Kapitola 2 - Služka bez výrazu (část 3)

Část 3

Dítě se narodilo.

Nenastaly žádné porodní komplikace nebo neočekávané události. Bylo to stejné jako to, co se učila v paláci konkubíny.

Vůbec žádné problémy. Byl to veliký úspěch.

S jedinou výjimkou, to dítě po narození nezačalo plakat.

Liliu polil studený pot.

Jakmile se dítě narodilo, tak okamžitě vyvrhlo plodovou vodu, ale jen zvedlo lhostejně hlavu a bylo potichu.

Ta bezvýrazná tvář nutila lidi okolo si myslet: narozené dítě, mrtvé.

Lilia dítě osahala a nahmatala srdeční tep. Také dýchal.

Ale prostě neplakal.

Lilia si vzpomněla na slova své nadřízené strážné služky.

Dítě, které po narození nepláče, má obvykle nějaké komplikace.

V tom okamžiku, kdy si to pomyslela.

„Ah, aaaa.”

Dítě se na ni otočilo a něco vyčerpaně zamumlalo.

Jakmile to Lilia uslyšela, tak se trochu uvolnila.

Ačkoli neměla žádné důkazy, tak měla pocit, že nebudou žádné problémy.

Dítě se mělo jmenovat Rudeus.

Dítě, které nutí lidi cítit se nepříjemně. Vůbec nepláče nebo nepovykuje. Nejdříve si mysleli, že má trochu slabší tělo, takže péče o něj by měla být jednoduchá, vlastně dobrá věc.

Jakmile se Rudeus naučil, jak lézt, tak se začal pohybovat všude po domě.

Všude po domě. Kuchyně, zápraží, skladiště, kumbál, krb... atd. Dokonce i druhé patro, ale nikdo neví, jak se tam vyškrábal.

V každém případě, jakmile ho člověk na chviličku spustil z očí, tak byl pryč.

Ale vždycky se našel někde v domě.

Rudeus nikdy neodešel ven.

Ačkoli se někdy díval z okna, tak se pravděpodobně pořád obával jít ven.

Lilia se tohoto dítěte instinktivně bála. Kdy to jen začalo?

Pravděpodobně to bylo v tu dobu, co se ztratil, a pak se později našel.

Na většině místech se Rudeus usmíval.

Někdy se díval na zeleninu, zíral na tancující plamínek svíček nebo se jen díval na spodní prádlo, co nebylo vyprané.

Rudeus mumlal nějaké zvuky a vyloudil úsměv, z kterého bylo člověku nepříjemně.

Byl to úsměv, který byl nepříjemný od přírody.

Když Lilia pracovala v paláci konkubíny, tak si pro úkoly musela chodit do hlavního paláce. Výše postavení šlechtici, s kterými se tam potkala, měli podobné úsměvy.

Plešatí s břichem natřásajícím se tukem, úsměv typu zírám-na-Liliino-poprsí. V porovnání s novorozencem.

Ta nejstrašidejnější věc byla, když musela Rudea nést.

Rudeovy nostry zaplály, koutky rtů se mu zvedly a dech se mu zrychlil, jak zabořil tvář do jejího poprsí. A pak vydával podivné zvuky, jako kdyby dusil vlastní smích s „huuu” a „ooorh” mezi tím vším.

V takovou chvíli Liliu zachvátilo chvění po celém těle.

A nemohla si pomoct a chtěla to dítě odhodit, mrsknout jím o zem.

Roztomilost tomuto dítěti scházela.

Ten úsměv lidi nutil se bát.

Ten samý úsměv, co měli vysoce postavení šlechtici, o kterých se povídalo, že si kupují mnoho mladých otrokyň.

Ačkoli to je teprve novorozenec.

Lilia cítila nesnesitelné nepohodlí a dokonce zažila pocit nebezpečí.

Lilia o tom přemýšlela.

Tohle dítě bylo velmi divné.

Mohlo by to být tím, že ho posedlo něco zlého? Nebo něco podobného, jako kletba.

Lilia nervózně vstala. Zašla do obchodu a za pár mincí koupila nezbytné věci. Když Greyratovi odešli spát, provedla rituál ze svého rodného kraje na odehnání zlých věcí. Samozřejmě to Paulovi a rodině neřekla.

Druhý den, když Rudeuse znovu nesla, tak pochopila.

Bylo to k ničemu.

A byl stejně nechutný jako obvykle.

Dítě, co jen ukazuje své pocity, způsobuje, že se lidé báli.

Zenith řekla: „Když tohle dítě kojím, tak líže...”

Tohle začalo být vážné.

Ačkoli Paul neměl vůči ženám žádné zábrany, nebylo to tak nechutné.

Tyhle dědičné záležitosti jsou prostě příliš divné.

Lilia si na něco vzpomněla.

V paláci slyšela jeden příběh.

V minulosti jednoho prince posedl démon. Aby toho démona oživil, tak se každou noc plazil po paláci. A když ho jedna nevědomá služka objala, tak princ použil nůž, co schovával za zády, bodl ji do srdce a zabil ji.

To bylo příliš strašidelné.

Je Rudeus něco podobného?

O tom nebylo pochyb. Je to tenhle typ zla.

Teď je pořád ještě v bezpečí, ale jednoho dne se probudí a až budou všichni spát, tak je všechny jednoho po druhém...

Ach... rozhodla jsem se příliš rychle.

Prostě jsem se příliš rychle rozhodla. Neměla jsem tady začít pracovat.

Dřív nebo později mě napadnou.

… Lilia opravdu věřila na takovéhle věci. 
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Předchozí                                                                          Následující