Kapitola 32 - Chyba, potíže a odhodlání (část 7)

Část 7

Potřebujeme se znovu setkat s Ruijerdem. Měl by být nablízku, ne, určitě je nablízku. Pokud je jeho hrdost válečníka skutečná, tak by nás... ne, tak by Eris neměl opustit.

„Tady to bude stačit.”

Šli jsme dost daleko na to, aby se nám město ztratilo z dohledu, a já jsem do vzduchu vypustil magický ohňostroj.

Ve vzduchu to zapraská, teplo se rozlévá ve vlnách a všude září světlo.

Ruijerd se ani po delší době neukázal.

„Eris, prosím, zavolej na Ruijerda.”

Eris svým hlasitým hlasem volá Ruijerda.

Po nějaké chvilce se objeví smečkoví kojoti. Mé frustrované já vybíjí svou frustraci na nich. Okolní balvany se rozpadnou na prach a z okolí se stane pěkná rovinka.

Smečkoví kojoti se promění na trhance masa a pravděpodobně se změní na zombie.

Pche, koho to zajímá.

Ti lidi jsou přece ve městě.

„Podívej, to je Ruijerd.”

Po bitvě spatříme Ruijerdovu siluetu.

Zatváří se nepříjemně.

Prosím, netvař se tak.

„Proč ses neobjevil, když jsme tě volali? To nás chceš beze slova opustit?”

Ale z mých rtů splyne obviňující tón. Ačkoli jsem to neměl v plánu.

„Promiň.”

Jeho první slovo je omluva a já mám pocit, že nemám kam ustoupit.

Nehledě na to, jak o tom přemýšlím, všechno je moje chyba. Já jsem domýšlivě přinutil Jarila a Veskel, aby se stali našimi spojenci, a to já jsem věřil, že jsem schopen pokročit jednoduchou metodou.

Nakonec, když byly naše špatné skutky odhaleny, tak jsem pořád věřil, že se přes to nějak přenesu. Zahnali nás do kouta a v posledním okamžiku to Ruijerd všechno stáhl na sebe.

Kdyby Ruijerd nevzal vinu na sebe, tak bychom možná byli pořád ve městě a plnili zakázky. Ne, Nokopara je odborník. Dokonce i kdybychom nepotkali Kurta a jeho kamaráda, tak by nás pravděpodobně zahnal do úzkých.

„Proč se omlouváš? To já bych se měl omlouvat.” Už to nejsem schopen vydržet.

„Ne, ty jsi udělal všechno, co jsi měl.”

„Ale—”

„Plány jdou vždycky ruku v ruce s chybami. Celé dny a noci jsi promýšlel, co budeme dělat. Jsem si toho vědom.” Ruijerd se usměje a položí mi ruku na hlavu. „No, nevím, o čem jsi přemýšlel. Až do teď jsem si myslel, že vymýšlíš nějaké špatné plány, takže bylo spoustu chvilek, kdy jsem se nedokázal ovládnout.”

Ruijerd se mrkne po Eris, kývne a pokračuje: „Máš něco, co chceš ochránit, a chránil bys to zoufale. Předtím jsi mi ukázal své odhodlání, když jsi chtěl zabít toho mizeru.”

Předtím... ach, ten okamžik, kdy jsem chtěl zaplavit celé město.

„To tvé já, co chce něco ochránit, je válečník.”

Řekl, že jsem válečník.

Jakmile to uslyším, pokouší se o mě slzy.

Nejsem tak úžasný. Nestoudně plánuju, jak vydělat peníze, jednomyslně přemýšlím o ziscích a ztrátách a dokonce jsem uvažoval o tom, že bych Ruijerda opustil.

Opustit spolehlivého spojence v závěrečném okamžiku.

„Ruijerde, já... ne, já jsem...”

Moje upřímná slova. Moje vlastní slova.

Odhodil jsem brnění ukované z formální řeči a abych použil vlastní slova...

Ale nemám ponětí, co mám říct.

„To stačí,” přeruší mě Ruijerd. „Nemusíš na mě brát ohled.”

„Ech?”

„Neboj se. I když nedokážeš zlepšit mou pověst, tak vás ochráním. Věř mi. Ne, prosím, věnuj mi svou důvěru.”

Věřím ti.

Důvěřuji ti.

Nevadí, ani když to neudělám.

Aha, zlepšit Ruijerdovu pověst je vskutku složité. Když budeme mít dva cíle, naše chování bude nejasné a nelogické.

Poslední dobou jsem byl hodně ve stresu a o některých věcech jsem nepřemýšlel. Byly to plány, o kterých jsem mohl uvažovat, ale výsledkem je ten dnešní neúspěch.

Proto není třeba, abych to dělal.

Ale s tímhle nemůžu souhlasit.

Byl jsem svědkem toho, co se stalo. Kdyby se ho nebáli, tak by nasbírali kamení a házeli by ho po nás.

Ale nejsem schopen říct něco v tom smyslu jako: ach, opravdu, tak prosím počkej vně města.

„Ne, musím tě zbavit té tvé potupy, Ruijerde.”

Místo toho bych měl obnovit své odhodlání.

Aspoň mi dovol tenhle dluh splatit vděčností.

„Vážně jsi tvrdohlavý. Vážně mi tak málo věříš.”

„Věřím ti. Proto ti to chci oplatit.”

Co se týče mě, v minulosti mě tyranizovali. Prošel jsem si bolestí, kdy mě společnost označila nálepkou, zanechala mě o samotě na světě, kde jsem desetiletí nikoho neměl.

Kdyby mě Roxy nevytáhla ven, tak bych se nepotkal se Sylphy a Eris.

Ruijerdův případ je jiný. Je to na úplně jiné úrovni. To chápu.

Ale z toho důvodu ho nemůžu zatratit.

Nejsem schopen udělat něco takového jako Roxy, kdy výsledku dosáhla bezděčně, a to jediné, co mohu udělat, je plazit se vpřed tímto bahnem z neúspěchů.

Možná že to Ruijerda bude trápit a že to zase povede k podobnému neúspěchu, nebo to možná Ruijerdovi pomůže.

Ale dělat něco je vždycky lepší než nedělat nic.

„...Jsi vážně tvrdohlavý.”

„S tebou se nemůžu srovnávat, Ruijerde.”

„Ha. Tak se ke mně chovej pěkně.” Ruijerd se suše usměje a tiše kývne.

Nevím proč, ale v tenhle okamžik mám pocit, že jsem skutečně dosáhl vzájemné důvěry mezi mnou a Ruijerdem.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>