Kapitola 32 - Chyba, potíže a odhodlání (část 4)

Část 4

Když jsem se rozhodl, nastřádal jsem v dlani manu, ale najednou jsem si všiml, že se Nokoparův výraz změnil.

„Hej... Ach...”

Ta koňská hlava okamžitě zbledne a nohy se mu začnou třást.

Nedívá se na mě, ale za mě. Otočím se a spatřím Ruijerdovu siluetu. Je celý promočený a jedna váza, co byla v hostinci, je převrácená.

„R-ruijerde?”

Moje oči poberou jiskřící smaragdovou barvu.

Voda smyla tu modrou barvu a jeho mokré smaragdové vlasy září. Taky si sundal kápi, co mu zakrývala čelo. Teď jde vidět ten červený magický kámen na jeho čele.

Tam stojí ďábelský válečník s rozhněvaným výrazem na tváři.

„Su-su-su-supard...” Nokopara padne na zadek.

„Já jsem Ruijerd Supardia ze Smrtelného Konce. Nedá se nic dělat, odhalili jste moji totožnost. Všechny vás zabiju.”

Tuhle repliku vyslovil monotónním hlasem. Ale ta jeho vražednost je skutečná.

„Kyaaaa!”

Někdo zaječí.

Děvčata, chlapci, staří lidé, všichni odhodí, co mají v rukách, začnou křičet a pak se rozprchnou.

V tom zmatku nás Jaril zradí jako první a křičí: „Vyhrožovali nám! Se mnou to nemá co dělat! Nejsme spojenci!” A spolu s Veskel odběhne.

V tom zmatku je Kurt neschopen pohybu, kvůli vlastnímu strachu. Vzpomene si, jak na Ruijerda zhurta mluvil, zbledne a pomočí se.

Vůbec nejsem schopen pochopit, proč jsou ti lidi tak vyděšení. Jenom proto, že se barva jeho vlasů změnila.

A taky, copak jste předtím nebyli v pohodě? Ty taky, Kurte, copak jsi zrovna Ruijerda nechválil a neřekl jsi, že chceš být jako on. Copak jsi ještě před chvilkou na něj nepohlížel s úctou?

A přesto proč jsou všichni při pohledu na barvu jeho vlasů tak vyděšení?

Když se podívám na Eris, je jasné, že neví, co se stalo. Chová se stejně jako obvykle, udržuje svoji klasickou pózu a je naprosto v klidu. V tichosti přihlíží s očima dokořán.

Je naprosto klidná.

Někteří lidé kolem nás utekli, někteří se zhroutili na zem, někteří vytasili meč, zatímco se jim třásly nohy.

Jsou tu různé typy lidí a všichni jsou vyděšení.

Silueta [Smrtelného Konce]. Jenom to.

Pouhá změna barvy vlasů v téhle situaci všechny vyděsila. Strach se vplížil do srdce všech.

Ha. Mám pocit, že se začnu smát. Co jsem až do teď dělal? Jediný pohled na jeho vlasy a stalo se z toho tohle. K čemu je potom všechno to úsilí?

Uvažoval jsem hloupě. Jenom proto, že to Eris nevadí, že to rase Migurdům nevadí, tak s tím budou v pohodě i všichni ostatní?

Marnost.

Špatná pověst Supardů není o pověsti.

Je to symbol strachu.

Jak to má člověk změnit?

Marné, beznadějné.

Nedá se to udělat.

„...”

V tom křiku Ruijerd nakráčí k Nokoparovi.

„Ty psisko... jmenuješ se Nokopara, co?” Ruijerd ho popadne za košili a snadno zvedne relativně těžce vyhlížejícího Nokoparu.

„Ruijerde! Nesmíš ho zabít!” zakřičím na něj, i když je situace takováhle.

Nesmíš ho zabít. Pokud v téhle situaci někoho zabiješ, tak způsobíš jménu Smrtelný Konec ránu, která se do konce tvého života nezhojí.

Ale situace už dosáhla bodu varu?

Na přemlouvání je teď už příliš pozdě.

To stačí.

Zabij ho, Ber-ser-K*r! (pozn.: narážka na Fate stay/night)

„P.....promiň... já... já... netušil jsem, že jsi skutečný! U-ušetři mě! Prosím, ušetři mě! Prosím tě!”

„...”

Rozlícený Ruijerd.

Třesoucí se Nokopara.

„Hej, co se stalo?” zeptá se mě Eris najednou.

A já ji v klidu odpovím: „Nejhorší možný scénář.”

„Udělej něco!”

„Omlouvám se, ale nejsem schopen nic udělat.”

„Když nejsi schopen nic udělat, tak to znamená, že nejde nic dělat!”

Eris to snadno vzdala. I já jsem to vzdal. Nedá se nic jiného dělat.

Tohle je všechno moje chyba. Myslel jsem si, že dokážu zvládnout jakoukoli situaci, i když nás odhalí. S tímhle povrchním myšlením jsem si myslel, že se všechno vyřeší, ať se stane cokoli.

Nakonec se všechno rozpadlo na prach.

Teď když došlo k tomuhle, tak se můžu ledatak držet svého původního plánu, brát to tak, jako kdyby se nic nestalo, použít vodní magii na úrovni světce a všechno smýt.

Jenom žertuju. Ha ha ha.

„P-prosím, pomozte... já... já mám 7 hladovějících dětí. Jsou jim jenom tři!”

Nokopara začíná mluvit nesmysly. Nehledě na to, jak se na to člověk podívá, tak to jsou jenom hovadiny. Kdybych byl na jeho místě, tak bych to udělal líp.

„...Odejdu z tohohle města. Takže bys měl na všechno zapomenout.”

Ale Ruijerd mu odpustil. Jak se dalo čekat, zmínka o dětech je velmi účinná.

„D-d-děkuju.”

Nokopara má na čele napsáno: jsem spasen.

Ale když zaslechne následující slova, tak sebou trhne: „Ale zkus nás okrást o naši licenci dobrodruhů, když se dostaneme do dalšího města.”

Ruijerd máchne svým kopím a jeho špičkou škrábne Nokoparu do tváře.

Nokoparovy kalhoty okamžitě zvlhnou a ta louže pod jeho zadkem se rychle zvětšuje.

„Nemysli si, že nejsem schopen se do tohohle města dostat... Rozumíš?”

Nokopara v ohrožení svého života přikývne a Ruijerd ho pustí.

Nokopara padne k zemi s nechutným mlasknutím. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>