Kapitola 1 - Mohl by to být jiný svět (část 3)

Část 3

Uběhlo půl roku.

Za ten půl rok, co jsem poslouchal hovory svých rodičů, jsem začal věcem kousek po kousku rozumět.

Moje známky v angličtině se nedají považovat za dobré, ale zdá se, že je pravda, že když se člověk učí cizí řeči obklopen svou mateřštinou, tak to jde pomalu.

Kvůli svému ranému věku si věci rychle pamatuji.

Touhle dobou už jsem byl schopen lézt.

Nikdy jsem necítil takovou vděčnost za to, že se můžu pohybovat.

„Když se jen na okamžik otočím, tak už je pryč.”

„Copak není dobře, že je aktivní. Bál jsem se k smrti, když při narození vůbec neplakal.”

„Nebrečí ani teď.”

To řekli moje rodiče, když mě viděli, jak se všude plazím.

Alespoň nejsem ve věku, kdy bych nahlas brečel, když mám hlad.

Ale i když se snažím, tak ty věci zezdola stejně protečou, takže prozatím to prostě nechám tak.

Ačkoli dokážu jenom lozit, tak jakmile se mi to povedlo, tak jsem spoustu věcí pochopil.

Ze všeho nejdřív tahle rodina je celkem zámožná.

Dům je dvoupatrová budova ze dřeva a je tam přinejmenším pět místností. Jedna najatá služka.

Ze začátku jsem si myslel, že ta služka je moje teta nebo něco takového, ale podle jejího uctivého přístupu k mým rodičům se zdá, že do rodiny nepatří.

Tohle místo je vesnice.

Z okna jde vidět poklidná venkovská krajina.

Další domy jsou rozptýlené kolem, u jednoho pšeničného pole bydlí dvě až tři rodiny.

Celkem vesnické místo. Není vidět elektrické vedení, lampy ani nic podobného. Možná že poblíž není ani generátor.

Ačkoli jsem slyšel, že v cizích zemích se vedení pokládá do země, pokud to platí i tady, tak je divné, že tento dům nemá elektriku.

Je to příliš vesnické. Pro mě, jedince zasaženého civilizační vlnou, je to bolest. I když jsem se reinkarnoval, tak jsem chtěl mít vlastní počítač.

Tahle myšlenka zahynula jednoho odpoledne.

To já, které nemělo co na práci, chtělo obdivovat krajinu kolem pole, vyškrábal jsem se na židli jako obvykle, podíval se z okna a dostal šok.

Otec na dvoře mával mečem.

(Co, eh? Co to dělá?)

Už tak starý a stejně pořád mává tou věcí, to je můj táta? Hrdina z anime?

(Ach, kruci...)

Kvůli tomu šoku jsem spadl ze židle.

Rukou, která ještě nebyla dost velká, jsem popadl židli, ale nedokázal jsem se udržet a svou těžší hlavou napřed jsem spadl na zem.

„Aaaa!”

Jak jsem narazil do podlahy, tak jsem uslyšel výkřik.

Matka z náruče upustila čerstvě vyprané prádlo, dala si ruce před pusu a se smrtelně bledou tváří na mě koukala.

„Rudi! Jsi v pořádku!?”

Moje matka ke mně přiběhla a zvedla mě.

Jakmile mě prohlédla, tak se poplácala po hrudi a oddechla si.

„...Ach, vypadá to, že jsi v pořádku.”

(Paní, je lepší s člověkem, co se zrovna uhodil do hlavy, moc nepohybovat.)

Připomněl jsem jí v duchu.

Podle její ustarané tváře byl můj pád celkem nebezpečný.

Možná je možné, že kvůli té ráně ze mě bude blbeček. Možná v tom nebude žádný rozdíl.

Když tak o tom přemýšlím, tak vzadu na hlavě cítím pulzující bolest. No, tím, jak jsem se chytil té židle, se ten pád zpomalil.

Podle toho, že matka příliš nepanikaří, tak bych neměl nikde krvácet. Pravděpodobně jen boule.

Matka mi pečlivě prohlédla hlavu.

Její výraz říkal, kdyby bylo vidět nějaké zranění, tak by to bylo vážné.

Nakonec mi položila ruku na hlavu.

„Jen pro jistotu... Ať se moc Boha promění na hojnou úrodu a učiň, aby ten, jenž ztratil sílu vstát, znovu vstal, 'LÉČENÍ'”

Skoro jsem se rozesmál.

Hele, hele, tohle je zdejší „bolest odfoukne vítr”?

Nebo je to tím, že kromě mého mečem máchajícího otce i matka je nadšenec do anime?

Svatba mezi bojovníkem a klerikem?

Zrovna, když jsem přemýšlel o tomhle.

Z ruky mé matky zazářilo tlumené světlo a v okamžiku bolest zmizela.

(...Ech?)

„Vidíš, už je to v pořádku. Tvoje mamka byla známá dobrodružka, víš,” řekla moje matka vychloubačně.

Okamžitě mě zaplavil zmatek.

Meč, bojovník, dobrodruh, léčení, zaříkání, klerik. Všechna tahle slova mi tanula na mysl.

Co to bylo zrovna teď? Co to zrovna provedla?

„Co se děje?”

Můj otec zvenku nahlédl do okna, když zaslechl matčin výkřik.

Kvůli máchání mečem byl celý zpocený.

„Poslouchej, drahý. Tohle dítě Rudi se vyškrábalo na židli... Mohl se vážně zranit.”

„Ale, ale, není dobře, když chlapec není aktivní.”

Trochu ustaraná matka a otec, který si nemyslí, že by to bylo něco strašného, a uklidňuje ji.

Velmi běžná záležitost.

Ale moje matka se nestáhla, možná kvůli tomu, že jsem se uhodil do hlavy.

„Chviličku, drahý. Tohle dítě se narodilo ani ne před rokem. To se ani trochu nebojíš!”

„I když říkáš něco takového, tak dítě se učí vlastními pády. Tak z něj vyroste zdravý chlapec. Navíc i kdyby se zranil, tak ho přece můžeš vyléčit.”

„Ale mě to vážně trápí, když si pomyslím, že dojde k těžkému zranění a že ho nebudu schopná vyléčit...”

„To bude v pořádku,” řekl můj táta a pevně ji objal.

Moje mamka okamžitě zčervenala.

„Když na začátku vůbec neplakal, tak jsem se trochu bál, ale když je to takový nezbeda, tak to určitě bude v pořádku...”

Můj táta políbil mou mamku.

Hej, hej, tohle mi ukazujete naschvál, vy dva.

Později mě zanesli do vedlejší místnosti, abych se prospal, a přesunuli se do druhého patra a začali plnit úkol plození sourozenců.

I když se vy dva přesunete do druhého patra, tak stejně slyším to nyan nyan, zatracená offline realita.

(Ale magie...?)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Předchozí kapitola                                           Následující kapitola