Kapitola 31 - Válečník & děti (část 6)

Část 6

„...Haa, haa... To... Haa, haa... nám vážně pomohlo.”

Kurt se celý třese a v tváři je celý bledý, ale upřímně nám poděkuje.

„V-vážně... jste silní...”

Kvůli tomu balvanu je teď z Popravčího placka a mandlové anakondy mají nádherně odseknuté hlavy. No, tohle je snadné vítězství.

Ačkoli bylo tak snadné je porazit, nezachránili jsme je.

„Ne, nezachránili jsme vás včas... Je mi to líto.”

Kurtovy oči jsou plné úcty.

Vážně mě z toho bolí na hrudi a odvrátím zrak. Pohled mi padne na mladíka, co byl rozseknutý vejpůl.

Tvář s ptačím zobákem a myslím, že se jmenuje Gablin. Kdybych nepřemýšlel o zbytečnostech, tak by pravděpodobně nezemřel.

Jak o tom tak v duchu uvažuju, Ruijerd mě popadne za košili, vystrčí bradu, aby ukázal na to tělo a řekne: „Tohle je tvoje vina.”

Bez jakýchkoli výhrad, aby mi to hlodalo v srdci.

„Ano...”

„Ti tři se dali zachránit!”

Já vím.

Já to vím.

Ani já jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo!

Cítím se špatně.

Vážně jsem nechtěl dojít k tomuhle výsledku.

Zamýšlím se nad sebou.

Lituji toho.

Proč mě káráš, ačkoli se snažím se kát.

„Taky se snažím ze všech sil! Snažím se dostat ty nejlepší výsledky v tu nejlepší možnou chvíli! Proč se snažíš svalit vinu na mě!”

„Protože někdo zemřel!”

Bezděky jsem zvýšil hlas a Ruijerd mi dokonale odsekne.

„Urgh...”

Nejsem schopen se ohradit.

Rozhodně z toho mám pocit, jako bych ho zabil já.

„...”

Eris je i teď pořád zticha.

Pravděpodobně si o tom myslí své, jak zírá na Gablinovo tělo.

Pravděpodobně mi nemá co říct.

To proto, že jsem opravdu selhal. V situaci, kdy šlo o život, jsem upřednostnil vlastní zisk a nepodařilo se mi někoho včas zachránit.

„Hej, hej, nehádejte se.” Nakonec nás zarazí Kurt.

„S tebou to nemá co dělat, to je problém tohohle chlápka.”

Ruijerd mu nevěnuje ani ždibec pozornosti, ale Kurt nepřestane: „I když to se mnou nemá co dělat, dobře vím, že se hádáte kvůli tomu, jestli jste nám měli pomoct nebo ne, když jste nás viděli, ne?!”

Ne. Spíš než říct, že jsme se hádali, to bylo tak, že jsem se svévolně rozhodl vás opustit.

„Jste vážně velmi silní a naše situace byla katastrofální, ale neměli jste povinnost nám pomoct!”

Zdá se, že Ruijerdovi vstaly vlasy na hlavě. „Co myslíš tou povinností! Dospělí mají dětem pomáhat!”

Jakmile to Kurt zaslechne, tak vyskočí. „My nejsme děti! Jsme dobrodruhové! Rudeus jako vůdce udělal správné rozhodnutí!”

„Hmm...”

Ruijerd ztichne.

Ale já nemám pocit, že můj úsudek byl správný.

„Ale váš kamarád je mrtvý?”

„Každý, kdo to vidí, to chápe! My tři jsme vážně doufali, že budeme moct takhle pokračovat! Ale taky jsme byli odhodlaní přijmout smrt! Dobrodruh, ať už mladý nebo starý, bude mít tohle odhodlání!”

Moje hruď spaluje bolest.

Já tohle odhodlání nemám.

Já práci dobrodruha beru jako způsob, jak vydělat peníze.

„Jsem velmi vděčný, že jste nám pomohli! Ale záležitosti naší družiny jsou náš vlastní problém... Ne, je naší zodpovědností, že jsme jasně neviděli, jak nebezpečná tahle zakázka je.”

Kurtova slova jsou plná naivity.

Člověk na to může nahlížet jako na smysl pro spravedlnost nebo jako na spratka, kterého ještě společnost neobrousila.

Ale v jeho snaze jde vidět zoufalství.

To je něco, co mě poslední dobou chybí.

Já vidím jen peníze, co mám v ruce, a náš řád v gildě. Zakázky považuju za hru, a proto nevynakládám žádné úsilí.

„Ty támhle... Ty jsi Kurt? Omlouvám se, že jsem se k tobě choval jako k dítěti. Jsi dospělý válečník.”

Zdá se, že Ruijerd díky Kurtovi něco pochopil.

„A Rudee, i tobě se omlouvám.”

Ruijerd mě položí zpět na zem a omluví se. Tahle dnešní záležitost... Ruijerd nemá důvod se omlouvat.

„Prosím, neomlouvej se. Je pravda, že jsem udělal chybu.”

„Ne, to není chyba. Chráníš jejich válečnickou hrdost. Byl jsem bezohledný, když jsem chtěl okamžitě vyrazit na pomoc.”

„Ne...”

O tomhle jsem vůbec nepřemýšlel.

„Je to to samé, jako když jsme potkali ty dva darebáky...” Ruijerd sám od sebe dojde k pochopení.

Já jsem to ještě nepochopil.

Rozhodně se nad tím musím zamyslet.

Moje špatné stránky budou okamžitě odhaleny a abych zabránil, aby k tomu zase došlo, musím to všechno napravit.

Tohle bych si měl myslet, ale...

Mám takové štěstí, že Ruijerd sám od sebe došel k chybnému závěru.

Jelikož jsou veškeré závěry v pořádku, není to v pohodě?

Navzdory sám sobě mi na mysl tane tahle povrchní myšlenka.

Začínám sám sebe trochu nenávidět.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>