Kapitola 166 - Předvolání

Část 1

[Rudeu Greyratovi. Jak je na tom tvůj fyzický stav? Už se tvá magie obnovila? Přeji si s tebou promluvit o budoucnosti. Počkám v chatrči na předměstí města Sharia. Kvůli okolnostem si přeji, abys přišel sám. Orsted.]

Když jsem si ten dopis přečetl, požádal jsem Aishu, aby připravila jídlo. Když jsem ho zabalil, šel jsem zpět do svého pokoje a převlékl se. Vybral jsem ten nejlepší oděv, ukázal jsem ho Aishe a požádal jsem ji, aby prohlédla, jestli někde nejsou nějaká divná místa. Pak jsem odešel z domu, vzal jsem si s sebou Aqua Heartiu a deník z budoucnosti. Po cestě jsem zavolal na Zenith, co si hrála s mladým trentem Beetem.

„Mami, jdu ven.”

Zenith mi mávala, jako kdyby říkala: „Dávej pozor.”

Beet vedle ní také třásl listy a větvemi.

Se Sylphy a ostatními jsem se nerozloučil. Kdybych to udělal, pravděpodobně by trvaly na tom, že půjdou se mnou.

V dopise se psalo, abych přišel sám. A tak půjdu sám. Tentokrát jsem nešel do boje. Neměl jsem v žádném úmyslu tu chatrč, v které Orsted byl, zničit magií. Protože kdyby došlo na boj, rozhodně bych přišel o život.

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli Orstedovi věřím, byla by to obtížná otázka. Ale z toho dopisu jsem tak nějak cítil jeho ohled. Dokonce i Nanahoshi měla pocit, že by bylo lepší, kdybych se boji s Orstedem vyhnul. A já osobně si myslím, že to je člověk, kterému se dá věřit víc než Hitogamimu.

„Ale přece jenom jsem nervózní.”

Zatímco jsem si povídal sám pro sebe, vydal jsem se cestou z Shariy. Po cestě jsem narazil na kaluž a několikrát jsem se přesvědčil, že na tváři nemám žádné čmouhy. Rozhodl jsem se pracovat pro Orsteda. Jinými slovy Orsted byl můj šéf. Bylo nepříjemné se před šéfem objevit neupravený.

„Jestlipak by bylo lepší, kdybych se navoněl?”

Možná jsem se měl opláchnout horkou vodou, protože jsem měl na sobě přetrvávající Erisinu vůni z minulé noci. Copak by si asi ředitel pomyslel, kdyby předvolal zaměstnance k sobě do kanceláře a ten by eroticky voněl? I kdyby mě najednou nevyhodil, rozhodně by na mě nenahlížel dobře.

Přál jsem si na Orsteda udělat dobrý dojem. Orsted. Člověk schopný bojovat a vyhrát proti Hitogamimu. S pomocí mých potomků evidentně zabije Hitogamiho. I když mi bylo Hitogamiho líto... Ale to on mě zradil jako první. Byl to člověk, co ublížil Roxy a Sylphy. Nemůžu projevit soucit. Budu na Orsteda mávat oháňkou. Jako elektrický větrák a přitom budu cenit zuby na Hitogamiho. Udělám to, co rozhodně ochrání mou rodinu.

„Dobrá.”

Znovu jsem obnovil své odhodlání a zamířil jsem na předměstí. A přitom jsem si dával pozor, aby mě vozy neohodily špinavou vodou.

Část 2

Kolem té chatrče na předměstí se vznášela podivná atmosféra. Tak nějak to bylo jiné. Nedalo se to popsat slovy, ale něco na tom bylo jiné. Určitě by se z té chatrče linulo něco jako zvukové efekty nebo podobné věci, co se používaly v manze. Ach, na první pohled jsem pochopil, že uvnitř byl Orsted.

„Haa~ fuu~”

Zhluboka jsem se nadechl. A zaklepal jsem na dveře.

„Rudeus Greyrat! Jde dovnitř!”

„Ach... celkem brzy.”

I když jsem věděl, že je tam, když jsem obdržel odpověď, zachvěl jsem se. Jak se dalo čekat, v nitru mi stále cítil vůči Orstedovi strach.

„Můžu prosím dál?”

„Proč se ptáš na svolení. Copak to není chatrč, co jsi sám připravil?”

„Ano! S dovolením!”

