Prolog

Jsem 34-letý člověk bez práce a bez domova.

Otylý, ošklivý, ale hodný chlápek, který se zrovna nachází v procesu lítosti nad vlastním životem. Před třemi hodinami jsem nebyl bezdomovec, ale NEET veterán, co za celý rok nevyleze ze svého pokoje. Než jsem se vzpamatoval, tak moji rodiče zemřeli, o jejich pohřbu ani nemluvě, dokonce jsem se nezúčastnil ani rodinné sešlosti a nakonec mě prostě vyhnali z domu. Hlasitě jsem mlátil do stěn, jako kdyby nikdo jiný doma nebyl, a plakal na zemi. Nikdo se mnou nepromluvil.

V den pohřbu jsem ve svém pokoji masturboval, když moji sourozenci najednou vrazili dovnitř a prohlásili, že se mnou ruší jakékoli vztahy.

Nevšímal jsem si jich, nakonec můj mladší bratr vzal dřevěnou pálku a zničil počítač, který jsem považoval za důležitější než vlastní život.

Vyrazil jsem proti nim napůl šílený, ale můj bratr má v judu černý pásek a byl jsem krutě zbit.

Nehezkým způsobem jsem prosil o odpuštění, ale vyhnali mě ze dveří a neměl jsem ani čas se převléct.

Snášel jsem pulzující bolest na hrudi (pravděpodobně mám zlomená žebra) a vrávoral jsem po ulici.

Když jsem odešel z domu, v uších mi zněly výčitky mých sourozenců.

Nesnesitelné urážky, jež bylo těžké nevnímat.

Už tak jsem měl zlomené srdce.

Jen jsem masturboval před necenzurovaným videem pro dospělé v den pohřbu svých rodičů...

Co mám dělat teď?

Ne, moje mysl to vskutku ví.

Najít si práci nebo brigádu, pak nějaké to ubytování a pak si koupit jídlo.

Jak do toho?

Nevím, co bych měl udělat, abych si našel práci.

Hmm, vím, že bych měl jít na 'úřad práce'.

Sice se nechci vytahovat, že mám desetileté zkušenosti v zůstávání doma, ale jak mám vůbec vědět, kde tenhle úřad práce je. Navíc i když tam půjdu, tak jsem slyšel, že člověku jenom představí nabídky.

Vzít si životopis a jít do firmy, co mi doporučí, přijít na pohovor.

Přijít na pohovor v téhle propocené a krví umazané košili.

No sakra pokud mě zaměstnají. Kdybych byl já zaměstnavatelem, tak bych takového člověka v takovém oděvu nezaměstnal. Možná bych ho litoval, ale nezaměstnal bych ho.

A když tak o tom přemýšlím, kde seženu papíry, abych si napsal životopis.

Papírnictví? Supermarket?

Možná že v supermarketu jsou, ale já nemám žádné peníze.

I kdybych sehnal jeden list, tak to nic nevyřeší.

Předpokládejme, že bych měl štěstí, podařilo se mi dostat od banky půjčku, obstaral si čisté oblečení a koupil si potřeby k napsání životopisu.

Slyšel jsem, že bez bydliště životopis stejně nedokončím.

Šachmat.

Zrovna v tom okamžiku jsem zjistil, že můj život je ve slepé uličce.

„...Haaa.”

Začalo pršet. 

 

Je konec léta, období, kdy se začíná ochlazovat. Ledový déšť prosakoval mým oblečením, které nevím, kolik let jsem nosil, a nemilosrdně mě okrádal o tělesné teplo.

„...Kdybych tak mohl začít úplně od začátku.”

Nemohl jsem si pomoct, abych to neřekl.

Nenarodil jsem se jako odpad.

Narodil jsem se jako třetí syn bohatší rodiny. Dva starší bratři, jedna starší sestra a jeden mladší bratr. Čtvrtý z pěti sourozenců.

Na základní škole mě chválili, že jsem na svůj věk chytrý.

Ačkoli matematika nebyla moje silná stránka, vynikal jsem v tělocviku a byl jsem hloupé dítě, co má nadání na sporty. Dokonce jsem jednou byl ve třídě středem pozornosti.

Pak jsem na druhém stupni vstoupil do počítačového klubu, pročítal jsem časopisy a ušetřil jsem dostatek peněz na koupi počítače. Vynikal jsem ve své rodině, která nedokázala napsat jediný kód.

Rozhodující okamžik mého života, odkud to pak všechno šlo k horšímu, byl na střední škole... ne, bylo to v osmém ročníku na základce. Zaneprázdněný rýpáním se v počítači jsem zanedbával učení. Když tak o tom teď přemýšlím, to byl pravděpodobně ten kritický bod.

Myslel jsem si, že pro budoucnost je zbytečné se něčemu učit. Měl jsem pocit, že se to nedá použít ve skutečném světě.

Nakonec jsem nastoupil na nejhloupější střední školu, která se považovala za nejhorší v celém kraji.

I tak jsem si ale myslel, že to nevadí.

To moje já, které začne být vážné a uspěje, je jiné než ti hlupáci.

Na ten incident si pořád pamatuju.

