Kapitola 11 - Odloučení (část 2)

Část 2

Jak tak pokračuju v tréninku, Paul řekne: „Rudi, chci se tě na něco zeptat.”

„Copak, tati?” Bedlivě Paulovi naslouchám se strnulým výrazem. Přece jen tohle bude moje první práce, včetně mého minulého života. Musím se snažit.

„Ty.... Ach. Kdybych tě chtěl odloučit od Sylphy, co by sis myslel?”

„Co? Samozřejmě bych to nechtěl.”

„To je pravda.”

„Co se děje?”

„Ne, vůbec nic. I kdybych ti to řekl, tak bys z černé udělal bílou.”

V ten okamžik, co to řekl.

Paul se naprosto promění.

Sálá z něj taková krvežíznivost, že ji cítím i já, a to jsem začátečník.

„Ech?!”

„.....!!”

Paul o krok popojde spolu s tichým nátlakem.

Smrt.

Tohle slovo mi vytane na mysli.

Instinktivně jsem použil všechnu svou magii, abych na Paula zaútočil.

Mezi mnou a Paulem zavane výbušný vítr, použil jsem větrnou a ohnivou magii zároveň. Skočil jsem vzad, s podporou horkého vzduchu, co mě tlačí vzad.

Tohle jsem mnohokrát simuloval.

S Paulem jako svým protivníkem nemám šanci vyhrát, pokud mezi námi nevytvořím nějakou vzdálenost.

Ačkoli výbušný vítr zraní i mě, získám trochu odstup, když dokážu vyděsit protivníka. Ale Paul si toho nevšímá a postupuje kupředu s neměnnou pózou.

(Nakonec to nefunguje!)

I když jsem tenhle výsledek čekal, stejně cítím, jak mě začíná jímat hrůza.

Musím podniknout další úhybný manévr.

Vzad je vyloučeno. Protivník se pohybuje příliš rychle kupředu.

Instinktivně jsem na to pomyslel. Vytvořil jsem šokovou vlnu a nechal ji do svého těla udeřit ze strany. Touhle silou mé tělo odletí na stranu.

K mým uším doletí zvuk, jak meč přesekne vzduch, a na těle mi vyskáče studený pot. Vidím, jak Paul máchl mečem v místě, kde ještě před chvílí byla moje hlava.

Dobře.

Vyhnul jsem se první ráně. To je výhoda. Ačkoli vzdálenost mezi námi je pořád ještě malá, tak pořád mohu přistoupit k dalšímu kroku.

Vidím svoje vítězství.

Nechám poklesnout zemi v místě, kam stoupne.

Paul vkročí do té malé pasti.

Zrovna když jsem si to pomyslel, tak okamžitě přenese váhu na druhou nohu a dál si to bez zdržení hasí za mnou.

(Není to dost dobré, když nevyřadím obě nohy naráz?!)

Pod nohama jsem si vytvořil mokřinu.

Než jsem se začal potápět, vyčaroval jsem vodní proud a sklouzl vzad jako na lyžích.

(Kruci, příliš pozdě.....!)

Když jsem dostal tenhle nápad, bylo už příliš pozdě.

Paul vkročí na pevnou zemi na okraji mokřadu. Kvůli síle jeho kroku se země potopí. Už zbývá jen jeden krok.

„U, uaaaaaaaaaahhh!!”

V panice jsem ho napadl mečem. Neohrabaný úder, co nepatří ani do jednoho stylu. Jak tím mečem máchnu hrubou silou, tak na rukách cítím úskočný, ohavný pocit.

(Odrazil to stylem Boha Vody....)

Vím jenom to.

Po jeho obraně stylem Boha Vody přijde protiúder.

Ačkoli to vím, tak nedokážu zareagovat.

Jako v nějakém zpomaleném filmu se k mému krku blíží Paulův meč.

(Ach, naštěstí je to jen dřevěný meč....)

Na krku ucítím úder a moje vědomí odplyne do temnoty.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Předchozí                                                                                Následující