Když jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř, byl tam Orsted. Seděl na jedné židli uvnitř a zahlížel na mě. Ne, nezahlížel na mě. Jen se díval. Byla to celkem děsivá tvář. Zavřel jsem dveře a přesunul jsem se k Orstedovi co možná nejsvižněji. Stál jsem přímo před židlí a zaujal jsem pozornou pózu. Orsted se zatvářil podezřele.

„Myslel jsem si, že přijdeš s velkou skupinou přátel... dva lidé, co?”

„Ano, přišel jsem sám... ech, dva lidé?”

Když jsem zaslechl ta nečekaná slova, nevěřil jsem vlastním uším. Pokud Orsted neměl stařeckou dalekozrakost a neviděl mě dvakrát, měl bych být jenom jeden.

„Eris Greyratová! Pojď dál, jestli chceš!”

Jak Orsted zakřičel, živě rozrazila dveře. Byla to Eris. Vytasila meč, co s sebou nesla. A vypustila svou krvežíznivost.

„Orstede! Pokud Rudeovi zkřivíš vlas na hlavě, zabiju tě!” prohlásila, zatímco na Orsteda mířila mečem. S tak obrovským odhodláním, že by jste se z toho pomočili. Orsted byl před ní vyrovnaný.

„Nemám takový úmysl.”

„Nedá se ti věřit!”

„To předpokládám.”

Když jí tohle bylo řečeno, Eris se postavila do rohu chatrče a založila si ruce na hrudi. Zatímco jsem po Erisině zjevení ztuhl, porovnal jsem Eris s Orstedem. Hádám, že bych to měl vysvětlit. Že jsem s sebou Eris nepřivedl. Že jsem přišel sám. Že nejsem nepřítel. Ale jak mám vysvětlit Eris, co se objevila s mečem. Co mám dělat, jak to mám udělat?

„Na co čekáš, Rudee Greyrate. Sedni si. Promluvme si.”

Zatímco jsem přemýšlel, Orsted mě popohnal.

„Ach, ano. S dovolením.”

I když jsem si sedl na židli, pořád jsem se trápil Eris. Eris, co držela vytasenou zbraň.

„Eris je...”

„To poznám z tvého chování. Zdá se, že tě sledovala.”

„Ach, ano. Vypadá to tak... takže než začneme, můžu si s Eris rychle promluvit?”

„Nevadí mi to.”

Nezdálo se, že by byl naštvaný. Zatímco jsem stále seděl, otočil jsem se na Eris a přivolal ji k sobě.

„Co.”

„Eris, proč jsi sem přišla?”

„Protože ses vyparádil. Jen jsem přemýšlela, kam jdeš.”

Vyparádil. No ano, vybíral jsem si oděv a pečlivě jsem se učesal. Z jiného úhlu pohledu to nevypadalo jako nic jiného.

„Chápeš, že jsem přišel pracovat pro Orsteda, že?”

„...Chápu, ale u takového chlápka kdo ví, co má v plánu. Je možné, že tě podvede, Rudee.”

„Možná. Ale na takový úsudek je příliš brzy. Kdyby to šlo, bylo by pěkné, kdybys byla zticha a nevyrušovala nás.”

„...”

„Pokud nás podvede, budeme bojovat spolu, Eris. Spoléhám na tebe.”

„Pche! Rozumím!”

Když to Eris pochopila, zastrčila meč a posadila se vedle mě. Celkem jednoduché. ...Teď.

„Moc se omlouvám.”

„Nevadí mi to.”

„Každopádně se nezdá, že by ti Eris dokázala věřit... ale kvůli té kletbě se nedá nic dělat.”

Jak jsem to řekl, Orstedovi se zablýsklo v očích.

„Kde jsi slyšel o mé kletbě?”

„...Od Hitogamiho. O tom, jak ti někdy někdo proklel tělo,” odpověděl jsem upřímně. Co mi Hitogami řekl a o čem mě informoval. Bylo by lepší, kdybych řekl všechno, co mi řekl.

„Aha...”

Orsted si podepřel bradu rukou a zahleděl se směrem mírně nahoru. Ve směru jeho pohledu nic nebylo. ...To byla jeho přemýšlecí póza?

„Každopádně to uděláme, jak jsem slíbil.”

„Ech?”

„Proč se tváříš tak překvapeně. Jsem jiný než Hitogami. Dodržuji svoje sliby.”

„To jsem nemyslel, jaký slib jsme udělali?”

