

Vážně? To jsem nepoznal.

„Ten chlápek dělal v ústraní různé věci. Až zemřu, tenhle svět se také rozpadne. Proto Orsted pracuje na tom, aby mě zabil.”

Možná jsi udělal něco, co ho rozčílilo? Jako u mě, žes mu zabil rodinu nebo něco?

„Copak jsem to už dřív neřekl? Nemůžu se ho dotknout, takže si nic takového nevybavuju.”

To je jedno a pak?

„Orsted je silný, ale je to jenom jeden člověk, protože má tu kletbu. Navíc dokud je sám, nemůže mě nikdy porazit!”

Tak ho prostě ignoruj?

„To jsem si taky myslel... dokud ses neobjevil ty!”

Co jsem provedl?

„Nic... Ale vypadá to, že Orstedova kletba nepůsobí ani na tvoje potomky. Přijdou Orstedovi na pomoc a Orsted, tvoji potomci a jejich spojenci mě porazí.”

Aha... Proto ses zaměřil na těhotnou Roxy? Hele, že Luke vzal Sylphy do války, bylo taky kvůli tobě. Jelikož ses nezbavil Lucy, problém tkvěl v nejstarším synovi a druhorozené dceři? Nemýlím se? Ale pokud to tak je, proč ses mě už dřív nezbavil? Proč?

„Když jsem si tvou existenci uvědomil po Metastázové události, několikrát jsem se o to neúspěšně pokusil. Tvůj osud je nezvykle silný. Nic s tím nezmůžu.”

Osud? Pročpak?

„Kde mám začít? Vidím několik hlavních cest, co vedou do budoucnosti, a v určitých bodech můžu udělat malou úpravu. Ale když je osud silný, dokonce ani já nemůžu dělat, co se mi zlíbí. V boji s Orstedem neumřeš; a nehledě na to, jak moc do toho budu zasahovat, znovu se setkáš s Roxy, oženíš se s ní a budete mít dítě.”

Je tohle příčina a důsledek? I když se vrátíš do minulosti, abys změnil budoucnost, nakonec to skončí skoro stejně?

„Ech, něco takového.”

Vážně? Že se Roxy a já vezmeme, je také osud. Z toho mám radost.

„Ale já ne.”

Ach, promiň. Takže, proč musíš zabít moje potomky? Proč si nepočkat na vzdálenou budoucnost a zbavit se mých nástupců... tím myslím těch spratků, co budou pomáhat Orstedovi?

„Ti potomci, co budou mít přímý kontakt s Orstedem, budou mít také silný osud jako ty. Nejenom ty a tvoji potomci, dokonce i Sylphina, Roxina a Erisina existence je velmi silná. Jejich děti na tom budou pravděpodobně stejně. Ale osud žen se v jisté chvíli stává celkem mlhavým.”

Chvíle, kdy je síla osudu mlhavá... Neříkej, že...

„No ano. Když jsou těhotné.”

Zrovna teď mi v celém těle víří touha té osobě přede mnou dát pěstí, ale přinutil jsem se to potlačit. I kdybych se s ním tady popral, necítil jsem žádnou šanci na vítězství.

„Ale to také selhalo.”

Ale proč jsi zabil Sylphy, i když nebyla těhotná a už měla dítě?

„To se píše v tom deníku? No, tak daleko jsem se nedostal, takže taky nevím. Možná jsem se akorát zbavoval plevele? Nebo to se mnou nemělo co do činění a Sylphy je prostě určeno zemřít, pokud se od tebe kdy odloučí.”

Proto... takže proto měla takový osud.

„Můj plán byl dokonalý. Postupně tě, muže se silným osudem, navnadit a pak v tvém nejslabším okamžiku použít tu nejúčinnější taktiku, abych dosáhl nejlepších výsledků.”

ARGGH... zůstaň v klidu. Nerozčiluj se. Roxy i Sylphy jsou v bezpečí. Dobře. Dobře.

„Jen do toho a řekni to. Vážně si nemyslíš, že takhle vyhraješ? Řeknu ti to jasně, osud tvých dětí není tak silný jako osud tvých žen, tvůj nebo tvých nástupců. Nevzdám se. Nemám v plánu zemřít.”

Takže nechceš zemřít, co? Takže o tom to je. Ale neexistuje nějaká jiná možnost? Pokud to zachrání mou rodinu, udělám cokoli. Co kdybych prohlásil, že mottem naší rodiny je [Nespolupracovat s Orstedem] a vštípil to svým dětem. Něco jako Pán Hitogami je skvělý, Dračí bůh je na houby.

„K ničemu. To samo o sobě osud nezmění.”

Tak mi pomoz. Můj osud je silný, ne? Tak musí být něco, co bych mohl udělat.