Když jsem čekal ve frontě na oběd, tak mě jeden kluk předběhl.

Zamumlal jsem pár vět, jako kdybych jednal z popudu spravedlnosti. To byl ten okamžik, kdy mě popadla podivná hrdost a hrdinskost a vedla mě k činu.

Naneštěstí to byl kluk z vyššího ročníku a jeden z nejnebezpečnějších lidí na škole.

Skončil jsem tak, že mě mlátil do tváře, až mi celá otekla, svlékl mě donaha a svázal mě před školou.

Vyfotil mě tak a ty fotky rozdal po celé škole.

V okamžiku jsem padl na samé dno, ostatní se mi posmívali a dokonce jsem dostal přezdívku 'Pan Předkožka'.

Měsíc jsem nešel do školy, stal se ze mě hikikomori. Když můj otec a bratři viděli, jak se chovám, tak řekli bezohledné fráze jako „seber kuráž” a „snaž se”.

Ať by v téhle situaci skončil kdokoli, jak by bylo možné, aby dál chodil do školy. Jak by to bylo možné.

A tak nehledě na to, co ostatní říkali, jsem neoblomně zůstal doma a odmítal vyjít ven.

Měl jsem pocit, že každý, kdo mě zná, bude mít tu moji fotku a bude se mi posmívat.

I když nevyjdu ven, tak dokud budu mít počítač a internet, tak dokážu zabít čas. Díky vlivu internetu jsem se začal zajímat o spoustu věcí a spoustu jsem toho dělal. Skládání plastových modelů, malování figurín, tvoření blogů. Zdálo se, že matka mě podporuje, když požádám o peníze, tak mi je poskytne.

Ale ať jsem dělal cokoli, tak za méně než rok mě to přestalo bavit.

Když jsem narazil na někoho jiného lepšího než já, tak jsem ztratil motivaci.

Ostatní si prostě mysleli, že si hraju. Ale já, samotný s takovým množstvím času, schovávající se ve své temné skořápce, jsem neměl nic jiného na práci.

Ne, když o tom teď přemýšlím, tak to byla jenom výmluva.

Alespoň kdyby se ze mě stal mangaka a začal bych kreslit příšerný webový komiks, nebo webový pisatel a začal bych psát novely, tak by to pravděpodobně pořád bylo lepší.

Mnoho lidí s podobnými okolnostmi udělali něco takového.

Já jsem se jim posmíval a opovrhoval jimi.

Zesměšňoval jsem jejich výtvory, bral jsem se za kritika, říkal jsem věci jako „to je ale kravina”, kritizoval je.

I když já sám jsem nic nedělal...

Chci se vrátit.

Pokud je to možné, chtěl bych se vrátit zpět na základní školu, do mého nejlepšího období, nebo na druhý ročník.

Ne, i kdybych se vrátil jenom o rok nebo dva.

Jen trochu času, pořád bych s tím něco dokázal.

Ačkoli jsem všechno dělal jen napůl, tak stejně bych mohl něco z toho začít od začátku.

Kdybych se snažil ze všech sil, i kdybych nebyl nejlepším, byl bych aspoň profesionál.

„...”

Proč jsem nic neudělal.

Kdysi jsem měl spoustu času. Ačkoli jsem nechodil ven, tak jsem seděl před počítačem a dělal spoustu věcí. I kdybych nebyl na vrcholu, tak bych mohl zůstat někde uprostřed a snažit se.

Manga, novely, hry nebo programování. Kdybych se snažil ze všech sil, tak bych měl být schopen dosáhnout alespoň malého úspěchu. I kdybych dal stranou to, jestli se ta dosažení dají zpeněžit...

Ach, no nic. Je to na nic.

Nikdy dřív jsem to nezkusil. I kdybych se vrátil do minulosti, tak bych dopadl nějak podobně a zasekl se v podobné situaci. Protože jsem nikdy nedokázal překročit nástrahy jako normální člověk a takhle jsem skončil.

„Hm?”

Někde v tom lijáku jsem zaslechl hádku.

Hádka?

Otrava, nechci se do toho míchat. I když jsem si tohle pomyslel, tak moje kroky okamžitě vedly tím směrem.

„...proto, ty...”

„To ty jsi...”

Přede mnou se objevili tři dohadující se středoškoláci.

Dva kluci a jedno děvče. Na sobě stejnokroj se stojáčkem, co se jen tak nevidí.

Zdálo se, že to dopadlo jako v nějaké aréně, nejvyšší mladík se hádá s dívkou. Druhý mladík se snaží vyjednávat, ale ti dva, co se hádali, ho vůbec neposlouchali.

(Hmm, taky jsem měl něco podobného...)

Na druhém stupni na základce jsem měl roztomilou kamarádku. Pořád se dá považovat za roztomilou a umístila by se na 4. nebo 5. místě. Chodila do běžeckého klubu a vlasy měla střižené nakrátko. Když šla po ulici, tak se po ní otočili dva nebo tři lidi z deseti, takový vzhled.