„Způsob, jak tvou rodinu ochránit před Hitogamim.”

Ach, aha. Správně, jak jsem na to mohl zapomenout. Ne, jenom jsem zapomněl na ten slib. Nebo spíš jsem z toho měl spíš pocit jako smlouva. Úmluva s ďáblem. Aha, slib jako smlouva.

„Ještě jsem nic neudělal, nevadí to?”

„Copak se také nebojíš, jestli to tvoji rodinu vystaví nebezpečí?”

„No, to je pravda.”

Tak nějak jsem z toho měl pocit, jako kdyby mi prokázal laskavost. Nebo spíš to byl mnohem srdečnější pocit, než jsem si myslel. Myslel jsem si, že mi spíš bude rozkazovat. Ačkoli má možná děsivou tvář, nečekaně je to člověk, co bere ohled na pocity svých podřízených. Bylo to tak silné, že tomu podrážděná Eris nedokázala uvěřit.

„Není to tak složité. Povolat strážné magické zvíře se silným osudem a nechat ho je chránit.”

„Povolat jej? Ale zrovna teď pořád nedokážu použít povolávací magii.”

„Tak nakreslím magický kruh. Vlij do něj vlastní magii.”

„Ach, ano, pokud ti to nevadí.”

Strážné magické zvíře se silným osudem, co? Osud, myslím, že se to týkalo zákonu příčin.

„Jsi si jistý, že to jako ochrana stačí?”

„Hitogami nedokáže manipulovat nelidskými bytostmi. Navíc nedokáže manipulovat velkým počtem lidí najednou. Dokud budeme jednat, bude mít plné ruce práce s naším vměšováním. Na základě jeho povahy to bude více než dostatečná prevence.”

Když už mluvíme o povaze... Ale stejně, není schopen manipulovat velké množství lidí znamená, že v nejhorším případě je schopen manipulovat přinejmenším dvěma lidmi. Přemýšlel jsem, jestli manipuloval někým dalším, zatímco manipuloval mnou.

„Ale nepolevuj v pozornosti. Nevíme, co Hitogami dělá. Než abys to nechal jen na magickém zvířeti, je lepší je často kontrolovat.”

Když Orsted řekl „často kontrolovat”, přišlo mi na tom něco divného. Zdálo se, že mluvil doslova. Věděl jsem, že jsem neměl posuzovat na základě vzezření. To je jedno. Jelikož mi řekl, že to připraví, prozatím pokračujme. Takže k hlavnímu tématu.

„Takže co mám od teď dělat?”

Bylo toho mnoho, co jsem chtěl vědět, ale bylo jenom zdvořilé odpovědět na otázky týkajících se mě. Ukazovalo to na váš charakter.

„...Nechceš vědět nic dalšího?”

Nebo to jsem si myslel, ale optal se mě na oplátku.

„Spoustu věcí.”

„Proč se neptáš?”

„Myslel jsem si, že ptát se bez zodpovězení otázek by nebylo dobré...”

Jak jsem to řekl, Orsted si povzdechl. „Stal ses mým druhem, a tudíž—”

„Podřízeným. Mějme na paměti hierarchický vztah.”

Zmlátit mě do kuličky, dát mi způsob, jak ochránit svou rodinu. A pak mi říct, že jsme rovnocenní, tak netaktní nejsem.

„Nevadí, když o tom chceš přemýšlet takhle... každopádně, ty a já spolu budeme spolupracovat, abychom svrhli Hitogamiho. Musíš vědět, co chceš vědět.”

„I když říkáš všechno tohle, co bys dělal, kdybych Hitogamimu dělal dvojitého špeha? Každou noc bych mu mohl říkat informace o tvé osobě.”

„Věřím ti,” řekl mi se silným pohledem. „Tvůj postoj je postoj člověka, co se zoufale snaží ochránit svou rodinu.”

Bylo mi trochu trapně, když mi to řekl. Tehdy jsem byl vážně velmi zoufalý. No, ale když říká tohle, znamená to, že mě bere za slovo. Věci, co jsem chtěl vědět. Pár jich bylo. Ohledně rozepře mezi Orstedem a Hitogamim. Ohledně Laplacova faktoru. Ohledně manové kalamity. Ohledně toho, co to je osud. Prozatím je to tohle.

„Tak mi to postupně řekni, prosím.”