„...Ach.”

Napadlo tě něco?

„Ne, ani si nejsem jistý, jestli to půjde. Ale mohlo by... Řekl jsi, že uděláš cokoli, že?”

...Ano, ano.

„Takže.”

Hitogami se ušklíbl, jako kdyby zrovna vymyslel novou taškařici.

„Zabij Orsteda.”

Část 3

„Rudi, to bolí, Rudi...!”

Když jsem se probral, pevně jsem objímal Sylphy. Hrdlo jsem měl suché, tělo studené a z nějakého důvodu jsem cítil teplo jenom v zádech.

„Ach... Promiň.”

„Kaf... Kaf...”

Když jsem ji pustil, Sylphy mi položila ruku na tvář a přejela mi po čele. Měl jsem ho pokryté potem.

„Jsi v pořádku, Rudi?” ozval se hlas zpoza mých zad.

Otočil jsem se, abych se podíval. Před očima jsem měl Roxinu tvář. Pevně mě zezadu objímala. Záda jsem měl teplá.

„Promiň.”

Posadil jsem se, byla hluboká noc. Byl to sen? Ne, to nebyl sen. Bezpochyby to byl Hitogami.

„Kaf... Co se děje, Rudi, jsi v pořádku?”

I Sylphy se posadila a rukávem mi otřela pot. Roxy mě pořád objímala a teď mě hladila po hrudi.

„To nic... To jenom, byl to, divný sen.”

Zabij Orsteda. To Hitogami řekl. Ale co tím myslí? Co měl v plánu? Musím si to promyslet. Orsted a Hitogami jsou nepřátelé. Ale Orsted je jenom jeden člověk a jeden člověk nemůžu porazit Boha. Nechápu, proč ani někdo tak silný jako on nedokáže porazit Hitogamiho. Možná že aby se k němu člověk dostal, potřebuje pár společníků. A tak se moji následovníci stanou Orstedovými společníky, v důsledku čehož Orsted Hitogamiho najde a porazí ho. Proto chce Hitogami zabít mé potomky, zabít Roxy, zabít Sylphy, vymazat celou tuhle linii. S tím by se Orsted nikdy nedostal k Hitogamimu a ten by vyhrál.

Orsted je vůdce. Moji potomci a Orsted. Pokud jeden z nich zmizí, Hitogami vyhraje. Ale dokážu ho zabít? Hitogami říká, že můj osud je abnormálně silný, ale to samé musí platit o Orstedovi. I když si z Hitogamiho udělal nepřítele a pořád s ním bojoval. Jak ho zabiju? Co musím použít, abych zabil někoho tak silného jako on... Existuje něco?

V deníku bylo napsáno pár druhů magie, co moje budoucí já použilo. Magické brnění, tuhle věc můžu vyrobit hned. A jakmile bude hotové, bude pravděpodobně velmi užitečné. Moje budoucí já používalo mnoho druhů magie, gravitační magii, teleportační magii a dokonce elektrickou magii.

O gravitační a teleportační magii nic nevím... Ale při našem posledním boji jsem ho dokázal trochu zranit Kamenným dělem. Elektrický šok dokázal paralyzovat i Atofe, takže mám pár zbraní, co budou fungovat. Takže potřebuju akorát nějakou tu obranu. Dostatečně silnou, aby ztlumila újmu. ...Proč vážně uvažuju o tom, jak Orsteda zabít?

„Hele, Rudi, pokud tě něco bolí, řekni nám to. Prosím, řekni něco?”

Sylphy vypadala, že se co nevidět rozpláče. Pravou rukou jsem jí ovinul kolem hlavy a levou rukou jsem Roxy stiskl ruku. Proč asi? Abych tyhle dvě ochránil.

„Je, je jeden člověk. Musím ho zabít.”

„...Ech?”

„Rudi... O čem to vůbec mluvíš?”

Neodpověděl jsem Roxy. Odtáhl jsem se od nich a zvedl se z postele. To teplo okamžitě zmizelo, zůstal jenom chlad.

„Promiň.”

S tím jsem odešel z místnosti. S očima otevřenýma a ztěžklou hlavou jsem zamířil do studovny. Zrovna teď jsem myslel jen na to, že si znovu přečtu ten deník a zkusím v bitvách mého starého já najít inspiraci.

Zabít Orsteda. Zabít ho, abych zachránil život své rodině. I kdybychom měli zahynout společně, i kdyby moje rodina truchlila. Udělám to.

„...”

Najednou jsem spatřil dopis, co jsem měl v plánu poslat.

„...”

Připsal jsem k tomu dopisu další větu. ...Možná že ani nebudu mít šanci se s Eris setkat.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>