Kapitola 24 - Tři dny do nejbližšího města (část 1)

Část 1

Následujícího dne.

„Dobré ráno.”

Když jsme odcházeli z vesnice, Robin se mnou navázal konverzaci. Zdá se, že i dneska bude hlídat u brány.

„Dobré ráno, dneska zase hlídáš u brány?”

„Ach, přinejmenším do té doby, než se vrátí chlapi z lovu.”

Když tak o tom přemýšlím, do dneška se žádný muž nevrátil. Pokud je to tak, je možné, že tu stál celou noc. To mi připomíná strážné v RPG hrách.

Jednoduchá práce, kdy prostě jenom stojíte, ať je ráno, odpoledne nebo večer. Nicméně přemýšlím, jestli je to jediný strážný, co tu stojí, dokud se ostatní nevrátí.

Ach, je tu i náčelník. Vzhledem k tomu, že je to tak malá vesnička, tak náčelník pravděpodobně taky dost pracuje.

„To už odcházíte?”

„Ano, včera v noci jsme se na všem domluvili.”

„I když jsem si chtěl ještě popovídat o své dceři?”

„Vážně jsem si taky chtěl popovídat, ale nemůžeme se tu zdržovat.”

„Vážně?”

Bohužel taková je situace. Zvláště o Roxině dětství jsem se chtěl dozvědět víc.

„Až se vrátím, tak se tě pokusím znovu zkontaktovat.”

„Tak dobře.”

Jakmile jsem sklonil hlavu, zapsal jsem si do paměti, že na to nesmím zapomenout, až se znovu setkám s Roxy.

„Ach, správně, chvilku tu počkej.” Zdá se, že Robin si zrovna na něco vzpomněl a rozběhl se zpět do vesnice. Vešel do jednoho domu (pravděpodobně Roxina domu) a za pár minut se vrátil s děvčetem, co vypadalo hodně jako Roxy.

Pokud jsi chtěl jen někoho zavolat, tak jsi mohl použít telepatii, myslel jsem si. Ale zdá se, že v ruce drží meč. Přemýšlím, jestli mi ho hodlá dát.

„Tohle je moje žena.”

„Jsem Rokari.”

Zdá se, že to je Roxina matka.

„Já jsem Rudeus Greyrat. Jste celkem mladá.”

Kdyby nebylo těhle lidí, tak bych nikdy nebyl schopen vykročit z vlastního domu. Jakmile si to pomyslím, automaticky skloním hlavu do úklony.

„Mladá, to není možné. Tenhle rok mi bude 102.”

„To... to je pořád ještě mládí.”

Náhodou.

Zdá se, že Migurdi do své dospělé výšky dorůstají zhruba ve věku 10 let a pak začnou stárnout až zhruba ve věku 150 let.

„Roxy-sensei se o mě velmi starala.”

„Sensei? Aby to dítě učilo druhé, copak se asi stalo?”

„Naučila mě hodně věcí, které jsem neznal,” řekl jsem se smíchem a Rokari se zarděla a vypustila „aha!”. Přemýšlím, jestli nedošlo k nějakému nedorozumění.

„Ale je skvělé, že jste přišli zrovna když jsem byl na stráži.”

„Správně. Je skvělé, že jsme se potkali. Roxy-sensei se o mě vážně hezky starala. Mohl bych ti v tom případě říkat 'tcháne'?”

„Haaaa ech? Prosím, přestaň.” S vážným výrazem mě odmítl.

To byl trochu šok.

Ale jeho vážná tvář mi hodně připomíná Roxy a je to taková nostalgie.

„Žerty stranou, tohle si vezmi, prosím.” Po tomhle mi předá meč, co drží v ruce. „I když je s vámi Ruijerd, beze zbraně bys byl určitě nervózní.”

„Ale já vlastně nejsou neozbrojený?” Už když jsem to říkal, jsem ten meč přijal a vytáhl jej z pochvy. Široké jednostranné ostří. Má kolem 60 centimetrů, celkem malé. Zdá se, že je trochu zahnuté. Mačeta? Ne, spíš se to podobá šavli.