Část 3

<> Ohledně rozepře mezi Orstedem a Hitogamim

Vztah mezi Orstedem a Hitogamim. Rozhodl jsem se, že si to vyslechnu jako první. Také jsem to chtěl vědět.

„Ohledně mě?”

„Správně. Prosím.”

„Neslyšel jsi to od Hitogamiho? I když se zdá, že ses doslechl o té kletbě?”

„E~ehm...”

Co to bylo, bylo to před pěti lety. Vzpomeň si, vzpomeň si. Co tehdy Hitogami řekl.

„Máš čtyři kletby.”

„...Pokračuj.”

„První je kletba, kdy tě všechny žijící bytosti na tomto světě nenávidí a bojí se tě. Druhá je kletba, kdy jsi z Hitogamiho pohledu neviditelný. Třetí je kletba, kdy nemůžeš bojovat naplno. A o té poslední kletbě řekl něco v tom smyslu, že v tom nemá moc jasno.”

„Aha.”

Jak to Orsted řekl, v tichosti přikyvoval.

„Co se týče té první kletby, od narození se mě všechna žijící stvoření skutečně stranila.”

„Ale nezdá se, že bych tě já tak moc nenáviděl...”

„Takhle řečeno se zdá, že takoví lidé existují, například Nanahoshi.”

„Aha.”

Evidentně existují výjimky. Možná to má co dělat s tím, že Nanahoshi a já jsme nebyli lidé původně z tohoto světa. Mám to zmínit nebo o tom mám pomlčet. Protože vedle mě seděla Eris, trochu jsem váhal... Ale nebylo by moudré, kdybych si udržoval tajemství.

„Orstede. Neměl jsem v úmyslu to skrýt, ale... původně jsem člověk ze stejného světa jako Nanahoshi. Je možné, že to má nějakou souvislost.”

„...Takže Rudeus Greyrat je alias?”

„To je na dlouhé povídání, ale jsem trochu jiný než Nanahoshi, totiž... než jsem se nadál, znovu jsem se zrodil na tomto světě jako Rudeus Greyrat... a, ehm, jakpak o tom mám mluvit.”

„Takže reinkarnace.”

Překvapilo mě to. Že s Orstedových úst vzešlo slovo reinkarnace. Ne, psalo se o tom v deníku, že dračí rasa znala metodu reinkarnace. I když někdo z nich zemřel, za pár desetiletí se znovu probudí k životu. Pro ně byla reinkarnace něco důležitého.

„Že se mě nebojíš, má pravděpodobně souvislost s tvým reinkarnovaným tělem.”

„Jsou ještě další lidé, co se tě nebojí?”

„Až na zvláštní výjimky jenom ti, co mají krev dávné dračí rasy.”

Takže jako Pergius. Ne, vzpomínám si, že dokonce i Pergius byl celkem vyděšený. ...Nebo se to nevztahuje k té kletbě. Kromě kletby tu jsou ještě další důvody, proč se ostatních bát.

„Ta druhá kletba, že jsem pro Hitogamiho neviditelný... to není kletba.”

„Tak co to je?”

Když jsem se zeptal, Orsted o tom chvilku přemýšlel. A během toho se mi podíval do očí a řekl: „Je to tajná technika, kterou kdysi dávno vymyslel Dračí bůh první generace, když bojoval s Hitogamim... je to technika, co člověku umožňuje vidět osud a zároveň mu umožňuje odklonit se od zákona světa.”

„Aach.”

„Hitogami má také schopnost vidět do budoucnosti a má moc předpovídání. Ale nedokáže vidět ty, co se odklonili od zákona světa.”

Aha. Nevěděl jsem, co to znamenalo odklonit se od zákona světa, ale být schopen uniknout z Hitogamiho očí bylo fenomenální.

„Co to je, ta moc vidět osud?”

„Hmm...”

Orsted zaujal pózu, jako kdyby přemýšlel. Nemohlo to být tak, že o tom zrovna teď přemýšlel.

„Znát hrubou historii cesty, kterou by se měl jednotlivec vydat.”

Hrubou historii.

„To znamená, že vidíš budoucnost.”

„Ne... co vidím já, je minulost, ne budoucnost. Minulost předurčená osudem.”

Hm? Tak nějak to bylo celkem filozofické. Bylo celkem složité odlišit to od vidění budoucnosti. Prozatím to budu brát tak, že to je schopnost o jednu úroveň níže než Hitogamiho vidění budoucnosti.