Problém byl v tom, že já jsem si zrovna vášnivě oblíbil jedno konkrétní anime a měl jsem pocit, že v běžeckém klubu by všichni měli mít culík, a tak jsem měl za to, že je ošklivá.

Ale bydlela nedaleko a na základce jsme byli ve stejné třídě a nejednou jsme spolu šli domů. Měli jsme spoustu příležitostí spolu mluvit a někdy jsme se taky hádali. Taková škoda. Mé současné já jen při zaslechnutí slov „druhý stupeň základky”, „kamarádka z dětství”, „běžecký klub” mělo dost, abych třikrát odmasturboval.

Jen tak mimochodem slyšel jsem, že se tahle moje kamarádka provdala.

Doslechl jsem se tu zkazku, když se moji sourozenci bavili v obýváku.

Neměli jsme špatný vztah. Znali jsme se od dětství a byli jsme schopni spolu mluvit bez zábran.

I když jsem si nemyslel, že by mě měla ráda, ale kdybych se snažil, kdybychom šli na stejnou střední nebo kdybych byl ve stejném běžeckém klubu a šel s doporučením na stejnou školu, tak bych do toho možná praštil a vážně jí vyznal lásku, možná bychom si spolu i vyšli.

A pak bychom šli domů spolu a flirtovali spolu. Možná bychom dokonce ve třídě dělali různé věci, když by zrovna nikdo nebyl kolem.

Ha, že to je eroge?

(Když se to tak vezme, ty lidi se vážně drží reality, tak už konečně vybouchněte... Hm?)

V té chvilce jsem si to najednou uvědomil.

Vysokou rychlostí se k nim blížil náklaďák.

A taky ten řidič v kabině...

Usínal za volantem.

A ti tři si toho pořád nevšimli.

„N-n-nebezpečí, ach.”

Snažil jsem se je varovat tím, že jsem okamžitě zakřičel, ale hlasivky jsem nepoužil přes deset let, dalším omezením byl studený déšť a bolest v žebrech, a ten třesoucí se tenký hlásek, co jsem vypotil, v dešti zanikl.

Musím je zachránit, prostě musím. Proč mám pocit, že je musím zachránit, pomyslel jsem si zároveň.

Měl jsem pocit, že pokud je nezachráním, tak o pět sekund později toho budu litovat. Rozhodně budu litovat, pokud uvidím, jak ty tři lidi náklaďák rozmáčkne na krvavou kaši.

Lítost nad tím, proč jsem je nezachránil.

Proto jsem je musel zachránit.

V každém případě zanedlouho bych pravděpodobně stejně zemřel hlady někde na krajnici, alespoň v tom okamžiku jsem chtěl dosáhnout nějakého sebeuspokojení. Nechci dál litovat i v tom posledním okamžiku.

Utíkal jsem a pajdal jsem k nim.

Nohy, co se za posledních deset let nepohnuly ani o píď, mě neposlouchaly. Tohle bylo poprvé v životě, kdy jsem si přál, abych víc cvičil. Zlomená žebra tepala nesmírnou bolestí, překážely mi na každém kroku. Poprvé v životě, kdy jsem si přál, abych bral víc vápníku.

Bolelo to. Bolelo to tak moc, že jsem nemohl běžet.

Ale stejně jsem běžel. Běžel.

Utíkal jsem.

Mladík, co se s děvčetem zrovna dohadoval, ji objal, když si všiml blížícího se náklaďáku. Ten druhý mladík, co k autu stál zády, si ho nevšiml. Jen ho překvapil náhlý čin jeho kamaráda. Bez zaváhání jsem ho popadl za límec a se vší silou jsem ho stáhl zpět. Mladíka jsem stáhl a ten spadl mimo trasu náklaďáku na krajnici.

Dobře.

Ještě ti dva.

Zrovna když jsem si tohle pomyslel, tak ten náklaďák už byl přede mnou. Měl jsem v plánu je stáhnout z bezpečné vzdálenosti, ale jakmile jsem to udělal, na mě působila opačná síla, co způsobila, že jsem se pohnul kupředu.

Přirozená věc. I když vážím přes sto kilo, tak se zákony nezmění. Kvůli tomu, že jsem ze všech sil běžel, se mi třásly nohy a setrvačnost mě táhla dál.

V okamžiku, kdy mě ten náklaďák srazil, jsem měl pocit, jako by se za mnou něco rozsvítilo.

To jsou ty zmiňované záblesky ze života? V tom krátkém okamžiku jsem nic neviděl. Bylo to prostě příliš rychlé.

Znamenalo to, že jsem měl prostě málo zážitků?

Náklaďák, 50 krát těžší než já, mě odhodil na betonovou zeď.

„Pffff...!”

Náraz mi vyrazil vzduch z plic. Mé plíce po těžkém běhu dychtící po vzduchu se svíjely v křeči.

Nedokázal jsem ze sebe vypravit jediný zvuk. Ale ještě jsem nebyl mrtvý. Pravděpodobně mě zachránil nastřádaný tuk...

Ale jakmile jsem si to pomyslel, tak se mi před očima znovu objevil ten náklaďák.

Rozmáčklo mě to mezi betonovou zdí a náklaďákem jako rajče. 

Další kapitola