Podle všech těch škrábanců na povrchu je jasné, že už slouží dlouho, ale čepel není vůbec poškozená. Zdá se, že se o ni velmi dobře starali. Ta čepel je nádherná, ale mám pocit, jako by z ní vycházel vražedný úmysl nebo něco takového.

Celá ta věc je tmavě šedá, ale když se od ní odrazí světlo, trochu se smaragdově zableskne.

„Kdysi dávno jsem ho dostal od kováře, co se na chvilku zastavil ve vesnici. Je tak masivní, že ani po mnoha letech užívání ani trochu nezrezivěl. Pokud ti to není hloupé, tak jej užij.”

„S povděkem jej přijmu.”

Není třeba se držet zpátky.

Tohle není situace, kdy bych se mohl držet zpátky.

Je lepší vzít všechno, co mi nabízí.

I když nebudu hledět na sebe, je škoda, že Eris je neozbrojená. A taky používá styl Boha Meče. Pokud bude mít aspoň jeden meč, tak jí to pomůže se trochu uklidnit.

„A taky si vezmi tyhle peníze. Není to nic moc, ale mělo by to stačit na dvě nebo tři noci v hostinci.”

Jupí, kapesné.

Když jsem ten měšec otevřel, našel jsem mince nahrubo vytesané z kamene a taky další mince z tmavě šedého kovu.

Pokud si to dobře vybavuji, na Magickém kontinentu se jako měna používají malé zelené mince, železné mince, rezavé mince a kamenné mince, tyhle čtyři typy.

Co se týče jejich hodnoty, na světě jsou nejméně hodnotné. Dokonce i nejcennější malé zelené mince mají zhruba stejnou hodnotu jako jeden velký asurský měďák. Železná mince má stejnou hodnotu jako obyčejný asurský měďák.

Kdybyste měnu Asurského království a Magického kontinentu převedli na japonské yeny, tak by to na vás udělalo ještě menší dojem. Nejlevnější kamenná mince je jenom jeden yen.

Asurský zlaťák – 100.000 yenů (25.000,-)

asurský stříbrňák – 10.000 yenů (2.500,-)

asurský velký měďák – 1.000 yenů (250,-)

asurský měďák – 100 yenů (25,-)

Malá zelená mince – 1.000 yenů (250,-)

železná mince – 100 yenů (25,-)

rezavá mince – 10 yenů (2,50)

kamenná mince – 1 yen (0,25)

Tahle čísla vám na první pohled poví, co je Asurské království za světovou velmoc a jak drsný je Magický kontinent.

Ačkoli Magický kontinent má své vlastní tržní ceny. Proto magické rasy nejsou tak chudé, jak se mohou zdát.

„Moc děkuji.”

„Vážně bych si přál, abychom měli čas si o Roxy dlouze popovídat,” řekli Rokari a Robin zhruba nastejno.

Přece jenom se o svoji dceru musí velmi bát. Možná jí je 44 let, ale pokud by se její věk převedl na lidské roky, tak by jí bylo jenom dvacet. Když to nazvete strachem, tak je to rozhodně znepokojivé.

„Pokud chcete, tak tu pravděpodobně můžeme zůstat aspoň jeden den,” navrhl jsem, ale Robin zakroutí hlavou.

„To je v pořádku. Teď když vím, že se jí vede dobře. Že?”

„Ano. To dítě opravdu moc dobře nezvládalo žít v této vesnici.”

Moc dobře nezvládala tady žít. Hádám, že to bude kvůli tomu problému s telepatií. Ve vesnici v podstatě není slyšet žádný hovor. Všichni jsou zticha. Předpokládám, že mezi sebou mluví pomocí telepatie.

Roxy řekla, že nebyla schopna tuto telepatii slyšet nebo používat. Když nedokážete mluvit s ostatními nebo slyšet hovor lidí kolem, tak rozhodně chcete utéct z domu.

„Rozumím. Tak ať se zase někdy setkáme.”

„Ach, ale prosím, ne jako tchán se zetěm, ano?”

„Ach, aha... samo... zřejmě.”

Celou záležitost naprosto zazdil.

Nevím, jestli se kdy ještě s Roxy uvidím, ale přinejmenším se sem jednou vrátím, abych ty peníze splatil. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>