„Naučíš mě tu techniku?”

„Ne, radši ne.”

„...A to proč?”

Stát se pro Hitogamiho neviditelný je velmi lákavá výhoda. Chtěl jsem slyšet důvod, proč mě to nechce naučit.

„Když člověk přijme tajnou techniku, má to vedlejší účinky... totiž rychlost, kterou se obnovuje magie, se nesmírně zpomalí.”

„Když říkáš nesmírně zpomalí, jak přesně se to zpomalí?”

„Ty ses ze svého vyčerpaného stavu zotavil zhruba za 10 dní, můžeš to brát jako 1.000 krát pomalejší.”

1.000 krát. To je zhruba 10.000 dní. Přibližně 30 let.

„A tak nemohu volně používat magii. To, že nejsem schopen bojovat naplno, znamená toto.”

Aha, pokud si člověk nedokáže obnovit magii, pak nebude moct bojovat naplno. I když jsem nevěděl, jaké množství magie Orsted měl, pokud se mu magie během pár let neobnovila, nemohl bojovat naplno. Musel uchovávat sílu.

„Ačkoli tě nemůžu naučit tu tajnou techniku, když budeš pracovat pro mě, získáš podobný účinek.”

Podíval jsem se na ten náramek, co jsem měl na levé ruce. Evidentně měl rušivý účinek.

„Tohle nemá žádné vedlejší účinky? Kdyby se to vyrobilo ve velkém...”

„Kdyby to bylo možné, už bych to udělal. A také bych zlomil svou kletbu.”

Aha.

„Vlastně jsem v našem souboji vyčerpal značné množství magie. Nějakou dobu nebudu schopen bojovat ve vší vážnosti.”

„Ech, vážně. Ale copak to nebylo spíš jak okamžitá eliminace?”

„Odolával jsem tvé magii třikrát přímo a dokonce vytasil Boží meč. Vyčerpal jsem značné množství magie,” řekl Orsted hořce.

Z mého pohledu mě akorát zmlátil a já toho nic moc nezmohl, ale překvapivě to byl celkem vyrovnaný souboj. Takže se dá říct, že jsem se snažil ze všech sil. Ufufu.

„Nezbývá mi moc magie. A proto se dáš do pohybu ty, budeš moje ruce a nohy.”

„...Ano. Budu se snažit ze všech sil.”

Odpracovat si množství, co jsem vyčerpal. Přiměřené.

„Takže z jakého důvodu bojuješ proti Hitogamimu?”

„To je... ach...”

Jak to Orsted váhavě řekl, zadíval se do dne po zítřku.

Už nějakou dobu přemýšlel, co říct, a často zaujímal hloubavou pózu. Přemýšlel jsem, jestli mi lhal. Ne, to nemůže být ono. Možná to je tak, že i když mi věří, ještě si musím jeho důvěru zasloužit. Prozatím budu jednat na základě této částečné pravdy, zatímco budu také zkoumat směr, kterým se ubíráme... taková možnost také existovala.

„Hitogami je... zkáza mého otce.”

„Hoo.”

Zkáza otce. Mé budoucí já hořelo po pomstě kvůli Roxy a Sylphy. Zatímco mé nynější já, které o nikoho nepřišlo, může říct, že z pomsty se nic nezrodí... Vlastně je z deníku jasné, že jak mě sžíraly pocity po pomstě, změnil jsem se na démona.

„A... svržení Hitogamiho je nejdražší přání dávné dračí rasy. My... Dračí bůh má jediný důvod k existenci, a to porážka Hitogamiho.”

Tohle bylo to, čemu se říkalo vyšší účel. Počkat, my?

„Kolik Dračích bohů bylo?”

„Já jsem 100. generace. Sto Dračích bohů zkoumalo, jak Hitogamiho svrhnout.”

„Aha.”

„Ale Hitogami porazil Dračí bohy se slabší krví.”

Orsted se na mě podíval s lesknoucíma se očima.

„A tak mě můj otec, Dračí bůh první generace, poslal do budoucnosti za pomoci reinkarnace.”

Řekl Orsted klidně.
--------------------------------------------------

~ Vážně jsem se snažila, aby to bylo srozumitelné, přinejmenším stejně srozumitelné jako v originále, ale tyhle fenomény jsou z podstaty nepochopitelné... Další kapitola bude ještě o stupínek horší... ~

<Předchozí>...<Následující>